3 Tdo 95/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných H. P. R.
a K. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To
6/2013, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 23/2004, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. s e usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013, a usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, sp. zn.
28 T 23/2004, zrušují v částech týkajících se obviněného K. R.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušené části usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1.
2013, sp. zn. 28 T 23/2004, bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1, § 11 odst.
1 písm. a) tr. ř. a článku II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013
zastaveno trestní stíhání obviněných H. P. R. a K. R. pro skutek spočívající v
tom, že
„K. R. jako j. společnosti COTRA-CONTIMEX spol. s r.o., IČO: 48172324, společně
s H. P. R., který v této době vystupoval pod totožností G. H. M. a také se
vydával za z. n. společnosti VERUNA GmbH, Dr. S., pravděpodobně společně s
dalšími osobami, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, a také
prostřednictvím zaměstnanců společnosti COTRA-CONTIMEX spol. s r.o., kteří o
jejich podvodném záměru nevěděli, v přesně nezjištěné době od jara 2003 až do
11. října 2003 vystupovali zejména na území L. kraje jako osoby oprávněné
jednat za shora uvedené společnosti v souvislosti se zprostředkováním práce a
dopravy českým občanům nebo jiným fyzickým osobám s pobytem na území Č. r. do
V., kde měly vykonávat práce na ropných plošinách, a předstírali, že práci v
zahraničí zajišťuje n. společnost VERUNA GmbH, takto nejprve od jara 2003
prostřednictvím inzerce v sdělovacích prostředcích, zejména pak v inzertních
časopisech A., T. S., A. a P., později také prostřednictvím nabídek na
zprostředkování evidovaných na Úřadech práce na celém území Č. r., nabízeli
zprostředkování práce v zahraničí s vynikajícím ohodnocením bez nutnosti hradit
poplatky za zprostředkování, dne 18. dubna 2003 získali rozhodnutím
Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky pod sp. zn. 2003/11316-41,
povolení ke zprostředkování zaměstnání do zahraničí a poté, v rozporu s
podmínkou, že při zprostředkování budou spolupracovat s Agenturou pro
zprostředkování lidských zdrojů se sídlem A. Z. S., N. D., S. r. N., při
osobním jednání, které vedli v kanceláři společnosti COTRA-CONTIMEX spol. s
r.o. na adrese U S., L. -V., uváděli, že zprostředkování práce na ropných
plošinách ve V. zajišťuje společnost VERUNA GmbH a nejméně v období od 14. července 2003 do 10. října 2003 uzavírali se zájemci o zprostředkování pracovní
smlouvy a další smlouvy související se zprostředkováním zaměstnání, dle
pracovních smluv měla měsíční mzda činit 2 500 Euro, podmínkou uzavření smlouvy
byla úhrada zálohy na letenky a vízum ve výši 10 000 Kč, která měla být později
vrácena společně s první mzdou a údajně měla sloužit jako kauce pro případ, že
by letenky a víza byly zajištěny a zájemci by si odcestování do V. rozmysleli,
přestože zájemci o zprostředkování uvedené zálohy zaplatili a měli na základě
pracovních smluv odcestovat do V., a to nejprve v termínu od 12. října 2003 do
13. října 2003 a poté i v dalších slibovaných termínech do konce roku 2003, tak
doprava do V., pracovní víza a práce na ropných plošinách ve V. nebyly
zajištěny, naopak již dne 2. června 2003 a poté ještě dne 5. září 2003
zorganizovali převod n. společnosti VERUNA GmbH na fyzické osoby, které o
jejich podvodném záměru nevěděly, a to za účelem přenesení odpovědnosti za své
jednání na tyto třetí osoby, přesto i v této době vybírali další zálohy, ačkoli
věděli, že pro realizaci zajištění práce v zahraničí a odcestování do V.
nebylo
učiněno nic, žadatele o zprostředkování práce v cizině tak záměrně uváděli v
omyl, v úmyslu získat pro sebe a na jejich úkor neoprávněné obohacení ke škodě
jejich majetku, k čemuž došlo v uvedených případech, kdy byly od 576
poškozených vylákány finanční částky v celkové výši 5,642.300 Kč a od dalších
12 poškozených se pokusili vylákat finanční částky v celkové výši 130.000 Kč“,
čímž měli spáchat zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku.
O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013,
tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu
rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1
písm. a) tr. ř. a v článku II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013
zastavil trestní stíhání obviněných H. P. R. a K. R., přičemž ve skutkové větě
popsal skutek přesně v rozsahu podané obžaloby, tj. (na rozdíl od soudu prvního
stupně), včetně popisu všech konkrétních dílčích útoků. Usnesení nabylo právní
moci dne 20. 3. 2013 [§ 140 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí stížnostního soudu napadl nejvyšší státní zástupce
dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr.
ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní
zástupce uvedl, že Vrchní soud v Praze sice zrušil usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, nicméně důvodem pro takový postup byla
skutečnost, že jeho výrok neobsahoval přesný a úplný popis skutku, pro který se
řízení vede. Se samotným věcným závěrem soudu prvního stupně, totiž že obvinění
H. P. R. a K. R. jsou účastni rozhodnutí o amnestii podle jejího článku II, se
Vrchní soud v Praze ztotožnil. Vrchní soud v Praze, naprosto shodně s názorem
vyjádřeným ve zrušeném usnesení krajského soudu, své rozhodnutí odůvodnil
zejména tím, že od zahájení trestního stíhání obou obviněných uplynulo ke dni
1. 1. 2013 více než osm let, takže i s přihlédnutím k tomu, že trestní sazba u
stíhaného trestného činu nepřevyšuje deset let, jsou účastni rozhodnutí o
amnestii podle jejího článku II Vrchní soud vycházel ze zjištění, že pro
stíhaný skutek bylo trestní stíhání zahájeno proti oběma obviněným dne 16. 10.
2003, když tento den bylo doručeno obviněnému R. usnesení o zahájení trestního
stíhání pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a
obviněnému R. upozornění, že skutek, pro který mu bylo zahájeno trestní stíhání
usnesením ze dne 11. 10. 2003 a kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, je nadále posuzován podle § 250 odst.
1. odst. 4 tr. zákona.
Proti tomu nejvyšší státní zástupce namítl, že vrchní soud vyšel pouze
mechanicky z data původních úkonů, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání
obviněných, a to aniž by náležitě reflektoval celkový průběh řízení. Pominul
přitom důsledky svého vlastního předchozího kasačního usnesení ze dne 2. 12.
2009, sp. zn. 9 To 80/2009, a jeho vliv na další postup trestního stíhání. Z
citovaného kasačního rozhodnutí lze totiž dovodit, že předchozí iniciační úkony
orgánů činných v trestním řízení nepokrývají náležitě jednání obviněných,
kterého se měli dopustit vůči jednotlivým poškozeným, a proto vrchní soud
rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Trestní stíhání bylo vůči
obviněnému R. účinně zahájeno až následně po vrácení věci k došetření, vůči
obviněnému R. po zpětvzetí obžaloby a zrušení prvého usnesení o zahájení
trestního stíhání, tedy až usnesením policejního orgánu ze dne 4. 2. 2010. Z
této skutečnosti je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že od procesně
účinného zahájení trestního stíhání neuplynula až do dne 1. 1. 2013 doba
převyšující osm let ani u jednoho z obviněných. Pokud bylo v pořadí prvé
usnesení o zahájení trestního stíhání (obviněného R.) shledáno samotným Vrchním
soudem v Praze v podstatě nulitním, a to pro zásadní nedostatky v popisu
skutku, sám vrchní soud shledal nutnost nového zahájení trestního stíhání a
výslechu obviněného, a pokud ve vztahu k obviněnému R. bylo v pořadí prvé
usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno jako nezákonné pro zcela stejné
nedostatky, jaké shledal vrchní soud u prvého usnesení ve vztahu k obviněnému
R., pak nelze od takovýchto procesně vadných úkonů – usnesení počítat dobu
trestního stíhání. Ostatně i úkony provedené sice po prvých usneseních o
zahájení trestního stíhání, avšak před procesně bezvadným usnesením o zahájení
trestního stíhání, je třeba považovat za úkony učiněné před zahájením trestního
stíhání.
V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal i na to, že rozhodnutí
prezidenta republiky je institutem projevujícím se toliko v rovině práva
procesního a nelze tak vycházet z judikatorních závěrů, které hodnotí účinky
vadného usnesení o zahájení trestního stíhání z hlediska jeho hmotněprávních
dopadů, jako je například vliv na běh promlčecí doby podle § 34 odst. 1 písm.
a) trestního zákoníku (§ 67 odst. 3 tr. zákona), jak například vyplývá z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008. Zatímco
citované usnesení Nejvyššího soudu se zabývá hmotněprávními účinky usnesení o
zahájení trestního stíhání, nedává odpověď na posouzení účinků procesních. Při
tomto posouzení je třeba mít za to, že takto vadné zahájení trestního stíhání z
hlediska procesního zákonem předvídané účinky nemá.
Ve vztahu k obviněnému R. nejvyšší státní zástupce dále namítl, že část
procesně řádného trestního stíhání byla vedena jako proti uprchlému, přičemž
nesouhlasil se stanoviskem vrchního soudu o nemožnosti odečtení této doby při
výkladu čl. II amnestie prezidenta republiky. Takový formální výklad je proti
smyslu samotného amnestijního rozhodnutí, neboť to reflektuje specifické
případy trestního stíhání osob, které tím, že uprchly, se vyhýbají trestnímu
řízení, které tak ztěžují a prodlužují. Při výkladu pojmu „s výjimkou trestního
stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního
stíhání proti uprchlému, tzn. že z celkové doby trestního stíhání je třeba
odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému. V případě
obviněného R. tak od 4. 2. 2010, tedy od vydání prvého procesně bezvadného
usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, potažmo od jeho doručení
obviněným, resp. obhájci obviněného R. v řízení proti uprchlému, však do dne 1.
1. 2013 amnestijním rozhodnutím předpokládaná doba osmi let neuplynula.
Závěrem nejvyšší státní zástupce uvedl, že podání dovolání v neprospěch
obviněných nebrání ani § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť ve věci nemělo být
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vůbec aplikováno, neboť se na čin,
který byl předmětem trestního řízení, toto rozhodnutí nevztahuje. Zmíněný §
265p odst. 2 písm. b) tr. ř. dopadá pouze na ty případy, v nichž mimořádný
opravný prostředek nesměřuje přímo a výlučně proti samotné aplikaci rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v
§ 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3.
2013, sp. zn. 9 To 6/2013, i předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, č. j. 28 T 23/2004-17334, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále přikázal
Krajskému soudu v Ústí na Labem -pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněným a jejich
obhájcům s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dovolání se vyjádřil
prostřednictvím svého obhájce pouze obviněný H. P. R. Ve vyjádření uvedl, že
trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 16. 10. 2003, přičemž ke dni
vyhlášení amnestie prezidenta republiky nebylo pravomocně ukončeno. Podle
obviněného je třeba vycházet z původního zahájení trestního stíhání, nikoliv z
opětovného zahájení ze dne 4. 2. 2010. Důvody pro opětovné zahájení trestního
stíhání byly výlučně na straně orgánů činných v trestním řízení a tato
skutečnost nemůže být přičítána k tíži obviněného.
Obviněný H. P. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, popř. aby jej
zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřuje proti rozhodnutí (usnesení), jímž bylo zastaveno trestní
stíhání obviněných.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f)
tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy
soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a
g) tr. ř., přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
Jelikož dovolání směřuje proti usnesení, jímž stížnostní soud zastavil trestní
stíhání obviněných H. P. R. a K. R., je s odkazem na tento dovolací důvod
uplatněno relevantně.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a posoudil, zda je dovolání důvodné.
Nejvyšší státní zástupce především namítl, že do doby osmi let, která uplynula
od zahájení trestního stíhání, jakožto jedné z podmínek uvedených v čl. II
amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, nelze započítávat dobu, po kterou
se vedlo trestní stíhání obviněného na základě vadného usnesení o zahájení
trestního stíhání, pro jehož podstatné vady byla později odvolacím soudem věc
podle § 260 tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření, resp. byla pro stejné
vady státním zástupcem vzata zpět podaná obžaloba a takové vadné usnesení o
zahájení trestního stíhání bylo zrušeno, nýbrž pro tyto účely je třeba za
počátek trestního stíhání považovat až okamžik opětovného vydání bezvadného
usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, resp. okamžik jeho doručení
obviněnému.
Podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, se
nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou
trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo
více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí
svobody nepřevyšující deset let.
Právo prezidenta republiky udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k)
Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
Ústava“), podle něhož prezident má právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace
práva, který vykazuje určité normativní prvky (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013), neboť směřuje vůči blíže
nevymezenému počtu osob, které splňují podmínky stanovené v amnestijním
rozhodnutí. To na rozdíl od milosti podle čl. 62 písm. g) nebo čl. 63 písm. j)
Ústavy, která se týká jen individuálních osob. Článek II amnestie je aboličním
rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v
již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě jeho aplikace se
postupuje podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Nejvyšší soud se již některými otázkami aplikace čl. II amnestijního rozhodnutí
prezidenta zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn.
8 Tdo 661/2013, či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 432/2013). Zmínit je třeba
rovněž usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13,
kterým byl odmítnut návrh na zrušení tohoto ustanovení amnestie. V těchto
rozhodnutích bylo dovozeno, že právo prezidenta na vymezení podmínek abolice,
za nichž se nemají konat trestní stíhání, tj. stanovení rozsahu konkrétního
aboličního rozhodnutí, není Ústavou nikterak ohraničeno. Může být proto v
každém konkrétním rozhodnutí o amnestii využito v jiném rozsahu a za jiných
podmínek, než tomu bylo v předešlých amnestiích, a tudíž je i dopad každé
konkrétní amnestie v tomto ohledu jiný. Z těchto důvodů je nutné konkrétní
rozhodnutí prezidenta o amnestii aplikovat v souladu s jeho zněním, jak bylo
vyhlášeno. K takové aplikaci, která přísluší výhradně soudu, je nutné
přistupovat při zachování základních principů obecné spravedlnosti, zejména
zásady rovnosti práva na soudní ochranu a jinou právní ochranu, která vyplývá z
čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.
usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 jako
součásti ústavního pořádku České republiky dále jen „Listina“) a při důsledném
zachování principu vymezeného v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Na základě těchto
základních zásad je nezbytné postupovat při aplikaci amnestijního rozhodnutí
vydaného prezidentem, a to s důrazem na to, že „princip právního státu vychází
z priority občana před státem, a tím i z priority základních občanských a
lidských práv a osob.
Přestože není k dispozici žádná „důvodová zpráva“ k amnestijnímu rozhodnutí,
konkrétně pak k jeho čl. II, lze za hlavní smysl této abolice považovat
zastavení dlouhodobých trestních stíhání. Vyplývá to nejen v textu abolice, ale
například rovněž z vyjádření prezidenta republiky k amnestii v Událostech České
televize ze dne 16. ledna 2013 (viz http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove
zpravy/archiv/7535.shtml), podle nějž bylo jedním ze základních filozofických
prvků amnestie zastavit „nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy
nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době“. Z toho lze usoudit, že aboliční
část amnestie míří proti nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, u nichž jejich
délka ovlivňuje možnost považovat řízení za spravedlivé. Abolice má tak
nepochybně své konotace rovněž ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání,
které je v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Evropského soudu pro
lidská práva a rovněž Ústavního soudu. Z hlediska textu abolice není až na
jedinou výjimku (trestní stíhání proti uprchlému, kdy se obviněný trestnímu
stíhání vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval) rozhodující, jaké
okolnosti nepřiměřenou délku trestního stíhání zapříčinily, zda se jednalo o
příčiny na straně orgánů činných v trestním řízení nebo na straně obviněného,
případně zda byla důvodem právní či skutková složitost případu [srov. však
usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, který
jako tzv. obiter dictum v bodě VII./45 otevřel otázku, zda od doby trestního
stíhání pro účely abolice neodečítat dobu, po kterou obviněný svým
(prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení – a to i jiným, než pro
jaké lze vést řízení proti uprchlému – výlučně způsobil relevantní prodloužení
trestního stíhání].
Otázka, od kterého okamžiku počítat amnestií stanovenou dobu osmi let trvání
trestního řízení, jakož i otázku vlastního běhu této doby, je v případě
trestního stíhání, v němž došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního řízení
a jeho opětovnému vydání (resp. opětovnému vydání řádného usnesení bez
předchozího zrušení původního vadného), odvislá od individuálních okolností
každého konkrétního případu.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že v dané věci vydal dne 11. 10. 2003
pod ČTS: ORLI-1737/SKPV-II-2003 policejní orgán PČR OŘ Liberec usnesení o
zahájení trestního stíhání obviněného K. R. pro trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona. Toto usnesení převzal obviněný téhož dne.
Dne 16. 10. 2003 upozornil svým opatřením ČTS: PSVLB-71/HK-MŠ-2003 policejní
orgán PČR Správy Severočeského kraje SKPV TO Liberec obviněného K. R. na změnu
právní kvalifikace skutku, pro nějž byl od 11. 10. 2003 trestně stíhán, s tím,
že nadále bude posuzován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4
tr. zákona. Popis skutku byl v tomto opatření proveden zcela nově, nicméně je
zřejmé, že se trestní stíhání nadále vedlo pro tentýž pokračující trestný čin,
kterého se měl obviněný dopustit, nově rozšířený o další dílčí útoky, které
však nebyly nikterak specifikovány, a došlo pouze k navýšení způsobené škody z
částky 2.820.000,- Kč na částku 5.200.000,- Kč. Z obou úkonů policejních orgánů
však nelze odlišit, pro které dílčí útoky pokračujícího trestného činu mělo být
trestní stíhání zahájeno dne 11. 10. 2003 a pro které až dne 16. 10. 2003.
Dne 16. 10. 2003 vydal pod ČTS: PSVLB-71/HK-MŠ-2003 policejní orgán PČR Správy
Severočeského kraje SKPV TO Liberec usnesení o zahájení trestního stíhání
obviněného H. P. R., v té době vystupujícího pod jménem G. H. M., pro trestný
čin podvodu podle § 9 odst. 2 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Obviněný
převzal usnesení téhož dne. Skutek byl v usnesení popsán shodně jako v opatření
policejního orgánu z téhož dne vztahujícího se k obviněnému K. R.
Dne 18. 2. 2005 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí
nad Labem - pobočka Liberec na obviněného K. R. i obviněného H. P. R. obžalobu,
v jejímž výroku specifikoval celkem 581 poškozených a celkovou způsobenou
škodou vyčíslil na 5.685.950,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl dne 17. 2. 2009 o
vyloučení věci ohledně obviněného H. P. R. ze společného řízení a dne 26. 6.
2009 uznal rozsudkem vydaným pod č. j. 28 T 23/2004-13388 obviněného K. R.
vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, kterého
se dopustil vůči 588 poškozeným se škodou 5.755.950,- Kč. Tento rozsudek
následně dne 2. 12. 2009 zrušil k odvolání obviněných Vrchní soud v Praze v
celém rozsahu a podle § 260 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření.
Vrchní soud k tomu uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno pouze souhrnně ve
vztahu k nekonkrétně vymezenému okruhu uchazečů o práci, nadto s vyjádřeným
následkem v podobě způsobení škody pouze v rovině předpokladu. Rovněž
subjektivní stránka nebyla v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního
stíhání vyjádřena (tento nedostatek byl zhojen až později v upozornění na změnu
právní kvalifikace) a samotné odůvodnění usnesení také neodpovídá zákonným
požadavkům § 160 odst. 1 tr. ř. Takovéto nezákonné zahájení trestního stíhání
je vadou nezhojitelnou v řízení před soudem. Po vrácení věci musí orgány
přípravného řízení obviněnému řádně sdělit obvinění tak, aby obsahovalo všechny
náležitosti vyžadované v § 160 odst. 1 tr. ř., tj. pro jednotlivé dílčí útoky
pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona,
dostatečně srozumitelně musí být vyjádřen i podvodný úmysl obviněného a
usnesení musí být také řádně odůvodněno.
S ohledem na tuto skutečnost a při vědomí shodné vady řízení vzal státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec
prohlášením ze dne 15. 12. 2009 zpět obžalobu na obviněného H. P. R., a
následně dne 6. 1. 2010 opět spojil věc obou obviněných do společného řízení.
Usnesením ze dne 6. 1. 2010 rovněž zrušil usnesení policejního orgánu ze dne
16. 10. 2003, jímž bylo původně zahájeno trestní stíhání obviněného H. P. R.
Dne 4. 2. 2010 vydal policejní orgán PČR KŘP Libereckého kraje SKPV OHK pod č.
j. KRPL-517/TČ-2010-180080 usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných K.
R. a H. P. R. pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaného,
dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, přičemž skutek policejní orgán precizoval jak ohledně subjektivní
stránky, tak přesného výčtu všech 588 poškozených, kterým měla být způsobena
škoda v celkové výši 5.715.950,- Kč, z toho od šesti z nich se obvinění
pokusili vylákat po každém částku 10.000,- Kč. Usnesení bylo doručeno
obviněnému H. P. R. dne 27. 2. 2010. Dne 11. 2. 2010 převzal usnesení obhájce
obviněného K. R. JUDr. Petr Novák. Obviněnému K. R. se usnesení doručit
nepodařilo. Následně dne 14. 7. 2010 vydal státní zástupce záznam o konání
řízení proti obviněnému R. jako proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.,
který byl obhájci obviněného R. doručen dne 20. 7. 2010.
Dne 16. 3. 2012 podal státní zástupce obžalobu na oba obviněné ke Krajskému
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Dne 31. 8. 2012 byl předán obviněný
K. R. Policii ČR po realizaci mezinárodního zatýkacího rozkazu.
Usnesením ze dne 2. 1. 2013 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v
Liberci pod č. j. 28 T 23/2004-17334 o zastavení trestního stíhání z důvodu
amnestie a Vrchní soud v Praze následně dne 20. 3. 2013 vydal rozhodnutí, které
nejvyšší státní zástupce napadl dovoláním.
V návaznosti na výše naznačený interpretační prostor a s ohledem na popsaný
průběh trestního řízení Nejvyšší soud shledal, že v tomto konkrétním případě je
třeba za okamžik zahájení trestního stíhání pro účely výkladu čl. II
amnestijního rozhodnutí prezidenta považovat okamžik doručení původních
usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, tedy ve vztahu k obviněnému
K. R. datum 11. 10. 2003 a ve vztahu k obviněnému H. P. R. datum 16. 10. 2003.
Námitka nejvyššího státního zástupce nemůže obstát, neboť zcela pomíjí smysl
abolice. Nejvyšší soud se v této otázce ztotožnil s právním názorem uvedeným v
odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze (stran 15 a 16 usnesení), podle
kterého je pro určení počátku trestního stíhání rozhodný okamžik doručení
prvního usnesení o zahájení trestního stíhání bez ohledu na to, že usnesení
bylo zatíženo závažnou procesní vadou. Právě tímto okamžikem totiž nastaly pro
obviněné závažné negativní důsledky a byly proti nim skutečně použity invazivní
prostředky dané trestním řádem, včetně vazby, a trestní stíhání bylo tedy
skutečně vedeno. Trestní stíhání bylo vedeno až do okamžiku rozhodnutí
odvolacího soudu, který vadu v usnesení o zahájení trestního stíhání teprve
vytkl, nařídil její nápravu a za tím účelem trestní věc vrátil do stadia
přípravného řízení. Obratem poté bylo státním zástupcem zrušeno i usnesení o
zahájení trestního stíhání druhého obviněného, přičemž ve velmi krátké době
bylo vydáno nové usnesení o zahájení trestního stíhání reagující na vytknuté
nedostatky. Celý tento vadný postup trestního řízení jde výlučně na vrub orgánů
činných v trestním řízení, obviněným na něm nelze přičítat žádný podíl. Původní
usnesení o zahájení trestního stíhání vyjadřují skutečný projev vůle státu
obviněné trestně stíhat pro konkrétní skutek, nejsou projevem libovůle ani
nemají charakter nicotných právních úkonů. V dané věci pak není s ohledem na
průběh trestního řízení mezi okamžikem vrácení věci státnímu zástupci, resp.
zrušením původního usnesení o zahájení trestního stíhání, a vydání nového
usnesení o zahájení trestního stíhání prostor pro zohlednění tohoto mezidobí z
hlediska plynutí doby stanovené abolicí, např. jejím odečtením z celkové doby
trvání trestního stíhání.
Právní názor prezentovaný nejvyšším státním zástupcem v dovolání nelze přijmout
rovněž z toho důvodu, že by nebylo možné považovat za spravedlivé a v souladu
nejen s aboličním rozhodnutím prezidenta republiky, ale rovněž s judikaturou
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, pokud by orgány činné v
trestním řízení mohly takto jednoduše – konstatováním jistých procesních vad
při zahájení trestního stíhání – zkracovat celkovou (v některém konkrétním
případě již nepřiměřenou) dobu trestního stíhání obviněných.
Jinak je tomu ovšem v případě dovolací námitky vztahující se k obviněnému K. R.
a směrující proti nezohlednění doby, po kterou bylo vedeno jeho trestní stíhání
jako proti uprchlému. Nejvyšší soud zde opětovně odkazuje na svá dřívější
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo
661/2013, a ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 432/2013), jakož i na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/2013. Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že je třeba vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu ještě
neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a
násl. tr. ř., tedy po kterou se obviněný trestnímu řízení vyhýbal pobytem v
cizině nebo tím, že se skrýval, a tuto dobu je třeba odečíst od celkové doby
trvání trestního stíhání. Trestní stíhání je proto podle čl. II amnestijního
rozhodnutí prezidenta možné zastavit jen v případě, že matematický rozdíl
celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti
uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu 1. 1. 2013.
V případě obviněného K. R. je tak třeba pro účely abolice z celkové doby trvání
trestního řízení v období od 11. 10. 2003 do 1. 1. 2013 odečíst dobu od 20. 7.
2010 do 31. 8. 2012, tedy dobu od doručení záznamu státního zástupce ze dne 14.
7. 2010 o vedení trestního řízení jako proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř.
obhájci obviněnému, neboť teprve od tohoto okamžiku je možné považovat trestní
stíhání v řízení proti uprchlému za zahájené, byť samotné usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo obhájci doručeno již dne 11. 2. 2010. Teprve od tohoto
okamžiku má totiž obhájce stejná práva jako obviněný, přičemž až do dne 14. 7.
2010 vůbec nelze o trestním stíhání v režimu uprchlého hovořit, jelikož zde
podmínky pro takové řízení nebyly a státní zástupce jejich naplnění shledal
právě až tohoto dne.
Ohledně existence ostatních podmínek stanovených v čl. II amnestijního
rozhodnutí prezidenta pro zastavení trestního stíhání obviněných nebylo ve věci
sporu a nebylo to ani v dovolání namítáno. Nejvyšší soud pouze konstatuje, že
ke dni 1. 1. 2013 nebylo trestní stíhání obviněných pravomocně skončeno, když
současně se trestní stíhání vedlo pro trestný čin, za nějž trestní zákoník
stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let [zločin podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody na
pět až deset let].
Nejvyšší soud tak po zvážení výše uvedeného uzavírá, že v případě obviněného H.
P. R. byly splněny všechny podmínky aplikace čl. II amnestijního rozhodnutí
prezidenta, když rovněž dovoláním napadená podmínka délky trvání trestního
stíhání splněna byla, neboť ve skutečnosti trestní stíhání ke dni vyhlášení
amnestie trvalo od 16. 10. 2003 do 1. 1. 2013, tedy více jak 8 let. Byly tak
splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání. Dovolání nejvyššího
státního zástupce je proto v této části nedůvodné.
V případě obviněného K. R. nebyla ve smyslu čl. II amnestijního rozhodnutí
prezidenta ke dni 1. 1. 2013 splněna podmínka trvání doby trestního stíhání
více než 8 let od jeho zahájení, když ve skutečnosti trestní stíhání trvalo 7
let, 1 měsíc a 9 dnů. Nebyly tak ani splněny zákonné podmínky pro zastavení
trestního stíhání, a proto soudy pochybily, pokud jeho trestní stíhání
zastavily. V této části bylo shledáno dovolání nejvyššího státního zástupce
důvodným.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §
265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 6/2013, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 28 T 23/2004, v částech
týkajících se obviněného K. R. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i
všechna další rozhodnutí na zrušené části usnesení obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak ve vztahu k obviněnému K. R. vrací do stadia řízení před rozhodnutím
soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání. V novém řízení se bude soud
prvního stupně povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu
zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným
otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký