30 Cdo 1096/2024-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 161/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, č. j. 54 Co 287/2023-105, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení původně po žalované domáhal zaplacení částky 428 662 Kč a dále částky 3 530 Kč měsíčně počínaje prosincem 2020, a to z titulu náhrady škody, kterou měl utrpět v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 41/2017. Uvedená částka 428 662 Kč zahrnovala náklady žalobcovy obhajoby ve výši 60 198 Kč a dále částku 368 464 Kč představující plnění, o něž se snížil žalobcův příjem poté, co byl dne 2. 12. 2016 odvolán z funkce XY, přičemž částka 3 530 Kč, jež dle žalobního požadavku měla být žalobci vyplácena v měsíčních intervalech od prosince 2020 (neboť za období od 1.
7. 2018, kdy skončil žalobcův služební poměr, do prosince 2020 žalobce tento nárok v žalobě kapitalizoval na částku 98 840 Kč a zahrnul do dříve uvedené částky – poznámka Nejvyššího soudu), odpovídala snížení jeho výsluhového příspěvku. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci v průběhu řízení zaplatila částku 23 958 Kč připadající na náhradu nákladů spojených s jeho obhajobou, na což žalobce reagoval částečným zpětvzetím žaloby o tuto částku, bylo řízení v tomto rozsahu již dříve zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.
6. 2023, č. j. 43 C 161/2021-81, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5 082 Kč (výrok I), zatímco ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 815 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Ve světle uvedených judikatorních závěrů tedy podané dovolání není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno v zamítavém výroku o věci samé v rozsahu týkajícím se částky 29 343 Kč, jež odpovídá rozdílu mezi tím, co žalobce původně požadoval z titulu náhrady nákladů vynaložených na svou obhajobu (60 198 Kč), a tím, co bylo z tohoto titulu žalovanou dobrovolně plněno, a bylo proto důvodem pro následující částečné zpětvzetí žaloby a zastavení řízení (23 958 Kč), zvýšeném o částky, které byly žalobci z tohoto titulu soudy nižších stupňů přiznány (5 082 Kč + 1 815 Kč).
Důvod, pro který odvolací soud žalobě v tomto rozsahu nevyhověl, totiž vycházel z řešení odlišné právní otázky, než jak tomuto bylo v případě ostatních uplatněných nároků, neboť se odvíjel od (v dovolání nadto nijak nezpochybněného) posouzení účelnosti nákladů, které žalobce do požadované částky zahrnul. Výše tohoto nároku přitom nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná ani o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o vztah pracovněprávní. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.
s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání
se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.
s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). Z obsahu podaného dovolání je především patrné, že žalobce jeho přípustnost vztahuje k otázce důvodnosti jeho odvolání z funkce XY s tím, že tato otázka „má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Údaj o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Má-li dovolání vycházející z naposledy uvedeného důvodu jeho přípustnosti vyhovovat požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být přitom zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Ani v případě, spojuje-li žalobce naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání se situací, při níž by se měl dovolací soud nyní odchýlit nikoliv od závěru vysloveného odvolacím soudem, nýbrž od svého vlastního dříve přijatého řešení vztahujícího se k určité právní otázce, tak uvedené vymezení přípustnosti dovolání popsaným požadavkům nevyhovuje, neboť žádný údaj, s jehož pomocí by žalobce dříve přijaté řešení konkrétní právní otázky Nejvyšším soudem, které by již považoval za neudržitelné, jakkoliv specifikoval, není jeho součástí.
V tomto rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podrobil-li žalobce v dovolání kritice správnost a úplnost skutkových závěrů odvolacího soudu, na jejichž základě tento soud uzavřel, že mezi žalobcovým nezákonným trestním stíháním a škodou představovanou snížením jeho příjmu není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž uvedl, že se má jednat o hmotněprávní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, učinil tak navzdory tomu, že Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, a žalobce proto jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario), který nemůže být způsobilý k tomu, aby na jeho základě bylo možné přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit. Kromě toho uvedená kritika přehlíží závěr odvolacího soudu, v souladu s nímž je nedostatek příčinné souvislosti v posuzovaném případě dán i tehdy, pokud by žalobcovo právním předpisem nevynucené odvolání z funkce XY, jež zahájení jeho nezákonného trestního stíhání předcházelo o bezmála dva týdny, bylo skutečně motivováno žalobcem zdůrazňovanou vědomostí náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky o jeho připravovaném trestním obvinění (viz body 15 a 16 odůvodnění napadeného rozsudku), tedy závěr, jehož vyslovením se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3293/2022, a ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2725/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1091/23). K namítaným procesním vadám, kterých se měl odvolací soud dopustit tím, že nedoplnil dokazování o výslech žalobcova nadřízeného, přičemž jeho výpověď učiněnou v jiném řízení nesprávně hodnotil, by dovolací soud mohl podle § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. přihlédnout pouze za podmínky, bylo-li by dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu