3 Tdo 937/2025-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2025, č. j. 5 To 147/202-320, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 4/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 11 T 4/2025-243, byl obviněný uznán vinným pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let, zostřený jednak vyslovením dohledu a jednak zpřísňujícími podmínkami, aby se zdržel nevhodného kontaktu s poškozenou spočívajícího zejména v nevyžádaných zprávách s vulgárním obsahem, ve sledování poškozené a v cílené přítomnosti v místech, kde se nachází. Obviněnému byla také uložena povinnost zaplatit na náhradě škody P. M. 13 136 Kč, když se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přečinu se dle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že · jednak dne 22. 12. 2023 kolem 10.00 hod. v Brně v XY ulici a · jednak dne 12. 1. 2024 kolem 18.00 hod. v XY ulici v Brně vytvořením děr o velikosti 15–20 mm v jejich bočních stranách prořízl vždy všechny čtyři pneumatiky na automobilu Škoda Citigo majitelky J. S. a způsobil tak provozovatelce vozidla P. M. škodu 13 136 Kč. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
3. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 7. 2025, č. j. 5 To 147/2025-320, zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Namítl, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jeho vinu, výpovědi svědků nejsou věrohodné a nejsou podporovány objektivními důkazy. Skutkový stav tedy není zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a pokud soudy přesto vinu dovodily, porušily zásadu in dubio pro reo. Řízení je zatíženo vadami spočívajícími v opomenutí důkazů. Odvolací soud se s námitkami v odvolání nevypořádal, a aniž by sám provedl vlastní přezkum skutkových a právních závěrů, odmítl je toliko formálním konstatováním, že se jimi zabýval již soud prvního stupně.
6. Dovolatel upozornil na nesprávné označení poškozené osoby. Vlastníkem automobilu je J. S., P. M. pak je jeho provozovatelkou. Pokud soudy dovodily, že poškozenou je P. M., neboť pneumatiky zakoupila, pak kýmkoliv zakoupené pneumatiky se namontováním na vozidlo stávají jeho součástí a ani provozovatel si je nemůže odmontovat, neboť tím by vozidlo jako celek znehodnotil a učinil je neupotřebitelným. Vlastník vozidla zde přitom nebyl vyslechnut a nevyjádřil se ani, zda není osobou uvedenou v § 163 tr. ř.
7. Obviněný odmítl, že by provedené důkazy vytvářely logicky ucelený a na sebe navazující řetězec. Úvahy nižších soudů označil za spekulace či domněnky, které na jeho pachatelství neukazují a nevylučují provedení skutku jakoukoliv jinou osobou. Pokud si soudy na pomoc k učinění skutkových zjištění vzaly závěry z výroku a odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově sp. zn. 4 T 42/2017, tak toto odsouzení bylo zahlazeno a užití takových závěrů je nezákonné a nepřípustné. Stejné se týká užití odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 Tm 3/2015, včetně blíže nespecifikovaného usnesení odvolacího soudu, které k důkazu ani nebylo řádně provedeno a obviněný se k němu nemohl vyjádřit. Obdobné dopadá i na závěry stran věrohodnosti čerpané z trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 18/2021 (pozn. soudu: správně 88 T 18/2011 – dovolatel zde patrně recyklací textu odvolání opakuje písařskou chybu uvedenou již v řádném opravném prostředku), kdy tento trestní spis ani rozsudek nebyly provedeny jako důkaz.
8. Nesprávné určení poškozené osoby, za kterou nelze pokládat P. M., která sice financovala provoz a zakoupila pneumatiky, jež se však jejich namontováním na vozidlo staly jeho neoddělitelnou součástí a nemohly proto nadále být samostatným předmětem vlastnického práva, vyústilo i v nesprávný výrok o náhradě škody. Škoda měla správně být popsána jako způsobená na věci ve vlastnictví J. S. Nezákonný výrok nemůže obstát.
9. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil druhostupňové i prvostupňové rozhodnutí, stejně jako na ně navazující výroky a přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Eventuálně, aby Nejvyšší soud zrušil aspoň výrok o náhradě škody ve prospěch P. M.
10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten upozornil, že ačkoli obviněný poukazuje na dva dovolací důvody, není zřejmé, které ze svých argumentů vztahuje k jakému z nich.
11. Parametry dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplňují námitky, jimiž obviněný sice formálně deklaruje rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a rozhodnými skutkovými zjištěními na straně druhé, ovšem reálně se vzhledem k absenci věcné argumentace omezil jen na paušální odmítnutí skutkových závěrů, na spekulativní úvahy o nedostatcích hodnocení důkazů soudy a na zpochybňování jejich logiky. Vedle toho jeho výhrady postrádají oporu v realitě a lze souhlasit se závěry soudů o jeho pachatelství, protože i) byl jedinou osobou mající motiv, ii) měl příležitost trestný čin spáchat, iii) jako jediný disponoval prostředky usnadňujícími přístup pachatele na místo činu a završení deliktu, iv) přítomnost těchto prostředků byla v místech a časech činů nezpochybnitelně prokázána a v) jeho obhajoba zůstává nevěrohodnou.
12. Nesouhlas s právní kvalifikací skutku obviněný převážně založil na odmítnutí skutkových zjištění soudů a teprve na tomto půdorysu brojil proti závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci. Takové námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze, protože obviněný se jimi nezaměřuje na pochybení při aplikaci norem hmotného práva, ale snaží se primárně dosáhnout revize skutkových zjištění.
13. Jiná je ovšem situace stran argumentace k výroku o náhradě škody, která pod uvedený dovolací důvod spadá. Pneumatiky zakoupené P. M. se totiž okamžikem jejich namontování na automobil vlastněný J. S. staly jeho součástí a v tento moment zaniklo vlastnické právo P. M. k nim. Oddělitelný adhezní výrok proto nemůže obstát.
14. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo zamítnuto odvolání obviněného do adhezního výroku, a aby P. M. odkázal s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
III. Přípustnost dovolání
15. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací námitky obviněného jsou v zásadě opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ni patřičně reagovaly, v otázkách pachatelství obviněného se s ní dostatečně vyrovnaly a poskytly mu náležité vysvětlení, proč jí nedaly za pravdu. Na úvahy obou soudů týkající se jeho pachatelství lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. U otázek právních nižším soudům plně přisvědčit nelze.
17. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
18. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
20. Námitky obviněného se s prvou alternativou tohoto dovolacího důvodu míjejí. Dovolatel vede toliko prostou polemiku s hodnocením důkazů nižšími soudy, aniž by ve smyslu předchozího odstavce označoval rozpor (natož zjevný) mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor přitom nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelovým představám a tužbám. Obviněný pouze deklaratorně odmítá své pachatelství, aniž by označoval trhlinu v logice úvah nižších soudů. Ty přitom provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu, vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování důkazů jedněch oproti upozaďování důkazů druhých.
21. Právě a jen komplexní náhled na veškeré zjištěné okolnosti a jejich vyhodnocení nejen jednotlivě, ale především v jejich vzájemné provázanosti umožnil okresnímu soudu složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá dovolatel, který se upínáním na teoreticky možné eventuality určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem masivních nesrovnalostí v celku, jehož vyznění mu právě pro snahu koncentrovat se na jednotlivost uniká. Stejným způsobem obviněný chybně pracuje se zásadou in dubio pro reo, kterou chce aplikovat solitérně na každou jednotlivost, aniž by bral v potaz kompletní důkazní situaci, která teoretickou možnost více variant ohledně některé jednotlivosti výrazně vychyluje ve prospěch pouze jedné eventuality, o níž pak v důsledku toho nepřetrvávají žádné pochybnosti, které by bylo zapotřebí aplikací zásadou in dubio pro reo řešit. Při popsaném komplexním náhledu na veškeré zjištěné skutečnosti projednávaného případu pak platí, že aby se naplnila dovolatelova verze, muselo by dojít k natolik nepravděpodobné souhře náhod, že ji to přesouvá z roviny v úvahu připadající varianty skutkového děje do pozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné. Muselo by dojít k souběžnému nahromadění mimořádně velkého počtu jevů, které často ani samy o sobě, natož pak v jejich kumulaci, nelze označit za obvyklou realitu.
22. Za rozpor podřaditelný pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nelze pokládat ani označení poškozeného subjektu v popisu skutku. Tato námitka totiž nemá rozměr skutkový (jaký by bylo možno prokazovat), ale vyvěrá ryze z právního posouzení, byť to se pochopitelně zpětně propisuje do vyjádření skutkových zjištění. Dovolatel totiž nenamítá, že pozice P. M. coby provozovatelky vozidla a status její matky coby jeho vlastnice byl nedostatečně prokázán, ale brojí proti tomu, že tyto dostatečně a spolehlivě zjištěné skutečnosti nebyly právně náležitě posouzeny. Pro tyto ryze právní námitky tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodů prostor a budou vypořádány níže v pasáži týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze kategorizovat výhrady, jimiž obviněný brojí proti použití rozhodnutí v jiných trestních věcech jeho se týkajících. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné. Taková rozhodnutí spadají pod generální klauzuli uvedenou v § 89 odst. 2 tr. ř. Jde o standardní, ať již veřejnoprávní (jako v projednávaném případě) anebo soukromoprávní listinné důkazy. Informace v nich obsažené podléhají běžnému kritickému přezkumu v rámci jejich hodnocení soudy a představují legitimní vstup zpracovávaný v procesu hodnocení důkazů, jehož výstupem jsou skutkové závěry. Uvedené platí jak pro situace, kde z listinného důkazu bezprostředně vyplývá informace, jež se vztahuje ke skutkovému zjištění rozhodnému pro naplnění znaku skutkové podstaty (například z rozhodnutí soudu vyplývá dřívější odsouzení pachatele zakládající tzv. zpětnost trestného činu), tak pro případy, kdy se z listinného důkazu podává „pouze“ argument umožňující či přispívající k posouzení věrohodnosti jiného důkazu, který je teprve zdrojem skutkového zjištění rozhodného pro naplnění znaků skutkové podstaty (například zpráva školy o chování dítěte může nasvědčovat jeho pravdomluvnosti nebo naopak bájivosti a tím vrhat světlo na věrohodnost jeho tvrzení významných pro soudní řízení). V tomto ohledu stojí za zmínku, že na soukromoprávní listinné důkazy tohoto typu (facebookové profily, vyjádření na jiných sociálních sítích a podobně) bývá zhusta procesními stranami odkazováno, aniž by kdokoliv zpochybňoval, že informace z těchto zdrojů mohou být zpracovávány v procesu hodnocení důkazů.
24. Listinné důkazy nesoucí informace, jež mohou nasvědčovat (ne)věrohodnosti některého účastníka řízení, pak zpravidla mají vyšší váhu, jsou-li veřejnoprávního původu. Jako takové jsou totiž zaštiťovány autoritou svázanou určitými pravidly a etickými bariérami, která si nemůže dovolit prezentovat svá stanoviska bez hmatatelných a přezkoumatelných podkladů. Naproti tomu listiny soukromoprávního původu mohou být vytvářeny bez jakéhokoliv omezení tohoto typu a pouze na základě takřka bezbřehé svobodné vůle jejich autora. To samozřejmě neznamená, že soukromoprávní listiny by nemohly být nositelem informací významných pro soudní řízení (například pro posouzení věrohodnosti autora), při jejich hodnocení je však třeba vždy mít na paměti (ne)limity jejich tvorby a od toho se odvíjející validitu a váhu v nich obsažených údajů.
25. Z popsaných důvodů není v projednávaném případě žádný (natožpak rozumný) důvod pro odmítání informací vyplývajících z rozhodnutí v jiných trestních věcech. I tyto informace pochopitelně podléhají kritickému přezkumu (s výjimkou závazného výroku o vině). Pokud však v rámci něho soudy svými autonomními úvahami dospěly k závěru, že tyto informace nasvědčují určitým pravidelným vzorcům a tendencím či ochotě obviněného prosazovat své záměry a aktuální priority libovolnými způsoby či modifikovat realitu podle svých vlastních představ o ní, pak tyto jeho spády legitimně a po právu vzaly v potaz při hodnocení věrohodnosti jeho tvrzení v nyní projednávané věci. Navíc nutno zdůraznit, že tyto závěry nižších soudů nejsou nosnými argumenty, na nichž spočívá nynější odsuzující výrok, ale představují toliko podpůrnou argumentaci zakládající jeden z vícero střípků tvořících mozaiku celkového obrazu skutkového děje.
26. Dále je třeba poznamenat, že informace pramenící z rozhodnutí v jiných trestních věcech nedevalvuje ani to, že ohledně odsouzení v takové trestní věci se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. V rámci hodnocení osoby a její (ne)věrohodnosti nehraje eventuální zahlazení odsouzení roli. Zahlazuje se totiž odsouzení coby právní kategorie, ale skutek jako jev ve vnějším světě nadále trvá. Hodnocení (ne)věrohodnosti se přitom opírá o aspekty skutku, nikoliv jeho právního posouzení. Jak navíc dovolateli vysvětlil již druhostupňový soud, odsouzení Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 4 T 42/2017 zahlazeno není, neboť v tamní věci byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k zahlazení takového druhu odsouzení je vyžadováno pozitivní rozhodnutí příslušného soudu. To i tehdy, pokud byl obviněný z nepodmíněného trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a bylo rozhodnuto, že se ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil. Takové osvědčení totiž znamená pouze to, že se na něho hledí, jako by celý trest vykonal v okamžiku jeho podmíněného propuštění (§ 91 odst. 3 tr. zákoníku), ovšem výrok o takovém osvědčení nezakládá účinky zahlazení odsouzení. Ale i kdyby odsouzení zahlazeno bylo, pak to z výše rozvedených důvodů pro využitelnost informací z něho při posuzování (ne)věrohodnosti nemá žádný význam.
27. Konečně s třetí alternativou dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se námitky obviněného zcela rozcházejí. Dovolatel neoznačuje žádné důkazy, které by měly naplňovat parametry opomenutých důkazů. Takovými důkazy totiž nejsou jakékoliv neprovedené důkazy, ale pouze takové, které současně splňují tři podmínky. Prvou je to, že jde o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním osvědčujícím znaky trestného činu. Druhou vlastností je to, že tyto důkazy jsou podstatné a nikoliv marginální. A konečně třetí podmínkou je neprovedení takových důkazů buď bez jakéhokoliv anebo bez náležitého odůvodnění. Všechny tři podmínky musejí být splněny kumulativně. Dovolatel přitom tvrdí pouze to, že některé důkazy provedeny nebyly (jím označená rozhodnutí v jiných trestních věcech). Chtěl-li by navíc tyto důkazy označovat jako opomenuté, pak se paradoxně dostává po vlastní argumentační pasti. Jedním dechem totiž tvrdí, že tyto důkazy mají být opomenuté, ale současně odmítá jejich procesní použitelnost, čímž logicky dovozuje, že tyto důkazy nemohou být podstatné. S nadsázkou řečeno, obviněný v tomto ohledu zastává názor, který sám vyvrací.
28. Kromě toho obviněnému nelze přisvědčit, že jím napadené důkazy nebyly i soudem provedeny. Předmětné listiny byly stranám předloženy k nahlédnutí v souladu s ustanovením § 213 odst. 1 tr. ř. (viz. č. l. 240 p. v.). A protože žádná z nich netrvala na jejich přečtení, popřípadě na přečtení některé jejich části podle § 213 odst. 2 tr. ř., stal se obsah těchto listin plnohodnotně zpřístupněný pro hodnotící úvahy soudu. Pokud pak součástí jedné z listin, a to rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 Tm 3/2015, byla doložka právní moci, v níž je odkazováno na usnesení odvolacího soudu, pak nejde o žádnou tajuplnou či nespecifikovanou listinu, ale o zcela konkrétní odvolací usnesení, v jehož znění nabyl předmětný rozsudek právní moci. Stejnou procedurální formou (předložení listiny k nahlédnutí) byl proveden i důkaz rozhodnutím Městského soudu v Brně, sp. zn. 88 T 18/2011. Jak obviněnému již vysvětlil odvolací soud, provedení tohoto důkazu sice není podchyceno v protokolu o hlavním líčení, na audionahrávce však zaznamenáno je. Protokol tedy obsahuje písařskou chybu (kterou lze napravit), z materiálního hlediska však inkriminovaný důkaz proveden byl, strany měly možnost jej komentovat a soudy hodnotit. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Pod tento dovolací důvod spadají námitky obviněného týkající se právního režimu poškozených pneumatik a v návaznosti na to identifikace poškozeného subjektu. Pro svou opodstatněnost uvedený dovolací důvod také naplňují. Pneumatiky samy o sobě mohou být předmětem samostatného vlastnického práva, okamžikem jejich namontování na automobil se však staly jeho součástí, která sdílí vlastnický osud věci hlavní. Pneumatiky osazené na vozidle totiž zabezpečují jeho základní funkční a právní vlastnosti a nelze je proto kategorizovat jako pouhé příslušenství věci. Náležejí totiž k automobilu pro jeho povahu, neboť automobily v tuzemských poměrech takřka nikdy nejsou využívány bez pneumatik, ať už proto, že je to funkčně zcela nemožné, anebo proto, že jízda bez pneumatik je jednak protiprávní (jde-li o provoz na pozemních komunikacích), popřípadě natolik nekomfortní, že významně devalvuje určitý standard jízdy, na jaký si uživatelé automobilu díky pneumatikám zvykli tak silně, že provoz automobilů bez nich se stává nemyslitelným. Jinak řečeno, v tuzemských poměrech se v zásadě nelze setkat s automobilem jedoucím bez pneumatik, a ty jsou proto jeho součástí nikoliv příslušenstvím.
30. Uvedené platí i přesto, že v dané věci se jednalo o pneumatiky zimní, jimiž automobily z výroby osazeny nejsou a uživatel vozu si je pořizuje jako doplněk zajišťující mu vyšší bezpečnost a jízdní komfort v určitém ročním období. Na druhou stranu však existují i uživatelé vozidel, kteří takzvaně celoročně jezdí na zimních pneumatikách, které pro ně představují stěžejní komponent automobilu, bez něhož by jeho provoz nebyl možný. Měly-li by však být v každém konkrétním případě a u každého jednotlivého vlastníka posuzovány jeho uživatelské zvyklosti týkající se sezónní (ne)výměny pneumatik, zakládalo by to neobhajitelnou dichotomii právního režimu předmětů, jejichž status má být obecný a nikoliv individualizovaný. Jinak řečeno, pro posouzení, zda určitá věc vedlejší je vůči věci hlavní její součástí na straně jedné anebo příslušenstvím na straně druhé, má být určující obecné kritérium, jímž je povaha věci hlavní, nikoliv individuální uživatelské libůstky, které v obecné rovině založenou povahu věci hlavní nemodifikují.
31. Jestliže se tedy pneumatiky zakoupené P. M. jejich namontováním na automobil vlastněný J. S. staly jeho součástí, pak jejich znehodnocením byla majetkově zasažena vlastnice automobilu, byť co do uživatelského komfortu to mělo dopad i na jeho provozovatele. Za poškozenou tedy správně měla být v popisu skutku označena J. S.
32. Toto pochybení však není takového rázu, aby bylo důvodem pro zásah do prvostupňového rozsudku. Nesprávná identita oběti se totiž nikterak netýká skutkových zjištění rozhodných pro naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Automobil, včetně pneumatik coby jeho součásti, byl ve vztahu k obviněnému věcí cizí a na takové obviněný úmyslně způsobil škodu ve výši, kterou dovoláním nijak nerozporuje. Jak obviněnému vysvětlil již odvolací soud, je z hlediska naplnění znaku skutkové podstaty nerozhodné, zda cizí poškozená věc patřila té či oné osobě.
33. Nesprávné právní posouzení týkající se právního statutu poškozených pneumatik přerůstá do právní otázky, kdo je věřitelem z deliktního závazku a komu může být přiznán nárok na náhradu škody. Primárním nositelem tohoto nároku je vlastnice poškozeného vozidla J. S. a na první pohled by se tedy mohlo jevit, že adhezní výrok je nesprávný. V projednávaném případě však panují natolik silná specifika, že lze uzavřít, že adhezní výrok učiněný ve prospěch P. M. obstát může.
34. Ačkoliv k tomu neexistuje žádné výslovné ujednání, je ze všech okolností případu evidentní, že J. S. s poškozením svého majetku od samého počátku nechtěla mít nic společného a laicky řečeno přenesla vše týkající se této materie na svou dceru P. M. Z formálně právního hlediska jde o takový model užívání věci hlavní, že její vlastnictví se de facto omezuje na vlastnictví holé (nuda proprietas), díky němuž je uživatel oprávněn vlastním jménem a na vlastní účet brát z věci užitky a plody, ale zrcadlově tomu i vymáhat škody, které na věci zaviněním třetích osob vzniknou. Jde o pozici připodobnitelnou k postavení leasingového nájemce auta, který také sám obstarává a hradí jeho opravy, nakupuje k němu jak příslušenství (např. střešní nosiče), tak i komponenty, které se stanou jeho součástí (např. pneumatiky). Proto zde lze dovozovat autonomní právo P. M. samostatně uplatnit nárok na náhradu škody z deliktního závazku.
35. Jistou podkategorií uvedeného uživatelského modelu pak může být i konstrukt o postoupení pohledávky. To nevyžaduje žádnou specifickou (například písemnou) formu a za cesi je tedy třeba pokládat všechna (i konkludentní) ujednání bez ohledu na to, jak jsou nazvána, která při zachování obsahu pohledávky cílí na změnu v osobě věřitele. Postoupit přitom lze i pohledávky budoucí, případně vázané na nějaké podmínky. Požadavek určitosti postupované pohledávky je zachován pouhým odkazem na právní skutečnost (NS 33 Odo 899/2004), jež se může vztahovat i k souboru pohledávek, u něhož může být založena např. tím, že se jedná o pohledávky z téhož právního důvodu (§ 1887 o. z.). Postoupení pohledávky podle § 1879 občanského zákoníku není nikterak vázáno na souhlas dlužníka. Pokud tedy vlastnice vozu S. udělila dceři M. jakýsi uživatelský „bianco šek“, zahrnovalo to i postoupení všech případných pohledávek vzniklých z titulu škod na svěřené věci.
36. Odmítat (za zjištěných skutkových okolností týkajících se uživatelství vozu) některou ze zmíněných variant, upírat P. M. právo vlastním jménem a na vlastní účet vymáhat škodní nárok a formalisticky trvat na tom, že ten může uplatňovat pouze vlastnice auta S., by zakládalo zjevnou nespravedlnost a sotva obhajitelný požadavek, aby po právních laicích (jakými S. i M. jsou) byla vyžadována sofistikovaná právní analýza, na základě které by svedly vyhodnotit, že namontované poškozené pneumatiky byly součástí automobilu, tudíž následovaly jeho osud coby věci hlavní a v důsledku toho vznikla škoda vlastnici automobilu S., a ne jeho provozovatelce M. Obě tyto zainteresované osoby propojené navíc blízkým rodinným vztahem vycházely z laicky pochopitelného modelu, v němž rodič sice zakoupí automobil, ovšem veškeré náklady na jeho provoz, včetně nákladů týkajících se dílců, které se stanou jeho součástí a veškerou péči o něho, ponese potomek. S nadsázkou řečeno, jde o jakýsi vlastnický „bianco šek“, k jakému rodiče zhusta ve vztahu ke svým dětem sahají. A to nejen pokud jde o věci movité, ale nezřídka i vůči nemovitostem. Ze strany potomka je pak k tomuto modelu přistupováno tak, že po svém rodiči nepožaduje náhradu za investice, které do takto svěřené věci vložil a její zhodnocení vnímá jako protislužbu za to, že mu rodič věc umožnil užívat. Pokud se tedy tento neformální model fungování má usadit do drah formálně právních institutů (nad nimiž účastníci tohoto neformálního vztahu nepřemýšlejí, dohodu mezi sebou uzavírají zpravidla konkludentně a rámcově bez jakékoliv detailizace), pak v případě, že na majetku takto přenechané věci vznikne škoda, jde o neformalizované ujednání, že tuto škodu ponese uživatel včetně oprávnění sám ji vymáhat.
37. Popsanému nasvědčují všechny kroky, které byly v řízení osobami zasaženými jednáním obviněného činěny. Vlastnice S. se o celou záležitost nikterak nezajímala. Na policii se obrátila ihned a přímo uživatelka M., která také dokládala vše, co se týkalo poškozených pneumatik, počínaje jejich nabytím přes jejich namontování až po sdělení o tom, kde vozidlo odstavila a zjistila jejich poškození. Vůle obou dotčených osob (vlastnice S. i uživatelky M.) je více než zřejmá a nesouladilo by s ní, pokud by přepjatým formalismem bylo odhlíženo od některého z výše popsaných modelů a trváno na tom, že škodní nárok si musí v samostatném civilním řízení vymáhat vlastnice S. sama. To platí tím spíše, pokud se fakticky stala obětí animozit mezi její dcerou a obviněným, kdy k újmě na součásti své věci přišla jen proto, že tím obviněný chtěl zasáhnout její dceru a svou bývalou manželku.
38. Ačkoliv následně uvedené není součástí dovolacích námitek, má Nejvyšší soud za potřebné pro úplnost dodat následující. Akceptaci adhezního výroku znějícího na P. M. nebrání ani společné insolvenční řízení, které je na oba ex-manžele M. vedeno. Jde o insolvenční řízení vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. KSOL 41 INS XY. To bylo zahájeno 6. 9. 2022 a následně 11. 11. 2022 byl zjištěn úpadek a povoleno společné oddlužení. V režimu společného oddlužení se obviněný i P. M nacházeli do 8. 7. 2025, kdy společné oddlužení bylo zrušeno a na oba byl prohlášen konkurz. Oba insolvenční dlužníci sice podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, ovšem účinky prohlášení konkursu nastaly již rozhodnutím prvostupňového insolvenčního soudu.
39. Dále je třeba vzít v potaz, že manželství M. bylo uzavřeno 28. 8. 1993. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 1998, sp. zn. 12 C 194/98, bylo zúženo jejich společné jmění manželů na obvyklé součásti domácnosti. Z popsaného vyplývá, že M. měli od roku 1998 zúženo společné jmění manželů, ovšem insolvenčním návrhem na společné oddlužení se všechna aktiva i pasiva (výlučná M. + výlučná M. + společná) slila pro účely insolvenčního řízení do jediné masy. Do tohoto režimu spadala i aktiva a pasiva obou dlužníků vzniklá do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek věřitelů, tj. do 11. 1. 2023. Po tomto datu se obnovil režim zúženého společného jmění manželů, který přetrval až do buď rozvodu manželství, anebo do prohlášení konkursu.
40. Poškození pneumatik nastalo v prosinci 2023 a v lednu 2024, takže pohledávka z něho vzniklá (ať už svědčící vlastnici vozidla S., anebo z výše rozvedených důvodů uživatelce M.), jednak není limitována trvajícím insolvenčním režimem (protože jde o pohledávku, která vznikla zhruba rok po lhůtě stanovené k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení) a jednak netvoří součást společného jmění manželů M., protože to bylo buď zúženo (reaktivací tohoto majetkového režimu po 11. 1. 2023) anebo rozvodem. Nic tedy nebrání tomu, aby obviněný coby škůdce byl zavázán k povinnosti nahradit škodu P. M.
IV./3 Další dovolací námitky
41. Pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřazovat kusou námitku obviněného poukazující na to, že vlastnice vozidla J. S. nebyla vyslechnuta k tomu, zda není osobou uvedenou v § 163 tr. ř. Tchyně, popřípadě ex-tchyně obviněného, není přímo a výslovně uvedena v katalogu osob podle § 163 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 100 odst. 2 tr. ř. Mohla by tedy spadat pouze do sběrné kategorie vymezené jako jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném. Pro tuto skupinu je však nezbytnou podmínkou, aby tato jiná osoba pociťovala stíhání svého blízkého právem jako újmu vlastní.
Obecně nelze vyloučit, aby tchyně měla ke svému zeťovi, eventuálně odvozeně prostřednictvím své dcery, takový vztah, že by si jeho trestní stíhání nepřála. V pojednávaném případě však pro takový postoj J. S. k obviněnému nejenže nesvědčí žádná sebemenší indicie, ale zjištěné okolnosti ukazují na pravý opak. Obviněný byl s dcerou poškozené S. v dosti animózních vztazích, které projevoval mimo jiné i rozličným obtěžováním poškozené v jejím privátním životě. Již jen tato skutečnost sama o sobě výrazně zpochybňuje, že by poškozená S.
k němu měla či mohla chovat nějaké vřelé city, pro které by jeho újmu přivozenou jeho trestním stíháním pociťovala jako újmu vlastní. Jednání obviněného vyúsťující v jeho trestní stíhání bylo navíc zaměřeno proti majetku poškozené S. (byť šlo o formálně právní efekt obviněným nezamýšlený, neboť ten se snažil znepříjemňovat život své ex-manželce P. M.). Za těchto okolností lze nad jakoukoliv rozumnou pochybnost vyloučit, že J. S. by chtěla obviněného jakkoliv chránit, znesnadňovat své dceři uživatelství předmětného automobilu a klást jí překážky v tom, aby nerušenou možnost takového užívání mohla bránit i prostředky trestního práva.
I kdyby tedy v předcházejícím řízení justiční orgány správně identifikovaly poškozený subjekt (J. S.), pak bez její výslovné iniciativy by nevyvstával žádný důvod k úvahám, že trestní stíhání obviněného by mělo být podmíněno jejím souhlasem.
42. Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného, v nichž vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou přezkumnou úlohu. Odvolací soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vysvětlil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledal-li by odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak by buď musel tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu nenalezne, pak je hodnocením důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 268/2025, či ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 251/2025). Odkaz na argumentaci prvostupňového soudu je proto zcela legitimním postupem, neboť smyslem soudního rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost či lingvistická pestrost měla převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový soud argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebyla potřeba, aby tutéž argumentaci (možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval.
V. Způsob rozhodnutí
43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však buď zjevně neopodstatněné anebo dovolací důvod naplňují, ale je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 t. ř.)
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů