23 Cdo 4142/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Locaboat Plaisance GmbH, se sídlem ve Freiburgu,
Ludwigstrasse 1, D-79104, Německo, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Maiselova 60/3, PSČ 110 00, proti žalované Y.
C. O., zastoupené JUDr. Mgr. Janou Lelkovou Schovancovou, advokátkou, se sídlem
v Praze 5, Elišky Přemyslovny 429, PSČ 156 00, o zaplacení částky 31 879,89 EUR
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 123/2008, o
dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2016,
č. j. 3 Cmo 121/2015-176, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 3 Cmo 121/2015-176,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
výroku pod bodem I rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky pod body II, III, IV a V). Soud prvního stupně při použití § 135 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince
2012, sp. zn. 16 T 105/2009, jímž byla žalovaná Y. C. O. uznána vinnou, že v
období od ledna 2006 do srpna 2007 na blíže nezjištěném místě v P. zprostředkovala na základě živnostenského oprávnění pro společnost Locaboat
Plaisance GmbH se sídlem v Německu cesty českých turistů na obytných člunech. Tito turisté po projednání rekreace uhrazovali zálohy a doplatky na účet vedený
u eBanky č. 188689800/2400, jehož byla žalovaná majitelkou. Dne 25. srpna 2007
žalovaná s touto společností ukončila spolupráci, aniž by finanční prostředky
vybrané od klientů vyúčtovala a zaslala společnosti, přičemž je použila pro
vlastní potřebu – zaplacení zálohy na svůj byt a tímto společnosti Locaboat
Plaisance GmbH způsobila škodu ve výši 34 270 EUR, tedy 983 778 Kč. Tím
spáchala trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. a)
trestního zákona a byla pravomocně odsouzena. Soud prvního stupně dále odkázal
na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013, sp. zn. 5 To
98/2013, kterým bylo odvolání obžalované zamítnuto. Soud prvního stupně
konstatoval podstatnou část obou trestních rozhodnutí, kde skutková zjištění i
právní hodnocení, jakož i vypořádání se s výší způsobené škody bylo podle jeho
závěru provedeno dostatečným způsobem, takže soud prvního stupně neměl potřebu
provádět další dokazování. Výše škody, jež byla zjištěna v trestním řízení na
základě znaleckého posudku vypracovaného k tomuto účelu znalcem z oboru
ekonomiky Ing. Tomášem Krolupperem, činila 983 778 Kč, žalobkyně požadovala
zaplacení nižší částky 914 953 Kč, což činí 31 879,89 EUR při kurzu 28,70 Kč za
1 EUR. Podle závěru soudu prvního stupně tak nebyl důvod otázku výše náhrady
škody otevírat. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. února 2016, č. j. 3
Cmo 121/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III
a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zaujal stanovisko, že postup soudu prvního stupně neodpovídá
obsahu ustanovení § 135 o. s. ř. Civilní soud je rozhodnutím v trestní věci
podle § 135 o. s. ř. vázán, pokud jde o výrok o tom, že byl trestný čin
spáchán, a kdo jej spáchal. To však neznamená, že civilní soud může bez dalšího
zjišťování a prokazování skutkového stavu (jelikož skutkové okolnosti věci
nejsou zcela shodné) převzít ostatní zjištění a závěry obsažené v odůvodnění
rozsudku v trestní věci, aniž by bylo třeba důvodnost nároku v civilním řízení
prokázat. V projednávané věci žalovaná od počátku tvrdila, že fakturace na její
osobu byla dána tím, že její bývalý manžel pan Š. nemohl podnikat sám, proto
činnosti prováděl „na oko“ na žalovanou. Tvrdila tedy, že závazkový vztah
nevznikl mezi ní a žalobkyní, ale mezi žalobkyní a panem Š., proto veškeré
administrativní kroky činila pod svým jménem, avšak na účet bývalého manžela.
Touto okolností se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Neposoudil, zda nárok,
který žalobkyně uplatňuje, je nárokem na vydání plnění ze smlouvy mezi
žalobkyní a žalovanou, nebo škodou z porušení závazku podle § 373 obchodního
zákoníku (pak by ale musel závazek existovat mezi žalobkyní a žalovanou),
případně nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neodevzdáním záloh
uhrazených na účet žalované. Pro tato posouzení chybějí skutková zjištění. Soud
prvního stupně neprovedl žádné dokazování. Konstatování, že nárok je důvodný, s
odkazem na rozsudek v trestní věci, nemůže obstát.
Podle závěru odvolacího soudu je skutkové a právní posouzení provedené soudem
prvního stupně neúplné, tudíž nesprávné. Odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně také postrádá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázce vázanosti civilního soudu rozsudkem v trestní věci, a
to od usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyššího soudu“)
ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 1557/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006. Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v postupu odvolacího soudu
v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1 o. s. ř., podle kterého měl v řízení
zohlednit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T 105/2009. Toto trestní řízení řešilo identický skutkový stav a
výsledkem tohoto trestního řízení bylo jednoznačné prokázání trestněprávního
jednání žalované, kterým způsobila žalobkyni škodu ve výši 34 270 EUR. Ze
skutkové části výroku o vině pak jednoznačně vyplývá, že se trestněprávního
jednání vedoucího ke vzniku škody na straně žalobkyně dopustila jen a pouze
žalovaná, nikoliv M. Š., a že spáchala trestný čin jako osoba samostatně
výdělečně činná. Příčinná souvislost mezi trestněprávním jednáním a vznikem
škody a zavinění byly v trestním řízení prokázány a jsou i popsány ve skutkové
části výroku o vině. Totéž platí o výši škody, když tato byla zjištěna
znaleckým posudkem. Pokud by měl soud prvního stupně provádět za této situace
znovu kompletní dokazování ohledně výše škody, pak by postupoval v rozporu se
zásadou hospodárnosti řízení a rovněž v rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 1557/2005, a usnesení ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo
4949/2015, podle něhož soudy nejsou vázány odůvodněním trestního rozsudku, ale
jsou vázány jeho výrokem. Součástí výroku trestního rozsudku je skutková a
právní věta. Skutková věta musí obsahovat úplný popis skutečností rozhodných
pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu. Závěry, které jsou shrnuty ve skutkové větě trestního
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T
105/2009, jsou založeny na provedeném dokazování v řízení. Z toho dovolatelka
dovozuje, že jsou zde shrnuty i důkazy prokazující vznik nároku poškozeného na
náhradu škody. Vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem ve
smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je deklarována podle dovolatelky i v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2006, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že
se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Citace rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být podle názoru dovolatelky
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, se žalované jeví jako účelová,
ve věcech citovaných dovolatelkou ve srovnání s nyní posuzovanou věcí jsou
markantní rozdíly. U prvých dvou případů – rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, a ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33
Odo 1557/2005, dovolatelka opomíjí skutečnost, že soudy v těchto řízeních
prováděly vlastní dokazování, což v této věci soud prvního stupně neučinil. V
rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99,
a ze dne 30. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, na které žalobkyně v
dovolání odkazuje, byla řešena otázka odpovědnosti, event. spoluodpovědnosti za
vznik škody jiným subjektem než odsouzeným a o takovou věc v dané věci nejde. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014,
sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, z něhož vyplývá, že soud prováděl své vlastní
dokazování, tj. nepřevzal pouze závěr trestního soudu, jak učinil soud prvního
stupně v nyní posuzované věci. Žalovaná také poukázala na skutečnost, že
dovolatelka neuplatnila v adhezním trestním řízení tvrzený nárok na náhradu
škody, její argumentace hospodárností řízení je proto nyní nepatřičná. Žalovaná
navrhla zamítnutí dovolání a potvrzení usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. článek
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění
pozdějších předpisů a některé další zákony – dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť odvolací soud otázku vázanosti civilního soudu rozhodnutím v trestní věci
o tom, že byl spáchán trestný čin, podle § 135 odst. 1 o. s. ř., posoudil v
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných
orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř.
dovodila,
že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo
rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný
čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem,
nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet
jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. K tomu srovnej zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj
35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní
řízení, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22,
ročník 1979, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo
197/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo
956/2012, nebo dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března
2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, vše dostupné na www.nsoud.cz. Rozsah vázanosti
rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán
tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň
významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Soud však není vázán
v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vydané v trestním řízení
posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků trestného činu, nikoliv z
hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je
nesprávné v tom, že soud nepodřadil jednání žalované popsané ve výroku rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T 105/2009,
pod příslušnou právní normu, tedy neposoudil, zda nárok, který uplatňuje
žalobkyně, je nárokem na vydání plnění ze smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou (a
o jakou smlouvu jde), nebo jde o nárok na náhradu škody způsobené žalovanou, či
o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud však nesprávně svým právním názorem zavázal soud prvního stupně,
aby zjišťoval, zda je důvodná námitka žalované, že fakturace na její osobu byla
dána tím, že její bývalý manžel M. Š. nemohl podnikat sám, proto činnosti
prováděl „na oko“ na žalovanou, tudíž závazkový vztah nevznikl mezi ní a
žalobkyní, ale mezi žalobkyní a M. Š., když veškeré administrativní kroky
žalovaná činila pod svým jménem, avšak na účet bývalého manžela. Tento pokyn odvolacího soudu je již v rozporu s ustanovením 135 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníkem tohoto řízení není bývalý manžel žalované M. Š. a trestní
soud ve výroku svého odsuzujícího rozsudku uznal žalovanou vinnou, že na
základě živnostenského oprávnění zprostředkovala cesty českých turistů na
obytných člunech, když tito turisté uhrazovali zálohy a doplatky na bankovní
účet, jehož majitelkou byla žalovaná, žalovaná podle tohoto rozsudku následně s
žalobkyní ukončila spolupráci, aniž by finanční prostředky vybrané od klientů
použila pro vlastní potřebu, čímž si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena.
Z tohoto výroku odsuzujícího rozsudku tedy závazně vyplývá, že žalovaná jednala
svým jménem, zálohy a doplatky klientů byly hrazeny na bankovní účet, jehož
byla majitelkou, a žalobkyni tyto prostředky nevyúčtovala, ale použila je pro
vlastní potřebu. Z tohoto výroku nelze než dovodit, že podle odsuzujícího výroku trestního soudu
vznikl závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou a tímto závěrem je soud
vázán. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle § 243a odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.