USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České
republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 7 C 141/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 19 Co 317/2016-393, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 60 000 Kč s
příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu
měla být způsobena délkou správního řízení o vydání cestovního pasu, které bylo
vedeno před Úřadem městské části Praha 16, dále jen „ÚMČ Praha 16“, a v té
souvislosti rovněž zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do práva
na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod, dále
jen „Listina“.
2. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 C 141/2012-357, Obvodní soud
pro Prahu 5 jako soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 59
375 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 70
000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 70 625 Kč s
příslušenstvím (výrok III), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku ve výši 92 202 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 10. 4.
2007 v Londýně na zastupitelském úřadu České republiky žádost o vydání nového
cestovního pasu. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ÚMČ Praha 16 ze dne 30.
5. 2007 s odůvodněním, že u žalobce jsou dány důvody pro odnětí a odepření
vydání cestovních dokladů. Konkrétní příčinou zamítnutí žádosti o vydání nového
cestovního dokladu bylo probíhající řízení o odnětí cestovních dokladů žalobce
zahájené na základě návrhu JUDr. Vladimíra Plašila, soudního exekutora, z
důvodu nařízení exekuce proti žalobci. Řízení o odnětí cestovních dokladů
žalobci bylo zastaveno až rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
25. 2. 2009, neboť žalobci odňaté cestovní doklady pozbyly platnosti, a
požadavek exekutora tak již nebyl opodstatněn. ÚMČ Praha 16 na tomto základě
zrušil své rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007 s tím, že v řízení o žádosti žalobce
na vydání cestovního pasu bude pokračováno a že cestovní pas bude žalobci
vydán, k čemuž došlo dne 18. 5. 2009.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že délkou
posuzovaného správního řízení o vydání cestovního pasu bylo porušeno žalobcovo
právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně základních práv a svobod, dále jen „Úmluva“, jakož i jeho právo na
projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Uvedený zásah dle názoru soudu prvního stupně způsobil žalobci nemajetkovou
újmu, kterou s ohledem na vyvratitelnou domněnku jejího vzniku nebylo třeba
prokazovat. K odčinění této újmy pak soud prvního stupně přiznal žalobci
zadostiučinění ve výši 59 375 Kč s příslušenstvím.
5. Dále měl soud prvního stupně za to, že částečně důvodný je i nárok
žalobce na zadostiučinění za zásah do práva na svobodu pohybu a pobytu, k němuž
došlo v důsledku nepřiměřené délky stejného správního řízení, přičemž žalobci
jako zadostiučinění přiznal částku 70 000 Kč s příslušenstvím. Vycházel z toho,
že po dobu, kdy žalobci nebyl vydán cestovní pas, nemohl cestovat, čímž bylo
zasaženo do jeho práva na svobodu pobytu a pohybu jako do jedné z dílčích
složek osobnosti žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení může být porušeno i jiné
základní právo než jen právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž újma
založená na takové skutečnosti musí být prokázána, není-li zjevné, že by
stejnou újmu utrpěla jakákoliv jiná osoba, která byla danou skutečností
postižena. V tomto ohledu vzal soud prvního stupně v potaz, že výše uvedené
omezení způsobilo v životě žalobce závažné dlouhodobé zdravotní, rodinné i
pracovní problémy spočívající v užívání antidepresiv, odcizení dětí žalobce,
jakož i v nemožnosti zvyšování pracovní kvalifikace vycestováním do zahraničí.
Soud prvního stupně měl za to, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobce není
třeba prokazovat, neboť je zjevné, že stejnou újmu by utrpěla jakákoliv jiná
osoba, která by byla danou skutečností postižena.
6. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil
rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho zamítavého výroku III v rozsahu
částky 625 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
7. V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil s
právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce uplatnil žalobou dva
samostatné nároky. Dle odvolacího soudu žalobce uplatnil jediný nárok na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení o
vydání cestovního pasu, přestože tato skutečnost zasáhla do života žalobce v
různých směrech. Dle odvolacího soudu bylo třeba uvedený nárok posoudit nikoliv
podle § 11 až 13 obč. zák., jak uváděl žalobce, ale podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
8. K tomu odvolací soud dále dovodil, že v posuzovaném správním řízení
nešlo o spor o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, a žalobce se proto
nemůže domáhat odčinění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nýbrž jen odčinění
nemajetkové újmy způsobené jednotlivými průtahy v předmětném správním řízení.
Na tomto základě měl odvolací soud za to, že na posuzované správní řízení
nedopadají závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a
neuplatní se tedy ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy. Žalobce je
proto povinen prokázat vznik nemajetkové újmy stejně jako příčinnou souvislost
mezi tvrzenými průtahy a vznikem újmy.
9. Z uvedených důvodů odvolací soud zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom jej zavázal, aby
zkoumal, zda žalobci vznikla v důsledku průtahů v posuzovaném správním řízení
nemajetková újma, a aby za tímto účelem posoudil, zda žalobce dostatečně tvrdí
a prokazuje nejen tuto újmu, ale i příčinnou souvislost mezi nemajetkovou újmou
a průtahy v posuzovaném správním řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným
dovoláním, ve kterém předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
společného uplatnění (objektivní kumulace) nároků na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného správního řízení a na náhradu
nemajetkové újmy vzniklé v důsledku zásahu do práva na svobodu pobytu a pohybu,
čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou blíže
specifikoval.
11. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil
dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda zásah orgánů veřejné moci do práva
na svobodu pohybu a pobytu podle č. 14 Listiny je zásahem do osobnostních práv
žalobce ve smyslu § 11 a násl. obč. zák., a speciálním zákonem OdpŠk se řídí
toliko poskytnutí kompenzace za takto vzniklou újmu.
12. Žalobce v dovolání rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda se na
posuzované správní řízení vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto ohledu uvádí,
že odepíráním vydání cestovního dokladu v posuzovaném řízení bylo zasaženo do
jeho práva na svobodu pohybu a pobytu stanoveného v čl. 14 Listiny a rovněž do
práva na ochranu soukromého života stanoveného v čl. 8 Listiny, a tedy do
občanského práva osobní povahy. Žalobce v návaznosti na to upozorňuje na
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ze dne 13. 11.
2003 ve věci D. N. proti Chorvatsku, stížnost č. 66485/01, a na rozsudek ESLP
ze dne 2. 12. 2014, ve věci A. B. proti Itálii, stížnost č. 43978/09, v nichž
podle žalobce ESLP řešil podobné případy jako je případ žalobce a dospěl k
závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolacímu soudu žalobce dále
vytýká, že nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, když v posuzovaném správním řízení o vydání
cestovního pasu šlo o civilní právo osobní povahy (o právo na svobodu pobytu a
pohybu), a na dané řízení proto čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá.
13. V té souvislosti žalobce v dovolání konečně namítá, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž při
posuzování otázky, zda je žalobce povinen prokázat vznik nemajetkové újmy. V
případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je dle žalobce
třeba vycházet z vyvratitelné domněnky vzniku újmy. Vznikla-li nemajetková újma
zásahem do osobnostních práv žalobce, má žalobce za to, že jde o situaci, kdy
je zjevné, že stejnou újmu by utrpěla jakákoli jiná osoba postižena danou
skutečností, a tedy že vznik nemajetkové újmy se rovněž presumuje.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Námitka žalobce, že zásah do jeho práva na svobodu pohybu a pobytu
je třeba posuzovat podle obecných ustanovení občanského na ochranu osobnosti,
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se
při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, pokud dospěl k závěru, že uvedený zásah je třeba posuzovat dle speciální
úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp.
zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
20. Dovolání je však přípustné pro řešení dovolacím soudem dosud
neřešené otázky, zda na správní řízení o vydání cestovního pasu lze aplikovat
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda tudíž jsou na posouzení přiměřenosti délky tohoto
správního řízení aplikovatelné závěry uvedené ve Stanovisku, včetně procesní
povinnosti poškozeného prokazovat vznik nemajetkové újmy. Dovolání je dále
přípustné pro řešení otázky, zda žalobce v žalobě společně uplatnil vícero
samostatných nároků (objektivní kumulace nároků), neboť při jejím řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání není důvodné.
22. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
23. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v
případech stanovených zákonem.
24. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a
nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny
buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo
národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy
nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu
považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním
okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
25. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném
pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná
ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016,
sp. zn. III. ÚS 3326/15, Nejvyšší soud vysvětlil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl.
38 odst. 2 Listiny, garantující mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené
lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto
práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž
správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků.
Občanskými právy nebo závazky účastníků takových (správních) řízení se míní jen
ta práva a závazky, jež mají civilní (soukromoprávní) povahu. Rozhodnutí
správního orgánu o takovém právu či závazku musí mít současně na existenci,
rozsah nebo způsob výkonu takového práva či závazku přímý vliv.
26. V rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, pak
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na přiměřenou délku řízení garantované
čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje výlučně na řízení soudní, k jehož celkové
délce lze přečíst délku správního řízení tehdy, pokud absolvování správního
řízení bylo podmínkou přístupu k soudu a zároveň obě řízení probíhala ve věci
spadající do věcné působnosti uvedeného ustanovení.
27. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí současně konstatoval, že
nejsou-li uvedené podmínky splněny, ať již z hlediska věcné působnosti čl. 6
odst. 1 Úmluvy, nebo z hlediska toho, že posuzované řízení neprobíhalo před
soudem a nejde ani o správní řízení, na které by soudní řízení navazovalo, pak
čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení nedopadá, a nelze proto na
posouzení přiměřenosti jeho délky a na případné poskytnutí zadostiučinění
aplikovat Stanovisko. To však neznamená, že nadměrná délka takového správního
řízení nemá za následek nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
(srov. § 13 OdpŠk). Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13
odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě,
ale může se jednat o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo
třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě (k
rozdílu mezi úkonem a rozhodnutím ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V případě těchto správních řízení je z uvedených důvodů možné
odškodnit pouze jednotlivé průtahy v řízení (pokud správní orgán porušil svou
povinnost učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě), a to buď
jednotlivě, nebo v jejich souhrnu, nikoliv ale nepřiměřenou délku celého
řízení. Jelikož na takový nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska,
neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. V takovém případě je
poškozený povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi
průtahy (porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené
lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy.
28. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, jež mu
měla být způsobena délkou správního řízení, na které však nenavazoval soudní
přezkum rozhodnutí správních orgánů. Již s ohledem na tuto skutečnost je proto
možné uzavřít, že na posuzované správní řízení ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy
nedopadá, a na danou věc tak ani nelze aplikovat Stanovisko. Z toho důvodu není
možné dovolávat se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle §
13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, a neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku
nemajetkové újmy na straně poškozeného. Žalobce tak v řízení tíží povinnost
prokazovat vznik nemajetkové újmy, jež mu měla v důsledku průtahů správního
řízení vzniknout, jak správně uzavřel odvolací soud.
29. Pro úplnost pak Nejvyšší soud k argumentaci žalobce dodává, že sice
lze souhlasit s tím, že správní řízení o vydání cestovního pasu mělo
nepopíratelný přímý vliv na jeho právo na svobodu pobytu a pohybu, avšak z
hlediska judikatury ESLP je třeba mít za to, že uvedené právo nemá civilní
povahu, a nespadá tedy do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek
ESLP ze dne 2. 10. 2009, ve věci I. proti Bulharsku, stížnost č. 50/02, § 42).
Současně lze konstatovat, že se posuzované řízení přímo netýká majetkových ani
jiných soukromých práv, a nemá tak ani přímý dopad do majetkové sféry
účastníka. U tohoto řízení převažuje veřejnoprávní povaha nad přítomností
soukromoprávního prvku a je tak možné uzavřít, že se nejedná o řízení civilní
povahy ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odkaz žalobce na rozsudek ESLP ze dne
13. 11. 2003 ve věci D. N. proti Chorvatsku, stížnost č. 66485/01, přitom není
případný, neboť ESLP v dané věci dovodil aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy
na část řízení o navrácení cestovního pasu pouze s ohledem na to, že stěžovatel
v rámci zkoumaného řízení uplatňoval rovněž nárok na náhradu škody, který byl
civilní povahy. Případný není ani odkaz žalobce na rozsudek ESLP ze dne 2. 12.
2014 ve věci A. B. proti Itálii, stížnost č. 43978/09, neboť v něm se ESLP
otázkou aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 nezabýval. I z tohoto pohledu je tedy
závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy správný.
30. Ve vztahu k druhé otázce připuštěné k dovolacímu přezkumu Nejvyšší
soud ustáleně dovozuje, že je úkolem soudu, aby na základě vylíčených
skutkových tvrzení právně posoudil, zda žalobce v řízení uplatnil dva či více
nároků s (relativně) samostatným skutkovým základem, či zda požaduje v rámci
jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž
jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010).
31. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z
toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích
nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Je-li
uplatňováno více nároků, je třeba důsledně rozlišovat, v čem konkrétně
jednotlivé újmy, za něž je náhrada požadována, spočívají. Vždy tedy zaleží na
žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a
s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí
jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).
32. V posuzované věci je z žalobních tvrzení patrno, že žalobce uplatnil
dva nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odčinění
nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku délky posuzovaného správního řízení,
přičemž, jak bylo vyloženo výše, příčinou uvedené újmy mohly být toliko průtahy
vzniklé v tomto řízení. Druhým se pak domáhá odčinění nemajetkové újmy, jež mu
měla vzniknout v důsledku omezení možnosti cestovat. Odvolací soud tudíž
pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobce v řízení uplatnil nárok jediný.
Nesprávnost uvedeného závěru odvolacího soudu se však v poměrech žalobce nemůže
nijak projevit, neboť i shora vyjádřený právní závěr dovolacího soudu vede k
tomu, že věcí se má opětovně zabývat soud prvního stupně.
33. Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud podle § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. dále zabýval tím, zda řízení nebylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud shledal, že žalobcem podaná
žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění ve
výši 60 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy v
posuzovaném správním řízení, je neurčitá, neboť v ní žalobce skutkově
nevymezil, v čem konkrétně měla jemu způsobená nemajetková újma spočívat. Soud
prvního stupně sice žalobce k odstranění této vady žaloby postupem podle § 43
odst. 1 o. s. ř. nevyzval, a ani odvolací soud pochybení soudu prvního stupně v
tomto směru nekorigoval, avšak uvedená vada nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, naopak je důvodem, pro který je napadené zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu správné.
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
35. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 3319/2013).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu