3 Tdo 946/2025

3 Tdo 946/2025-916

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 8/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 97 T 8/2024, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod body 1) až 5) výroku o vině uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kdy pod bodem 4) výroku o vině byl rovněž uznán vinným zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:

1) v přesně nezjištěné době od 1. 6. 2019 do 10. 4. 2020, na různých místech, mimo jiné i v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, od svého bratrance J. G., nar. XY, oproti původní dohodě o splátce ve výši 3.000 Kč měsíčně, požadoval úhradu za zakoupenou motorku v měsíčních splátkách až 25.000 Kč, přičemž mu vyhrožoval, že ho zbije, pokud mu nebude peníze předávat, čemuž poškozený ze strachu opakovaně vyhověl, 2) v přesně nezjištěné době od 10. 4. 2020 do 6. 2. 2021, na různých místech, mimo jiné i v rodinném domě č. p.

XY v obci XY, okres XY, z důvodu získání finančních prostředků na opravu svého havarovaného motocyklu Yamaha Dragstar, požadoval od svého bratrance J. G., nar. XY, úhradu 100.000 Kč, přičemž vyhrožoval tím, že ho zbije, pokud mu peníze nebudou vyplaceny, bil ho pěstí, kopal do něho, tahal ho za vlasy, načež poškozený mu ze strachu vyplatil nejdříve částku 25.000 Kč a následně opakovaně částku ve výši kolem 25.000 Kč, 3) v přesně nezjištěné době od roku 2020 do 6. 2. 2021 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, opakovaně, nejméně v pěti případech, vlákal do svého pokoje svého bratrance J.

G., nar. XY, kterému pouštěl gay porno, děti ve věku přibližně 7 let souložící s dospělým mužem, dívku ve věku přibližně 7 let provádějící felaci blíže nezjištěnému chlapci, soulož ženy s koněm, soulož ženy se psem, videa osob uřezávajících hlavy, přičemž vždy, když se na nahrávky J. G. odmítal dívat či únavou usínal, tak ho začal fackovat i jinak bít, aby ho donutil videa sledovat, přičemž obžalovaný J. H. u těchto videí i masturboval a vyzýval poškozeného, aby se díval na jeho „hezký penis“, když dne 16.

1. 2024 byl při domovní prohlídce provedené v bydlišti obžalovaného zajištěn harddisk HDD WestetnDigital a notebook zn. Lenovo 80MQ, obsahující celkem nejméně 68 obrazových souboru a 1 videosoubor znázorňující mj. nahé postavy osoby ženského pohlaví vykonávající pohlavní styk se psy, koňmi, vepři a dalšími zvířaty, nahou postavu muže vykonávající pohlavní styk se zvířetem, muže vykonávající pohlavní styk se zkrvavenou, zřejmě mrtvou ženou a osobu ženského pohlaví zjevně mladší 15 let, provádějící sexuální praktiky se dvěma muži, 4) v přesně nezjištěné době od 10.

9. 2020 do 31. 12. 2020 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, využil nepřítomnosti své sestry A. H., nar. XY, a v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. p) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, vhodil do krbových kamen živé štěně jejího psa, přesně nezjištěné rasy a věku, které polil nezjištěnou hořlavinou, zapálil a následně v bolestech extrémně naříkající a trpící štěně sledoval, až do jeho smrti uhořením, přičemž vyhrožoval svému bratranci J. G., nar. XY, který byl tomu přítomen, že jestli cekne, tak „ho shodí ze schodů, a následně mu přikázal, aby torzo štěněte z krbu vyndal a uklidil, což J.

G. ze strachu udělal, přičemž torzo psa vyhodil za plot v pytli,

5) v přesně nezjištěné době dne 6. 2. 2021 v osobním motorovém vozidle během jízdy z XY do XY, okres XY, poté, co z výplatnice zjistil, že jeho bratranec J. G., nar.

XY, obdržel v měsíci prosinci výplatu celkem 80.000 Kč, dožadoval se, aby mu poškozený J. G. řekl, co má v batohu, přičemž ho bil opakovaně pěstí, čímž mu způsobil krvácení z nosu a poranění v obličeji, nadával mu, že je „zmrd“ a následně ho přiměl, aby z vozidla vystoupil a požadoval, aby se nevracel domů nebo, že mu železnou tyčí přeláme hnáty a skončí bez práce jako on, v důsledku čehož poškozený ze strachu vystoupil a z obavy, aby ho nechytil a nezbil, utekl do lesa a do bydliště ve XY se již nevrátil.

2. Pod bodem 6) výroku o vině byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 10. 9. 2020 v obci XY, okres XY, na zahradě před garáží u domu č. p. XY, rozprašovačem obsahujícím přesné nezjištěnou hořlavou kapalinu neočekávaně postříkal v oblasti rozkroku svého bratrance J. G., nar. XY, přičemž vzápětí zapalovačem u rozkroku poškozeného škrtl, kdy došlo k okamžitému vznícení kraťasů a boxerek, které měl poškozený na sobě, a to v přední i zadní části oblečení, a než se podařilo poškozenému hořící oblečení sundat, došlo k hlubokým popáleninám vnitřní strany jeho stehen zasahujícím až k šourku, což si vyžádalo lékařské ošetření s doporučenou hospitalizací, kterou však poškozený odmítl, a následnou pracovní neschopností po dobu 10 dnů, a navazujícího dalšího léčení po dobu dalších 20 dnů, když bezprostředně hrozilo závažné poškození jeho zevních pohlavních orgánů, k čemuž nedošlo pouze díky okamžitému zásahu poškozeného, který si hořícího oblečení strhnul.

3. Pod bodem 7) výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od přesně nezjištěné doby roku 2020 do 16. 1. 2024 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, na přesně nezjištěných datových nosičích, zejména v notebooku zn. Lenovo, přechovával videozáznamy s nahrávkami dětí ve věku přibližně 7 let souložích s dospělým mužem, dívku ve věku přibližně 7 let provádějící felaci blíže nezjištěnému chlapci a na pevném disku jeho notebooku zn. Lenovo 80MQ snímek dívky zjevně mladší 15 let, provádějící sexuální praktiky se dvěma muži, item ID XY, o velikosti 13,4 MB, který byl zajištěn dne 16. 1. 2024 při domovní prohlídce provedené v bydlišti obžalovaného.

4. Pod bodem 8) výroku o vině byl dále uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době od 1. 8. 2023 do 30. 11. 2023 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, využil toho, že nezletilý AAAAA (pseudonym) byl na návštěvě u své babičky a na toaletě uvedeného domu nezletilého přesvědčil k tomu, aby si lehl na záda, zvedl obě nohy, kdy mu strčil prst do konečníku a sahal mu na přirození, ačkoliv jako jeho strýc znal jeho věk.

5. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

6. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, a to HDD WESTERN Digital (stopa č. 11) a notebooku zn. Lenovo (stopa č. 7).

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 975 18, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, na náhradě majetkové škody částku 11.882 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z této částky ode dne 29. 8. 2024 do zaplacení.

8. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 411 975 18, odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 97 T 8/2024, podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku.

10. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

11. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 899–903 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný své dovolání zaměřil výhradně do skutku pod bodem 8) výroku o vině, tj. zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

12. Obviněný shledává ve věci dvě základní pochybení. Jednak, že soud prvního stupně zamítl obhajobou navržené důkazy a toto zamítnutí bylo provedeno nedůvodně, a jednak, že závěry, které soud prvního stupně učinil z provedených důkazů, jsou ve zjevném rozporu s jejich obsahem, a to z důvodů značně chybného hodnocení výpovědí některých svědků, přičemž podstatné rozpory mezi jejich výpověďmi soud buď ignoroval nebo je nedůvodně bagatelizoval, přesto však výpovědi hodnotil jako zcela věrohodné. Podle obviněného se přitom vždy jednalo o skutková zjištění stěžejní pro naplnění znaků trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud pak uvedená pochybení nenapravil.

13. Obviněný namítá, že soudy založily závěr o jeho vině především na výpovědi nezletilého AAAAA, jeho matky A. H., jejího přítele O. M. a otce nezletilého J. B. Jelikož jednání pod bodem 8) výroku o vině se zásadně vymykalo ostatnímu jemu za vinu kladenému jednání, a jelikož neexistoval logicky zdůvodnitelný motiv vyplývající z provedeného dokazování, proč by se uvedeného jednání vůbec dopustil, když navíc takové jednání je v rozporu i se závěry znaleckého posudku, navrhoval opakovaně výslech nezletilého AAAAA a zpracování znaleckého posudku z oboru dětská psychologie k posouzení jeho osobnosti.

Rovněž s ohledem na ne zcela ideální rodinné prostřední poškozeného navrhoval k důkazu vyžádat si záznamy od OSPOD XY. Veškeré důkazní návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty. Odvolací soud se pak s tímto postupem ztotožnil. Obviněný poukazuje na to, že soud prvního stupně si učinil závěr o věrohodnosti pětiletého dítěte bez znalosti jeho osobnosti pouze na základě několikaminutového videozáznamu, a aniž by měl možnost se s dítětem osobně setkat či s ním mluvit. Podle obviněného je otázkou, jak může soud zhodnotit, že nezletilý vypovídal způsobem odpovídajícím jeho schopnostem, když nemá nejmenší ponětí o tom, jaké jsou jeho schopnosti.

Takové hodnocení výpovědi dítěte je proto zákonitě velice náchylné k učinění podstatné chyby, jako tomu bylo v tomto případě, a proto bez navrhovaného znaleckého posudku nebylo možné řádně a v souladu se zákonem hodnocení výpovědi dítěte (především věrohodnosti výpovědi) provést tak, aby nebyly důvodné pochybnosti o správnosti takového hodnocení a učiněných skutkových závěrech. Za dostačující pro závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného nemohou být výpovědi jeho matky A. H. a jejího druha O. M.

o tom, jak se měli o celé události dozvědět a co jim k tomu měl nezletilý poškozený říci, výpověď J. B. o setkání s A. G. již v době, kdy se vedlo trestní řízení, a SMS zpráva, kde se A. H. dovolatele ptá, co mělo znamenat, že strkal AAAAA prst do zadku.

14. Dále obviněný rozebírá svědecké výpovědi svědků A. H. a O. M., kdy tyto shledává jako plné rozporů, zejména pokud jde o to, co viděli na kameře, zda na něm byly zaznamenány sexuální zvuky či nikoliv, kdy došlo ke ztrátě SD karty, jak často byl poškozený dáván k babičce na hlídání, kdy se měla svědkyně dozvědět o tom, co se poškozenému stalo, a co a kdy měla sdělit svědkovi M. Uvedené rozpory přitom vzhledem k okolnostem, kdy jsou součástí výpovědí, které doplňují osamocenou výpověď pětiletého dítěte o jeho údajném sexuálním obtěžování, je podle obviněného třeba označit za velice podstatné a zásadní. K tomu je dále třeba zohlednit i skutečnost, že dovolatel, svědkyně A. G., a i svědkyně B. Č. shodně uvedli, že pokud byl poškozený na hlídání u babičky, tak o něj vždy pečovala babička, a i na toaletu jej vždy doprovázela babička, tedy ani nebyl prostor k tomu, aby došlo k popsanému jednání. Bývalé přítelkyně dovolatele, svědkyně B. Č. a H. S. přitom popisovaly sexuální život s dovolatelem jako naprosto běžný. Stran zaslané SMS obviněný uvedl, že tuto vnímá jako potvrzující jeho výpověď, neboť ihned poté, co mu od matky poškozeného přišla, ji ukazoval svědkyni B. Č., nechť se podívá, co mu jeho sestra píše za nesmysly. Obviněný dále poukazuje na to, že nebyl proveden žádný důkaz k prokázání skutečnosti, že matka poškozeného věc nahlásila až po konzultaci s organizací K. v XY. Soud pouze nekriticky převzal její tvrzení. Obviněný se staví odmítavě k závěru soudů, že výpovědi A. H. a O. M. nebyly smyšlené, resp. že byly věrohodné. Připouští, že výpověď svědkyně A. G., jeho babičky, obsahovala poměrně dost rozporů, to však neznamená, že vše, co uvedla, musí být nutně nepravda. Pokud svědkyně popisovala setkání s poškozeným v XY, stalo se tak již v průběhu trestního řízení, kdy tomu byli přítomni svědci J. B. a M. G. Poškozený se svědkyni měl svěřit s tím, že byl ke své výpovědi naveden a že má dovolatele rád, což potvrdil svědek M. G. Pokud jde o svědka J. B., obviněný uvedl, že tento se vrátil z výkonu trestu a chce se vídat se svými dětmi včetně poškozeného, a proto může být jeho motivací jednat podle vůle matky poškozeného, svědkyně A. H. Obviněný odvolacímu soudu předložil i jemu do vazby adresovaný dopis, který měla napsat jeho babička, svědkyně A. G., a částečně svědek J. G., který v něm uvádí, že byl zmanipulován svědkyní A. H. a že tato měla snahu dovolateli ublížit. Trvá na tom, že motivem jednání svědkyně bylo jej dostat do vězení a získat tak majetek. Tyto skutečnosti však byly soudy ignorovány.

15. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil pro pochybení odvolacího soudu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně zrušil i rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 741/2025.

17. Státní zástupce ve stručnosti zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněného dovolacího důvodu, kdy dospěl k závěru, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, kdy je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Výtky obviněného současně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Státní zástupce odkázal především na bod 11. a násl. usnesení vrchního soudu, kde jsou tyto otázky ve vazbě na rozhodnutí soudu krajského řešeny, a to včetně související problematiky právní kvalifikace. Soudy přitom dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených důkazů byla vina prokázána bez důvodné pochybnosti. Soudy se zároveň dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného. Se skutkovými závěry soudů, resp. s hodnocením důkazů, a to včetně jejich zákonnosti, se plně ztotožnil.

18. Státní zástupce uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Fakt, že obviněný jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů zřetelně vyplývá, a to bez jakékoliv důvodné pochybnosti. Kromě absence zjevných rozporů státní zástupce dále konstatoval absenci vady opomenutých důkazů, kdy z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (srov. bod 17. a násl. usnesení vrchního soudu) vyplývá, že důkazní návrhy nebyly přehlédnuty, byly naopak jako nadbytečné, resp. irelevantní zamítnuty. Nadbytečnost či bezpředmětnost z hlediska zjištění skutkového stavu jsou přitom uznávaným důvodem k zamítnutí důkazního návrhu; neprovedení takového důkazu nezakládá vadu důkazů opomenutých. Soudy tudíž v tomto směru nepochybily.

19. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné ze zákonných alternativ. Správně zjištěný skutkový stav pak soudy podle jeho názoru též přiléhavě právně kvalifikovaly. Ostatně ani sám obviněný nevznáší vůči právní kvalifikaci svého jednání námitky a neoznačuje korespondující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

21. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., tento je nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

28. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů – znaleckého posudku z oboru dětská psychologie k posouzení osobnosti poškozeného AAAAA, výslechu poškozeného a záznamů OSPOD XY k posouzení rodinného zázemí poškozeného.

29. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

30. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

31. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.

2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

32. Ze spisového materiálu se podává, že obhájce obviněného vznesl návrh na doplnění dokazování výslechem poškozeného AAAAA a znaleckým posudkem z oboru dětská psychologie v rámci přípisu adresovanému soudu dne 26. 8. 2024 (č. l. 508 spisu). U hlavního líčení na svých návrzích setrval (protokoly na č. l. 582– 529, 573–584, 597–609, 626–632, 785–793 spisu). Návrh na doplnění dokazování záznamy od OSPOD XY vznesl obhájce obviněného v rámci přípisu adresovanému soudu dne 17. 12. 2024 (č. l. 778 spisu).

V rámci hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2025 bylo soudem prvního stupně vyhlášeno usnesení, jímž byly podle § 216 tr. ř. zamítnuty návrhy na doplnění dokazování mimo jiného výslechem poškozeného AAAAA, znaleckým posudkem z oboru dětská psychologie a záznamy týkajícími se poškozeného od OSPOD XY, a to pro jejich nadbytečnost. Usnesení bylo krátce odůvodněno (protokol na č. l. 785–793 spisu). V rámci odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně k navrhovaným důkazům velmi podrobně vyjádřil v bodech 45.

až 47., kdy odkázal na ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř., které říká: Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu.

Konstatoval, že podmínky tohoto ustanovení trestního řádu byly splněny. Poškozeným bylo dítě v době konání hlavního líčení šestileté, tedy dítě mladšího školního věku, přičemž „zasouvání prstu do análního otvoru poškozeného jeho strýcem, jakož i simulace penisu poškozeného jeho strýcem, nepochybně spadají do kategorie prožitků, jejichž oživení v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj poškozeného“. Výslech byl proveden za přítomnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kdy byl pořízen jeho obrazový a zvukový záznam.

Nejvyšší soud poukazuje na to, že byly rovněž zvoleny vhodné metody a postupy (např. použití panenek), které v co nejširší míře eliminují negativní dopady do psychické i osobností sféry dítěte, které je vystaveno neobvyklé až traumatizující situaci. Opakovaný výslech zvláště zranitelné oběti, kterou bezesporu je šestileté dítě, které má vypovídat k jednání, které nese znaky sexuální násilné trestné činnosti, je možný jen v opravdu nutných případech. Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. přitom umožňuje v řízení před soudem na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1, 2 tr.

ř. Soud prvního stupně konstatoval, že „poškozený vypovídal s ohledem na věk dostatečně podrobně, přičemž zodpověděl všechny položené otázky.

S ohledem na jeho věk, charakter trestné činnosti, a i s ohledem na odstup času (více jak rok od spáchání skutku) má soud za to, že jeho další výslech by již nepřinesl do věci žádné nové skutečnosti a pouze by přispěl k sekundární viktimizaci poškozeného“. Je možno souhlasit s tím, že poškozený jako dítě mladšího školního věku by si nebyl s ohledem na dobu, která od spáchání skutku uplynula, vybavit jakékoliv doplňují informace či detaily. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně, ale je podporována svědeckými výpověďmi A.

H. a O. M. Z těchto důvodů nevyhověl ani důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru dětská psychologie na osobnost poškozeného, resp. k posouzení jeho věrohodnosti. Uvedl, že byť znalecký posudek bývá v případě dětských svědků zpravidla opatřován, takový postup má své odůvodnění pouze tehdy, jsou-li o věrohodnosti svědka nějaké pochybnosti. V projednávané věci soud prvního stupně takové pochybnosti neměl, kdy svůj postoj podrobně odůvodnil v bodě 47. odůvodnění svého rozsudku. V bodě 50.

odůvodnění rozsudku se pak soud prvního stupně vyjádřil k návrhu na vyžádaní si záznamů od OSPOD XY k rodinné situaci poškozeného AAAAA, kdy takový návrh shledal nadbytečným a nijak nesouvisejícím s projednávanou věcí.

33. Uvedený postup soudu prvního stupně obviněný napadl v rámci podaného odvolání (č. l. 840–841, 864–865 spisu), což zopakoval i v rámci veřejného zasedání. Návrhy na doplnění dokazování vzneseny nebyly (protokol na č. l. 868– 869 spisu). V rámci odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř, takže skutková zjištění, k nimž dospěl, odpovídají obsahu provedeného dokazování a lze je považovat za zákonná a za správná. Rovněž uvedl, že soud prvního stupně přesvědčivě a podrobně odůvodnil i to, proč nevyhověl dalším návrhům obhajoby na doplnění dokazování. V bodě 17. odůvodnění usnesení se vyjádřil k námitkám obviněného vztahujícím se právě k postupu soudu prvního stupně stran doplnění dokazování, resp. k závěru o jeho nadbytečnosti. „Ve shodě s nalézacím soudem má za to, že všechny další návrhy obhajoby na doplnění dokazování, které obhajoba do značné míry opakuje i v rámci podaného odvolání, lze považovat za zcela nadbytečné, neboť o věrohodnosti komplexu na sebe vzájemně navazujících a vzájemně se doplňujících usvědčujících důkazů ve vztahu ke všem posuzovaným útokům není žádných pochybností.“

34. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (jako je tomu v případě záznamů od OSPOD XY stran rodinné situace poškozeného AAAAA), dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak tomu bylo v projednávané věci stran opakovaného výslechu poškozeného a znaleckého posudku. Soudy důkazní návrhy obviněného neopomněly, shledaly je však nadbytečnými, kdy jak soud prvního stupně, tak soud odvolací toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

35. Obviněný dále namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Své námitky zaměřuje pouze ke skutku pod bodem 8) výroku o vině, kdy rozporuje závěr, že se uvedeného jednání dopustil, resp. že z provedeného dokazování, zejména pak svědeckých výpovědí poškozeného AAAAA, jeho matky, svědkyně A. H., jejího přítele O. M. a rovněž otce poškozeného J. B., nelze učinit závěr, že by se na poškozeném dopustil sexuálního násilí, kdy předkládá rovněž vlastní verzi skutkových událostí spočívající v tom, že se jedná o snahu svědkyně A. H. ublížit mu.

36. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

37. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

38. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, tedy, že se na nezletilém poškozeném AAAAA dopustil sexuálního násilí. V tomto směru napadá zejména výpověď nezletilého poškozeného a výpovědi svědků A. H., O. M. a J. B., a dále SMS zprávu zaslanou mu A. H., v rámci níž se jej dotazovala na jednání, kterého se měl vůči nezletilému poškozenému dopustit. Obviněný namítá, že výpovědi svědků jsou často rozporné, a to nejen mezi sebou navzájem, ale i v rámci toho, co každý ze svědků uvedl v přípravném řízení a co pak u hlavního líčení, kdy v dovolání tyto nesrovnalosti a rozpory blíže rozepisuje. V podstatě se jedná o tvrzení stran toho, jak často babička hlídala nezletilého poškozeného, kdy k údajnému jednání mělo dojít, resp. kdy se o celé věci měli svědci dozvědět, co svědkyně H. stran incidentu sdělila svědkům M. a B., co bylo zachyceno na obrazovém a zvukovém záznamu z kamery a co se stalo s SD kartou z kamery. Obviněný celou záležitost stran skutku pod bodem 8) výroku o vině vnímá jako snahu své sestry, svědkyně A. H., ublížit mu, dostat jej do vězení, neboť jejím cílem je získání majetku.

39. Předně je třeba uvést, že se jedná o námitky, které obviněný učinil již obsahem svého řádného opravného prostředku, tedy se s nimi již vypořádal soud odvolací. Je však možno odkázat i na odůvodnění soudu prvního stupně, který provedl celé dokazování, toto vyhodnotil a dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž se odvolací soud následně ztotožnil. Soud prvního stupně vyhodnotil důkazní situaci, včetně svědeckých výpovědí, popsal skutková zjištění, k nimž na jejím podkladě dospěl, zejména v bodě 78.

odůvodnění svého rozsudku. Stěžejní skutečností je, že soud prvního stupně neměl pochybnost o věrohodnosti výpovědi poškozeného AAAAA, jehož výpověď byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí.

K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozeného a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy.

Situace v projednávané věci byla o to složitější, že poškozeným byl teprve pětiletý chlapec, a proto bylo nadmíru důležité, aby byl jeho výslech proveden věku odpovídajícím způsobem a v kvalitě, která zaručovala, že nebude nutné výslech nezletilého znovu opakovat. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Soudy otázce věrohodnosti poškozeného patřičnou pozornost věnovaly.

Soud prvního stupně měl k dispozici audiozáznam zachycující výpověď poškozeného, jejíž obsah porovnával s dalšími ve věci dostupnými nepřímými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi, ale i místními a časovými souvislosti objektivní povahy. Na podkladě takto učiněné analýzy a vlastního bezprostředního dojmu dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného, kdy lze odkázat na bod 55. odůvodnění rozsudku, kde se věrohodností poškozeného a jeho výpovědi podrobněji zabývá. Jelikož nebyly pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, soud prvního stupně následně jako nadbytečný vyhodnotil důkazní návrh obhajoby k vypracování znaleckého posudku z oboru dětská psychologie na osobu poškozeného, jak již bylo rozvedeno výše.

Jako věrohodné vyhodnotil i svědecké výpovědi A. H., O. M. a J. B., kdy lze odkázat na bod 53. odůvodnění rozsudku, z něhož se podává, že soud prvního stupně nijak neopomněl, že někteří svědci se v rámci svých výpovědí u hlavního líčení odchylovali od své původní výpovědi z přípravného řízení, tyto odlišnosti však nebyly nijak zásadní, rozhodně se nejednalo o žádné přímé rozpory, přičemž svědci zcela přesvědčivě nesrovnalosti osvětlili. Hlavním důvodem méně konkrétních výpovědí u hlavního líčení pak byla delší časová prodleva od spáchání skutků.

„U žádného z těchto jmenovaných svědků nebyly shledány důvody, pro které by si snad svou výpověď vymysleli, či že by se jakkoliv obžalovanému chtěli mstít.“ Pokud jde o svědkyni A. H., soud prvního stupně otázku její věrohodnosti podrobně rozvedl v bodě 58. odůvodnění rozsudku, kdy lze na tam uvedené závěry plně odkázat. Soud rovněž neshledal žádných indicií stran motivace svědkyně spočívající ve mstě obviněnému či snaze k získání majetku. Výpověď svědka O. M., resp. otázku jeho věrohodnosti, soud prvního stupně vyhodnotil v bodě 59.

odůvodnění svého rozsudku, a věrohodností výpovědi svědka J. B. se zabýval v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku. Ani u jednoho ze svědků nebyla zjištěna jakákoliv motivace ke mstě vůči obviněnému. Soud prvního stupně vyhodnotil, že se svědeckými výpověďmi korespondují i listinné důkazy, jakož i zajištěný obsah elektronických zařízení náležejících obviněnému a zajištěných při domovní prohlídce (bod 64. odůvodnění rozsudku). Na straně druhé soud prvního stupně shledal jako absolutně nevěrohodné výpovědi svědků A.

G. a M. G. (viz bod 67. odůvodnění rozsudku). Výpověď svědka M. G. nesla známky naučenosti, kdy zcela a doslova opakoval pouze to, co uváděla svědkyně A. G., kdy jeho výpověď neměla oporu v žádném z provedených důkazů, vyjma výpovědi svědkyně A. G. Její výpověď však byla vnitřně rozporná, kdy svědkyně tyto rozpory neuměla jakkoliv vysvětlit či je přímo potvrdila (viz např. „no, tak jsem to řekla“), rovněž byla rozporná s dalšími ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a důkazy, kdy soud prvního stupně neopomněl ani zajištěnou komunikaci mezi svědkyní a obviněným, kdy „z hovorů plyne snaha svědkyně očernit další osoby a zejména ovlivnit jejich výpovědi ve prospěch obžalovaného“.

Pokud se týká znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie vypracovaného MUDr. Ondřejem Trojanem, Ph.D., a MUDr. Marka Páva, Ph.D., za Znalecký institut pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii s.r.o. (č. l. 397–425), z něho se podává, že u obviněného nebyla zjištěna žádná duševní porucha ani sexuální deviace a nebylo navrženo ani žádné ochranné léčení, přičemž obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost své trestné činnosti. Obviněný na tomto závěru staví svou obhajobu, že se jemu v bodě 8) výroku o vině za vinu kladeného jednání nemohl dopustit, nicméně takový závěr provedenému dokazování neodpovídá. Skutečnost, že u obviněného nebyla znaleckým zkoumáním zjištěna duševní porucha či sexuální deviace, sama o sobě obviněného nevyviňuje, neboť sexuálního násilí se často dopouštění i osoby, u nichž není žádná porucha či deviace diagnostikována.

40. Soud prvního stupně v bodě 78. odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl své závěry stran skutku pod bodem 8) výroku o vině, který byl kvalifikován jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jak uvedeno již výše, vycházel zejména z výpovědi poškozeného a svědeckých výpovědí, kdy vyhodnotil jako nevěrohodné a žádnými důkazy nepodložené tvrzení obviněného, že s ním poškozený nepřišel do kontaktu, neboť byl neustále pod dohledem svědkyně A. G., která jej rovněž vždycky doprovázela i na toaletu, stejně jako tvrzení stran toho, co měl poškozený svědkyni A. G. sdělit na ulici za přítomnosti svědků M. G. a J. B. o tom, že byl k výpovědi naveden svědkyní A. H. a policistkou. Popsal výpověď poškozeného, jak byla zaznamenána na videozáznamu a poukázal i na záznamy hovorů mezi svědkyní A. G. a obviněným, kdy svědkyně vytvářela různé konstrukce, jimiž by obviněného zprostila podezření, a naopak očernila jiné osoby. Neopomněl se vypořádat s tvrzením obhajoby o motivu svědkyně A. H. k podání trestního oznámení na obviněného, které mělo spočívat ve snaze získat majetek v době, kdy bude obviněný ve výkonu trestu. Soud prvního stupně zdůraznil, že k podání trestního oznámení došlo až poté, co svědkyně A. H. celou věc diskutovala v organizaci K., kam s nezletilým docházela. Soud prvního stupně zjevně neměl jakékoliv pochybnosti o pravdivosti tohoto tvrzení svědkyně, kdy je třeba znovu zopakovat, že o věrohodnosti její výpovědi neměl soud po vyhodnocení celého dokazování jakékoliv pochybnosti. Pokud existovaly jakékoliv rozpory ve výpovědích týkajících se kamerového záznamu a ztracené DS karty, pak se jednalo o detaily, které na výsledku dokazování nemají v podstatě jakýkoliv vliv. Soud prvního stupně zdůraznil, že „záznam nezachycoval jednání obžalovaného, ale pouze skutečnosti, na jejichž základech jednání obžalovaného teprve vyšlo najevo. Existence či neexistence kamerového záznamu však výsledky dokazování nemůže nikterak zvrátit.“

41. Soud odvolací se se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně zcela ztotožnil. Na straně 8 až 9 odůvodnění usnesení tyto závěry v podstatě zopakoval v rámci vypořádání se s námitkami obviněného vznesenými v odvolání, kteréžto se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v podaném dovolání.

42. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla vyvrácena skutková verze událostí tak, jak byla prezentována obviněným, tedy, že se uvedeného jednání nedopustil.

43. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že skutek, tak, jak je pospán ve skutkové větě rozsudku pod bodem 8), odpovídá soudy užité právní kvalifikaci. Lze odkázat zejména na body 85. – 87. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a body 19. – 20. odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Právní kvalifikaci dovolatelova jednání nelze ničeho vytknout. Obviněný nicméně právní kvalifikaci nijak nerozporuje, resp. nevznáší vůči právní kvalifikaci jakékoliv námitky a neoznačuje tedy ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV.

44. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. H., odmítl.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu