iky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. září
2012 o dovolání podaném Ing. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 540/2011 ze dne 7. prosince 2011, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
6 T 189/2010, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 189/2010 ze dne 29. 4. 2011 byl
dovolatel uznán pod body ad 1/ a) - f), 2/ vinným trestným činem zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona
(zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen
tr. zák.), ad 3/ a) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. , ad 3/ b) trestným činem přijímání
úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ad 4/ trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání tři roky a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní
správě a samosprávě na dobu pěti let. Podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále
jen tr. ř.) byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován
trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák.
O odvolání Ing. J. K. bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 31 To 540/2011 ze dne 7. prosince 2011 tak,
že podané odvolání bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal Ing. J. K. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
a dále ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (doplnění dovolání
ze dne 28. 2. 2012). V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku
uvedl, že kromě přítomnosti výše daných dovolacích důvodů došlo v jeho případě
k porušení základního ústavního práva na spravedlivý proces. Co se týká skutků
pod body 1) a/ - f/ a pod bodem 2) citovaného rozhodnutí odvolacího soudu
(správně zřejmě soudu prvního stupně), tak k těm uvedl, že nebyla naplněna
subjektivní stránka trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když skutkové závěry svědčí pouze
objektivně závadovému výkonu pravomoci, když konkrétní závěr o pohnutce
spočívající ve způsobení škody jinému nebo o opatření neoprávněného prospěchu
sobě nebo jinému učiněn nebyl a není ani součástí výroku o vině. Doplnil, že s
ohledem na všechny okolnosti případu se lze důvodně domnívat, že společenská
nebezpečnost jeho jednání není vyšší než nepatrná. Dále namítl, že u skutku pod
bodem 2) se soudy nezabývaly možnou otázkou posouzení jeho jednání podle
trestního zákoníku, neboť by tak musely dospět k závěru, že v daném případě
nebyla splněna podmínka k užití odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu
podle § 88 odst. 1 tr. ř., protože nebylo vedeno řízení pro zvlášť závažný
zločin. Co se týká skutku pod bodem 3) rozsudku uvedl, že chybná právní
posouzení a chybná skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy vytýkal již
rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto odkázal v této souvislosti na podané
odvolání. Dále v souvislosti s tímto bodem rozsudku poukázal na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. To proto, že jde dle jeho přesvědčení o
neúplný výrok popisující skutek, tj. „nejméně ve třech případech vyzrazoval
provozovatelce nočního klubu S. informace o chystaných kontrolách Policie ČR v
uvedeném klubu“, když ve výroku je blíže specifikován pouze jeden skutek a
údajné další dva případy nejsou popsány v obžalobě a ani v rozsudku a žádné
relevantní důkazy k takovému závěru provedeny nebyly. Vyjádřil proto
přesvědčení, že „skutková zjištění objektivně vyplývající z provedených důkazů
jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu
prvního stupně a odvolacího soudu“. Tento stav má podle něj za následek, že je
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za výrazný extrémní
nesoulad v uvedeném smyslu označil závěr soudu o úniku informací od pracovnice
OSZ v L. D. J., když důkaz jejím výslechem proveden nebyl. Rovněž došlo k
porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spatřuje v tom, že důkaz
telefonními odposlechy byl proveden v rozporu s ustanovením § 88 odst. 6 tr.
ř., neboť byl pořízen v jiné trestní věci a dále (opět v souvislosti s námitkou
časové působnosti trestních zákonů) nebyla splněna podmínka k užití zmíněného
odposlechu podle § 88 odst. 1 tr. ř. Ke skutku pod bodem 4) uvedl, že skutková
zjištění objektivně vyplývající z provedených důkazů jsou v extrémním nesouladu
se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího
soudu, přičemž nesprávnost skutkových zjištění již uvedl ve svém odvolání a
nyní na ně odkázal. Dále v souvislosti s porušením jeho práva na spravedlivý
proces poukázal na provedení výslechu svědkyně B., kdy této měla být slíbena za
svědectví finanční odměna a dále poukázal na různé invektivy ze strany soudu
prvního stupně. S ohledem na výše uvedené proto požádal Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud), aby „tímto dovoláním napadený rozsudek
zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl“. Dále
požádal o přerušení výkonu jemu uloženého trestu odnětí svobody dle ustanovení
§ 265h odst. 3 tr. ř. nebo dle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.
Takto podané dovolání ještě dovolatel dvakrát doplnil ve lhůtě k podání
dovolání určené, a to podáním ze dne 28. 2. 2012 a podáním ze dne 1. 3. 2012. V
podání ze dne 28. 2. 2012 rozšířil okruh jím uváděných dovolacích důvodů o
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., s tím, že při veřejném
zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dne 7. 12. 2011
se na rozhodování podílel člen senátu Mgr. František Boštík a tento soudce
činil rozhodnutí v přípravném řízení dne 5. 8. 2009, kdy rozhodl o prodloužení
doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. S ohledem na tuto
skutečnost měl být dle dovolatele vyloučen z rozhodování v jeho věci dle § 30
odst. 4 tr. ř. Ve druhém přípisu doplňujícím dovolání ze dne 1. 3. 2012 uvedl,
že co se týká skutku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, jeho nesprávné
právní posouzení spočívá i ve skutečnosti, že byl předmětný skutek právně
posouzen jako trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když měl být
právně posouzen jako trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
K takto podanému dovolání (i k jeho doplnění) se písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen
státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatňuje ve vztahu ke všem skutkům,
slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo
neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ani jakákoli jiná procesní pochybení. Dále
konstatoval, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je značně
formalizovaný se striktně stanovenými obsahovými náležitostmi. Dovolatel je
vždy povinen přímo v dovolání uvést konkrétní skutečnosti, které mají zakládat
jím uplatněné dovolací důvody, a nemůže postupovat tak, že pouze odkáže na
některá svoje předcházející podání ve věci učiněná. Nelze tedy dle státního
zástupce přihlížet k těm částem dovolání, ve kterých podatel pouze obecně
poukazuje na vadnost právního posouzení a učiněných skutkových zjištění, popř. s odkazem na tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními učiněnými soudy, když pouze odkazuje v této souvislosti na obsah ve
věci podaného dovolání. Upozornil, že deklarovanému dovolacímu důvodu
neodpovídají ani ty námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění a
které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Pro úplnost dodal, že z těchto
námitek v žádném případě nevyplývá ani existence výše zmíněného extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým základem soudních rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že zjištění o tom, že některé informace dovolatel
zjistil od D. J., se opíralo o listinné materiály zajištěné při domovní
prohlídce u dovolatele (str. 12 rozsudku soudu I. stupně); z hlediska trestní
odpovědnosti dovolatele v případě skutku pod bodem ad 3) výroku o vině ostatně
není rozhodné, jakým způsobem získal určité informace, ale skutečnost, že tyto
informace poskytoval osobám spojeným s nočním klubem „S.“ V žádném případě pak
nelze existenci výše zmíněného extrémního rozporu dovozovat ze spekulací
dovolatele o jakémsi „podplácení“ svědků. Dále státní zástupce uvedl, že
dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se procesní validity
záznamů odposlechů telekomunikačního provozu, neboť jde o námitky výlučně
procesního, nikoli hmotně právního charakteru. Pro úplnost dodal, že nová
právní úprava jako celek nebyla pro obviněného příznivější, a to ani v případě,
že by ve smyslu dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 150/2011 (jehož závěry osobně považuje státní zástupce za poněkud
kontroverzní) byla brána v úvahu i problematika podmínek pro postup podle § 88
tr. ř. Sazba trestu odnětí svobody, který dovolateli hrozil za nejpřísněji
trestný čin přijímání úplatku kvalifikovaný podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
(rok až pět let), byla výrazně mírnější nežli sazba trestu odnětí
svobody u korespondujícího trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3
písm. c) tr. zákoníku (dva až osm let.) Pro závěr o vině tímto trestným činem
(bod 3/ výroku o vině) při tom měla klíčový význam především výpověď svědkyně
P. H., nikoli záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, které se většinou
týkaly otázek z hlediska skutečností důležitých pro trestní řízení
irelevantních (str. 11 rozsudku soudu I. stupně). Zcela mimo rámec
deklarovaného dovolacího důvodu se pak nacházejí dle státního zástupce námitky
týkající se vedení řízení před soudem prvního stupně. Tvrzení, že soud měl
dovolateli nějakým způsobem dávat najevo svoje antipatie, byť v teoretické
rovině, snad mohlo mít význam z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. lze dle státního zástupce podřadit toliko část námitek vznesených ve
vztahu k výrokům o vině skutky popsanými pod body 1), 2) výroku o vině, tyto
námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. K námitkám, že ze
skutkových zjištění nevyplývá subjektivní stránka trestného činu podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák., zejména pokud jde o zákonný znak „v úmyslu způsobit
jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, uvedl, že
„škodou“ ve smyslu ustanovení 158 odst. 1 tr. zák. je nejen škoda materiální,
ale také imateriální, tedy též jakékoli porušení nemajetkových práv fyzické
nebo právnické osoby. Stejně tak „neoprávněným prospěchem“ může být jakékoli,
tedy i nemajetkové zvýhodnění pachatele nebo jiné osoby, na které nemá
zvýhodněná osoba právo. Ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkových
větách a z jejich rozvinutí na str. 6 - 7 rozsudku soudu prvního stupně
vyplývá, že dovolatel – a to v některých případech i podle vlastního vyjádření
– prováděl neoprávněné lustrace pro čistě soukromé a s plněním jeho služebních
povinností nijak nesouvisející potřeby svoje a dalších osob. Tím ovšem
opatřoval sobě nebo jiným osobám nemajetkový neoprávněný prospěch spočívající v
přístupu k údajům, na které on sám nebo tyto další osoby neměly právo. Současně
tak způsobil nemajetkovou škodu subjektům vedoucím předmětné databáze
spočívající v neoprávněném „úniku“ jimi shromážděných údajů; přinejmenším v
některých případech způsobil nemajetkovou škodu též lustrovaným osobám, když
jiným nepovolaným osobám zpřístupnil údaje těchto osob se týkající. Státní
zástupce poukázal dále na skutečnost, že ač v tzv. skutkové větě sice nebyl
úmysl obviněného směřující ke způsobení škody a neoprávněného prospěchu
vyjádřen výslovně, nepochybně však existence tohoto úmyslu, a to ve formě
přímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák., vyplývá z
objektivních okolností jeho jednání, jak jsou vylíčeny v tzv. skutkových větách
a v odůvodnění soudního rozhodnutí. Dle vyjádření státního zástupce neobstojí
ani námitka, podle které společenská nebezpečnost činu není vyšší než nepatrná.
Protože dovolatel tuto námitku blíže nekonkretizoval, konstatoval státní
zástupce pouze tolik, že již naplněním formálních znaků určité skutkové
podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících
případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než
nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když
stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty (viz též R 43/1996). Ve vztahu ke skutkům pod body
ad 3) a 4) výroku o vině citovaného rozsudku dovolatel dle státního zástupce
žádné námitky relevantní z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani nevznesl. Ve vztahu ke skutku pod bodem ad 3) citovaného rozsudku ovšem
dovolatel uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K
tomu státní zástupce poukázal na skutečnost, že uplatněné námitky ovšem tomuto
dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť o neúplný výrok ve smyslu tohoto
ustanovení jde tehdy, jestliže některý výrok neobsahuje podstatnou náležitost
stanovenou zákonem. Neúplnost popisu skutku v tzv. skutkové větě, pokud by měla
za následek nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků souzeného trestného
činu, by bylo možno vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., avšak uplatněné námitky jsou však i z hlediska tohoto
dovolacího důvodu bezpředmětné. To proto, že ve skutkové větě uvedené zjištění,
že dovolatel ve třech případech předem upozornil osoby spojené s nočním klubem
S. na chystané kontroly v tomto klubu, samo o sobě naplňuje skutkovou podstatu
trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Na tom dle státního
zástupce nic nemění ani skutečnost, že pouze v jednom případě byly ve skutkové
větě blíže konkretizovány negativní následky jednání obviněného pro práci
Policie ČR. Zdůraznil, že v obecné rovině by skutková podstata trestného činu
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla naplněna i v případě, kdyby se
dovolatelem vyzrazená kontrola posléze z nějakého důvodu neuskutečnila. Pro
úplnost dodal, že určité pochybnosti lze mít o právní kvalifikaci skutku
popsaného pod bodem ad 4) výroku o vině citovaného rozsudku, neboť ze
skutkových zjištění tam uvedených vyplývá podezření, že sám dovolatel se
dopouštěl jednání naplňujícího znaky trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák. Ani po policistovi však nelze požadovat, aby plnil svoje služební
povinnosti i v případě, že by tím sám sebe usvědčoval ze spáchání trestného
činu (srovnej dosud použitelné R 48/1980). Na tuto problematiku však dovolatel
v jinak poměrně obsáhlém dovolání ani náznakem nepoukazuje a s ohledem na výše
uvedený formalizovaný charakter dovolání a omezený rozsah přezkumné povinnosti
dovolacího soudu se proto touto otázkou nelze v dovolacím řízení zabývat. Pokud
se týká doplňku dovolání ze dne 28. 2.
2012, k tomu státní zástupce uvedl, že
podle § 30 odst. 4 tr. ř. soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o
přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším
řízení vyloučen z rozhodování. Za řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu je nutno považovat přezkumné řízení prováděné
Nejvyšším soudem podle § 314l a násl. tr. ř. na návrh osoby uvedené v § 88
odst. 8 tr. ř. To s tím, že takovéhoto řízení se soudce Mgr. František Boštík,
který ani není soudcem Nejvyššího soudu, zajisté neúčastnil. Námitky dovolatele
je proto nutno považovat za nedůvodné, a to i kdyby byly akceptovány jím
uváděné důvody, pro které námitku podjatosti neuplatnil již v řízení před
odvolacím soudem. Pro úplnost dodal, že samotná účast soudce na rozhodování o
prodloužení doby odposlechu (§ 88 odst. 4 tr. ř.) nezakládá důvod vyloučení
nejen podle § 30 odst. 4 tr. ř., ale ani podle § 30 odst. 2, odst. 3 tr. ř. K
podání ze dne 1. 3. 2012 uvedl, že se zřejmě týká skutku vylíčeného pod bodem
ad 4) výroku o vině v rámci citovaného rozsudku, který byl reprodukován též v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Tento skutek spočíval mj. v tom, že
dovolatel jako policista při sepisování úředního záznamu se S. B. vědomě a po
dohodě s ní nezaprotokoloval skutečnost, že B. mu v přesně nezjištěné době od
1. 7. 2009 do 7. 9. 2009 v J. n. N. prodala prostřednictvím K. K. 4 ks
úsporných zářivek pocházejících z trestné činnosti jiných osob. Takovéto
„úpravy“ obsahu úředního záznamu policistou je podle názoru státního zástupce
nutno považovat za úmyslné aktivní jednání v rozporu se zákonem, a tedy za
vykonávání povinnosti způsobem odporujícím zákonu ve smyslu ustanovení § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák., nikoli „pouze“ za opomenutí splnění povinnosti
uložené obviněnému zákonem, což by odpovídalo právní kvalifikaci podle § 158
odst. 1 písm. c) tr. zák. Právní kvalifikaci tohoto skutku jako trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. proto považuje za správnou. Pro úplnost dodal, že dovolatelem vytýkaná údajná
vada právní kvalifikace by na jeho postavení neměla prakticky žádný dopad. (Na
okolnost zmíněnou jako obiter dictum ve vyjádření státního zástupce ze dne 24. 2. 2012, tj. že při řádném plnění služebních povinností by obviněný fakticky
musel usvědčovat z trestné činnosti sám sebe, podatel ani v doplňku dovolání
nepoukázal.) Uzavřel proto, že dovolací námitky zčásti obsahově neodpovídají
formálně deklarovaným dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř.,
zčásti pak jsou zjevně nedůvodné. Za této situace pak není naplněn ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. resp. jeho část spočívající v tom,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g),
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k). Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, protože jde o
dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném
zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ
jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1
písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel
tento dovolací důvod uplatnil s poukazem na ustanovení § 30 odst. 4 tr. ř. s
tím, že Mgr. Boštík jako soudce rozhodoval v přípravném řízení o prodloužení
doby odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a následně se podílel na
rozhodování v téže věci v konaném odvolacím řízení. Podle § 30 odst. 4 tr. ř.
je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce,
který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu, je tedy v dalším řízení vyloučen z
rozhodování. K řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu
je podle § 314l odst. 1 tr. ř. příslušný Nejvyšší soud. Z výše uvedeného je
zřejmé, že takto koncipované zákonné ustanovení upravuje vyloučení z
rozhodování soudce Nejvyššího soudu, který se nějak podílel na rozhodování v
předchozím řízení, stejně jako upravuje vyloučení takovéhoto soudce z řízení
následujícím po provedeném přezkumu. Takováto situace však v případě Mgr.
Boštíka evidentně nenastala, když tento se zákonem předvídaného řízení
neúčastnil a ani není soudcem Nejvyššího soudu. Pro úplnost lze odkázat i na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1182/2006 ze dne 22. 11. 2006
(dostupné na www.nsoud.cz), podle kterého vystupování soudce v přípravném
řízení, ať již má formu rozhodnutí, anebo se uplatňuje jinak, není obecně samo
o sobě důvodem vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve stádiu
po podání obžaloby. Za důvod vyloučení se tu podle § 30 odst. 2 tr. ř. považuje
jen to, že soudce v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla
poté podána obžaloba. Výčet těchto tří způsobů, jimiž soudce zasahuje do
přípravného řízení, je taxativní, což znamená, že jiné způsoby jeho ingerence
do přípravného řízení samy o sobě nejsou důvodem jeho vyloučení podle § 30
odst. 2 tr. ř. Z toho vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil
odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to důvodem jeho vyloučení
podle § 30 odst. 2 tr. ř. z dalšího jeho působení ve věci. Je tedy zřejmé, že
pokud soudce činil v přípravném řízení kroky, jimiž žádným způsobem nepředjímal
rozhodnutí o vině a případném trestu dovolatele, není zde dán důvod jeho
vyloučení v následujícím řízení, a to podle žádného ze zákonem předvídaných
ustanovení obsažených v § 30 tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o
trestný čin nejde nebo jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán.
V první řadě je nutno uvést, že nebylo přihlíženo k té části dovolání, v níž
dovolatel odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání. Dovolání, jak již bylo
uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo
jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání
deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako
námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1052/2006 ze dne 13. 9.
2006, dostupné na www.nsoud.cz).
Za právně relevantně uplatněné námitky pod takto deklarovaným dovolacím důvodem
tak lze považovat ty, které se týkají absence subjektivní stránky trestných
činů uvedených pod body 1) - 2) citovaného rozsudku soudu prvního stupně,
námitku absence pohnutky spočívající ve způsobení škody jinému nebo o opatření
neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, jakož i námitku spočívají v tvrzení,
že společenská nebezpečnost jeho jednání není vyšší než nepatrná, stejně jako
námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno podle nového trestního zákoníku s
ohledem na § 88 odst. 1 tr. ř., který pro povolení odposlechu předvídá spáchání
zvlášť závažného zločinu.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému
škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou
pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Pokud tedy dovolatel prováděl lustrace
osob v databázích Policie České republiky a Ministerstva vnitra České republiky
za svými soukromými účely, nijak nesouvisejícími s výkonem jeho pravomoci,
činil tak v rozporu se zákonem a co se týká subjektivní stránky jeho jednání je
zřejmé, že jinak než v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. tyto
neoprávněné lustrace provádět ani nemohl. Co se týká úmyslu způsobit někomu
jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, pak je třeba
poukázat na to, že „škodou je třeba rozumět nejen škodu materiální, ale i škodu
imateriální, jako je škoda na právech, na zdraví, morální škoda apod. Škoda
může být způsobena jakékoli fyzické nebo právnické osobě bez ohledu na její
vztah k veřejnému činiteli. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu charakterizuje
pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda skutečně
vznikla. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé
neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by
pachatel nebo jiná osoba neměla právo.“ K pojmu „škoda“ a „neoprávněný
prospěch“ u označeného trestného činu je třeba odkázat též na judikované
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 73/74 (publ. pod R 25/1975 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), ze kterého plyne, že pod pojmem "úmyslně
způsobí jinému škodu" nelze spatřovat jen způsobení materiální škody, ale i
škody nemateriální, zejména poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně
tak pod pojmem "opatří jinému neoprávněný prospěch" nejde jen o opatření
majetkového prospěchu, ale o opatření jakéhokoliv neoprávněného zvýhodnění
jiného, na které nemá právo. Z uvedeného ustanovení dále zjevně plyne, že tento
trestný čin je dokonán, jestliže veřejný činitel nesplní svou povinnost v
úmyslu způsobit jinému škodu nebo neoprávněně zvýhodnit jiného, a nezávisí na
tom, zda jiný takovým jednáním veřejného činitele byl skutečně poškozen nebo
získal neoprávněný prospěch. Stačí tedy, jestliže veřejný činitel nesplní svou
povinnost (analogicky vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu), jsa
veden uvedenou pohnutkou. Ze skutkové věty (citovaného) rozsudku soudu prvního
stupně je zcela zřejmé, že dovolatel údaje z uvedených databází získával
jednoznačně v rozporu se zákonem, buď pro svoje osobní potřeby, nebo pro
potřeby jiných osob. Výklad ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. v tom směru, že
skutková věta musí nutně obsahovat explicitní vyjádření, podle něhož obviněný
jednal v úmyslu přímém či nepřímém, je příliš restriktivní, neboť v souladu s
uvedeným ustanovením je nutné, aby popis skutku obsahoval vyjádření reálných
skutečností, z nichž lze takový právní závěr vyvodit.
Čtením předmětné skutkové
věty lze takto zcela jednoznačně dospět k právnímu závěru spočívajícím v tom,
že dovolatel zcela úmyslně a neoprávněně získal chráněné osobní údaje osob tam
přesně uvedených, přičemž je zřejmé, že již tímto jednáním došlo ke škodě
(poškození práva na soukromí lustrovaných osob, nemajetková újma subjektům
vedoucím příslušné databáze, do kterých v daných případech neměl ze zákona
přístup) a naopak došlo k neoprávněnému prospěchu na straně dovolatele a
dalších osob, které se takto dostaly k informacím, na které by neměly za daných
okolností právní nárok. Též námitce, že společenská nebezpečnost trestného činu
není vyšší než nepatrná, nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť jednání
veřejného činitele, který pro svoje vlastní potřeby v rozporu se zákonem
zneužije databáze osob, které má právě výkonem své pravomoci chránit, lze
dozajista označit za společensky škodlivé a právě proto je takovéto jednání
postihováno aplikací příslušné skutkové podstaty označeného trestného činu
uvedeného v trestním zákoně.
Co se týká námitky dovolatele stran použití záznamů odposlechu
telekomunikačního provozu (kterou dovolatel uplatnil i v souvislosti se skutkem
pod bodem ad 3/) citovaného rozsudku, tak je namístě především uvést, že se
takto jedná o námitku ryze procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod
zvolený dovolací důvod. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že ji dovolatel (v
dané věci zcela nepřiléhavě) uplatnil v souvislosti s časovou působností
trestních zákonů (a přesto, že tato námitka nebyla předmětem odvolacího
přezkumu), uvádí k ní Nejvyšší soud jako obiter dictum následující:
Nejvyšší soud si je vědom svého usnesení sp. zn. 7 Tdo 150/2011 ze dne 9. 3. 2011, které však nelze na nyní posuzovanou věc vztáhnout. Podle trestního řádu
ve znění účinném před 31. 12. 2011 (před účinností novely trestního řádu č. 459/2011), tedy v době, kdy došlo k pravomocnému odsouzení dovolatele, je
namístě uvést, že dle § 88 odst. 1 tr. ř., bylo-li vedeno trestní řízení pro
zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání
zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, mohl být vydán příkaz k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu. Podle § 88 odst. 6 tr. ř. (poslední věta) v
jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního
provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci
vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s
tím uživatel odposlouchávané stanice. Již soud prvního stupně se s
použitelností těchto záznamů vypořádal na straně 11 svého rozsudku, když uvedl,
že odposlechy byly získané ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci sp. zn. 56 T 2/2010, kde se jednalo o trestné činy podle § 168 odst. 2
písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku,
tedy plně v souladu s trestním řádem a nyní použity v souladu s § 88 odst. 6
tr. ř. v trestní věci, kdy se jedná o trestný čin podle § 160 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák., kterého se týká několika mezinárodních smluv. V těchto
souvislostech je třeba odkázat také na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
143/08 ze dne 21. 10. 2008, podle kterého mimo jiné „….1) Příkaz k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu je možný, je-li vedeno trestní řízení pro
zvlášť závažný úmyslný trestný čin, 2) není-li splněna podmínka ad 1), tedy
nejedná-li se v daném trestním řízení o zvlášť závažný úmyslný trestný čin,
může být přesto nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud v
daném trestním řízení jde o úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje
Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva. Protože trestný čin přijímání
úplatku (§ 160 tr. z.) nepatří mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy, musí
být splněna alespoň podmínka ad 2). Splnění podmínky existence mezinárodní
smlouvy je v tomto případě splněna díky Trestněprávní úmluvě o korupci…“ Podle
čl. 2 Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sbírky mezinárodních smluv,
dále jen Úmluva) každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná
opatření, která budou nezbytná pro to, aby nabídka, slib nebo poskytnutí
nepatřičné výhody přímo či nepřímo nějakou osobou veřejnému činiteli této
smluvní strany, ať již přímo jemu nebo někomu jinému, aby jednal anebo nejednal
při výkonu jeho funkce, bylo pokládáno za trestný čin podle tuzemského práva,
je-li tento čin spáchán úmyslně. Je tedy zřejmé, že ke stíhání tohoto trestného
činu zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva. Dále lze zmínit i
Úmluvu o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských
států Evropské unie, vypracovanou na základě článku K.3 odst. 2 písm. C)
Smlouvy o Evropské unii.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že soudy v době svého
rozhodování pravidla užití záznamů odposlechů telekomunikačního provozu
respektovaly a poukaz na užití (případné) příznivější hmotně právní úpravy není
v tomto případě namístě, neboť z této soudy nevycházely a ani vycházet neměly
(s ohledem na skutečnost, že se jedná o otázku ryze procesního charakteru),
když nezbývá než uzavřít, že pořízení i následné použití těchto záznamů bylo v
souladu se zákonem.
Další námitky dovolatele týkající se skutků uvedených pod bodem ad 3) a 4)
citovaného rozsudku soudu prvního stupně nespadají pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný další ze zákonem taxativně
stanovených dovolacích důvodů a dovolatel jejich prostřednictvím pouze de facto
brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a proti způsobu provádění dokazování a
následnému hodnocení takto provedených důkazů. Soudy však (zejména) v
odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí přesvědčivě a pečlivě vysvětlily, z
jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným výše uvedenými
trestnými činy. Co se týká skutku pod bodem ad 3) citovaného rozsudku, bylo
vyslechnuto několik (označených) svědků k úniku informací vyšetřování a soud se
pečlivě rozborem této situace zabýval. Stejně tak se pečlivě zabývali výpovědí
svědkyně B. (viz bod 4/ citovaného rozsudku) a řádně zdůvodnil, proč již v
tomto směru provádění dalšího dokazování odmítl.
V tomto směru je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého
obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním
s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich
výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v
řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a
soudu odvolacího.
Pro úplnost je nutno dodat, že ani námitka dovolatele, že jeho jednání uvedené
pod bodem ad 4) citovaného rozsudku soudu prvního stupně by bylo možno
kvalifikovat jako trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. nikoli jako
trestný čin § 158 písm. a) tr. zák., postrádá jakékoli opodstatnění a jedná se
o námitku zjevně neopodstatněnou. Aktivní jednání policisty, který záměrně
nezaprotokoluje skutečnost, která by ho de facto usvědčovala z trestné
činnosti, je dozajista výkonem pravomoci odporujícím zákonu. Také nezbývá než
souhlasit se státním zástupcem, že požadovaná změna právní kvalifikace by na
postavení dovolatele neměla prakticky žádný dopad a z pohledu podaného dovolání
(v něm vedené argumentace) je tak bezpředmětnou.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedinou blíže specifikovanou
námitkou k tomuto dovolacímu důvodu je námitka dovolatele spočívající v
tvrzení, že ve výroku pod bodem ad 3) citovaného rozsudku je uvedeno, že
„nejméně ve třech případech vyzrazoval provozovatelce nočního klubu S.
informace o chystaných kontrolách Policie ČR v uvedeném klubu“, když je zde
blíže specifikován pouze jeden skutek, ostatní dva skutky vyplývají z výpovědi
svědkyně H. a dovolatel tak polemizuje s počtem kontrol, které měly být v
podniku skutečně provedeny. Takto uplatněná námitka je však pouze opět námitkou
skutkového charakteru, kdy dovolatel pouze brojí proti zjištěnému skutkovému
ději s tím, že takto uplatněná námitka není způsobilá být předmětem dovolacího
přezkumu. Nezbývá než v uvedeném směru souhlasit se státním zástupcem s tím, že
v dané věci není podstatné, zda se nakonec uváděná prohlídka opravdu
uskutečnila, právně relevantní je fakt, že došlo k vyzrazení informací (ohledně
kterých byl vázán mlčenlivostí) ze strany dovolatele a to bez ohledu na to, zda
skutečnosti, jež byly obsahem informace, také reálně nastaly.
Konečně důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak
míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo
rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán
některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel
tedy ve svém podání uplatnil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu s tím,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), ač
byly v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím dány dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. S ohledem na výše uvedené je však zřejmé, že
za situace, kdy Nejvyšší soud shledal námitky uplatněné pod označenými
(deklarovanými) dovolacími důvody jako zjevně neopodstatněné, nemohlo dojít ani
k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny
podmínky.
Vzhledem k tomu, že takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, tak již
nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad jemu uloženého trestu ve smyslu §
265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka