30 Cdo 1116/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, LL.M., Ph.D. a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. U., zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 154/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 70 Co 381/2014-91, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. června 2014, č. j. 22 C 154/2012-76, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 500 000 Kč. Uvedené částky se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního řízení vedeného Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 2 T 141/2002 a 2 T 184/2004. Žalovaná suma se skládá z částky 500 000 Kč požadované žalobcem za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a z částky 1 000 000 Kč za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda lze v případě nezákonného rozhodnutí za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, považovat právní moc zrušujícího nálezu Ústavního soudu, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012). Žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011, dopadá na případy odškodnění škody, nikoliv nemajetkové újmy, které se domáhá žalobce, a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve které se poškozený o vzniku škody dozvěděl. Taktéž otázka, zda v případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení lze počátek běhu promlčecí lhůty spojit s okamžikem pozdějším, než je právní moc konečného rozhodnutí ve věci, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. II. ÚS 117/2012).
Ústavní konformitu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“ Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Pavel Simon předseda senátu