USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 465 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 235/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 54 Co 207/2024-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal na žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 465 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2005. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 4. 1. 2005 a dosud neskončilo. Žalovaná v rámci mimosoudního uplatnění nároku poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Žalobce byl již odškodněn za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, do jehož skončení bylo posuzované řízení opakovaně přerušeno, částkou ve výši 262 085 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 47 C 235/2023-47, ve spojení s usnesením ze dne 28. 2. 2025, č. j. 47 C 235/2023-170, uložil žalované zaplatit žalobci částku 88 667 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z této částky od 28. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 376 333 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč k rukám zástupce žalobkyně, Mgr. Jiřího Hrbka, advokáta (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 26 598 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak, tj. ohledně částky 349 735 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 684 Kč k rukám advokáta žalobce Mgr. Jiřího Hrbka (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku II, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka uvedená žalobcem pod bodem 7 písm. b) dovolání, týkající se rozhodnutí odvolacího soudu o vlivu plynutí času na hodnotu poskytovaného zadostiučinění, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím zodpovězení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit neměl. Možnost navýšení základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako Stanovisko (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bod 78 a násl., v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky odškodnění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku).
6. Otázka uvedená žalobcem pod bodem 7 písm. c) dovolání přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že v průběhu řízení hlavního a vedlejšího vzniká účastníku hlavního řízení újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení jediná, nikoli násobená počtem takto souběžných řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Okolnost, že každé z uvedených řízení je vedeno ohledně jiného předmětu, na tento závěr nemá žádný vliv. Žalobce nepřichází v dovolání s žádnou argumentací, která by vedla Nejvyšší soud k překonání tohoto judikaturního závěru prostřednictvím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jak navrhuje žalobce.
7. Otázka pod bodem 7 písm. d) dovolání rovněž přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud odůvodnil kritérium složitosti věci i jinými okolnostmi než přerušením posuzovaného řízení do doby
skončení řízení vedlejšího, a na otázce dvojího zohlednění téhož proto právní posouzení odvolacího soudu výlučně nestojí, což diskvalifikuje tuto žalobcovu námitku z možnosti založit přípustnost dovolání. Za této situace tak dovolatel brojí pouze proti tomu, v jakém rozsahu se kritérium složitosti promítlo do procentní modifikace základní částky zadostiučinění. K tomu Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
8. Otázky uvedené pod bodem 7 písm. e) a f) dovolání pak nemohou založit jeho přípustnost, neboť jimi žalobce napadá nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, který neučinil předmětem dovolacího přezkumu (viz bod 1 dovolání) a do kterého je navíc podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání objektivně nepřípustné.
9. K případným vadám řízení, včetně žalobcem namítaných vad pod bodem 7 písm. a) a písm. b) část první dovolání, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud podotýká, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se podle § 211 o. s. ř. prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem, ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a budovat vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim soud vystaví svůj právní závěr za využití uceleného logického argumentačního systému dostatečně odůvodňující jeho správnost (srov. z ustálené dovolací judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2017, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom tomuto požadavku v projednávané věci vyhovuje.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu