3 Tdo 974/2024-754
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný Ruslan Yurkuts, trvale bytem Ovocná 227/4, 460 06 Liberec VI – Rochlice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 71/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ruslana Yurkutse odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 5 T 71/2023-625, uznal obviněného Ruslana Yurkutse (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit zkráceně řečeno tím, že ve dnech 25. 11. 2021 (za zdaňovací období měsíců červenec, srpen a září 2021) a 20. 12. 2021 (za zdaňovací období měsíců duben, květen a červen 2021) v Praze 8, Trojská 13a, na adrese sídla Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, v pozici jednatele obchodní společnosti GRINEX PLUS, s.r.o., IČ 08859337, se sídlem Zenklova 24/54, Libeň, 180 00 Praha 8, podával či nechal podávat za tuto obchodní společnost daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců dubna 2021 až září 2021 v nulových hodnotách, přičemž veden záměrem získat majetkový prospěch do výpočtu této daně na výstupu nezahrnul faktury z uskutečněných zdanitelných plnění za 1) duben 2021 v celkové výši 2.493.123 Kč, čím zkrátil daňovou povinnost o 432.691 Kč 2) květen 2021 v celkové výši 1.553.883 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 269.682 Kč 3) červen 2021 v celkové výši 4.716.396 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 818.548 Kč 4) červenec 2021 v celkové výši 3.566.626 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 619.001 Kč 5) srpen 2021 v celkové výši 901.450 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 156.450 Kč 6) září 2021 v celkové výši 1.590.676 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost o 276.067 Kč, čímž ku škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8, zatajením daňové povinnosti a souvisejícím zkrácením daně z přidané hodnoty neoprávněně snížil daňovou povinnost obchodní společnosti GRINEX PLUS, s.r.o., v celkovém rozsahu 2.572.439 Kč. 2. Za to byl obviněný podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce či zplnomocněného zástupce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu pak byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 8 na náhradě škody částku 1.092.633 Kč.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný Ruslan Yurkuts podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení odvolacího soudu i proti rozsudku nalézacího soudu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. [pozn. v dovolání uvedeno písmeno l), avšak citace koresponduje s důvodem pod písm. m)]. Z vlastní dovolací argumentace vyplývá, že tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný zaměřil jak do výroku o vině, tak výroku o náhradě škody.
5. Dovolatel vyčetl soudu druhého stupně, že aproboval problematický postup a z něj plynoucí závěry prvostupňového soudu, který nedostatek důkazů o vině nahradil interpretací provedených důkazů, a že zašel ještě dál, když vyložil z kontextu vytržené pasáže skutkové věty zcela v rozporu s jejím zbytkem. Obviněný se ohradil proti hodnocení důkazů obecně, neboť je toho názorů, že to probíhalo zcela selektivně a byly vybrány jen ty důkazy zapadající do konceptu úmyslného aktivního jednání. Procesu dokazování pak vyčetl i to, že při zkoumání věrohodnosti svědků vycházel soud z úředních záznamů a žádného ze svědků neslyšel osobně. Ačkoliv obviněný připustil, že pochybil, když se nechal zneužít jako tzv. „bílý kůň“, odmítl jednání popsané ve skutkové větě rozsudku, neboť jeho úloha a jednání nebylo tak aktivní, jak je tam popsané a toto nebylo ani prokázáno.
6. Dále vyčetl odvolacímu soudu, že zcela zbytečně odmítl jím navrhované důkazy – čestná vyjádření svědků rozporná s vyjádřeními zachycenými v úředních záznamech. Tyto návrhy nadto odvolací soud ve svém rozhodnutí ani nezmínil.
7. Dovolatel kladl ve své argumentaci důraz především na podle jeho mínění nesprávnou interpretaci skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výrazy „podal nebo nechal podat“. Podle něj soudy vykládaly tyto pojmy rozdílně, z čehož pak vyplynuly i odlišné závěry ohledně jeho zavinění – interpretace skutkové věty v podání soudu prvního stupně se klonila k úmyslu přímému, odvolací soud naopak akcentoval výraz „nechal podat“ jako omisivní přenechání možnosti jednat další osobě, a tedy spíše úmysl nepřímý. Tím tedy vyvstala otázka, zda jeho jednání mělo povahu nepřímého úmyslu nebo hrubé nedbalosti, byť připustil, že se jedná o otázku spekulativní, ale podstatnou pro stanovení trestnosti. K otázce zavinění pak poukázal na další pasáže skutkové věty, které podle jeho názoru svědčí o nekonzistenci odůvodnění soudu nalézacího i odvolacího, z čehož dovozuje i nedostatečné prokázání zavinění ve formě úmyslu.
8. Další okruh námitek pak obviněný zaměřil do adhezního výroku. Je přesvědčen, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě škody, neboť tím by došlo k duplicitní platbě DPH, která již byla odvedena v rámci dodavatelského řetězce ostatními daňovými subjekty. Plnění, které je postupně přeprodáváno v rámci podnikatelského řetězce plátců DPH, je totiž vůči státu daňově neutrální, pokud nedojde v takovém řetězci k přerušení plátcovství. Podle jeho názoru je sice daňová povinnost vyměřena oprávněně, ovšem není škodou, která státu vznikla. Výrok o náhradě škody proto označil za nespravedlivý. Pokud došlo k zajištění finančních prostředků na účtech společnosti GRINEX PLUS s.r.o., tak tato pocházela z plnění fakturovaných následnými odběrateli, přičemž stát z těchto faktur tedy DPH již vybral. I takto zajištěná částka je tedy dvojí úhradou daně. Respektoval, že zpětně doměřené DPH má i sankční funkci, ovšem uložení povinnosti k náhradě škody ve výši rozdílu mezi zajištěnou částkou a vyčíslenou škodou označil za nespravedlivé, nepřiměřeně přísné a vybočující z rozhodovací praxe, kdy je například povinnost náhrady škody modifikována schopnostmi a možnostmi odsouzeného.
9. Poslední předloženou námitkou se pak obviněný domáhal posouzení jeho jednání jako „spolupachatelství ve formě pomoci“, neboť má za to, že soudy nesprávně dovodily spáchání trestného činu ve spolupachatelství, aniž by se zabývaly jeho formou.
10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku, shrnul argumentaci dovolatele a připomněl, že účelem dovolání není všeobecný přezkum, ale toliko napravení procesních a hmotněprávních vad podřaditelných pod taxativně uvedené zákonné důvody § 265b tr. ř. Z toho plynou i formalizované nároky na takové podání, které ovšem obviněný v tomto případě nesplnil, když nepojmenoval zvolené dovolací důvody jejich zákonným označením [§ 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Dovolací argumentace neodpovídala ani obsahově žádnému dovolacímu důvodu. Podání obviněného označil za nekonzistentní až zmatené, neboť z něj nebylo možno alespoň ve vztahu k výroku o vině seznat, zda vůbec zamýšlel dovolání podat. Následně připomněl, že spáchání trestného činu v koordinaci s jinými (spolupachatelství) vykazuje zpravidla vyšší společenskou škodlivost. Současně odpovídá každý ze spolupachatelů za celý rozsah jednání i následku. Argument, kterým se obviněný domáhal zhodnocení jeho jednání ve spolupachatelství, je tak v podstatě uplatněn v jeho neprospěch, přičemž ovšem námitky ve svůj neprospěch není oprávněn účinně vznášet. Nadto poukázal na to, že spáchat trestný čin ve spolupachatelství a současně ve formě pomoci podle trestního zákoníku možné není.
12. K námitkám vůči interpretaci skutkové věty pak odkázal na § 265a odst. 4 tr. ř., podle kterého není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
13. Státní zástupce sice vyjádřil souhlas s obviněným, že základním principem zdanění je princip daňové neutrality, ovšem ten se neuplatní v případě, kdy plátce daně jedná v rozporu se zákonem. Z hlediska naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je bez významu, zda si jiný z daňových subjektů v rámci dodavatelského řetězce svoji daňovou povinnost navýšil, neboť každý je povinen plnit svoji zákonem určitou daňovou povinnost. Veškeré námitky, které se o tento argument opíraly, jsou proto nedůvodné. Co se pak týče zajištění finančních prostředků na účtu společnosti GRINEX PLUS s.r.o., odkázal státní zástupce na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
14. Za neopodstatněné pak intervenující státní zástupce označil i námitky vůči úplnosti dokazování, a to jednak poukazem na nenaplnění stěžejního atributu opomenutých důkazů – jejich neprovedení. Připomněl, že obviněný dal souhlas se čtením úředních záznamů o podání vysvětlení podle § 211 odst. 6 tr. ř. a během hlavního líčení žádné návrhy na výslech svědků nečinil. Ačkoliv státní zástupce neměl k dispozici protokol o veřejném zasedání, vyjádřil pochybnosti o tom, zda byly v rámci tohoto nějaké návrhy (v dovolání blíže neoznačené) vzneseny. Každopádně s námitkou týkající se provedení úředního záznamu o podání vysvětlení V. T. se vypořádal již odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozhodnutí.
15. S ohledem na procesní situaci v době, kdy státní zástupce sepisoval své vyjádření, navrhl pro případ, že by dovolání nebylo doplněno o zákonné náležitosti, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
16. Následně obviněný k výzvě soudu podle § 265h odst. 1 tr. ř. doplnil v zákonem určené dvoutýdenní lhůtě své dovolání o označení dovolacích důvodů, jichž se dovolával, včetně jejich citací, a to podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) [správně má být m), ale jedná se o zjevnou chybu v psaní, když citace odpovídá právě důvodu podle písm. m)] tr. ř. Současně rozšířil svůj závěrečný návrh tak, že se dožadoval, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 zrušil jak dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 44 To 140/2024-712, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 5 T 71/2023, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Zároveň pak obviněný reagoval i na vyjádření státního zástupce. Nejprve vyslovil domněnku, že jeho podání není nesrozumitelné, neboť předpokládá dostatečné seznámení se s předcházejícím řízením a v jeho rámci uplatněnými argumenty obhajoby. Zdůraznil, že nevystavěl svoji obranu na požadavku beztrestnosti své pozice „bílého koně“, ale na legitimním požadavku na řádný popis souzeného jednání, který by odpovídal provedeným důkazům.
18. Zopakoval rozpor mezi hodnocením jeho formy zavinění soudem prvního stupně (úmysl přímý) a soudem druhého stupně (úmysl nepřímý), přičemž k této otázce nebylo vedeno dokazování.
19. Dále obviněný upřesnil, že svojí námitkou opomenutých důkazů se nedomáhal jejich nezákonnosti, ale chybných závěrů z nich vyplývajících. Jím navrhované výslechy svědků byly otázkou důvěryhodnosti osoby obviněného, který byl jako jediný před soudem slyšen a stejně tak i správnosti interpretace důkazů. V této souvislosti pak uvedl, že nemohl vědět, jak budou soudem vykládány úřední záznamy zachycující výpovědi svědků, a proto se ji snažil právě navrhovanými výpověďmi svědků vyvrátit.
20. Modifikoval taky svůj požadavek na hodnocení jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci. Spolupachatelství uváděné ve svém původním přípise označil za chybu v psaní a setrval na názoru, že účastenství ve formě pomoci nejlépe odpovídá míře jeho zapojení do trestné činnosti.
21. Závěrem pak zopakoval, že škoda, k jejíž náhradě je odsouzen, nebyla prokázána.
22. Stejně tak i státní zástupce doplnil své vyjádření v reakci na repliku obviněného. Uvedl, že Nejvyšší soud se může zabývat jen v dovolání uplatněnými skutečnostmi a nemá povinnost komplexního přezkumu předchozích řízení, proto ani obviněný nemůže své námitky opírat o odkaz na jiná podání učiněná v předcházejících fázích řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Obecně pak podle jeho názoru neuvedl obviněný žádné jiné argumenty, které by změnily jeho přesvědčení o neopodstatněnosti tohoto dovolání. Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze shledávat toliko v polemice obviněného se způsobem hodnocení důkazů soudy. V posuzované věci pak nedetekoval zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, a to včetně obsahu úředních záznamů o podaných vysvětleních čtených podle § 211 odst. 6 tr. ř. Konstatoval, že soudy se nedopustily žádné deformace důkazů ani flagrantního vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a zopakoval svůj souhlas s přijetím takového i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
24. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. byl obviněný vyzván, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady jím učiněného podání (konkrétně, aby vymezil dovolací důvody). Této výzvě obviněný ve lhůtě vyhověl a lze proto konstatovat, že dovolání bylo podáno včas ve smyslu § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 473/05, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008). Dovolání tedy poté splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
26. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
29. Konečně pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. najde své uplatnění, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
32. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřuje pouze proti výroku o vině, a proti výroku o náhradě škody. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. uplatňuje jednak námitky procesní a skutkové povahy, jednak námitky povahy právní, aniž by je pod konkrétní důvody subsumoval, což ovšem nebránilo Nejvyššímu soudu v rozhodování.
33. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro
skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
34. Z argumentace podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplynulo, že obviněný namítl jeho první a třetí variantu, tedy zjevný rozpor důkazů a skutkových zjištění a vadu opomenutých důkazů. Pod variantu zjevného rozporu lze s velkou mírou tolerance podřadit nejasnosti ohledně toho, zda daňová přiznání „podával“ či „nechal podávat“, tedy ohledně míry své aktivní účasti a s tím související interpretací jeho zavinění. Mezi opomenuté důkazy pak bez bližší konkretizace přiřadil návrhy na provedení listinných důkazů v podobě čestných prohlášení a na ně navazujících výslechů svědků před soudem.
35. Nutno předeslat, že dovolatel pojal svoji argumentaci zcela obecně bez toho, aby jakkoliv specifikoval konkrétní důkazy, skutková zjištění či důkazy, a to ani po explicitním upozornění státního zástupce. Nejvyšší soud považuje za nutné důrazně připomenout, že podle § 265f odst. 1 tr. zákoníku je to dovolatel, kdo určuje intence případného dovolacího přezkumu. Je nutno kategoricky odmítnout tezi předestřenou obviněným, že pro posouzení dovolání je Nejvyšší soud oprávněn či dokonce povinen seznámit se s jeho argumentací vznášenou v přechozích fázích řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož podání je zákonem stanovena nepřekročitelná a poměrně velkorysá lhůta dvou měsíců, po kterou obviněný může již pravomocné rozhodnutí napadnout a uvést veškeré skutečnosti a argumenty na podporu svých požadavků. Zároveň je dovolání možné podat výlučně prostřednictvím obhájce, tedy advokáta, jakožto osoby znalé práva a povolané k poskytování právních služeb (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř. ve spojení s § 35 odst. 1 věta první tr. ř.). Právě advokátní přímus má býti zárukou toho, že formalizované požadavky mimořádného opravného prostředku budou splněny. Avšak v nyní projednávaném případě těmto nárokům dovolatel řádně nedostál a omezil se toliko na značně vágní a povšechnou kritiku rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by však na podporu svých tvrzení a prezentovaných závěrů dostatečně identifikoval skutečnosti jim svědčící. Přesto Nejvyšší soud poskytne i k takovýmto výtkám alespoň stručný komentář.
36. Pokud jde o námitky upozorňující na zjevný rozpor skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů, nezbylo než konstatovat, že tyto svojí podstatou nenaplnily předpoklady dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedené shora. Obviněný totiž poněkud chaoticky a nekonzistentně poukazoval na rozpor a vady v hodnocení dílčích důkazů a dezinterpretaci vlastní argumentace. To ovšem není způsob relevantní z hlediska dovolacího řízení. Jádro těchto výtek totiž tkví v nesouhlasu s hodnocením jednotlivých důkazů a nespokojenosti se skutkovými zjištěními na takovém hodnocení vystavěných, aniž by však byl vůbec jakýkoliv konkrétní rozpor předestřen či snad nějaký důkaz nezaměnitelně označen.
Proto se i Nejvyšší soud byl nucen omezit toliko na konstatování, že po prostudování napadených rozhodnutí lze jednoznačně uzavřít, že soudy plně dostály svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., když obstaraly a provedly penzum důkazů dostačující pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností a takto provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své hodnotící úvahy pečlivě a logicky vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr.
ř.). Z nich vyplynulo, že se nedopustily jakékoliv deformace důkazů, naopak zjištění učiněná na podkladě takto provedeného dokazování jsou logická a vnitřně koherentní. K namítané dezinterpretaci dovolatelovy argumentace se nelze blíže vyjádřit, neboť není zřejmé, jakou námitku má obviněný na mysli. Opětovně lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, které se s obhajobou obviněného řádně a v míře zcela dostatečné vypořádaly (body 72. až 77. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7.
odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
37. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. opomenutých odkazů připomněl obviněný zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědků, jejichž čestná prohlášení předložil odvolacímu soudu. I na tomto místě je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že ani tato výhrada nebyla nikterak specifikována a postrádala alespoň elementární označení zmiňovaných důkazů, která by umožnila jejich identifikaci. Přesto Nejvyšší soud z předložených spisů zjistil, že dovolatel měl s největší pravděpodobností na mysli výslech pana V. O. a I. O., který byl (stejně jako provedení listinných důkazů v podobě jejich čestného prohlášení) podle protokolu z veřejného zasedání odvolacího soudu dne 12. 6. 2024 na č. l. 705 zamítnut. Bezprostředně poté soud toto rozhodnutí stručně odůvodnil. O návrhu tak bylo řádně rozhodnuto a obviněnému byly (za přítomnosti jeho obhájce) sděleny i důvody, pro které mu nebylo vyhověno. Jeho práva tedy byla plně zachována, byť lze připustit, že odvolací soud měl toto procesní usnesení zmínit a uvést alespoň stěžejní důvody i v rámci písemného odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání. Ani toto pochybení soudu druhého stupně ovšem nemůže do věci vnést obviněným kýžený zvrat, neboť v rámci bodu 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zcela explicitně vyjádřeno, že skutkový stav byl dostatečně prokázán ve věci provedenými důkazy i v případě, kdyby nebylo možno přihlížet k vyjádření zástupců společnosti KOM invest s.r.o. (I. O. sdílící kancelář s bratrem V. O.). Nejvyšší soud se s tímto názorem plně ztotožnil a lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého vyplývá, že přinejmenším zástupci firmy STRABAG identifikovali jako osobu, se kterou jednali, právě obviněného (bod 21. rozsudku nalézacího soudu) a totéž vyplynulo z podaného vysvětlení V. T. (bod 26. tamtéž).
38. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný brojil proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, právnímu posouzení míry jeho účasti na trestném jednání i povinnosti k náhradě škody.
39. K prvně uvedenému okruhu námitek je třeba předeslat, že obviněný je odvodil z tvrzené rozporné interpretace skutkové věty, respektive výrazu „podal či nechal podat“. To je ovšem způsob zcela nepřípustný, neboť neodpovídá žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Předmětem dovolacího přezkumu není generální přezkum celého řízení a už vůbec ne toho, jak jednotlivé soudy interpretovaly dílčí termíny. Zároveň je i z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně zřejmé, že ten plně respektoval právo nalézacího soudu stanovit skutkový děj. Byť se sám poněkud nadbytečně nezdržel komentáře a sdělil, že by se přiklonil spíše k verzi, že obviněný nechal podat, nikterak tím nezpochybnil ustálená skutková zjištění. Tento druh námitek směřoval tedy vůči důvodům dovolání, pročež je nutno označit je za nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
40. Zaměřením se na tento detail obviněný poněkud přehlédl podstatu jím vytýkaného jednání spočívající v tom, že v určitých případech sám a v určitých případech pak prostřednictvím jiných osob předložil daňové přiznání neodpovídající realitě s úmyslem zkrátit daňovou povinnost obchodní společnosti, za kterou vystupoval. V tomto směru jsou tedy skutková zjištění přijatá soudy zcela jednotná a obviněný neměl ani výhrady vůči tomu, jak bylo toto skutkové zjištění utvořeno. Podstata jeho argumentace spočinula na spekulaci, zda tedy, pokud odvolací soud favorizoval spíše variantu, že nechal daňové přiznání podat a tím by hodnotil jeho jednání jako jednání v úmyslu nepřímém, neměla být vzata do úvahy i varianta, že obviněný jednal v hrubé nedbalosti. Jak sám připustil, jedná se o ryzí spekulaci, kterou ani on sám neopřel o konkrétní skutková zjištění, která by bylo možno takto hodnotit. Zjednodušeně řečeno jeho námitka tkvěla v tom, že pokud se soud odvolací a soud nalézací plně neshodly v tom, nakolik byl sám při podávání daňových přiznání aktivní, pak je toto možno vykládat i jako neshodu na otázce, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímé, a pak tedy měla být vzata v potaz i varianta nedbalostního jednání. Tím, že se jedná o ryzí spekulaci bez opory ve skutkových zjištěních (čehož si je obviněný vědom), tak ani tato námitka tedy nedosáhla limitů dovolacího přezkumu.
41. Obecně k zavinění osob v postavení tzv. „bílých koní“ je nutno připomenout, že za splnění všech zákonných podmínek lze shledat zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nikoliv ve formě hrubé nedbalosti. Takový závěr je možno učinit i v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal.
V takovém případě jde o nepravou lhostejnost, která je výrazem kladného vztahu pachatele ke vzniku trestněprávně významnému následku a která dovoluje usuzovat na nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, svazek 51/2009, T 1147, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1003/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 839/2015-II.).
S přijetím funkce statutárního orgánu obchodní společnosti totiž zákon spojuje celou řadu povinností, kterých se nelze zbavit např. pouhým zplnomocněním další osoby, ale naopak v případě takové lhostejnosti musí statutární orgán obchodní korporace počítat s tím, že je to pak považováno za výraz jeho kladného vztahu ke trestněprávně relevantnímu následku, tedy že je srozuměn (smířen) s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2023, sp. zn. 5 Tdo 644/2022). V případě dovolatele nadto nelze hovořit ani o nepravé lhostejnosti a nelze jej proto označit za typického bílého koně, jak se sám ve své obhajobě stylizoval, neboť obviněný sám za společnost v některých případech jednal (například se zástupci společnosti STRABAG). Závěrům nalézacího soudu, který konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu přímém, proto nelze nic vytknout.
42. K výhradě vůči nesprávnému právnímu posouzení jeho účasti lze konstatovat, že tato formálně naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem ke korekci obsahu této námitky ze strany obviněného učiněné v doplnění dovolání se soud zabýval již pouze výhradami vůči nesprávné právní kvalifikaci jeho účasti jako přímého pachatele, a nikoliv jako pomocníka. Avšak je nutno zdůraznit, že ačkoliv obviněný formuloval své námitky tak, že je směřoval vůči právní kvalifikaci, jejich podstata tkvěla v odmítnutí přijatých skutkových zjištění týkajících se jeho aktivního jednání. Jeho námitka je tedy odvozena od polemiky se skutkovými zjištěními přijatými nalézacím soudem. Avšak role obviněného jako přímého pachatele byla prokázána (viz skutková věta rozsudku nalézacího soudu). Na tomto místě lze tedy toliko připomenout, že ani skutečnost, že se trestné činnosti nedopouštěl jako jediný a výlučný pachatel, nemůže závěr o přímém pachatelství zvrátit. Soudy se totiž řídí obžalovací zásadou a jsou tak povinny rozhodnout výlučně o vině či zproštění konkrétního obžalovaného skutkem popsaným v obžalobě. Ani tuto námitku tedy nebylo možno vyslyšet.
43. Pokud jde o námitku vůči náhradě škody, tuto obviněný vznesl v návaznosti na adhezní výrok, kterým jej soud prvního stupně zavázal k náhradě škody. Zpochybnil oprávněnost tohoto postupu s odkazem na navazující řetězec odběratelů, kteří daň z přidané hodnoty řádně odvedli a státu tak byla v konečném důsledku daň uhrazena. Ani tuto námitku, byť je nutno jí přiznat dovolací relevanci, neshledal dovolací soud opodstatněnou. Obviněný totiž zcela přehlédl podstatu problému, a to, že každý je povinen hradit svoji daňovou povinnost řádně a včas a této povinnosti jej nemůže zbavit ani skutečnost, že si jiný subjekt splní své závazky vůči státu. Pokud nějakým způsobem své povinnosti poruší, veškeré nesprávně vyměřené daně jsou škodou, k jejíž úhradě je možné škůdce zavázat. To platí i v tomto případě, kdy odběratelé obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný jednal, již následně plnili výlučně své daňové povinnosti a tím nebyla nikterak snížena povinnost, kterou měl odvézt povinný daňový subjekt (společnost GRINEX PLUS s.r.o.). V této otázce lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v bodech 82. až 88., kde jsou důvody uložení povinnosti k náhradě škody pečlivě vyloženy, popřípadě na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 10., kde je objasněna i otázka výše přiznaného nároku na náhradu škody a započtení částky ze zajišťovacích příkazů.
44. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádné z obviněným uplatněných vad nedosáhly mezí dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
45. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s uplatněnými dovolacími důvody, případně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
46. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 1. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu