25 Cdo 1071/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci
žalobkyně Mgr. R. Z., LL.M., proti žalované Ing. M. H., zastoupené JUDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o 400.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C
134/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
listopadu 2012, č. j. 13 Co 319/2012-226, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 13 Co
319/2012-226, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. února 2012, č.
j. 19 C 134/2008-155, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k
dalšímu řízení.
úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaná byla pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu,
kterého se dopustila tím, že při prodeji bytu v Praze 6 žalobkyni zatajila, že
byt i dům trpí podstatnými vadami, o nichž věděla ze znaleckého posudku znalce
Ing. Matyáše, a ohledně nároků z odpovědnosti za vady vedla u soudu spor s
dodavatelem stavby. Při sjednávání kupní smlouvy s žalobkyní žalovaná tyto
okolnosti zamlčela, neboť žalobkyně by při jejich znalosti kupní smlouvu na
předmětný byt za cenu 6.200.000,- Kč neuzavřela. Ze závěrů znaleckého posudku
Ing. Františka Šulce, vypracovaného v trestním řízení bylo zjištěno, že bytová
jednotka a dům mají celkem 11 vad, z nichž nejzávažnější jsou podcenění
nehomogenního podloží pod základovou spárou domu, nedostatečná stavební
neprůzvučnost příček, nedostatečné zateplení severní obvodové stěny, problémy
se statikou domu (překročení přípustné posouvající síly průvlaku v ose 12 a
poddimenzování vodorovné nosné desky o 50-60mm) a nedostatečné zabezpečení domu
proti nadměrné vlhkosti v 1. podzemním podlaží, v důsledku těchto vad je ve
dvou pokojích nedostatečná tepelná izolace, dále v ložnici prasklá zeď a
dochází k opadávání omítky, v kuchyni k uvolňování dlažby, v koupelně k
praskání obkladů, na WC k odlepování dlažby, dále je zhoršena stavební
průzvučnost svislé nosné konstrukce, přičemž náklady na opatření proti působení
těchto vad a jejich recidivě byly oceněny na částku 525.000,- Kč. Žalované bylo
v trestním řízení uloženo tuto částku žalobkyni zaplatit a se zbytkem byla
žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud zjistil, že
žalovaná zaplatila žalobkyni 525.000,- Kč a její bývalý manžel na základě
dohody o narovnání, kterou s ní uzavřel, žalobkyni zaplatil 200.000,- Kč. Soud
vycházeje z ust. § 135 o. s. ř. o vázanosti soudu rozhodnutím vydaným v
trestním řízení, posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody způsobené
protiprávním jednáním žalované, a na základě znaleckých posudků postupem podle
§ 136 o. s. ř. stanovil náhradu ve výši rozdílu mezi sjednanou kupní cenou
(6.200.000,- Kč) a cenou, za níž by bylo možné nemovitost prodat s ohledem na
její faktický i právní stav, tedy o částku 1.125.000,- Kč nižší, jež odpovídá
přiměřené slevě ve výši 20 % z kupní ceny bytu, a po odečtení částek již
zaplacených žalovanou a jejím manželem přiznal žalobkyni na náhradě škody podle
§ 420 a § 442 obč. zák. částku 400.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012,
č. j. 13 Co 319/2012-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů dovolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu
prvního stupně i s jeho právním posouzením. Dovodil, že jsou dány všechny
předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 obč. zák., neboť za
trestný čin podvodu, jehož se žalovaná dopustila, byla pravomocně odsouzena,
soud je v občanskoprávním řízení vázán výrokem trestního rozsudku, že byl
spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a tímto jednáním byla žalobkyni
způsobena škoda spočívající v rozdílu finančních prostředků vynaložených
žalobkyní na koupi bytu a cenou, jakou by uhradila, nebýt protiprávního jednání
žalované. Pokud jde o výši škody, soud prvního stupně s ohledem na žalobkyní
tvrzený skutkový stav použil jinou metodu než znalec v trestním řízení, a na
základě odborných stanovisek realitních kanceláří správně dovodil, že nebýt
jednání žalované, byla by cena bytu o 20 % nižší. Odvolací soud se vypořádal i
s dalšími odvolacími námitkami žalované a odvolání neshledal důvodným.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Namítá, že nárok žalobkyně je nárokem z odpovědnosti za vady
koupené věci podle § 596 a § 597 obč. zák., nikoliv nárokem na náhradu škody
podle § 420 obč. zák. Odvolací soud při právním posouzení ignoroval ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se nelze náhrady nákladů vynaložených na
odstranění vad předmětu kupní smlouvy domáhat z titulu náhrady škody, a soud
nebyl ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán právním názorem trestního soudu, že
žalobkyni vznikla škoda. Povinnost žalované upozornit kupujícího na vady bytu
vyplývala z ust. § 596 obč. zák., žalovaná ji nesplnila a vůči ní tak měly
nastat následky předvídané v ust. § 597 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že
přehlédl, že se žalobkyně pokoušela svého prekludovaného nároku na slevu z
kupní ceny domáhat jako náhrady škody, a to ve výši odpovídající nárokům na
odstranění zjištěných vad. Namítá, že uplatněný nárok sestával z jednotlivých
dílčích nároků, které ve svém součtu tvořily předmět sporu, a bylo třeba s nimi
podle toho zacházet. Jedním z nich byl i nárok ve výši 265.000,- Kč za snížení
hodnoty bytu po zmenšení jeho podlahové plochy po rekonstrukci, která však
zatím nebyla provedena, takže se nejedná ani o skutečnou škodu ani o ušlý zisk,
navíc vada spočívající v nedostatečné izolaci zdi již byla zohledněna v částce
525.000,- Kč přiznané v adhezním řízení. Ani náklady na náhradní bydlení nebyly
žalobkyní vynaloženy, neboť v bytě nebydlela. Odvolacímu soudu dále vytýká
pochybení při hodnocení znaleckých posudků, posudek Ing. Kratěny předložený
žalobkyní, z něhož soud vycházel, nebyl znaleckým posudkem ve smyslu § 127,
resp. § 127a o. s. ř., neboť při jeho vypracování nebylo vynaloženo odborných
znalostí, a dovolatelka porovnává rozhodnutí odvolacího soudu s pravomocným
rozsudkem v řízení, v němž ona a její manžel se domáhali slevy z kupní ceny z
totožných vad téhož bytu. Dále namítá, že uplatňovaný nárok zanikl uzavřením
dohody o narovnání, neboť tehdy byli oba žalovaní manželé a závazek k případné
náhradě škody byl společný a nerozdílný, a plněním jednoho z dlužníků zanikl
závazek obou. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyní uplatňovaný nárok je v
rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně jako advokátka si již při sjednávání
kupní smlouvy byla vědoma, že smluvní ujednání o tom, že nemovitost se prodává
„tak jak stojí a leží“, je neplatné, avšak na neplatnost tohoto ujednání
prodávající neupozornila. Odvolací soud nepostupoval podle § 118a o. s. ř. a
vydal překvapivé rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že pro tento spor není
relevantní, zda rekonstrukce bytu již proběhla či nikoliv, nicméně rekonstrukce
se uskutečnila v první polovině roku 2012. Svůj nárok na náhradu škody
neformulovala jako nárok na náhradu nákladů opravy bytu, nýbrž žádá rozdíl mezi
hodnotou bezvadného luxusního bytu, kterou zaplatila, a hodnotou bytu s
podstatnými vadami, který koupila. V dané věci jde o deliktní odpovědnost
žalované, která úmyslně uvedla žalobkyni při sjednávání koupě v omyl, soudy
správně aplikovaly ust. § 135 odst. 1 o. s. ř., neboť vznik škody je součástí
skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dále rekapituluje průběh celého
případu a vyvrací jednotlivé námitky v dovolání. Navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před
1. 1. 2013, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) - srov.
čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, tj. ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a to z hlediska otázky rozlišení
nároku na náhradu škody a nároku z odpovědnosti za vady prodané věci, pro jejíž
řešení je dovolání přípustné.
Podle § 510 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody,
která z vady vznikla.
Na rozdíl od odpovědnosti za vady, jež stíhá nedostatky vlastního plnění
prodávajícího, tedy nedostatky předmětu koupě, je smyslem odpovědnosti za
škodu, aby byla nahrazena majetková újma, jež vznikla jako následek porušení
povinnosti prodávajícího, který předal vadný předmět koupě, aniž kupujícího
upozornil na vady, jež vyšly dodatečně najevo (§ 597 obč. zák.).
V dané věci byl kupující předán předmět koupě s vadami, na něž nebyla
prodávající upozorněna. Nároky z kupní smlouvy, na základě které došlo mezi
žalobkyní jako kupující a žalovanou jako prodávající k převodu vlastnického
práva k předmětné nemovitosti, včetně práv z odpovědnosti za vady koupené věci,
upravuje občanský zákoník v ustanoveních § 588 až § 610 obč. zák. Zásadně
platí, že nároků, které vyplývají z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z
titulu náhrady škody (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 12/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, čl. V, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25, pod C 1865, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod
číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod číslem
34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001).
Protiprávní jednání prodávajícího vůči kupujícímu v souvislosti s poskytnutím
vadného plnění může být sice předpokladem jak odpovědnosti za vady, tak
odpovědnosti za škodu, avšak je třeba rozlišovat, zda je požadována náhrada za
újmu, spočívající ve vadnosti samotné koupené věci, nebo náhrada za újmu, jež
z této vady vznikla na jiných hodnotách. Škodou, jež je odškodnitelná v rámci
náhrady škody (§ 420 a násl. obč. zák.), je totiž pouze újma, jež vznikla jako
následek vadného plnění, nikoliv újma, spočívající ve vadnosti samotného
předmětu koupě, (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu: ze dne 19. 12. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3848/2012, ze dne
23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2267/2007, ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1619/2007).
Odvolací soud však v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou oba
uvedené právní instituty nerozlišil a jako nárok na náhradu škody posoudil
uplatněný nárok, který plně odpovídá nárokům z odpovědnosti za vady. V dané
věci kupující požaduje na prodávající finanční plnění na základě skutkového
tvrzení, že věc, kterou od ní koupila, má vady, pro které je hodnota této věci
nižší než smluvená a zaplacená kupní cena. Bez ohledu na to, jakým způsobem
žalobkyně vyčíslila výši uplatňovaného nároku (zda náklady na odstranění
zjištěných vad koupené věci nebo jako rozdíl mezi hodnotou bezvadného bytu,
kterou zaplatila, a hodnotou bytu s vadami, který koupila), je jednoznačné, že
porušení povinnosti prodávajícího upozornit kupujícího při sjednávání kupní
smlouvy na vady prodávané věci, o nichž ví (§ 596 obč. zák.), vede k
odpovědnosti prodávajícího za vady. Nejde o újmu na jiných hodnotách, než je
koupená bytová jednotka, a nejde ani o odpovědnost za snížení hodnoty koupeného
bytu způsobené jeho poškozením (tedy o tzv. škodu na věci), nýbrž jde o újmu,
spočívající v rozdílu mezi zaplacenou kupní cenou a nižší hodnotou koupené věci
v důsledku jejích vad, na něž prodávající při sjednávání koupě neupozornila.
Ostatně nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že právní kvalifikace jejího nároku
jako nároku na náhradu škody je dána tím, že finanční plnění nepožaduje jakožto
slevu z kupní ceny nebo jako náklady opravy k odstranění vad, nýbrž že je
požaduje jako rozdíl mezi hodnotou bytu, jaký koupila, a cenou, jakou za něj
zaplatila; v podstatě tedy požaduje snížení kupní ceny bytu z důvodu, že je
vadný. Stále platí, že právní kvalifikace nároku, pokud ji žalobce uvádí, není
ve sporném řízení pro soud závazná, soud je vázán nikoliv tím, jak žalobce
vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl
žalobcem vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,
publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani ust. § 135 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je „soud vázán rozhodnutím
příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný
správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů, a kdo je
spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu“, nebránilo soudu v právním
posouzení skutkových zjištění podle příslušných hmotněprávních norem. Jak
vyplývá z uvedeného ustanovení, vázanost rozhodnutím se týká výroku o vině,
tedy spáchaného skutku a osoby pachatele, nikoliv právní kvalifikace nároku
poškozeného, o němž bylo rozhodnuto v adhezním řízení.
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
uplatněného nároku z hlediska ust. § 420 odst. 1 a § 596 a násl. obč. zák., je
zřejmé, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je
naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2,
věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b
odst. 3, věta druhá o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o. s.
ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu