30 Cdo 1135/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci J. Č., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Jakubem
Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské, 34/7, jako opatrovníkem
pro řízení, o přezkoumání svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. Nc 483/2011, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. srpna 2015, č. j. 17 Co 369/2014, 17 Co 234/2015-210, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. dubna 2014, č.j. Nc 483/2011-168, ve spojení s doplňujícím rozsudkem
téhož soudu ze dne 7. ledna 2015, č. j. Nc 483/2011-189, omezil posuzovaného ve
způsobilosti k právním úkonům na dobu tří let tak, že je způsobilý činit pouze
právní úkony majetkoprávní povahy, jejichž hodnota nepřesahuje 1.500,- Kč,
přičemž k ostatním právním úkonům způsobilý není. Dále soud prvního stupně
určil posuzovanému opatrovníka, a to Městskou část Praha 4, a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že rozsudkem téhož soudu ze dne 11. ledna 2012, č. j. Nc 483/2011-61, byl posuzovaný omezen ve způsobilosti k
právním úkonům tak, že je způsobilý činit pouze právní úkony majetkoprávní
povahy, jejichž hodnota nepřesahuje 500 Kč, přičemž posuzovanému také určil
opatrovníka a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání posuzovaného odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pouze ve výroku o ustanovení
opatrovníka jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně. K dovolání posuzovaného
dovolací soud rozsudkem ze dne 16. května 2013, č. j. 30 Cdo 979/2013-117,
rozsudky soudů obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. S odkazem na dosavadní judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu
jej zavázal úplně a spolehlivě zjistit osobní poměry posuzovaného, tedy jak se
projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o
své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Soud prvního stupně po té doplnil dokazování opakovaným výslechem
posuzovaného, vyslechl svědka Bc. J. B., zaměstnance obecně prospěšné
společnosti BONA, o.s.p. a nechal znovu vyhotovit aktuální znalecký posudek z
oboru psychiatrie znalcem MUDr. Michalem Hesslerem a tohoto znalce též
vyslechl. Znalec konstatoval další progresi onemocnění posuzovaného, tendenci k
posilování sociální izolace, neschopnost dodržovat režimové požadavky, úpadek
hygienických návyků. Z výslechu svědka Bc. J. B. i posuzovaného vyplynulo, že
posuzovaný nebyl schopen dodržovat režim chráněného bydlení Bona, o.p.s., měl
potíže s režimem i hygienou, a proto byl posléze propuštěn. Nyní je
bezdomovcem, občas přespává v domku svých sester. Zjištěné skutečnosti soud
hodnotil tak, že zdravotní stav posuzovaného je vážný, přičemž došlo k dalšímu
zhoršení a omezení svéprávnosti je v případě posuzovaného na místě. Rozhodl pak
rozsudkem ze dne 7. dubna 2014, č.j. Nc 483/2011-168, ve znění doplňujícího
rozsudku ze dne 7. ledna 2015, č.j. Nc 483/2011-189. Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) k odvolání
posuzovaného rozsudkem ze dne 28. srpna 2015, č. j. 17 Co 369/2014, 17 Co
234/2015-210, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil, když uvedl, že
si v projednávané věci soud prvního stupně opatřil dostatek podkladů, správně
vycházel ze znaleckého posudku a znalce též vyslechl, přičemž vyslechl též
posuzovaného a provedl i další důkazy.
Soud prvního stupně podle názoru
odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že se zdravotní stav posuzovaného
zhoršil a zhoršila se i jeho sociální situace, na niž, právě v důsledku své
choroby, posuzovaný nemá náhled. Pokud posuzovaný v odvolání poukazoval na to,
že musí platit 2.000,- Kč měsíčně v chráněném bydlení BONA ze svých dávek ve
výši 3.410,- Kč, takže mu zbývá 66,60 Kč na den, pak tato námitka zjevně
neodpovídá skutečnosti, neboť v době podání odvolání bylo již chráněné bydlení
posuzovaného pro jeho nespolupráci zrušeno a když dříve jeho služeb využíval,
bylo toto placeno zvlášť, a nikoliv z jeho dávek v hmotné nouzi. Odvolací soud
rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen opatrovníku posuzovaného dne 29. září 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný
prostřednictvím svého opatrovníka dne 30. listopadu 2015 včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále
je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel tvrdí nesprávné
právní posouzení věci, když se podle jeho názoru odvolací soud v rozporu s
dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu vůbec nezabýval možností, zda je nutné
takové omezení svéprávnosti, když odvolací soud neprokázal, koho nebo co by
měla ohrožovat plná právní způsobilost posuzovaného. Odvolací soud jednal v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, č. j. 30 Cdo
979/2013-117, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30
Cdo 4582/2008. Dále dovolatel poukazuje na údajné pochybení soudů obou stupňů,
když v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodily, že existence duševní
poruchy prokázané znalcem je důvodem pro omezení svéprávnosti. Dovolatel se
domnívá, že je schopen samostatné existence, přičemž jeho příjem není tak
vysoký, aby odůvodňoval omezení dispozice s ním. Dovolatel proto navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu
2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že
byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o.s.ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako
přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k
dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z
těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví posuzovaný
svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím
přípustným. Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a cituje několik
rozhodnutí dovolacího soudu. K námitce dovolatele, že se soudy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
19. února 2014, sp. zn.
30 Cdo 232/2014, či s dřívějším rozsudkem dovolacího
soudu v téže věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 30
Cdo 979/2013) nezabývaly otázkou, koho nebo co by měla ohrožovat plná
svéprávnost posuzovaného, lze odkázat na rozsudky soudů obou stupňů, v nichž se
uvádí, že omezení svéprávnosti směřuje k ochraně posuzovaného. Rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, reaguje na
situaci, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a své
rozhodnutí v tomto směru nedostatečně odůvodnil, když nepodložil své právní
závěry jednotlivými skutkovými zjištěními, ale své rozhodnutí odůvodnil pouze
na základě tzv. souhrnného skutkového zjištění, tedy nepřezkoumatelným
způsobem. V projednávané věci však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a uvedl, že „se zdravotní stav posuzovaného rapidně zhoršil a zhoršila
se též jeho sociální situace, na niž, právě v důsledku své choroby, posuzovaný
nemá náhled. Také odvolací soud tak má, shodně se soudem prvního stupně, za
prokázané, že předpoklady pro omezení svéprávnosti posuzovaného v daném případě
existují a bylo tak důvodné k ochraně zájmů posuzovaného jeho svéprávnost
omezit.“ Rozhodnutí odvolacího soudu je proto přezkoumatelné a nijak se
neodchyluje od zásad vyložených v dovolatelem citovaném rozsudku. Je pravdou,
že existence duševní nemoci sama o sobě není důvodem pro omezení svéprávnosti,
ale omezení svéprávnosti již odůvodňuje skutečnost, že posuzovaný není schopen
– jak bylo ověřeno v řízení - plně chápat a předvídat následky svého jednání,
když je ve vnímání reality značně ovlivněn svou nemocí. Soud prvního stupně se navíc ve svém rozsudku ze dne 7. dubna 2014, č. j. Nc
483/2011-168, zabýval také otázkou uplatnění mírnějších opatření, avšak dospěl
k závěru, že posuzovaný nemá náhled na svou nemoc, přičemž jednání osob, které
mu chtějí pomoci, často hodnotí jako nepřátelské, a proto není reálné uplatnění
mírnějších opatření, zvláště když jeho rodinné vazby jsou téměř vymizelé,
popřípadě ovlivněné jeho pojetím reality. Ani poslední z dovolatelem citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008, není v
projednávané věci přiléhavé. Nejvyšší soud v něm dovolání posuzovaného odmítl a
ačkoliv uvedl, že omezení svéprávnosti je opatřením, které by mělo být ukládáno
pouze na dobu nezbytně nutnou, dále konstatoval, že „v posuzovaném případě je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno především na skutkovém závěru, že
dovolatel trpí trvalou duševní poruchou, která není jen přechodná, v jejímž
důsledku není schopen činit právní úkony v plném rozsahu, když rozsah
vymezeného omezení dovolatele odpovídá zjištěné intenzitě jeho duševní poruchy
a sleduje zejména ochranu jeho zájmů, takže jsou splněny předpoklady, aby byl i
nadále omezen ve způsobilosti k právním úkonům podle § 10 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud se při právním posouzení věci nedostal do interpretačních potíží
a posoudil ji konformně s ustálenou judikaturou soudů.“ Shodně s citovaným
závěrem i v projednávané věci soudy dospěly k závěru, že posuzovaný trpí
trvalou duševní poruchou, přičemž nemá na svou nemoc náhled a v důsledku této
nemoci není schopen činit právní úkony v plném rozsahu. Je třeba zdůraznit, že ze způsobu vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že jeho
podstatou je ve skutečnosti především nesouhlas s tím, jak soudy obou stupňů
zjistily skutkový stav, což ale nenaplňuje kritéria přípustnosti podle § 237
o.s.ř. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny
předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již
zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k
ustanovení § 243f odst. 3 o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.