3 Tdo 999/2013-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o
dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné R. K., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 9 T 8/2011, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze sp.
zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013 zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 8/2011 ze dne 16. 9.
2011 byla obviněná R. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §
140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v
trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále
jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Proti shora citovanému rozsudku podala R. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní
soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 7. 12. 2011 tak, že podle §
258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený
rozsudek ve výroku o trestu zrušil a následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že za označený zvlášť závažný zločin uložil obviněné za použití §
43 odst. 2 tr. zákoníku a § 40 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest
odnětí svobody v trvání jedenácti let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s
ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala R. K. dovolání, o kterém rozhodl
Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 367/2012 ze dne 25. 4. 2012 tak, že podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Praze
zrušil, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále potom podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
V důsledku uvedeného potom Vrchní soud v Praze o odvolání R. K. rozhodl znovu
dalším rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 a to tak, že podle §
258 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že
obviněnou R. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil.
Proti tomuto (citovanému) rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní
zástupce dne 19. 9. 2012 dovolání v neprospěch obviněné R. K., a to z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O takto podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo
1353/2012 ze dne 23. 1. 2013 v rámci kterého napadený (citovaný) rozsudek
Vrchního soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265k odst.
2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5. 2013
rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a
dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnou R.
K. podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil. Předmětný skutek formuloval
tak, že obviněná R. K. „dne 18. 6. 2010 kolem 21.30 hodin až 22. hodin v P.,
ulice K., v koupelně v přízemí domu, po předchozím utajovaném těhotenství, bez
jakékoliv přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních věcí
pro ošetření novorozence, když předběžný termín porodu, stanovený na 17. 6.
2010 znala, porodila do záchodové mísy dítě mužského pohlaví, vědoma si toho,
že spadlo hlavou do výpustě naplněné vodou, v úmyslu jej usmrtit zde
novorozence ponechala bez pomoci po přesně nezjištěnou dobu, když pouze
odstřihla pupeční šňůru a poté dítě vytáhla za nohy ze záchodové mísy a po
zjištění, že už nejeví známky života, zabalila je do svého oblečení, v koupelně
uklidila všechny známky proběhlého porodu, čímž porod utajila před v domě
přítomným přítelem J. V., který ani nevěděl o její graviditě a nabízel jí pomoc
z obavy o její zdravotní stav, zabalené tělo dítěte poté ukryla v úložném
prostoru společné postele a dne 20. 6. 2010 ve večerních hodinách v obci V.,
okr. N. na chalupě J. V., tělo dítěte tajně spálila v krbu, zbylé ostatky a
popel zahrabala do kompostu na zahradě, kde byly nalezeny orgány policie“, s
tím, že takto měla spáchat zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku.
Proti tomuto (citovanému) rozsudku podal nejvyšší státní zástupce (dále jen
státní zástupce) dovolání v neprospěch obviněné, a to jako osoba oprávněná,
včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných
náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného
prostředku nejprve zrekapituloval předchozí rozhodnutí ve věci přijatá s
poukazem na pokyny uložené odvolacímu soudu v rámci předchozího rozhodnutí
soudu nejvyššího. Zdůraznil, že odvolací soud v potřebném směru řízení
nedoplnil s tím, že dospěl k závěru, že ve věci není možné provádět další
dokazování, neboť tvrzení obviněné, že se dítě narodilo mrtvé nelze vyvrátit
ani potvrdit. K požadované výpovědi obviněné zaujal stanovisko, že ta odmítla
již v předchozím stádiu řízení vypovídat a dala výslovně najevo, že nehodlá
vypovídat ani v budoucnu. Její postoj ve věci je tak dle odvolacího soudu
jasný, když po celou dobu řízení tvrdila, že dítě se narodilo mrtvé. Poukázal i
na to, že odvolací soud za zbytečné označil i výslechy znalců z oboru
zdravotnictví, kteří již podali své odborné závěry v písemně zpracovaných
znaleckých posudcích a vysvětlili je při výsleších. Vzniklé pochybnosti o tom,
zda se dítě narodilo živé či mrtvé nové výslechy znalců podle názoru odvolacího
soudu odstranit nemohou, když provedené důkazy dostatečně nevyvracejí obhajobu
obviněné, která tvrdí,že dítě se narodilo mrtvé, a proto ji podané obžaloby
podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil s tím, že předmětem útoku u trestného činu
vraždy může být pouze živý člověk a pokud tedy nebylo prokázáno, že dítě se
narodilo živé, nemohla se obviněná dopustit žádného trestného činu proti životu
a zdraví, a to subjektivně ani objektivně. Podle odvolacího soudu nejsou
adekvátní ani úvahy o pokusu na nezpůsobilém předmětu, protože obviněná
nejednala, ale ani se nezdržela jednání ve skutkovém nebo právním omylu. Tím,
že neposkytla základní pomoc mrtvě narozenému dítěti (domnívala se, že je
mrtvé), nemohla spáchat žádný trestný čin proti životu a zdraví. Odvolací soud
dále zdůraznil, že o pokus na nezpůsobilém předmětu by se jednalo tehdy, pokud
by se domnívala, že dítě je živé, ačkoliv se narodilo mrtvé. Pokud však měla za
to, že dítě se narodilo mrtvé, taková situace nenastala. Stejně ani nedošlo k
tomu, kdy by se domnívala, že dítě je mrtvé, to však ve skutečnosti bylo živé a
ona by je svou nečinností zabila. Uvedené však bez pochybností prokázáno
nebylo. Protože se nepodařilo prokázat, že se dítě narodilo živé, nepřichází v
úvahu dle názoru odvolacího soudu ani právní kvalifikace spočívající v naplnění
všech znaků skutkové podstaty přečinu hanobení lidských ostatků podle § 359 tr. zákoníku. Státní zástupce v těchto souvislostech, že odvolací soud takto
nevyšel z právních názorů vyslovených Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne
23. 1. 2013 s tím, že nelze i nadále akceptovat právní názor odvolacího soudu,
pokud ten dospěl k závěru, že obviněná K.
se nedopustila předmětné trestné
činnosti, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhána. Státní zástupce uvedl, že podané dovolání by se nemohlo jevit jako takové,
které napadá skutkové závěry, ze kterých vyplynuly pro soud závěry právní. Ve
věci však namítl, že (citované) rozhodnutí odvolacího soudu vybočilo z mezí
spravedlivého procesu definovaného zejména článkem 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, neboť došlo k porušení spravedlivého soudního řízení,
a to tím, že odvolací soud nerespektoval požadavky Nejvyššího soudu vyjádřené v
jeho rozhodnutí ze dne 23. 1. 2013 s tím, že nedoplnil dokazování v mezích
požadavků Nejvyššího soudu a dezinterpretoval jeho rozhodnutí. Stejně tak
porušil své povinnosti plynoucí z ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. tím, že v
rámci veřejného zasedání, aniž by provedl jediný důkaz, tedy při absenci
jakéhokoliv doplnění dokazování, učinil jen na podkladě vlastních úvah zásadní
změnu skutkového stavu věci, což vedlo k tomu, že ve svém rozhodnutí přijal
závěry, které nemají oporu v dokazování provedeném nejen soudem prvního stupně,
ale ani před tímto soudem odvolacím. Jím učiněné skutkové a v důsledku toho i
právní závěry, nemají zákonem předepsaný podklad. V souhrnu potom odvolacím
soudem nebyly respektovány jeho základní povinnosti zajišťující spravedlivé
rozhodnutí, v čemž spočívá podstatná vada a vážné pochybení. Nedoplnil
požadovaným způsobem dokazování, a přesto setrval na svých právních názorech
označenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013 za nesprávné a
nepodařilo se mu tak odstranit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními. Takové rozhodnutí odvolacího soudu je třeba
označit za překvapivé, neboť on sám změnil de facto meritum věci a dospěl k
opačnému skutkovému závěru na základě totožného obsahu důkazů. Tím, že odmítl
postupovat v souladu s právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí
Nejvyšší soud a neprovedl úkony a doplnění dokazování, jejichž provedení
dovolací soud nařídil, porušil zásady soudního rozhodování podle zákona, když
porušil ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce zopakoval svůj názor spočívající v tom, že jednání obviněné je
trestné, i když se nepodařilo prokázat, že se dítě narodilo živé. Z hlediska
dosud učiněných skutkových zjištění zdůraznil, že dvěma lékařskými zprávami
bylo postaveno na jisto, že obviněná minimálně od počátku prosince 2009 věděla,
že je těhotná a znala také předběžný termín porodu, který byl stanoven na 17.
6. 2010. U lékařky MUDr. H. V. si vyzvedla těhotenskou průkazku, poradnu pro
těhotné však již nikdy nenavštívila. Její vztah k nenarozenému dítěti byl
negativní již od samého počátku, neboť dítě nechtěla a zvažovala interrupci, k
níž se však pro pokročilejší stadium gravidity neodhodlala. Přitom v průběhu
těhotenství neměla žádné zdravotní komplikace, a to ani ty, které předstírala,
aby vysvětlila změny na své postavě. To, že nebyla vážně nemocná, bylo
prokázáno zprávou Všeobecné zdravotní pojišťovny, Krajské pobočky pro
Pardubický kraj, která uvedla vyčerpávající přehled všech lékařských zařízení,
která v rozhodné době navštívila. Z uvedeného lze spolehlivě dovodit, že celé
její těhotenství probíhalo bez komplikací, a to i za absence lékařského
dohledu. Státní zástupce dále poukázal i na to, že o těhotenství obviněné nikdo
nevěděl, dokonce ani její rodiče či partner J. V., u kterého v té době žila.
Kvůli podezření svého okolí o tom, že je těhotná, si vymyslela nepravdivou
legendu o závažné vlastní nemoci, při které ji roste v břiše vak, který bude
nutné v budoucnu operativně odstranit. Motivem jejího jednání stran zbavení se
dítěte bylo to, že muž, u kterého žila (J. V.), nemohl být biologickým otcem
dítěte a takto nechtěné těhotenství by mohlo komplikovat její spokojené soužití
s ním. Proto se také v zásadě připravovala na to, že se dítěte zbaví s tím, že
na jeho příchod se vůbec nepřipravovala, neměla pro něj žádné vybavení ani věci
nutné k porodu, případně věci nutné k přežití dítěte při porodu v domácím
prostředí. Přitom cíleně ke stanovenému termínu porodu situovala údajný
lékařský zákrok (vyjmutí vaku z břicha, čímž odůvodňovala změnu postavy), když
věděla, že v tomto období porodí a její postava se vrátí k normálu.
Státní zástupce pak k samotnému porodu uvedl, že k němu došlo v domě J. V., a
to v době, kdy ten byl doma. Obviněná přitom v době, kdy dostala porodní
bolesti, předstírala, že to souvisí s údajnými (a jí tvrzenými) bolestmi
břicha. Přitom J. V. jí nabízel odvoz do nemocnice, na což nereagovala. Měla
tedy prokazatelně možnost nechat se odvést do nemocnice nebo si zavolat
lékařskou pomoc, anebo v nemocnici anonymně porodit, žádnou z těchto možností k
záchraně dítěte nevyužila. Přesto se rozhodla porodit doma, porod jednoznačně
utajit, když se chtěla dítěte zbavit. Takové jednání potom korespondovalo s
osobností obviněné, u které se nevyvinul v průběhu těhotenství žádný vztah k
dítěti, což bylo ovlivněno i její duševní poruchou v podobě reziduální
schizofrenie. Státní zástupce poukázal i na to, že přesto, že nelze bezpečně
vyloučit, že se dítě narodilo mrtvé, obviněná bezprostředně po porodu dokončila
svůj úmysl, na který se od počátku těhotenství připravovala a se kterým
předmětný večer vcházela do koupelny, totiž, že se dítěte zbaví. V koupelně
poté, vědoma si toho, že z koupelny musí vyjít bez dítěte, zjistila, že
novorozenec má šedomodrou barvu, nezavázala mu ani pupeční šňůru, ani jej
nezačala oživovat, nepřivolala žádnou pomoc, a to i přesto, že ji k tomu vázala
povinnost obsažená v zákoně o rodině. Státní zástupce poukázal dále na to, že
odvolací soud postupoval nesprávně, pokud za daného stavu (učiněných skutkových
zjištění) vyloučil, že by jednání obviněné mohlo být právně posouzeno jako
pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když bylo namístě zvažovat, zda se obviněná nedopustila pokusu na
nezpůsobilém předmětu útoku u nepravého omisivního deliktu. Poukázal na to, že
zákon o rodině jednoznačně definuje povinnost rodiče zajistit dítěti potřebnou
péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Povinností
obviněné tak bylo zachovat se k dítěti tak, aby neohrozila jeho život v
případě, že se narodilo živé a v případě, že měla dojem, že se dítě živé
nenarodilo, pokusit se jej oživit, případně zavolat lékařskou pomoc, neboť
právě jako laik nebyla schopna jednoznačně dovodit z pouhého (zvláštního)
zabarvení dítěte a toho, že se hlasitě neprojevuje, jednoznačný důvod takového
stavu. Za daného stavu tak má státní zástupce za to, že šlo o opomenutí, které
má na mysli ustanovení § 112 tr. zákoníku, které stanoví, že jednáním se rozumí
i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního
předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy v důsledku dobrovolného převzetí
povinnosti konat, nebo vyplývá-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho
předchozího ohrožujícího jednání, anebo, k němuž byl z jiného důvodu podle
okolností a svých poměrů povinen. Takto obviněná, aniž by se důkladně
přesvědčila, zda je dítě živé, případně pokud neprojevovalo známky života,
nepokusila se jej oživit, ani mu přivolat lékařskou pomoc a chovala se k němu
jako k mrtvému, což zjevně vyplynulo i z toho, že mu ani nepodvázala pupečník.
Přitom bylo nepochybně prokázáno, že dítěti mohla lékařskou pomoc bez obtíží
zajistit. Přitom právě dokazování bylo třeba doplnit, a to minimálně (ve světle
uvedených skutečností), a to minimálně ke zjištění, zda symptomy, které u
novorozence popisovala, musely jednoznačně vést k závěru, že dítě je mrtvé.
Konečně státní zástupce uvedl, že takové jednání obviněné lze označit za
společensky škodlivé, když ta se rozhodla rezignovat na zájmy chráněné trestním
zákoníkem, a to přes evidentní zákaz společnosti. Takové jednání potom může
vytvořit do budoucna reálné nebezpečí pro jiné konkrétní společenské vztahy
téhož druhu. Vyloučení trestní odpovědnosti u nezpůsobilého pokusu by
znamenalo, že trestní odpovědnost záleží na náhodě. Dodal, že z provedeného
dokazování zjevně vyplynulo, že obviněná by popsaným způsobem jednala v každé
situaci a tedy nezávisle na tom, zda by se dítě narodilo živé či mrtvé, když
neměla úmysl zachovat jej při životě. Pokud kontinuální úmysl obviněné zbavit
se dítěte nalezl odraz v tom, že dítě považovala za mrtvé, aniž o tom jí
uváděné symptomy jednoznačně svědčily a novorozenci neposkytla jakoukoliv pomoc
a chovala se k němu jako k mrtvému, není podle státního zástupce vyloučena její
trestní odpovědnost pro pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst.
1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to v souladu s naukou o omylu v předmětu
útoku.
S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 To 96/2011, z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby podle § 265l
odst. 3 tr. ř. nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu
a konečně, aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v
neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila obviněná R. K. s tím, že v něm
dovolatel neuvádí žádné nové okolnosti, ke kterým by se mohla vyjádřit.
Poukázala na to, že z provedeného dokazování neplyne, že by plánovala vraždu
novorozence s tím, že byla přesvědčena o tom, že dítě se narodilo mrtvé.
Nesouhlasí s tím, že by odvolací soud porušil princip práva na spravedlivý
proces a má za to, že tento princip je naopak porušen podaným dovoláním, které
prodlužuje řízení. Uvedla, že ona sama již ve věci odmítla dále vypovídat a
příslušní znalci se k věci již detailně vyjádřili, především formou
vypracovaných znaleckých posudků. K námitce pokusu na nezpůsobilém předmětu
útoku potom zdůraznila, že byla přesvědčena o tom, že dítě se narodilo mrtvé s
tím, že v tomto směru nebyla žádným důkazem její obhajoba zpochybněna.
Znovu je potřebné především uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek
a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř. Je tak nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které
věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jistěže poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu
a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní, právní závěry. Za
určitých okolností je však namístě i v rámci dovolacího řízení nezbytné
přihlédnout i k námitkám skutkového charakteru a to tehdy, jestliže existuje
nesoulad mezi ve věci učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich
odvozených. Takový stav v předmětné věci nadále trvá, když právě ve věci vedené
dokazování neumožňuje i v této fázi řízení ani odvolacímu soudu přijmout
jednoznačný právní závěr, který by nezpochybnitelně vedl k tomu, aby odvolací
soud obviněnou podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil s tím, že nebylo
prokázáno, že se předmětný skutek stal. V tomto směru vedené námitky státního
zástupce jsou proto uplatněny právně relevantně a jsou současně i důvodné. To i
proto, že odvolací soud přijal znovu dne 15. 5. 2013 rozsudek, z jehož
odůvodnění zjevně plyne, že k doplnění dokazování přistoupil liknavě a
svérázným výkladem v zásadě odmítl doplnit dokazování v rozsahu, který mu
uložil dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 23. 1. 2013. Je mírně
řečeno překvapující, že odvolací soud není schopen adekvátně reagovat na
uvedené rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že je v zásadě neschopný vlastní
úvahou dospět k relevantním otázkám ve vztahu k uváděným znalcům a v tomto
směru vyžaduje přímo a konkrétně popsaný postup, aniž by se sám nad věcí v
kontextu dovolacím soudem uvedených skutečností zamýšlel. S ohledem na uvedené
proto dovolací soud znovu poukazuje na to, že především bude nezbytné znovu
vyslechnout znalce, kteří vypracovali oba dva znalecké posudky z oboru
zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví k okolnostem, za kterých došlo
k předmětnému porodu, a to na základě dosud zjištěných skutečností (výpověď
obviněné či relevantních svědků) a zaměřených na jednání obviněné v době před
porodem, jeho průběhu i počínání obviněné po proběhlém porodu. To s
přihlédnutím k tomu, že z učiněných skutkových zjištění zjevně vyplynulo, že
obviněná novorozence nechtěla a veškeré její jednání (předcházející porodu a
popsané dostatečně státním zástupcem v podaném dovolání) směřovalo k tomu, že
se ho zbaví.
V těchto souvislostech je potom namístě zjistit výslechem
příslušných znalců především to, zda dítě skutečně mohlo být určitou (a jakou)
dobu v těle obviněné před porodem již mrtvé a zda mohlo jednoznačně dojít i k
tomu, že dítě mohlo zemřít takto těsně před porodem nebo v jeho průběhu. V
důsledku toho potom výslechem znalců také zjistit, zda by k takovému stavu
došlo i tehdy, kdyby obviněná ve svém těhotenství postupovala standardním
(obvyklým) způsobem obvyklým u rodiček a tedy, zda by při respektování svých
povinností rodiče (z hlediska zákona o rodině) k uvedenému následku (smrti
dítěte) nedošlo. Uvedené bude zapotřebí zjistit s ohledem na elementární
povinnosti rodiče vyjádřené právě v zákoně o rodině, tedy zda by uvedenému
následku bylo možné zabránit, pokud by obviněná prodělala běžný (obvyklý průběh
těhotenství s tím, že by respektovala povinnost rodiče zachovat se k dítěti
tak, aby neohrozila jeho život, tedy jinými slovy, kdyby její těhotenství
proběhlo řádně, ve spolupráci s příslušným gynekologem a samotný porod potom v
nemocnici či za asistence příslušného lékaře, případně včasného přivolání
lékařské pomoci. To vše při zjevném vědomí, že takový postup mohla volit a nic
jí v tom nebránilo. V těchto souvislostech je potom nezbytné zjistit, zda
skutečně došlo (mohlo dojít) k tomu, co za daného stavu věci obviněné
vyhovovalo a tedy k tomu, že dítě zemřelo těsně před porodem nebo v jeho
bezprostředním průběhu, a to způsobem, který obviněná nemohla nijak ovlivnit. S
poukazem na již uvedené bude proto namístě pečlivě vyhodnotit trestní
odpovědnost obviněné, a to zejména z hlediska jejího zavinění, ať již úmyslného
či nedbalostního ve vztahu ke zjištěnému následku a tedy k případnému pokusu
zločinu vraždy či ublížení na zdraví s následkem smrti.
Uvedené skutečnosti vyjádřil dovolací soud již ve svých předchozích
rozhodnutích, když je současně nutno poukázat na nedostatek invence v
rozhodování odvolacího soudu spočívající v jeho dalším (bezradném) postupu,
když ten ve svém rozhodnutí (bez přesvědčivého odůvodnění) dospěl k závěru, že
(ve stručnosti) je další dokazování bezpředmětné. Jenom skutečnost, že
příslušný odvolací senát je podrobně obeznámen s celým (jistěže nejednoduchým
případem) vedlo dovolací soud k tomu, že nevyhověl návrhu státního zástupce (v
této fázi řízení) nařídit, aby věc soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. projednal a
rozhodl v jiném složení senátu. Lze konečně zdůraznit i to, že odvolací soud
takto, aniž by (v souladu s rozhodnutím soudu dovolacího) provedl jediný důkaz,
porušil své povinnosti plynoucí z ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. Takto totiž
při absenci jakéhokoli doplnění dokazování změnil skutkový stav věci (na
podkladě vlastních úvah) a vyvodil vlastní závěry nemající oporu v bezchybném a
vyčerpávajícím způsobem vedeném dokazování. Nezbývá než připomenout, že
principy spravedlivého procesu musí být vztaženy nejen k osobě obviněného, ale
i k poškozenému a zástupci státu chránícího zájmy trestním zákonem stanovené.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání státním
zástupcem (v neprospěch obviněné) nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř.
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 15. 5.
2013 zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom
Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak znovu vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který se po
jejím zrušení bude povinen její podstatou znovu zabývat, a to s opakovaným
zdůrazněním, že tak učiní v intencích rozhodnutí soudu dovolacího, při
respektování ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. a tedy v souladu s právním
názorem v něm vysloveným. Půjde tak především znovu o doplnění ve věci vedeného
dokazování z hledisek shora uvedených s následně zřetelně formulovanými
učiněnými skutkovými zjištěními z nich konečně plynoucími. Provedené důkazy
bude potom pečlivě hodnotit v souladu s jejich obsahem a náležitě, v souladu s
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém (nově přijatém) rozhodnutí náležitě
vysvětlí, jakými úvahami se při právním hodnocení věci (po doplnění dokazování
v naznačeném směru) řídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka