Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t. č. věznice Vinařice, P. O. BOX 5, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2024 č. j. 3 Tdo 1145/2023-4948, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2023 č. j. 3 To 7/2023-4868 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022 č. j. 43 T 6/2020-4783, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státní zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, žetato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá porušení celé řady ústavních principů vyplývajících z českého ústavního pořádku.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu plyne následující. Stěžovatel podnikal ve výrobě a prodeji sýrů. Chtěl, aby se obchodní společnost X, stala významným výrobcem a prodejcem sýrů v tuzemsku. Jeho záměr nicméně selhal: podnikatelský plán byl příliš ambiciózní, stěžovatel neměl dost zkušeností a dopustil se celé řady hrubých podnikatelských chyb. Již krátce po vzniku se společnost dostala do platební neschopnosti. To ovšem stěžovateli nebránilo, aby si na nejrůznějších místech opatřoval peněžní prostředky a nakupoval různé výrobky a zboží. Stěžovatel pokračoval ve svých podnikatelských plánech, byť věděl o nedobrém hospodářském stavu společnosti. Stěžovatel zatajil tuto skutečnost různými způsoby, někdy ji zamlčel, jindy lhal. Svým vystupováním tak stěžovatel vyvolal u věřitelů společnosti falešnou důvěru, že jeho podnikatelský záměr skutečně vyjde a že se dočkají uspokojení svých pohledávek. To se ovšem nenaplnilo a stěžovatel způsobil škodu ve výši nejméně 30,5 mil. Kč.
3. Krajský soud v Brně proto stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu (za tento zločin a za jiné sbíhající trestné činy) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení (§ 229 odst. 1 trestního řádu). Stěžovatelovo odvolání Vrchní soud v Olomouci zamítl. Stěžovatel nebyl úspěšný ani s dovoláním, Nejvyšší soud ho odmítl jako zjevně neopodstatněné. Trestní soudy shodně uzavřely, že nešlo o nešťastnou souhru náhod, která odsoudila podnikatelský záměr k neúspěchu. Naopak, stěžovatel před věřiteli úmyslně zamlčel, že společnost je ve špatné ekonomické kondici, jen aby získal další finanční a materiální prostředky k jejímu udržení v provozu. Marná byla obrana, že někteří věřitelé snad mohli o finančních potížích vědět. I kdyby to byla pravda, stěžovatel u nich vyvolal falešné naděje.
4. Nejvyšší soud ovšem uznal, že se krajský soud ani vrchní soud neodlišily dílčí útoky, které nastaly po odvolání stěžovatele z funkce předsedy představenstva společnosti (tj. po datu 25. 11. 2015; trestnou činnost měl ovšem podle obžaloby páchat od prosince 2012 až do listopadu 2016). Jinými slovy, trestní soudy odsoudily stěžovatele i za ty dílčí útoky, které spadaly do období, kdy neměl rozhodující vliv ve společnosti (celkem škodu vyčíslily na 30 532 916 Kč). V takovém případě nemohl nést trestní odpovědnost za jednání, které nastalo po listopadu 2015, tj. za škodu ve výši 900 000 Kč. Přesto Nejvyšší soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu. Uvedl, že tento rozpor se netýká rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu. I kdyby se výše způsobené škody správně vyčíslila, nic to nemění na právní kvalifikaci, neboť stěžovatel stále způsobil škodu velkého rozsahu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá tři argumenty, proč jsou napadená rozhodnutí neústavní. Zaprvé, nenese trestní odpovědnost za ty dílčí útoky, které nastaly až po jeho odvolání z funkce předsedy představenstva. Pokud nebyl v oné době členem statutárního orgánu, těžko mohl způsobit škodu ve výši 900 000 Kč. Přesto skutková věta odsuzujícího rozsudku tuto částku obsahuje. Takto zjištěnou výší škody bude civilní soud následně vázán, pokud bude rozhodovat o nárocích poškozených. Stejně je nepřípustné, pokud trestní soudy přihlédly k této škodě při uložení trestu. Trestní soudy tak nesprávně založily úvahu o druhu a výši trestu na něčem, za co stěžovatel nemohl.
6. Zadruhé, není pravda, že stěžovatel uvedl jednoho z mnoha poškozených v omyl. Tento poškozený měl v okamžiku poskytnutí peněz (v celkové výši 15 mil. Kč) všechny potřebné informace, zejména z e-mailové korespondence. Nemohl proto jednat v omylu.
7. Zatřetí, trestní soudy nerozlišovaly hospodářské důvody (tzv. kauzu) všech jeho závazků. Ty lze rozdělit do dvou skupin: první tvoří závazky z obchodní spolupráce (půjčky), druhou zase závazky mezi společností a dodavateli. Stěžovatel požaduje, aby trestní soudy přesně určily, jaký dodavatel, kdy, kde a jak byl uveden v omyl. Pokud tak neučinily, pochybily.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti je tedy přípustná.
17. Stěžovatel se především obává, že špatně určená výše způsobené škody předurčuje výsledek budoucího rozhodování civilního soudu o náhradě škody. K tomu lze uvést, že civilní soudy musí při rozhodování o soukromoprávních nárocích následovat závěry trestních soudů jen v tom směru, že trestný čin byl spáchán a že jej spáchala jmenovitě určená osoba (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu). Civilní soud však není vázán v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vydané v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků trestného činu, nikoli z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4142/2016).
18. Stěžovatel se proto mýlí, že civilní soudy jsou vázány i tou částí výroku o vině, která vymezuje výši či rozsah způsobené škody.
19. Stěžovatel se dále domnívá, že výše škody 900 000 Kč (za období, kdy již stěžovatel nebyl statutárním orgánem) se musela nějak promítnout do úvah o druhu a výši trestu. Tím se však zabýval již Nejvyšší soud. Jak upozornil v bodech 41 až 43 usnesení, i kdyby trestní soudy nepřihlédly ke shora uvedené škodě, stěžovatel svým jednáním stále způsobil škodu v celkové výši přibližně 29 600 000 Kč (rozdíl oproti krajským soudem udané škody 30 532 916 Kč je zanedbatelný). Takový rozdíl proto mohl mít jen nepatrný vliv na to, jaký trest si stěžovatel zaslouží za své protiprávní jednání. Z hlediska ústavní souladnosti je klíčové, že i této otázce se Nejvyšší soud pečlivě věnoval a jeho závěr nevyvolává ústavněprávní pochybnosti.
20. Stěžovatel dále namítá, že jeden z poškozených musel vědět o špatné finanční kondici společnosti a že trestní soudy nezohlednily kauzu jednotlivých závazků. V tomto ohledu je však stěžovatelova argumentace pouhou pokračující polemikou s trestními rozhodnutími, bez jakéhokoli ústavněprávního významu. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že byť stěžovatel sděloval svým obchodním partnerům (poškozeným) informace o stavu společnosti, vesměs šlo o informace neúplné, mlhavé či rozporuplné (srov. bod 100 rozsudku krajského soudu, adresně pak body 45 a 46 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel zamlčel podstatné skutečnosti o společnosti a uvedl své investory v omyl. Vyvolal tak u nich falešnou naději, že jejich investice se jim jednoho dne vrátí.
21. Bez významu je pak hospodářský důvod, pro který závazek vznikl. Zda šlo o objednávky služeb a zboží či zda šlo o půjčku peněz, je pro naplnění skutkové podstaty podvodu bez významu. Podstatné je jen to, že stěžovatel přes vědomí o nedobré finanční situaci společnosti předstíral opak, aby vylákal prostředky, které potřeboval (bod 37 usnesení Nejvyššího soudu).
22. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu