3 Tdo 936/2025

3 Tdo 936/2025-1170

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. F. rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 6 To 273/2024-1094, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 19/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále též jen „okresní soud“) ze dne 15. 10. 2024, č. j. 3 T 19/2024-1046, byl obviněný M. F. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil společně s obviněným P. V. tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu)

v katastru obcí XY, okres XY, XY, XY, XY a XY okres XY, XY a XY, okres XY, v době od 6. 1. 2023 do 1. 6. 2023 po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu opatřit si majetkový prospěch, u níže uvedených železničních tratí odcizili mezi stožáry trakčního vedení natažená ochranná ukolejňovací měděná lana o celkovém průměru cca 9-10 mm v celkové délce 4 300,5 m, a to tak, že jednotlivá lana vždy u konkrétního stožáru trakčního vedení P. V. přestřihnul přinesenými pákovými kleštěmi, lana smotal a zanechal na místě, poté telefonicky kontaktoval M. F. a vyčkal do jeho příjezdu, posléze odcizená lana naložili do vozidla M. F. a odvezli do výkupny barevných kovů, kterou provozuje M. F. v XY na adrese XY, tam odcizená lana zvážili a následně M. F. P. V. vyplatil za každé kilo takto odcizeného lana částku ve výši cca 70 Kč, tímto způsobem konkrétně odcizili ukolejňovací lano:

1) v přesně nezjištěné době od 15:00 hodin dne 6. 1. 2023 do 09:30 hodin dne 9. 1. 2023 v blízkosti vlakové stanice v XY, u kolejiště železniční tratě ve směru z XY na XY a dále z XY na XY, v úseku kilometrovníků 167,9 až 167,4 mezi stožáry trakčního vedení č. 54 – 56 – 58 – 60 a dále č. 66 – 68 – 70 – 72,

2) v přesně nezjištěné době od 15:00 hodin dne 6. 1. 2023 do 10:00 hodin dne 13. 1. 2023 v obci XY, u kolejiště železniční tratě poblíž železničního přejezdu č. XY u areálu firmy H. B. ve směru na XY u sudé koleje v úseku kilometrovníku 144 mezi stožáry trakčního vedení č. 2 – 4 – 6 – 8 – 10 – 12 – 14,

3) v přesně nezjištěné době od 08:00 hodin dne 23. 1. 2023 do 08:30 hodin dne 25. 1. 2023 ve XY , poblíž budovy č. p. XY na ul. XY, u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY, v úseku kilometrovníků 137,4 až 136,9, mezi stožáry trakčního vedení č. 64 – 66, dále č. 70 – 70A – 72 – 74 – 76 – 76A a dále č. 80 – 82,

4) v přesně nezjištěné době od 12:00 hodin dne 23. 1. 2023 do 08:00 dne 26. 1. 2023 v katastru obce XY, u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY, poblíž železničního přejezdu na ul. XY v úseku kilometrovníku 160,5 mezi stožáry trakčního vedení č. 57 – 59 – 61 – 63 a č. 58 – 60 – 62 – 64,

5) v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin dne 4. 3. 2023 do 10:00 hodin dne 5. 3. 2023 v XY, poblíž ul. XY č. p. XY u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY pod mostem na ul. XY v úseku kilometrovníku 155,9 km mezi stožáry trakčního vedení č. 135 – 137 – 139 – 141 – 143 – 145 – 147 – 149 – 151 a dále č. 138 – 140 – 142 – 144 – 146 – 148,

6) v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin dne 4. 3. 2023 do 10:00 hodin dne 5. 3. 2023 v XY, poblíž domu č. p. XY na ul. XY u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY v úseku kilometrovníku 160,7 mezi stožáry trakčního vedení č. 53 – 55,

7) v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin dne 6. 3. 2023 do 07:00 hodin dne 7. 3. 2023 v blízkosti vlakové stanice v XY, u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY, v úseku kilometrovníku 167/6 až 167/550 a kilometrovníku 167/4 až 167/350 mezi stožáry trakčního vedení č. 64 – 66 a dále č. 72 – 74,

8) v přesně nezjištěné době od 08:00 hodin dne 6. 3. 2023 do 07:15 hodin dne 7. 3. 2023 v XY, u kolejiště železniční tratě za železničním přejezdem na ul. XY č. XY, směr XY v úseku kilometrovníku 161,8 km mezi stožáry trakčního vedení č. 4 – 6 – 8 – 10 a dále č. 5 – 7 – 9 – 11,

9) v přesně nezjištěné době od 16:00 hod. dne 11. 3. 2023 do 12:00 hod. dne 14. 3. 2023 v XY, u kolejiště železniční tratě, za parovodem naproti budovy č. p. XY na ulici XY, směr XY, v úseku kilometrovníků 154,1 km a 154,2 km mezi stožáry trakčního vedení č. 70 – 72 – 74 – 76,

10) v přesně nezjištěné době od 10:00 hod. dne 16. 3. 2023 do 02:30 hod. dne 18. 3. 2023 v XY, u železniční tratě, za parovodem naproti domu č. p. XY na ulici XY, směr XY, v úseku kilometrovníků 154,2 km až 154,6 km mezi stožáry trakčního vedení č. 54A – 56 – 58 – 60 a dále č. 68 – 70,

11) v přesně nezjištěné době od 08:10 hodin dne 18. 3. 2023 do 09:23 hodin dne 19. 3. 2023 v katastru obce XY, nedaleko objektu vlakového nádraží č. p. XY, u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY u liché koleje, v úseku kilometrovníků 131,1 až 131,3 km mezi stožáry trakčního vedení č. 65 – 67 – 69 – 71,

12) v přesně nezjištěné době od 15:00 hodin dne 20. 4. 2023 do 08:45 hodin dne 21. 4. 2023 v katastru obce XY, u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY, v úseku kilometrovníků 133 km až 133,1 km mezi stožáry trakčního vedení č. N1 – 5 – 7 a dále č. N2 – 6 – 8,

13) v přesně nezjištěné době od 10:00 hodin dne 23. 5. 2023 do 11:00 hodin dne 26. 5. 2023 v katastru obce XY, u kolejiště železniční tratě mezi XY a XY mezi stožáry trakčního vedení č. 51 – 53 – 55 a dále č. 65 – 67,

14) v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin dne 29. 5. 2023 do 08:00 hodin dne 30. 5. 2023 v katastru obce XY, u kolejiště železniční tratě v blízkosti železničního přejezdu č. XY ve směru na XY, v úseku kilometrovníků 132,6 až 132,2 mezi stožáry trakčního vedení č. 17 – 19 – 21 a dále č. 23 – 25 – 27 – 29,

čímž poškozené organizaci Správa železnic, státní organizace, IČO 70994234, způsobili škodu v celkové výši 653 676 Kč.

2. Za to byl obviněný M. F. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu činnosti v oboru výroby a hutního zpracování železa, drahých a neželezných kovů a jejich slitin, výroby kovových konstrukcí a kovodělných výrobků a nakládání s odpady (vyjma nebezpečných) na dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl společně a nerozdílně se spoluobviněným P. V. zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Správa železnic, státní organizace, částku 1 310 502 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla tato společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Ohledně dalších osmi dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu krádeže, spáchaných v době od 9. 1. do 1. 6. 2023 prakticky totožným způsobem, jako byl popsán shora, byli obvinění M. F. a P. V. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby.

4. Proti odsuzující části tohoto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Na jejich podkladě rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 6 To 273/2024-1094, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti Správa železnic, státní organizace, na náhradě škody částku 653 676 Kč a se zbytkem uplatněného nároku uvedenou společnost odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. F. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Výslovně zdůraznil, že jeho mimořádný opravný prostředek směřuje pouze proti odsuzující části rozhodnutí soudů nižších stupňů, nikoli proti části zprošťující.

6. V odůvodnění nejprve vyjádřil přesvědčení, že ukončení vyšetřování předmětné trestní věci bylo předčasné a „neposkytovalo pokud možno reálný podklad pro podání obžaloby a řádné projednání této obžaloby před nalézacím soudem“. Obžaloba neobsahovala dostatečně konkrétní popis žalovaných skutků, „postrádala zcela nepřesnou výši škody“, která měla být žalovanými způsobena, neboť škoda zjištěná okresním soudem byla mnohonásobně vyšší (pokud se vezmou v úvahu veškerá žalovaná jednání, tedy i ta, pro která byl zproštěn obžaloby). V českém právním systému platí tzv. obžalovací zásada, která vyžaduje, aby soud rozhodoval pouze o skutku, který je popsán v obžalobě. Pokud tento popis není dostatečně konkrétní, může být narušeno právo obviněného na obhajobu, což se v tomto konkrétním případě nepochybně stalo.

7. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle mínění dovolatele „v podstatné míře ve zjevném rozporu s velkým obsahem provedených důkazů“. Okresní soud sice konstatoval, že zde proti sobě stojí dvě skupiny důkazů – na jedné straně zcela osamocené popěrné výpovědi obviněných a na straně druhé pak veškerý zbývající obsah spisové materie, vůbec však neuvedl, jakou spisovou materii má na mysli. Způsob, jakým v další části odůvodnění rozvedl své úvahy, je zcela nepřehledný, nekonkrétní, z velké části až zavádějící a někdy „rozporně duplicitní“.

Dovolatel je přesvědčen, že soud tak učinil záměrně, „aby se čtenář po přečtení rozsudku ztrácel v množině údajů a nenabyl dostatečně objektivní náhled, co konkrétně se stalo, v jakém rozsahu došlo k odcizení jednotlivých lan, kde k tomu došlo, jaké konkrétní důkazy prokazují vinu dovolatele pod body 1)-14) rozsudku. Přečíslování konkrétních jednání oproti obžalobě vzhledem k poměrně blízkým časovým i místním údajům činí z rozsudku těžko srozumitelnou materii“. Okresní soud tímto způsobem chtěl zřejmě podpořit své odsuzující rozhodnutí, ačkoli skutková zjištění a pořízené důkazy tomu v mnohém neodpovídají.

V dané věci je nutno se mimo vyjádření obviněných zabývat důkazy vesměs nepřímými, zda tvoří ucelený okruh prokazující jejich vinu v jednotlivých bodech. Nepřímý důkaz sám o sobě nestačí k tomu, aby mohl být učiněn závěr o existenci toho, co se má prokázat. Soud může rozhodnout o vině pouze tehdy, pokud nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu. Jeden nepřímý důkaz nestačí. V daném případě nepřímé důkazy sice vedou k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučují však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou proto dostatečným podkladem pro uznání viny.

Každý žalovaný skutek (v rámci pokračujícího trestného činu) by měl být soudem řádně odůvodněn, aby to bylo možno podrobit kritice ze strany obhajoby. To se však v daném případě nestalo a dovolateli tak bylo upřeno právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

8. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení obhajoba spatřuje v tom, že obžaloba byla založena na spolupachatelství obou obviněných, nicméně i zde je „pochybnost, zda se ve skutečnosti u dovolatele v případě několika jednání, k nimž se doznal, nejednalo spíše o účastenství ve formě vědomé nedbalosti, případně nepřímého úmyslu“. Dovolatel je přesvědčen, že na základě dostupných skutkových zjištění šlo o formu pomoci k jednání, které spáchala jiná osoba, tudíž byla použita nesprávná právní kvalifikace.

Postavení účastníka ve smyslu § 10 odst. 1 tr. „zákona“ se odlišuje od spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. „zákona“ skutečností, že se účastní protiprávního jednání nepřímo a toto jednání nezakládá samo o sobě skutkovou podstatu žádného trestného činu. Proto je také trestní odpovědnost účastníka závislá na trestnosti hlavního pachatele. Spolupachatelé se naopak dopouštějí trestného činu společným jednáním, aniž by bylo nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu.

Závěr, že v daném případě nešlo o spolupachatelství ale o některou z forem účastenství, podporuje i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který na „č. l.“ 10 uvedl: „Obžalovaný M. F. vydal orgánům činným v trestním řízení lano, které odkoupil od spoluobžalovaného P. V.“.

9. Dále obviněný zpochybnil výši způsobené škody, jak byla vyčíslena v odsuzujícím rozhodnutí. Nejprve odcitoval znění § 137 tr. zákoníku a konstatoval, že tímto zákonným ustanovením se soud prvního stupně v žádném případě neřídil. Za výši škody považoval tu, která byla uvedena v konkrétním smluvním ujednání mezi státní organizací a soukromou společností Elektrizace železnic Praha a.s. Podle jejich smluvního ujednání činí hodnota ukradeného lana bez souvisejících nákladů na dopravu a montáž 152 Kč/1 m.

Tato výše škody za 1 metr je v zásadním rozporu s tím, co bylo zjištěno v rámci přípravného řízení. Zde opatřená odborná vyjádření „oscilovala dle vícero zpracovatelů v hodnotě 150–155 Kč/1 kg“. Jeden kilogram přitom v žádném případě není roven jednomu metru zemnícího lana a výši škody nelze tudíž tímto způsobem vůbec posuzovat. Soud se tedy řídil ujednáním smluvních stran v rámci obchodního styku, který však vykazuje ojedinělý vztah mezi státní organizací a soukromou společností. Tímto způsobem došlo k zásadnímu a ničím neodůvodněnému navýšení výroku o výši způsobené škody v rámci trestního řízení.

Výše škody zjištěná v rámci přípravného řízení a obsažená v obžalobě státního zástupce byla nepoměrná výši škody, o které rozhodl soud prvního stupně. Obviněný by měl mít v každé fázi trestního řízení představu, čeho se dopustil, jaký trest mu hrozí a u trestného činu krádeže, jakou škodu způsobil, aby těmto „postulátům“ mohl přizpůsobit svou obhajobu. To se v posuzovaném případě nestalo, zejména v otázce výše způsobené škody, a dovolateli tak bylo znovu upřeno právo na spravedlivý proces podle výše uvedených ustanovení Úmluvy a Listiny.

Škoda je obligatorním znakem trestného činu krádeže a její nedůvodné navýšení dopadá na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dalšího excesu se okresní soud dopustil ve výroku o náhradě škody, který má základ v nesprávném a zmatečném výroku o výši způsobené škody v rámci trestního řízení. Odvolací soud tento výrok zčásti korigoval, nicméně podle názoru obhajoby nesprávně.

10. K odposlechům pořízeným v tomto trestním řízení okresní soud uvedl, že „obvinění spolu opakovaně komunikovali, kdy ovšem, byť zaznívají formulace typu o žních, o nachystání se atd., jedná se o formulace v natolik obecné rovině, že nelze jejich obsah přiřadit k jednotlivým konkrétním skutkům, nicméně je zřejmé, že se jedná o trestnou činnost“. Toto vyjádření je poněkud rozporné a zarážející, více konkrétního k tomu soud neuvedl. Takto formulované odůvodnění, které mělo za cíl dovozovat vinu dovolatele, je v demokratické společnosti nepřijatelné a stejně nepřijatelné je i to, že i odvolací soud se o tyto nicneříkající úvahy opřel v otázce viny. „Skutková zjištění, která vyplývala z telekomunikační komunikace mezi dovolatelem a P. V., nebyla v žádném případě důkazem toho, že by se dovolatel podílel na konkrétních jednáních uvedených pod body 1) – 14) rozsudku“. Skutečnost, že SIM karta dovolatele byla v některých případech zachycena poblíž místa, kde došlo ke spáchání žalovaného jednání, není sama o sobě důkazem, že se žalovaného jednání dopustil. Okresní soud se poněkud povrchně touto problematikou zabýval bez toho, že by se zaměřil na konkrétní žalovaná jednání pod body 1) – 14) a uvedl, „po jakou dobu se viník v místě žalovaného jednání zdržoval“, popřípadě zda bylo reálné, aby došlo k naložení zemnícího lana v čase a o hmotnosti v obžalobě uvedené. Není tak v žádném případě vyloučeno, že se jednalo o pouhé zachycení SIM karty dovolatele při jeho pohybu v rámci jeho pracovních či jiných povinností. V některých případech, jak bude uvedeno níže, nebyla SIM karta dovolatele na místě činu zachycena vůbec a nebyla zde zachycena ani SIM karta spoluobviněného, přesto byl dovolatel uznán vinným ze spáchání daného bodu obžaloby, aniž ve věci byly zajištěny další podpůrné důkazy prokazující jeho vinu. V této části je rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek řádného odůvodnění zcela nepřezkoumatelný a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Rozhodná skutková zjištění soudů obou instancí jsou tak v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů.

11. Také pouhý „průkaz“ o individuální nebo druhové shodě pákových kleští neprokazuje, že se dovolatel na žalovaném jednání podílel. V té souvislosti se znovu odkazuje na nesprávné právní posouzení žalovaného jednání jako spolupachatelství. Je namístě připomenout a zdůraznit, že osoby dovolatele a spoluobviněného jsou z hlediska jejich trestní minulosti značně rozdílné. Dovolatel navíc neměl v daném okamžiku možnost manipulace s jakýmikoli kleštěmi. Doznal, že se podílel na výkupu a odvozu měděných lan pod body 1), 2), 7) a 9) napadeného rozsudku, a tuto hodnotu vydal orgánům činným v trestním řízení. Žádná další hodnota u něj nebyla nalezena a jakékoli jiné úvahy by byly spekulativního rázu a nemají v trestním řízení opodstatnění. U některých bodů obžaloby, kterými soud dovolatele uznal vinným, existují pochybnosti, zda se na těchto jednáních osobně účastnil, nebo zda se na nich nepodílela třetí osoba.

12. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně měl v rámci odvolacího řízení napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit, jak bylo navrženo obhajobou. Ve skutečnosti ale nenapravil chyby, kterých se dopustil okresní soud, vyjma výroku o náhradě škody. Zde došlo ke snížení, třebaže se krajský soud taktéž neřídil odbornými vyjádřeními, jak byly postupně získány v rámci řízení před policií. Obviněný následně odcitoval některé pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a vyjádřil přesvědčení, že toto je z velké části zcela nesprávné, neboť se opírá o skutečnosti, které odporují objektivní realitě. Odvolací soud převzal dikci odůvodnění soudu prvního stupně a „bez náležitého zřetele posuzoval jednání dovolatele komplexně, povšechně, bez toho, že by se skutečně zabýval konkrétními důkazy uvedenými (popravdě neuvedenými v rozhodnutí nalézacího soudu) u konkrétních jednání“. Tím bylo dovolateli znovu upřeno právo na spravedlivý proces zakotvené ve výše citovaných ustanoveních Úmluvy a Listiny.

13. V další části dovolání obviněný nejprve obecně zkonstatoval, že u skutků pod body 3), 5), 11), 12), 13) a 14) rozsudku neexistují důkazy, které by ho spojovaly s místy, kde došlo k odcizení měděných lan, a neexistuje zde žádný další důkaz, který by bez důvodných pochybností prokazoval jeho vinu. K citovaným bodům se pak vyjádřil ještě jednotlivě a podrobněji. U každého z nich nejprve zdůraznil, že on ani spoluobviněný P. V. se k danému jednání nedoznali. Ke skutku pod bodem 3) doplnil, že se k němu doznat ani nemohl, neboť „vizualizace místa činu a zachycení SIM karty je dle trestního spisu v blíže nezjištěné době od 08:10 hodin dne 18. 3. 2023 do 09:23 hodin dne 19. 3. 2023, což je v rozporu s podanou obžalobou a rozsudkem nalézacího soudu, který uvádí, že ke krádeži došlo v době od 08:00 hodin dne 23. 1. 2023 do 08:30 hodin dne 25. 1.2023. K tomuto datu a času neexistují žádné relevantní údaje, že by došlo k jakémukoliv trestnému činu“. SIM karta dovolatele nebyla a nemohla být v místě činu v době krádeže zachycena, třebaže okresní soud ve svém rozhodnutí vymyslel pravý opak. Totéž platí i u skutku pod bodem 11), kde byla zachycena pouze SIM karta spoluobviněného V. a byla zjištěna individuální shoda pákových kleští. U skutku pod bodem 5) je zde pouze individuální shoda pákových kleští, SIM karty obviněných na místě činu zachyceny nebyly. U skutku pod bodem 12) byla zjištěna individuální shoda pákových kleští a zachycena byla pouze SIM karta spoluobviněného V. Pod bodem 13) byla zachycena pouze SIM karta dovolatele a zjištěna individuální shoda pákových kleští a pod bodem 14) nebyla zachycena SIM karta ani jednoho z obviněných a byla zjištěna druhová a individuální shoda pákových kleští.

14. Na samý závěr obviněný ještě jednou zopakoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle jeho názoru vzhledem k výše uvedenému ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou projevem libovůle soudu. Pouhá individuální shoda pákových kleští jako jediný důkaz zajištěný v trestním řízení k prokázání jeho viny, že se na jednání v uvedených bodech podílel, nestačí.

15. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 5. 2025, č. j. 6 To 273/2024-1094, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 3 T 19/2024-1046, a druhému ze jmenovaných soudů podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemůže být naplněn už s ohledem na nesplnění základní podmínky spočívající v tom, že odvolací soud zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek. V daném případě ve vztahu k dovolateli nebylo rozhodnuto výrokem podle § 256 tr. ř., nýbrž bylo jeho odvolání, byť jen zčásti – ve výroku o povinnosti k náhradě škody, vyhověno.

17. Obecně formulované námitky obviněného ve smyslu, že řízení před policejním orgánem vykazovalo natolik závažné vady, že neodůvodňovaly předání věci státnímu zástupci k podání obžaloby, že obžaloba neobsahovala dostatečně konkrétní popis žalovaných skutků a postrádala zcela nepřesnou (myšleno zřejmě přesnou) výši způsobené škody, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a netýkají se přímo ani napadeného rozhodnutí, tudíž se k nim státní zástupce nebude dále vyjadřovat. Prakticky totéž platí i ve vztahu k té části dovolání, kde obviněný označuje přečíslování konkrétních jednání oproti obžalobě za těžko srozumitelnou materii s tím, že každý žalovaný skutek v rámci pokračujícího jednání nebyl soudem řádně odůvodněn, aby to bylo možné podrobit kritice ze strany obhajoby. Dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Lze tedy snad jen poznamenat, že odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu státní zástupce jako nepřezkoumatelné nevnímá. Takovou nepřezkoumatelnost nemůže indikovat pouze to, že se obviněný není schopen zorientovat v jinak přehledně řazeném textu, včetně jiného číselného seřazení jednotlivých dílčích útoků trestného činu (vyplývajícího již ze skutečnosti, že pro některé dílčí útoky trestného činu byl obžaloby zproštěn).

18. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice umožňuje výjimečně i v dovolacím řízení nápravu přijatých skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, když došlo ke zcela zásadním a nestandardním vadám v průběhu dokazování a utváření skutkového stavu v předchozích fázích řízení před soudem, pokud se vyskytla vada ve skutkových zjištění, která dosahuje parametrů tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě soudy přijata.

Žádná taková situace ovšem v posuzované věci nenastala. Argumentaci obviněného v jeho dovolání lze pod uvedený skutkový dovolací důvod podřadit skutečně jen s velkými obtížemi a není možno jí přiznat opodstatnění. On sice ve svém opravném prostředku bodově označuje dílčí útoky, u nichž měl zůstat skutkový závěr o jeho spoluúčasti zcela nepodloženým, k tomu předkládá svůj vlastní souhrn jednotlivých (jeho vinu neprokazujících) důkazů, k nimž současně činí vlastní zhodnocení, aniž by ovšem zohlednil celý rozsah dokazování, především jeho vlastní doznání a doznání spoluobviněného z přípravného řízení, jež bylo podle § 207 odst. 2 tr.

ř. přečteno v hlavním líčení dne 18. 3. 2024, aniž by reflektoval obsah veškerých ve věci provedených důkazů. Přistupuje k prostému vlastnímu rezolutnímu hodnocení některých důkazů, nadto značně izolovaně, zčásti povrchně a za užití setrvalého odmítání prokázání viny. Kupříkladu u skutku pod bodem 5) ignoruje zjištění prvoinstančního soudu, že zde se stejně jako ve vztahu k některým dalším bodům v přípravném řízení výslovně doznal, stejně jako to, že shodný scénář, který popsal při páchání trestné činnosti se spoluobviněným, se opakoval ve zhruba 25 případech.

Obviněný tedy potvrdil svou spoluúčast na více dílčích útocích trestného činu než těch, pro něž byl nakonec uznán vinným. Prvoinstanční soud přitom v odůvodnění svého rozsudku zcela logicky vysvětlil, proč uvěřil první výpovědi obviněného učiněné v přípravném řízení, a naopak jeho výpověď u hlavního líčení o nátlaku příslušníků policie pokládal za nepravdivou. Se stejnou přesvědčivostí se soud vypořádal s věrohodností výpovědi spoluobviněného učiněné taktéž již v přípravném řízení.

Obvinění popsali shodný způsob provedení činu, včetně rozdělení rolí mezi spolupachateli s tím, že tento byl opakován v několika dalších desítkách případů, přičemž se jednalo o natolik specifický způsob provedení, že je v podstatě vyloučeno, aby stejnou trestnou činnost v daném období, za nočních hodin a především na daných specifických místech a lokalitě páchali stejným způsobem jiné osoby, takže lze vyhodnotit takové doznání i bez přímého a užšího navázání na ten který konkrétní dílčí útok, při existenci dalších nepřímých důkazů typu vzájemné komunikace mezi pachateli zachycené v odposleších, z nichž bylo možno dovodit páchání trestné činnosti, byť opět bez přímého vztahu ke konkrétním skutkům, druhové shody pákových kleští nalezených u spoluobviněného s místy odstřižení zemnících lan dle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, zachycení SIM karet s telefonními čísly obviněných na místě činu atd., jako takový řetězec důkazů, který je logicky odůvodněn a obhajitelný ve vztahu ke všem dílčím útokům kladeným obviněnému za vinu.

Nutno přitom podotknout, že v případě těch dílčích útoků, kde tento řetězec prvoinstanční soud důkladně podložit nemohl, přistoupil ke zproštění obžaloby.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Jedná se o aplikaci norem trestního práva hmotného, popřípadě na něj navazujících jiných hmotněprávních norem, a to výlučně na skutkový stav zjištěný soudy prvního, případně i druhého, stupně. Je tedy třeba vycházet právě a jen ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku o vině meritorního rozhodnutí.

O rozpor s hmotným právem by mohlo jít i tehdy, pokud by výše škody způsobené trestným činem byla zjištěna v rozporu s § 137 tr. zákoníku, jak obviněný reklamuje. V dané věci je předmětem řešení otázka, jaká škoda vznikla odcizením ochranných ukolejňovacích lan o průměru zhruba 9-10 mm. Soud prvního stupně způsob určení výše škody zdůvodnil na str. 15–16 svého rozhodnutí, přičemž z toho lze vyvodit, že pro stanovení výše škody, která je zákonným znakem trestných činů proti majetku, si opatřil dostatečné podklady.

Odcizená ochranná měděná lana vyhodnotil jako věc, která se v době a místě činu obvykle neprodávala, zjevně tak předmět útoku nepovažoval za pouhý kovový šrot, s nímž se samozřejmě běžně obchoduje. To by jistě uvítal dovolatel, jelikož by to znamenalo snížení výše způsobené škody a projevilo by se to ve výroku o povinnosti k náhradě škody (nikoli v právní kvalifikaci skutku). Pachatelé ovšem v posuzované věci nekradli měděný šrot určený k výkupu do sběrných surovin, nýbrž věc zvláštní povahy a speciálního určení, která podle úvahy soudu není na trhu obvykle a běžně dostupná.

Proto soud přistoupil k použití druhého kritéria stanoveného v § 137 tr. zákoníku. Ať je již tento přístup správný nebo ne, i pokud by bylo možno dovodit běžnou obchodovatelnost věci, jež byla předmětem útoku, není důvodu nevycházet z ceny stanovené v rámcové dohodě poškozeného s dodavatelem (uvedené v ceníku). Výši způsobené škody tudíž státní zástupce za nesprávně určenou nepokládá.

20. Hmotněprávní povahy je i poměrně kusá výhrada obviněného stran formy jeho spoluúčasti na činu, kterou nicméně pohříchu odůvodňuje toliko citací jedné věty z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zjevně vytržené z kontextu. V tomto směru je nutno poukázat na bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a uvést na pravou míru, že o tom, že měděné zemnící lano o průměru 10 mm a hmotnosti 441 kg obviněný odkoupil od spoluobviněného, hovořil sám obviněný při vydání tohoto lana dne 2. 6. 2023. Z popisu jednání dovolatele ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu vyplývá, že obviněný spáchal trestný čin jednoznačně ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společným jednáním po vzájemné dohodě se spoluobviněným V. Kooperace obou jmenovaných musela být dopředu domluvená, pokud spočívala v tom, že spoluobviněný vždy nejprve na místě odstřihl za pomoci pákových kleští ochranná měděná lana, pak zavolal obviněnému, aby ten přijel na místo, kde oba společnými silami naložili smotaná lana do vozidla obviněného a odvezli je do výkupny. Taková povaha účasti obviněného na trestném činu jednoznačně odpovídá jednání spolupachatele, neboť u něj byl od počátku zahrnut společný úmysl spáchat trestný čin krádeže a obviněný se i přidal k uskutečňování znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu přisvojením si cizí věci zmocněním. Charakter jeho zapojení do naplňování znaků trestného činu krádeže jednoznačně přesáhl znaky účastenství ve formě pomoci.

21. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

22. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl fakticky zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného směřující proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně.

23. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

24. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

27. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného M. F. a dospěl k závěru, že s označenými dovolacími důvody se buď míjejí nebo nemají potřebné věcné opodstatnění.

28. Dovolací argumenty obviněného z valné části kopírují jeho dřívější obhajobu, a to včetně té, která byla podrobně rozvedena v odůvodnění odvolání. Se všemi těmito námitkami se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů [s jedinou výjimkou týkající se skutku pod bodem 3) odsuzující části rozsudku okresního soudu – viz níže]. S jejich hodnocením a skutkovými i právními závěry se dovolací senát jinak ztotožňuje a v podrobnostech dovolatele odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění meritorních rozhodnutí.

29. Pokud dovolatel reklamuje, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení nepodporuje žádným skutečně kvalifikovaným argumentem [resp. pro přesnost opět nutno uvést – až na jednu výjimku týkající se skutku pod bodem 3) odsuzující části rozsudku okresního soudu]. Nikde jinde totiž fakticky neuvádí žádný konkrétní příklad, kdy by určitý důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou pouze prosazuje vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný jeho obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) se účastnil jen těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu krádeže, které sám doznal v hlavním líčení, zatímco s ostatními v obžalobě uvedenými útoky nemá vůbec nic společného a soudy provedené důkazy k bezpečnému vyvrácení této jeho obhajoby nestačí.

30. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly jeho vysvětlení, zatímco důkazy, které jeho obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Každý z přímých i nepřímých důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.

31. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jeho nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěn obžaloby.

Zde je mu však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo.

Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H.

BECK, Praha 2013, str. 34).

32. K podobné principiální nejistotě ovšem okresní soud v nyní posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzující části rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností krajský soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno.

Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části zopakoval, a sám jej doplnil jen minimálně. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně.

Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

33. Za daného stavu považuje dovolací soud za potřebné doplnit již jen následující. Tvrzení obviněného obsažená na posledních třech stranách jeho dovolání, že ve vztahu ke skutkům pod body 3), 5), 11), 12), 13) a 14) „neexistují žádné důkazy, které by ho přímo spojovaly s místy, kde došlo k odcizení lan“, tudíž že nelze bez důvodných pochybností rozhodnout o jeho vině, je poněkud zmatené, resp. vnitřně rozporné, samo o sobě. Obviněný totiž nejprve deklaruje, že zde žádné usvědčující důkazy nejsou, a poté u každého z bodů příkladmo vyjmenovává, co například nebylo prokázáno (např. že jeho mobilní telefon nebyl zachycen buňkou operátora poblíž místa činu v době, kde se tento stal), aby však následně sám určité důkazy, které usvědčující povahu evidentně mají a které soudy použily, zmínil (např. individuální či druhová shoda pákových kleští obviněného V.

s mechanoskopickými stopami zajištěnými na místě činu, zachycení mobilního telefonu spoluobviněného poblíž místa činu v době jeho spáchání). Zároveň u každého z uvedených bodů zvlášť zdůrazňuje, že zde absentuje doznání jeho či spoluobviněného, což ovšem neodpovídá realitě (viz níže). Soudy nižších stupňů každopádně jasně vysvětlily, proč u části bodů obžaloby (včetně těch, které obviněný teď výslovně zpochybňuje) rozhodly o jeho vině, zatímco v jiných bodech jej obžaloby zprostily. Na těchto hodnoceních Nejvyšší soud, až na jednu nepřesnost týkající se skutku pod bodem 3) – viz níže, neshledává nic závadného, naopak se s nimi ztotožňuje.

Zdaleka není pravdou, že by u obviněným označených bodů vůči němu absentovaly jakékoli usvědčující důkazy (které by jej jakkoli spojovaly s daným skutkem, resp. daným místem činu). Předně jsou zde výpovědi obou obviněných z přípravného řízení učiněné dne 1. 6. 2023 (č. l. 248–253). Obviněný P. V. tehdy výslovně uvedl, že kromě útoků popsaných v prvním usnesení o zahájení trestního stíhání spáchal i útoky další, přičemž celkem jich bylo zhruba 25. Spáchal je vždy stejným způsobem a se stejným spolupachatelem (k němuž se v té chvíli nechtěl z důvodu „loajality“ blíže vyjadřovat, avšak s ohledem na další dokazování není žádných pochyb o tom, že se jednalo o obviněného M.

F.), jemuž po odstřižení lan a jejich přípravě na transport vždy zavolal, ten přijel, lana odvezl, převážil a za každý kilogram mu vyplatil částku 70 Kč. Celkem takto od něj získal několik desítek tisíc korun. S touto výpovědí korespondovala prvotní výpověď dovolatele, který téhož dne rovněž hovořil o celkem zhruba 25 případech krádeží [přičemž výslovně doznal mj. i nyní zpochybňovaný skutek pod bodem 5)], které spáchal se spoluobviněným V. Zároveň potvrdil, že lana zajištěná policií v jeho provozovně pocházejí z předmětných krádeží, a to konkrétně těch, které spáchali od začátku března do doby výslechu, tj. do 1.

6. 2023. Lana z krádeží dřívějších, spáchaných od ledna do začátku března 2023, již k dispozici nemá, neboť je stihl prodat dál.

Soudy nižších stupňů logickým způsobem vysvětlily, proč neuvěřily změněným výpovědím obviněných v hlavním líčení, včetně jejich vysvětlení, že ke zmíněným prvotním výpovědím v přípravném řízení byli donuceni policií, že policisté si do protokolu napsali, co chtěli, v přímém rozporu s tím, co oni vypověděli, a k podpisu protokolu je pak donutili. O vině dovolatele dále svědčí i údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu přes mobilní telefony obou spoluobviněných (viz bod 15. odůvodnění rozsudku okresního soudu) a mechanoskopické stopy zajištěné na jednotlivých místech činů (otisky čelistí nástroje použitého k přerušení lan), v kombinaci se závěry následných odborných vyjádření PČR OKTE Brno z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie. U všech obviněným vytýkaných bodů byla zjištěna shoda s pákovými kleštěmi nalezenými při domovní prohlídce u obviněného V., a to minimálně shoda druhová a u skutků pod body 5), 6), 8)-14) dokonce i individuální).

34. Pokud jde o skutek pod bodem 3), rozhodně nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že neexistují „žádné relevantní údaje, že by v době od 8:00 hodin dne 23. 1. 2023 do 8:30 hodin dne 25. 1. 2023 došlo k jakémukoliv trestnému činu“. K tomu postačí ve stručnosti odkázat na listiny založené na č. l. 417– 440 spisu. Skutečnosti neodpovídá ani konstatování, že u tohoto bodu neexistují proti dovolateli žádné usvědčující důkazy. Faktem je, že v daném případě telefonní čísla obviněných poblíž místa činu v době jeho spáchání zachycena nebyla, nebo o tom alespoň obsah spisu nesvědčí.

V tomto směru (jako jediném) je tedy třeba dát dovolateli za pravdu. Informace získané policií ke skutku pod bodem 3) na základě příkazu podle § 88a tr. ř. nebyly ze strany soudů nižších stupňů interpretovány správně. Není však nejmenšího důvodu se domnívat, že by šlo o nějakou jejich zlou vůli, daleko spíše se jednalo o nedůslednost, přehlédnutí a záměnu s jiným datem, resp. místem, ve značně obsáhlé materii. Při ohledání místa daného činu byly každopádně zajištěny dvě mechanoskopické stopy (viz protokol č. l.

418 a násl.). Z navazujících odborných vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, OKTE (č. l. 709 a 771–772) vyplývá, že lana byla přerušena dvoučelisťovým dvoubřitým nástrojem typu pákových kleští, přičemž následným porovnáním s pákovými kleštěmi zajištěnými později při domovní prohlídce u obviněného P. V. byla konstatována „druhová shoda a individuální podobnost“. Tyto důkazy, v kombinaci s obecným doznáním obou obviněných z přípravného řízení (viz výše – sami hovořili o tom, že v daném regionu stejným způsobem v době od ledna do začátku června 2023 spáchali celkem asi 25 krádeží), a s ohledem na dobu a místo spáchání skutku pod bodem 3) (zcela zapadajícími mezi jiné naprosto stejným způsobem provedené útoky, za něž byli obvinění též odsouzeni), jsou podle názoru dovolacího senátu pro rozhodnutí o vině dostačující.

K tomu lze navíc ještě obiter dictum uvést, že předmětná argumentace dovolatele týkající se skutku pod bodem 3) sama o sobě jistě nemůže být způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť nejde a nemůže jít o skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu. I kdyby totiž byla tato argumentace přijata zcela a obviněný v tomto bodě uznán vinným nebyl, tak by to nemělo žádný vliv na závěr o jeho vině pokračujícím trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr.

zákoníku [celková výše škody by i tak několikanásobně převyšovala částku 100 000 Kč, což je hranice větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a vzhledem k marginálnímu rozdílu v celkové výši škody pak ani na otázku ukládaného trestu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1145/2023, a následné usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1130/24).

Pro upřesnění lze dodat, že v případě skutku pod bodem 3) odsuzující části rozsudku okresního soudu [bod 7) obžaloby] šlo o odcizení lana o celkové délce 504,5 metru a hmotnosti 164 kg, jehož hodnota byla „odborným vyjádřením“ opatřeným v přípravném řízení stanovena na 24 600 Kč (150 Kč za 1 kilogram) a soudem pak následně na 76 684 Kč (152 Kč za 1 metr). Celková výše škody způsobené všemi dílčími útoky pokračujícího trestného činu, kterými byl dovolatel uznán vinným, přitom činí 653 676 Kč.

35. Námitku, že „jeho SIM karta nebyla v místě činu zachycena, třebaže nalézací soud ve svém rozhodnutí vymyslel pravý opak“, dovolatel uplatnil i ve vztahu ke skutku pod bodem 11). Faktem je, že podle obsahu spisu SIM karta mobilního telefonu obviněného M. F. v době spáchání této krádeže (od 8:10 hodin dne 18. 3. 2023 do 9:23 hodin dne 19. 3. 2023) přímo v XY zachycena nebyla, nicméně, jak vyplývá z vyhodnocovacího úředního záznamu policejního orgánu na č. l. 695, v inkriminovaném časovém úseku (konkrétně dne 19. 3. 2023 v 05:04 hodin, tedy v „podezřele“ časných ranních hodinách, byl mobilní telefon dovolatele zachycen buňkami operátora Vodafone ve XY. To je přitom od XY vzdálené jen několik málo kilometrů a místo činu se navíc nacházelo mezi oběma uvedenými obcemi. K tomu dále přistupuje zachycení SIM karty mobilního telefonu i druhého obviněného ve stejné době a na stejném místě a individuální shoda pákových kleští tohoto obviněného s mechanoskopickými stopami zajištěnými na místě činu, nemluvě o již zmíněném obecném doznání obou obviněných z přípravného řízení. O vině dovolatele proto ani zde nemůže být pochyb, jakkoli se snaží tvrdit opak.

36. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby bod po bodu rozebíral jednotlivé důkazy, znovu je reprodukoval, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho mají za vyvrácenou jeho obhajobu. Nejvyšší soud neshledal žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Naopak má za to, že skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v celé řadě důkazů, na které jmenované soudy ve svých rozhodnutích konkrétně odkázaly. Není zde proto žádný důvod do jejich závěrů zasahovat.

37. Dovolatel se dále pokusil zpochybnit způsob stanovení výše škody, aniž by však konkrétně uvedl, jak měly soudy podle něj správně postupovat, jakým způsobem a s jakým výsledkem měla být hodnota odcizených věcí určena. I ve vztahu k této otázce je vhodné hned na úvod poznamenat, že každopádně nejde o skutkové zjištění určující pro naplnění znaků daného trestného činu. O tom, že hodnota všech odcizených lan se pohybuje v řádu statisíců korun, tedy rozhodně vysoko nad částkou 100 000 Kč, jakožto spodní hranicí větší škody, nepanují pochybnosti.

Nejvyšší soud navíc považuje za akceptovatelnou úvahu soudů nižších stupňů, že odcizená lana nejsou zbožím, které by se v době a místě činu běžně prodávalo, resp. obchodovalo, tedy je nelze oceňovat „jinak běžným“ způsobem. Soudům nelze nic vytknout, pokud vyšly z ceny dle rámcové smlouvy poškozené společnosti se společností Elektrizace železnic Praha a.s., která dodávky předmětných lan běžně zajišťovala a zajišťuje (aniž by existovaly jakékoli indicie zpochybňující adekvátnost této ceny, naopak je zde obecně předpoklad možných množstevních slev pro stálého odběratele).

Nic nesvědčí pro závěr, a obviněný v tomto směru ve svém dovolání také nic konkrétního neuvádí, že by v případě jiného (tzv. „běžného“) způsobu stanovení hodnoty odcizených věcí (pokud by vůbec byl možný) mohlo jít v konečném důsledku o částku nižší, či snad dokonce několikanásobně nižší, aby to mohlo mít vliv na právní posouzení činu či otázku ukládaného trestu. Za vcelku reálnou lze naopak považovat variantu, že hodnota jednoho metru měděného lana o průměru cca 1 cm by takto mohla být stanovena i výše než jen na 152 Kč. Za dané situace soudy každopádně správně nevycházely z „odborných vyjádření“ společnosti JHZ RECYKLING s.

r. o. (č. l. 72–74, 84, 97, 300–302, 329, 355, 389, 441, 472, 501, 519, 536, 558, 598–622), v nichž byla hodnota lan stanovena evidentně jen podle hmotnosti a čistoty v nich obsažené mědi (150 Kč nebo 155 Kč za 1 kg), resp. z obdobných „odborných vyjádření“ subjektu SIGNALBAU a společnosti KOVOSTEEL Recycling, s. r. o. (č. l. 411, 556 a 596), kde bylo kalkulováno s cenou mědi 150 Kč nebo dokonce jen 100 Kč za 1 kg, též bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění. Zcela bez zdůvodnění zůstalo i stanovení částky 30 000 Kč za 433 m odcizeného lana v „odborném vyjádření“ společnosti M Plus elektro s.r.o.

na č. l.

620. Všechna tato tzv. odborná vyjádření byla evidentně jen prvotním (provizorním), pro policejní orgán relativně snadno a levně dostupným, podkladem pro základní orientaci v daném směru.

38. Okresní soud se podrobně zabýval mimo jiné též stanovením celkové délky odcizených lan, přičemž důsledně zohledňoval všechny z důkazů dostupné informace, včetně toho, na kterých místech došlo k odcizení jen jednoho lana a kde obou. Pokud nebylo jasné, odkud přesně pocházejí torza lan o celkové délce 270 m, která pachatelé nakonec neodcizili (z místa neodnesli), důsledně podle zásady in dubio pro reo vyšel z toho, že tato torza zůstala na místě činu u některého ze skutků, za který byli obvinění odsouzeni, nikoli zproštěni, a tomu odpovídajícím způsobem pak ponížil celkovou výši způsobené škody. To, že okresní soud ctil zmíněnou základní zásadu, vyplývá samozřejmě i z toho, že v řadě dalších bodů obžaloby rozhodl zprošťujícím výrokem (viz body 20.-26. odůvodnění jeho rozsudku), jakkoli s ohledem na dobu, místo a velmi specifické okolnosti a způsob provedení těchto činů se pravděpodobnost existence jiného, na obviněných nezávislého, pachatele limitně blížila nule.

39. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má Nejvyšší soud vzhledem k podstatě a zaměření argumentace obviněného za vhodné nejprve znovu stručně zopakovat obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. Připomíná, že „právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

40. Jsou-li výše rozvedená východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je zřejmé, že námitky obviněného pod daný dovolací důvod vesměs nespadají. Formálně sice brojil i proti právní kvalifikaci svého jednání, nicméně i v tomto ohledu založil svoji rétoriku primárně na reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní alternativní verze skutkového děje. Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného trestného činu krádeže ve formě spolupachatelství. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny právního posouzení.

41. Pod dotčený dovolací důvod lze hraničně podřadit snad jen námitku, lépe řečeno obecnou úvahu, zda by jednání dovolatele nemělo být posouzeno spíše jen jako „účastenství ve formě vědomé nedbalosti, případně nepřímého úmyslu“, nikoli tedy jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. To je však třeba jednoznačně odmítnout. Skutková zjištění jednoznačně odpovídají tomu, že se jednalo o spolupachatelství. Obviněný se na dané trestné činnosti podílel naprosto vědomě, cíleně, plánovitě a dlouhodobě, podle předchozí domluvy se spolupachatelem vždy vykonal část jednání nezbytného k dokonání trestného činu krádeže, k odnětí cizí věci z dispozice vlastníka. Konkrétně vždy odvážel spolupachatelem připravená (odstřižená a stočená) lana z místa činu do své provozovny, čímž je získal do vlastní dispozice, tj. přisvojil si je. Na základě ustálených skutkových zjištění zároveň nemůže být žádných pochybností ani o tom, že se činu dopustil ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

42. Za značně nejasnou a každopádně nespadající pod žádný z dovolacích důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obsaženou na str. 4 dovolání, že „ukončení vyšetřování bylo předčasné a neposkytovalo pokud možno reálný podklad pro podání obžaloby a řádné projednání této obžaloby před nalézacím soudem“, resp. že „obžaloba neobsahovala dostatečně konkrétní popis žalovaných skutků, postrádala zcela nepřesnou výši škody, která měla být žalovanými způsobena, neboť škoda zjištěná nalézacím soudem byla mnohonásobně vyšší (pokud vezmeme v úvahu veškerá žalovaná jednání, a tedy i ta, pro které byl dovolatel zproštěn obžaloby)“, na základě čehož obviněný dovodil, že došlo k porušení obžalovací zásady a jeho práva na obhajobu. Tato „argumentace“ je natolik zmatená a nejasná, že se k ní dovolací senát prakticky ani nemůže relevantně vyjádřit. Každopádně je evidentní, že skutky kladené obviněným za vinu byly od počátku (i v obžalobě) popsány zcela dostatečně tak, aby nemohly být zaměněny s jinými, včetně jasného určení doby a místa jejich spáchání, způsobu provedení činu a nastalého následku. Případné rozdíly mezi obžalobou a odsuzujícím rozsudkem jsou výsledkem dokazování provedeného v hlavním líčení a mj. i aplikace již zmíněné zásady in dubio pro reo. Pokud jde o rozdíl ve stanovení hodnoty odcizených lan, o tom již bylo pojednáno výše. Každopádně nejde o skutečnost, která by mohla mít jakýkoli vliv na otázku totožnosti skutku, jak se obhajoba velmi krkolomným způsobem snaží naznačit.

43. Naplněn nebyl ani poslední z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Odvolání obviněného proti rozsudku okresního soudu totiž krajský soud jednak nezamítl ani neodmítl, nýbrž mu částečně vyhověl (jakkoli spíše jen marginálně, ve výroku o povinnosti k náhradě škody), a jednak, a to především, v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl dán žádný z důvodů dovolání podle § 265 odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (k tomu viz výše).

44. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný M. F. uplatnil v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění.

V. Způsob rozhodnutí

45. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 11. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek