3 Tdo 946/2025-916
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o
dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. 6. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 8/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025, sp.
zn. 97 T 8/2024, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod
body 1) až 5) výroku o vině uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1
tr. zákoníku, kdy pod bodem 4) výroku o vině byl rovněž uznán vinným zločinem
týrání zvířat podle § 302 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku, a to na
podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1) v přesně nezjištěné době od 1. 6. 2019 do 10. 4. 2020, na různých místech,
mimo jiné i v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, od svého bratrance J. G., nar. XY, oproti původní dohodě o splátce ve výši 3.000 Kč měsíčně,
požadoval úhradu za zakoupenou motorku v měsíčních splátkách až 25.000 Kč,
přičemž mu vyhrožoval, že ho zbije, pokud mu nebude peníze předávat, čemuž
poškozený ze strachu opakovaně vyhověl,
2) v přesně nezjištěné době od 10. 4. 2020 do 6. 2. 2021, na různých místech,
mimo jiné i v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, z důvodu získání
finančních prostředků na opravu svého havarovaného motocyklu Yamaha Dragstar,
požadoval od svého bratrance J. G., nar. XY, úhradu 100.000 Kč, přičemž
vyhrožoval tím, že ho zbije, pokud mu peníze nebudou vyplaceny, bil ho pěstí,
kopal do něho, tahal ho za vlasy, načež poškozený mu ze strachu vyplatil
nejdříve částku 25.000 Kč a následně opakovaně částku ve výši kolem 25.000 Kč,
3) v přesně nezjištěné době od roku 2020 do 6. 2. 2021 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, opakovaně, nejméně v pěti případech, vlákal do svého
pokoje svého bratrance J. G., nar. XY, kterému pouštěl gay porno, děti ve věku
přibližně 7 let souložící s dospělým mužem, dívku ve věku přibližně 7 let
provádějící felaci blíže nezjištěnému chlapci, soulož ženy s koněm, soulož ženy
se psem, videa osob uřezávajících hlavy, přičemž vždy, když se na nahrávky J. G. odmítal dívat či únavou usínal, tak ho začal fackovat i jinak bít, aby ho
donutil videa sledovat, přičemž obžalovaný J. H. u těchto videí i masturboval a
vyzýval poškozeného, aby se díval na jeho „hezký penis“, když dne 16. 1. 2024
byl při domovní prohlídce provedené v bydlišti obžalovaného zajištěn harddisk
HDD WestetnDigital a notebook zn. Lenovo 80MQ, obsahující celkem nejméně 68
obrazových souboru a 1 videosoubor znázorňující mj. nahé postavy osoby ženského
pohlaví vykonávající pohlavní styk se psy, koňmi, vepři a dalšími zvířaty,
nahou postavu muže vykonávající pohlavní styk se zvířetem, muže vykonávající
pohlavní styk se zkrvavenou, zřejmě mrtvou ženou a osobu ženského pohlaví
zjevně mladší 15 let, provádějící sexuální praktiky se dvěma muži,
4) v přesně nezjištěné době od 10. 9. 2020 do 31. 12. 2020 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, využil nepřítomnosti své sestry A. H., nar. XY, a v
rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. p) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu
zvířat proti týrání, vhodil do krbových kamen živé štěně jejího psa, přesně
nezjištěné rasy a věku, které polil nezjištěnou hořlavinou, zapálil a následně
v bolestech extrémně naříkající a trpící štěně sledoval, až do jeho smrti
uhořením, přičemž vyhrožoval svému bratranci J. G., nar. XY, který byl tomu
přítomen, že jestli cekne, tak „ho shodí ze schodů, a následně mu přikázal, aby
torzo štěněte z krbu vyndal a uklidil, což J. G. ze strachu udělal, přičemž
torzo psa vyhodil za plot v pytli,
5) v přesně nezjištěné době dne 6. 2. 2021 v osobním motorovém vozidle během
jízdy z XY do XY, okres XY, poté, co z výplatnice zjistil, že jeho bratranec
J. G., nar.
XY, obdržel v měsíci prosinci výplatu celkem 80.000 Kč, dožadoval
se, aby mu poškozený J. G. řekl, co má v batohu, přičemž ho bil opakovaně
pěstí, čímž mu způsobil krvácení z nosu a poranění v obličeji, nadával mu, že
je „zmrd“ a následně ho přiměl, aby z vozidla vystoupil a požadoval, aby se
nevracel domů nebo, že mu železnou tyčí přeláme hnáty a skončí bez práce jako
on, v důsledku čehož poškozený ze strachu vystoupil a z obavy, aby ho nechytil
a nezbil, utekl do lesa a do bydliště ve XY se již nevrátil.
2. Pod bodem 6) výroku o vině byl uznán vinným pokusem zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr.
zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 10. 9.
2020 v obci XY, okres XY, na zahradě před garáží u domu č. p. XY, rozprašovačem
obsahujícím přesné nezjištěnou hořlavou kapalinu neočekávaně postříkal v
oblasti rozkroku svého bratrance J. G., nar. XY, přičemž vzápětí zapalovačem u
rozkroku poškozeného škrtl, kdy došlo k okamžitému vznícení kraťasů a boxerek,
které měl poškozený na sobě, a to v přední i zadní části oblečení, a než se
podařilo poškozenému hořící oblečení sundat, došlo k hlubokým popáleninám
vnitřní strany jeho stehen zasahujícím až k šourku, což si vyžádalo lékařské
ošetření s doporučenou hospitalizací, kterou však poškozený odmítl, a následnou
pracovní neschopností po dobu 10 dnů, a navazujícího dalšího léčení po dobu
dalších 20 dnů, když bezprostředně hrozilo závažné poškození jeho zevních
pohlavních orgánů, k čemuž nedošlo pouze díky okamžitému zásahu poškozeného,
který si hořícího oblečení strhnul.
3. Pod bodem 7) výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem výroby
a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, a to
na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od přesně nezjištěné doby
roku 2020 do 16. 1. 2024 v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okres XY, na
přesně nezjištěných datových nosičích, zejména v notebooku zn. Lenovo,
přechovával videozáznamy s nahrávkami dětí ve věku přibližně 7 let souložích s
dospělým mužem, dívku ve věku přibližně 7 let provádějící felaci blíže
nezjištěnému chlapci a na pevném disku jeho notebooku zn. Lenovo 80MQ snímek
dívky zjevně mladší 15 let, provádějící sexuální praktiky se dvěma muži, item
ID XY, o velikosti 13,4 MB, který byl zajištěn dne 16. 1. 2024 při domovní
prohlídce provedené v bydlišti obžalovaného.
4. Pod bodem 8) výroku o vině byl dále uznán vinným zločinem znásilnění
podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně
nezjištěné době od 1. 8. 2023 do 30. 11. 2023 v rodinném domě č. p. XY v obci
XY, okres XY, využil toho, že nezletilý AAAAA (pseudonym) byl na návštěvě u své
babičky a na toaletě uvedeného domu nezletilého přesvědčil k tomu, aby si lehl
na záda, zvedl obě nohy, kdy mu strčil prst do konečníku a sahal mu na
přirození, ačkoliv jako jeho strýc znal jeho věk.
5. Za výše uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst.
3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 8,5 (osmi a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
6. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně
uložen trest propadnutí věci, a to HDD WESTERN Digital (stopa č. 11) a
notebooku zn. Lenovo (stopa č. 7).
7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 411 975 18, se
sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, na náhradě majetkové škody částku 11.882 Kč
spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z této částky ode dne 29.
8. 2024 do zaplacení.
8. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní
pojišťovna České republiky, IČ: 411 975 18, odkázána se zbytkem svého
uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
9. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2025,
sp. zn. 97 T 8/2024, podal obviněný odvolání směřující proti všem výrokům
napadeného rozsudku.
10. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24.
6. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr.
ř. zamítl.
II.
11. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 4
To 27/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 899–903 spisu), ve kterém uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný své dovolání zaměřil
výhradně do skutku pod bodem 8) výroku o vině, tj. zločinu znásilnění podle §
185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
12. Obviněný shledává ve věci dvě základní pochybení. Jednak, že soud
prvního stupně zamítl obhajobou navržené důkazy a toto zamítnutí bylo provedeno
nedůvodně, a jednak, že závěry, které soud prvního stupně učinil z provedených
důkazů, jsou ve zjevném rozporu s jejich obsahem, a to z důvodů značně chybného
hodnocení výpovědí některých svědků, přičemž podstatné rozpory mezi jejich
výpověďmi soud buď ignoroval nebo je nedůvodně bagatelizoval, přesto však
výpovědi hodnotil jako zcela věrohodné. Podle obviněného se přitom vždy jednalo
o skutková zjištění stěžejní pro naplnění znaků trestného činu znásilnění podle
§ 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Odvolací soud pak uvedená pochybení nenapravil.
13. Obviněný namítá, že soudy založily závěr o jeho vině především na
výpovědi nezletilého AAAAA, jeho matky A. H., jejího přítele O. M. a otce
nezletilého J. B. Jelikož jednání pod bodem 8) výroku o vině se zásadně
vymykalo ostatnímu jemu za vinu kladenému jednání, a jelikož neexistoval
logicky zdůvodnitelný motiv vyplývající z provedeného dokazování, proč by se
uvedeného jednání vůbec dopustil, když navíc takové jednání je v rozporu i se
závěry znaleckého posudku, navrhoval opakovaně výslech nezletilého AAAAA a
zpracování znaleckého posudku z oboru dětská psychologie k posouzení jeho
osobnosti. Rovněž s ohledem na ne zcela ideální rodinné prostřední poškozeného
navrhoval k důkazu vyžádat si záznamy od OSPOD XY. Veškeré důkazní návrhy však
byly soudem prvního stupně zamítnuty. Odvolací soud se pak s tímto postupem
ztotožnil. Obviněný poukazuje na to, že soud prvního stupně si učinil závěr o
věrohodnosti pětiletého dítěte bez znalosti jeho osobnosti pouze na základě
několikaminutového videozáznamu, a aniž by měl možnost se s dítětem osobně
setkat či s ním mluvit. Podle obviněného je otázkou, jak může soud zhodnotit,
že nezletilý vypovídal způsobem odpovídajícím jeho schopnostem, když nemá
nejmenší ponětí o tom, jaké jsou jeho schopnosti. Takové hodnocení výpovědi
dítěte je proto zákonitě velice náchylné k učinění podstatné chyby, jako tomu
bylo v tomto případě, a proto bez navrhovaného znaleckého posudku nebylo možné
řádně a v souladu se zákonem hodnocení výpovědi dítěte (především věrohodnosti
výpovědi) provést tak, aby nebyly důvodné pochybnosti o správnosti takového
hodnocení a učiněných skutkových závěrech. Za dostačující pro závěr o
věrohodnosti výpovědi poškozeného nemohou být výpovědi jeho matky A. H. a
jejího druha O. M. o tom, jak se měli o celé události dozvědět a co jim k tomu
měl nezletilý poškozený říci, výpověď J. B. o setkání s A. G. již v době, kdy
se vedlo trestní řízení, a SMS zpráva, kde se A. H. dovolatele ptá, co mělo
znamenat, že strkal AAAAA prst do zadku.
14. Dále obviněný rozebírá svědecké výpovědi svědků A. H. a O. M., kdy
tyto shledává jako plné rozporů, zejména pokud jde o to, co viděli na kameře,
zda na něm byly zaznamenány sexuální zvuky či nikoliv, kdy došlo ke ztrátě SD
karty, jak často byl poškozený dáván k babičce na hlídání, kdy se měla svědkyně
dozvědět o tom, co se poškozenému stalo, a co a kdy měla sdělit svědkovi M.
Uvedené rozpory přitom vzhledem k okolnostem, kdy jsou součástí výpovědí, které
doplňují osamocenou výpověď pětiletého dítěte o jeho údajném sexuálním
obtěžování, je podle obviněného třeba označit za velice podstatné a zásadní. K
tomu je dále třeba zohlednit i skutečnost, že dovolatel, svědkyně A. G., a i
svědkyně B. Č. shodně uvedli, že pokud byl poškozený na hlídání u babičky, tak
o něj vždy pečovala babička, a i na toaletu jej vždy doprovázela babička, tedy
ani nebyl prostor k tomu, aby došlo k popsanému jednání. Bývalé přítelkyně
dovolatele, svědkyně B. Č. a H. S. přitom popisovaly sexuální život s
dovolatelem jako naprosto běžný. Stran zaslané SMS obviněný uvedl, že tuto
vnímá jako potvrzující jeho výpověď, neboť ihned poté, co mu od matky
poškozeného přišla, ji ukazoval svědkyni B. Č., nechť se podívá, co mu jeho
sestra píše za nesmysly. Obviněný dále poukazuje na to, že nebyl proveden žádný
důkaz k prokázání skutečnosti, že matka poškozeného věc nahlásila až po
konzultaci s organizací K. v XY. Soud pouze nekriticky převzal její tvrzení.
Obviněný se staví odmítavě k závěru soudů, že výpovědi A. H. a O. M. nebyly
smyšlené, resp. že byly věrohodné. Připouští, že výpověď svědkyně A. G., jeho
babičky, obsahovala poměrně dost rozporů, to však neznamená, že vše, co uvedla,
musí být nutně nepravda. Pokud svědkyně popisovala setkání s poškozeným v XY,
stalo se tak již v průběhu trestního řízení, kdy tomu byli přítomni svědci J.
B. a M. G. Poškozený se svědkyni měl svěřit s tím, že byl ke své výpovědi
naveden a že má dovolatele rád, což potvrdil svědek M. G. Pokud jde o svědka J.
B., obviněný uvedl, že tento se vrátil z výkonu trestu a chce se vídat se svými
dětmi včetně poškozeného, a proto může být jeho motivací jednat podle vůle
matky poškozeného, svědkyně A. H. Obviněný odvolacímu soudu předložil i jemu do
vazby adresovaný dopis, který měla napsat jeho babička, svědkyně A. G., a
částečně svědek J. G., který v něm uvádí, že byl zmanipulován svědkyní A. H. a
že tato měla snahu dovolateli ublížit. Trvá na tom, že motivem jednání svědkyně
bylo jej dostat do vězení a získat tak majetek. Tyto skutečnosti však byly
soudy ignorovány.
15. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu zrušil pro pochybení odvolacího soudu ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a věc přikázal odvolacímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí, případně zrušil i rozsudek nalézacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
2. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 741/2025.
17. Státní zástupce ve stručnosti zopakoval dosavadní průběh řízení,
námitky obviněného a východiska uplatněného dovolacího důvodu, kdy dospěl k
závěru, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou
obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy dříve ve
věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, kdy je
označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného
dovolání. Výtky obviněného současně míří do oblasti dokazování a skutkových
zjištění. Státní zástupce odkázal především na bod 11. a násl. usnesení
vrchního soudu, kde jsou tyto otázky ve vazbě na rozhodnutí soudu krajského
řešeny, a to včetně související problematiky právní kvalifikace. Soudy přitom
dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že na podkladě provedených
důkazů byla vina prokázána bez důvodné pochybnosti. Soudy se zároveň
dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného. Se
skutkovými závěry soudů, resp. s hodnocením důkazů, a to včetně jejich
zákonnosti, se plně ztotožnil.
18. Státní zástupce uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze
dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s
pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí
splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.,
a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Jestliže skutková zjištění
soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně
mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Fakt, že obviněný jednal způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího
rozsudku, z provedených důkazů zřetelně vyplývá, a to bez jakékoliv důvodné
pochybnosti. Kromě absence zjevných rozporů státní zástupce dále konstatoval
absenci vady opomenutých důkazů, kdy z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí
(srov. bod 17. a násl. usnesení vrchního soudu) vyplývá, že důkazní návrhy
nebyly přehlédnuty, byly naopak jako nadbytečné, resp. irelevantní zamítnuty.
Nadbytečnost či bezpředmětnost z hlediska zjištění skutkového stavu jsou přitom
uznávaným důvodem k zamítnutí důkazního návrhu; neprovedení takového důkazu
nezakládá vadu důkazů opomenutých. Soudy tudíž v tomto směru nepochybily.
19. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce dospěl k závěru, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné
ze zákonných alternativ. Správně zjištěný skutkový stav pak soudy podle jeho
názoru též přiléhavě právně kvalifikovaly. Ostatně ani sám obviněný nevznáší
vůči právní kvalifikaci svého jednání námitky a neoznačuje korespondující
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navrhl tedy, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil toto
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a
to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
21. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025,
sp. zn. 4 To 27/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§ 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., tento je nutno
posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
(konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že
obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, který jej uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom
dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání
nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na
jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě
přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak
činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky
totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a
rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již
vypořádal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
28. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší.
Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých
důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaných důkazů – znaleckého
posudku z oboru dětská psychologie k posouzení osobnosti poškozeného AAAAA,
výslechu poškozeného a záznamů OSPOD XY k posouzení rodinného zázemí
poškozeného.
29. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví
žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud
totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda
a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich
souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
30. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8,
nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS
802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
31. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti.
32. Ze spisového materiálu se podává, že obhájce obviněného vznesl návrh
na doplnění dokazování výslechem poškozeného AAAAA a znaleckým posudkem z oboru
dětská psychologie v rámci přípisu adresovanému soudu dne 26. 8. 2024 (č. l. 508 spisu). U hlavního líčení na svých návrzích setrval (protokoly na č. l. 582–
529, 573–584, 597–609, 626–632, 785–793 spisu). Návrh na doplnění dokazování
záznamy od OSPOD XY vznesl obhájce obviněného v rámci přípisu adresovanému
soudu dne 17. 12. 2024 (č. l. 778 spisu). V rámci hlavního líčení konaného dne
24. 1. 2025 bylo soudem prvního stupně vyhlášeno usnesení, jímž byly podle §
216 tr. ř. zamítnuty návrhy na doplnění dokazování mimo jiného výslechem
poškozeného AAAAA, znaleckým posudkem z oboru dětská psychologie a záznamy
týkajícími se poškozeného od OSPOD XY, a to pro jejich nadbytečnost. Usnesení
bylo krátce odůvodněno (protokol na č. l. 785–793 spisu). V rámci odůvodnění
rozsudku se soud prvního stupně k navrhovaným důkazům velmi podrobně vyjádřil v
bodech 45. až 47., kdy odkázal na ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř., které říká:
Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech,
jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její
duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové
stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k
výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající
zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a
stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Konstatoval, že podmínky tohoto ustanovení trestního řádu byly splněny. Poškozeným bylo dítě v době konání hlavního líčení šestileté, tedy dítě
mladšího školního věku, přičemž „zasouvání prstu do análního otvoru poškozeného
jeho strýcem, jakož i simulace penisu poškozeného jeho strýcem, nepochybně
spadají do kategorie prožitků, jejichž oživení v paměti by vzhledem k věku
mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj poškozeného“. Výslech byl
proveden za přítomnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kdy byl pořízen
jeho obrazový a zvukový záznam. Nejvyšší soud poukazuje na to, že byly rovněž
zvoleny vhodné metody a postupy (např. použití panenek), které v co nejširší
míře eliminují negativní dopady do psychické i osobností sféry dítěte, které je
vystaveno neobvyklé až traumatizující situaci. Opakovaný výslech zvláště
zranitelné oběti, kterou bezesporu je šestileté dítě, které má vypovídat k
jednání, které nese znaky sexuální násilné trestné činnosti, je možný jen v
opravdu nutných případech. Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. přitom umožňuje v
řízení před soudem na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením
protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu
provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených
v § 211 odst. 1, 2 tr. ř. Soud prvního stupně konstatoval, že „poškozený
vypovídal s ohledem na věk dostatečně podrobně, přičemž zodpověděl všechny
položené otázky.
S ohledem na jeho věk, charakter trestné činnosti, a i s
ohledem na odstup času (více jak rok od spáchání skutku) má soud za to, že jeho
další výslech by již nepřinesl do věci žádné nové skutečnosti a pouze by
přispěl k sekundární viktimizaci poškozeného“. Je možno souhlasit s tím, že
poškozený jako dítě mladšího školního věku by si nebyl s ohledem na dobu, která
od spáchání skutku uplynula, vybavit jakékoliv doplňují informace či detaily. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně,
ale je podporována svědeckými výpověďmi A. H. a O. M. Z těchto důvodů nevyhověl
ani důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru dětská
psychologie na osobnost poškozeného, resp. k posouzení jeho věrohodnosti. Uvedl, že byť znalecký posudek bývá v případě dětských svědků zpravidla
opatřován, takový postup má své odůvodnění pouze tehdy, jsou-li o věrohodnosti
svědka nějaké pochybnosti. V projednávané věci soud prvního stupně takové
pochybnosti neměl, kdy svůj postoj podrobně odůvodnil v bodě 47. odůvodnění
svého rozsudku. V bodě 50. odůvodnění rozsudku se pak soud prvního stupně
vyjádřil k návrhu na vyžádaní si záznamů od OSPOD XY k rodinné situaci
poškozeného AAAAA, kdy takový návrh shledal nadbytečným a nijak nesouvisejícím
s projednávanou věcí.
33. Uvedený postup soudu prvního stupně obviněný napadl v rámci podaného
odvolání (č. l. 840–841, 864–865 spisu), což zopakoval i v rámci veřejného
zasedání. Návrhy na doplnění dokazování vzneseny nebyly (protokol na č. l. 868–
869 spisu). V rámci odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že soud
prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci
podle § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil v souladu s § 2 odst. 6
tr. ř, takže skutková zjištění, k nimž dospěl, odpovídají obsahu provedeného
dokazování a lze je považovat za zákonná a za správná. Rovněž uvedl, že soud
prvního stupně přesvědčivě a podrobně odůvodnil i to, proč nevyhověl dalším
návrhům obhajoby na doplnění dokazování. V bodě 17. odůvodnění usnesení se
vyjádřil k námitkám obviněného vztahujícím se právě k postupu soudu prvního
stupně stran doplnění dokazování, resp. k závěru o jeho nadbytečnosti. „Ve
shodě s nalézacím soudem má za to, že všechny další návrhy obhajoby na doplnění
dokazování, které obhajoba do značné míry opakuje i v rámci podaného odvolání,
lze považovat za zcela nadbytečné, neboť o věrohodnosti komplexu na sebe
vzájemně navazujících a vzájemně se doplňujících usvědčujících důkazů ve vztahu
ke všem posuzovaným útokům není žádných pochybností.“
34. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno
zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny
důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě,
pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován
důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (jako je tomu v případě
záznamů od OSPOD XY stran rodinné situace poškozeného AAAAA), dále pokud důkaz
není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto
tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný,
tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je
důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s
praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak tomu bylo v projednávané věci
stran opakovaného výslechu poškozeného a znaleckého posudku. Soudy důkazní
návrhy obviněného neopomněly, shledaly je však nadbytečnými, kdy jak soud
prvního stupně, tak soud odvolací toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily.
Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
35. Obviněný dále namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu
skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod. Své námitky zaměřuje pouze ke skutku pod bodem 8) výroku o vině, kdy
rozporuje závěr, že se uvedeného jednání dopustil, resp. že z provedeného
dokazování, zejména pak svědeckých výpovědí poškozeného AAAAA, jeho matky,
svědkyně A. H., jejího přítele O. M. a rovněž otce poškozeného J. B., nelze
učinit závěr, že by se na poškozeném dopustil sexuálního násilí, kdy předkládá
rovněž vlastní verzi skutkových událostí spočívající v tom, že se jedná o snahu
svědkyně A. H. ublížit mu.
36. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy
kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění
s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní
situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a
skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci
zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi
uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem.
37. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a
jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při
zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při
hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový
zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem,
která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají
skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je
třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně
hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř.
38. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo
dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, tedy, že se na nezletilém
poškozeném AAAAA dopustil sexuálního násilí. V tomto směru napadá zejména
výpověď nezletilého poškozeného a výpovědi svědků A. H., O. M. a J. B., a dále
SMS zprávu zaslanou mu A. H., v rámci níž se jej dotazovala na jednání, kterého
se měl vůči nezletilému poškozenému dopustit. Obviněný namítá, že výpovědi
svědků jsou často rozporné, a to nejen mezi sebou navzájem, ale i v rámci toho,
co každý ze svědků uvedl v přípravném řízení a co pak u hlavního líčení, kdy v
dovolání tyto nesrovnalosti a rozpory blíže rozepisuje. V podstatě se jedná o
tvrzení stran toho, jak často babička hlídala nezletilého poškozeného, kdy k
údajnému jednání mělo dojít, resp. kdy se o celé věci měli svědci dozvědět, co
svědkyně H. stran incidentu sdělila svědkům M. a B., co bylo zachyceno na
obrazovém a zvukovém záznamu z kamery a co se stalo s SD kartou z kamery.
Obviněný celou záležitost stran skutku pod bodem 8) výroku o vině vnímá jako
snahu své sestry, svědkyně A. H., ublížit mu, dostat jej do vězení, neboť jejím
cílem je získání majetku.
39. Předně je třeba uvést, že se jedná o námitky, které obviněný učinil
již obsahem svého řádného opravného prostředku, tedy se s nimi již vypořádal
soud odvolací. Je však možno odkázat i na odůvodnění soudu prvního stupně,
který provedl celé dokazování, toto vyhodnotil a dospěl ke skutkovým závěrům, s
nimiž se odvolací soud následně ztotožnil. Soud prvního stupně vyhodnotil
důkazní situaci, včetně svědeckých výpovědí, popsal skutková zjištění, k nimž
na jejím podkladě dospěl, zejména v bodě 78. odůvodnění svého rozsudku. Stěžejní skutečností je, že soud prvního stupně neměl pochybnost o věrohodnosti
výpovědi poškozeného AAAAA, jehož výpověď byla samozřejmě v projednávané věci
stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný
dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s
největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu
nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti
tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K
tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných
výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý
důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě
musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě
stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti,
ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností,
stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou
nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými
tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené
ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci
případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a
nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést
pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V
projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když
tvrzení poškozeného a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran
věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými
důkazy. Situace v projednávané věci byla o to složitější, že poškozeným byl
teprve pětiletý chlapec, a proto bylo nadmíru důležité, aby byl jeho výslech
proveden věku odpovídajícím způsobem a v kvalitě, která zaručovala, že nebude
nutné výslech nezletilého znovu opakovat. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné
verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce
věrohodnosti osob, které je předkládají. Soudy otázce věrohodnosti poškozeného
patřičnou pozornost věnovaly.
Soud prvního stupně měl k dispozici audiozáznam
zachycující výpověď poškozeného, jejíž obsah porovnával s dalšími ve věci
dostupnými nepřímými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi, ale i místními a
časovými souvislosti objektivní povahy. Na podkladě takto učiněné analýzy a
vlastního bezprostředního dojmu dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi
poškozeného, kdy lze odkázat na bod 55. odůvodnění rozsudku, kde se
věrohodností poškozeného a jeho výpovědi podrobněji zabývá. Jelikož nebyly
pochybnosti o věrohodnosti poškozeného, soud prvního stupně následně jako
nadbytečný vyhodnotil důkazní návrh obhajoby k vypracování znaleckého posudku z
oboru dětská psychologie na osobu poškozeného, jak již bylo rozvedeno výše. Jako věrohodné vyhodnotil i svědecké výpovědi A. H., O. M. a J. B., kdy lze
odkázat na bod 53. odůvodnění rozsudku, z něhož se podává, že soud prvního
stupně nijak neopomněl, že někteří svědci se v rámci svých výpovědí u hlavního
líčení odchylovali od své původní výpovědi z přípravného řízení, tyto
odlišnosti však nebyly nijak zásadní, rozhodně se nejednalo o žádné přímé
rozpory, přičemž svědci zcela přesvědčivě nesrovnalosti osvětlili. Hlavním
důvodem méně konkrétních výpovědí u hlavního líčení pak byla delší časová
prodleva od spáchání skutků. „U žádného z těchto jmenovaných svědků nebyly
shledány důvody, pro které by si snad svou výpověď vymysleli, či že by se
jakkoliv obžalovanému chtěli mstít.“ Pokud jde o svědkyni A. H., soud prvního
stupně otázku její věrohodnosti podrobně rozvedl v bodě 58. odůvodnění
rozsudku, kdy lze na tam uvedené závěry plně odkázat. Soud rovněž neshledal
žádných indicií stran motivace svědkyně spočívající ve mstě obviněnému či snaze
k získání majetku. Výpověď svědka O. M., resp. otázku jeho věrohodnosti, soud
prvního stupně vyhodnotil v bodě 59. odůvodnění svého rozsudku, a věrohodností
výpovědi svědka J. B. se zabýval v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku. Ani u
jednoho ze svědků nebyla zjištěna jakákoliv motivace ke mstě vůči obviněnému. Soud prvního stupně vyhodnotil, že se svědeckými výpověďmi korespondují i
listinné důkazy, jakož i zajištěný obsah elektronických zařízení náležejících
obviněnému a zajištěných při domovní prohlídce (bod 64. odůvodnění rozsudku). Na straně druhé soud prvního stupně shledal jako absolutně nevěrohodné výpovědi
svědků A. G. a M. G. (viz bod 67. odůvodnění rozsudku). Výpověď svědka M. G. nesla známky naučenosti, kdy zcela a doslova opakoval pouze to, co uváděla
svědkyně A. G., kdy jeho výpověď neměla oporu v žádném z provedených důkazů,
vyjma výpovědi svědkyně A. G. Její výpověď však byla vnitřně rozporná, kdy
svědkyně tyto rozpory neuměla jakkoliv vysvětlit či je přímo potvrdila (viz
např. „no, tak jsem to řekla“), rovněž byla rozporná s dalšími ve věci
provedenými svědeckými výpověďmi a důkazy, kdy soud prvního stupně neopomněl
ani zajištěnou komunikaci mezi svědkyní a obviněným, kdy „z hovorů plyne snaha
svědkyně očernit další osoby a zejména ovlivnit jejich výpovědi ve prospěch
obžalovaného“.
Pokud se týká znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a sexuologie vypracovaného MUDr. Ondřejem Trojanem, Ph.D., a MUDr. Marka Páva, Ph.D., za Znalecký institut pro psychiatrii, sexuologii a klinickou
psychologii s.r.o. (č. l. 397–425), z něho se podává, že u obviněného nebyla
zjištěna žádná duševní porucha ani sexuální deviace a nebylo navrženo ani žádné
ochranné léčení, přičemž obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost své
trestné činnosti. Obviněný na tomto závěru staví svou obhajobu, že se jemu v
bodě 8) výroku o vině za vinu kladeného jednání nemohl dopustit, nicméně takový
závěr provedenému dokazování neodpovídá. Skutečnost, že u obviněného nebyla
znaleckým zkoumáním zjištěna duševní porucha či sexuální deviace, sama o sobě
obviněného nevyviňuje, neboť sexuálního násilí se často dopouštění i osoby, u
nichž není žádná porucha či deviace diagnostikována.
40. Soud prvního stupně v bodě 78. odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl
své závěry stran skutku pod bodem 8) výroku o vině, který byl kvalifikován jako
zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Jak uvedeno již výše, vycházel zejména z výpovědi
poškozeného a svědeckých výpovědí, kdy vyhodnotil jako nevěrohodné a žádnými
důkazy nepodložené tvrzení obviněného, že s ním poškozený nepřišel do kontaktu,
neboť byl neustále pod dohledem svědkyně A. G., která jej rovněž vždycky
doprovázela i na toaletu, stejně jako tvrzení stran toho, co měl poškozený
svědkyni A. G. sdělit na ulici za přítomnosti svědků M. G. a J. B. o tom, že
byl k výpovědi naveden svědkyní A. H. a policistkou. Popsal výpověď
poškozeného, jak byla zaznamenána na videozáznamu a poukázal i na záznamy
hovorů mezi svědkyní A. G. a obviněným, kdy svědkyně vytvářela různé
konstrukce, jimiž by obviněného zprostila podezření, a naopak očernila jiné
osoby. Neopomněl se vypořádat s tvrzením obhajoby o motivu svědkyně A. H. k
podání trestního oznámení na obviněného, které mělo spočívat ve snaze získat
majetek v době, kdy bude obviněný ve výkonu trestu. Soud prvního stupně
zdůraznil, že k podání trestního oznámení došlo až poté, co svědkyně A. H.
celou věc diskutovala v organizaci K., kam s nezletilým docházela. Soud prvního
stupně zjevně neměl jakékoliv pochybnosti o pravdivosti tohoto tvrzení
svědkyně, kdy je třeba znovu zopakovat, že o věrohodnosti její výpovědi neměl
soud po vyhodnocení celého dokazování jakékoliv pochybnosti. Pokud existovaly
jakékoliv rozpory ve výpovědích týkajících se kamerového záznamu a ztracené DS
karty, pak se jednalo o detaily, které na výsledku dokazování nemají v podstatě
jakýkoliv vliv. Soud prvního stupně zdůraznil, že „záznam nezachycoval jednání
obžalovaného, ale pouze skutečnosti, na jejichž základech jednání obžalovaného
teprve vyšlo najevo. Existence či neexistence kamerového záznamu však výsledky
dokazování nemůže nikterak zvrátit.“
41. Soud odvolací se se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního
stupně zcela ztotožnil. Na straně 8 až 9 odůvodnění usnesení tyto závěry v
podstatě zopakoval v rámci vypořádání se s námitkami obviněného vznesenými v
odvolání, kteréžto se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v podaném
dovolání.
42. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná,
nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a
jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné
nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na
dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela
vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný
nesoulad. Provedeným dokazováním tedy byla vyvrácena skutková verze událostí
tak, jak byla prezentována obviněným, tedy, že se uvedeného jednání nedopustil.
43. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že skutek, tak, jak je pospán ve
skutkové větě rozsudku pod bodem 8), odpovídá soudy užité právní kvalifikaci.
Lze odkázat zejména na body 85. – 87. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
a body 19. – 20. odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Právní kvalifikaci
dovolatelova jednání nelze ničeho vytknout. Obviněný nicméně právní kvalifikaci
nijak nerozporuje, resp. nevznáší vůči právní kvalifikaci jakékoliv námitky a
neoznačuje tedy ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
44. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání, které podal obviněný J. H., odmítl.
45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu