30 Cdo 1047/2024-603
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně BRENSTEIN FIRT s. r. o., identifikační číslo osoby 05709610, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, zastoupené Mgr. Jaromírem Polachem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 9 168 238,40 PLN s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 35/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2023, č. j. 21 C 35/2021-533, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 17 Co 314/2023-567, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2023, č. j. 21 C 35/2021-533, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 17 Co 314/2023-567, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se podanou žalobou domáhala po žalované náhrady škody v celkové výši 9 168 238,40 PLN s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem zejména Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZN 4188/2016 a nezákonným rozhodnutím Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 VZN 288/2017-24. Škoda byla způsobena společnosti DELTA OIL PLUS SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ (dále jen „DELTA OIL PLUS“) a WERWANAFT SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ (dále jen „WERWANAFT“) s tím, že pohledávky na náhradu škody byly na žalobkyni těmito společnostmi postoupeny smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 19.
11. 2020. Ke vzniku skutečné škody mělo dojít tím, že poté, co Policie České republiky v rámci trestního řízení vedeného u Krajského státního zastupitelství v Ostravě zajistila peněžní prostředky společností DELTA OIL PLUS a WERWANAFT na účtech u českých bank, byly tyto peněžní prostředky na pokyn Krajského státního zastupitelství v Ostravě poukázány na účet Regionální prokuratury v Katowicích. Tím došlo ke škodě odpovídající výši těchto finančních prostředků. Předmětem řízení byl původně též nárok na náhradu ušlého zisku, ten byl však v průběhu řízení vyloučen k samostatnému projednání.
Žalobkyně konstatovala, že nesprávnost úředního postupu a nezákonnost výše uvedeného rozhodnutí byly deklarovány nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1355/18, a byť společnosti DELTA OIL PLUS a WERWANAFT nebyly účastníky řízení před Ústavním soudem (ústavní stížnost podala osoba odlišná od právních předchůdců žalobkyně), je třeba závěry obsažené v tomto nálezu vztáhnout i na tyto společnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j.
21 C 35/2021-533, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 168 238,40 PLN s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadla nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o.
s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b a § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Otázka, zda protiprávní poukázání finančních prostředků českým orgánem činným v trestním řízení prostřednictvím bankovní instituce do cizí země a mimo kontrolu českých orgánů představuje zmenšení majetku na straně žalobkyně a zda takové zmenšení majetku představuje škodu na straně žalobkyně, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že tvrzená majetková újma žalobkyni k okamžiku postoupení pohledávek na náhradu škody nevznikla, neboť nenastalo žádné zmenšení jejího majetku, byť s danými prostředky žalobkyně nemohla volně disponovat. Peněžní prostředky žalobkyně se ke dni uzavření smluv o postoupení pohledávek, tj. k 19. 11. 2020, nacházely na účtech polské prokuratury, přičemž trestní řízení před polskými orgány nebylo dosud skončeno a jeho výsledek nebylo možno předjímat.
Nebylo možno tedy ani vyloučit, že tyto prostředky budou, ať již v průběhu trestního řízení nebo po jeho skončení s ohledem na jeho výsledek, vráceny žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1613/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 903/2024, vydaná ve skutkově obdobné věci, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněný pod č. 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, a ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č.
48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011). Pro rozhodnutí o nyní podaném dovolání je jednou ze zásadních skutečností, že
dovolatelka v něm nenapadá klíčový závěr odvolacího soudu o vzniku a existenci škody, jako jednoho ze tří nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za škodu (kromě existence odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vzniklou škodou), a to, že i pokud by škoda eventuelně vznikla později, tj. po okamžiku postoupení pohledávek na náhradu škody, není žalobkyně oprávněna k vymáhání těchto pohledávek, neboť nárok na náhradu škody nebyl postoupen (ke dni uzavření smluv o postoupení pohledávek, tj. k 19. 11. 2020, nemohla být předmětem postoupení pohledávka na náhradu škody odpovídající výši zajištěných finančních prostředků, neboť taková pohledávka do daného okamžiku nevznikla a budoucích pohledávek se smlouvy netýkaly). Je třeba připomenout, že mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je specifický v tom, že Nejvyšší soud neposuzuje věcnou správnost napadeného rozhodnutí, nýbrž
zda je správné to právní posouzení odvolacího soudu, které dovolatel svým dispozitivním úkonem v podaném dovolání kvalifikovaně a výslovně zpochybnil (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Vzhledem k tomu, že tento závěr odvolacího soudu týkající se absence vzniku a existence tvrzené škody k okamžiku postoupení údajného nároku na náhradu škody vedl sám o sobě k zamítnutí žaloby, nemůže ani žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení, tj. otázky, zda postupitelům vznikla škoda následně (srov. odstavce 20 až 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017).
Nejvyšší soud pro úplnost k námitkám žalobkyně vztahujícím se k porušení základních práv a svobod dodává následující. Dovolatelka se v rámci své argumentace odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a s odkazem na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod namítá, že „aplikace obyčejného práva (obecným soudem na úrovni zákona o odpovědnosti státu) nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem státu“, a že došlo k úplnému vyprázdnění práva (dovolatelky) na náhradu škody s tím, že soudy (prvního i druhého stupně) na žalobkyni uvalily nesplnitelné důkazní břemeno, čímž učinily ústavně zakotvené právo na náhradu škody iluzorním.
Dále pak tvrdí, že jí soudy odepřely právo na účinnou reparaci plynoucí ze skutečnosti porušení základních práv, jak byla deklarována nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1355/18. Dovolatelka však přehlíží, že na rozdíl od projednávané věci případ uvalení nesplnitelného důkazního břemene obecnými soudy na žalobce, se týká situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla.
Odvolací soud totiž přezkoumávané rozhodnutí nevybudoval na úvaze, že by žalobkyni vznikla škoda, kterou jen nelze přesně vyčíslit, nýbrž uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by jí, resp. jejím postupitelům k okamžiku postoupení pohledávky, vůbec nějaká škoda vznikla (odstavec 16 až 19 rozsudku odvolacího soudu). Neměl-li tak odvolací soud za prokázaný základ tohoto nároku na náhradu škody, nešlo o případ, kdy by mohl jeho výši určit na základě tzv. soudcovského uvážení podle § 136 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, na dané téma konstatoval, že toto procesní ustanovení umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána (což se v projednávané věci nestalo). Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a tedy i s odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13), a proto ani ona nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Pokud jde o odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1355/18, ani ten není přiléhavý, neboť v něm uvedená nosná argumentace záležela v tom, že byl shledán nesprávný úřední postup spočívající v tom, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě udělilo bez zákonného podkladu bankovním ústavům, na jejichž účtech se nacházely peněžní prostředky stěžovatelek, pokyn k převodu těchto zajištěných finančních prostředků na účet polské prokuratury.
Daný nález se tak zabýval posouzením odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu), ten ostatně soudy shledaly i v nynější věci, nikoliv otázkou vzniku škody, jejíž existence (k okamžiku postoupení pohledávky) nebyla odvolacím soudem shledána a jež byla stěžejní otázkou, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I, kterým odvolací soud potvrdil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či námitkám proti zjištěnému skutkovému stavu, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť k případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu