30 Cdo 1136/2022-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci M. K., nar. XY, bytem v XY, adresa pro doručování: u pana V. K., XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 411/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2021, č. j. 71 Co 283/2021-243, takto: I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2021, č. j. 17 C 411/2017-231, kterým tento soud podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2021, č. j. 71 Co 327/2020-231, a to pro nezaplacení soudního poplatku z podaného dovolání (výrok I).
Zároveň odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním. Zároveň s jeho podáním požádala – v této věci již poněkolikáté – o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. V pořadí první taková žádost přitom byla usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2018, č. j. 17 C 411/2017-37, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.
4. 2018, č. j. 71 Co 135/2018-70, zamítnuta, a to s odůvodněním, že se ze strany žalobkyně v tomto řízení jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. S týmž zdůvodněním bylo v tomto řízení rovněž pravomocně rozhodnuto o tom, že se žalobkyni nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a že se zamítá její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro toto dovolací řízení (přičemž dovolání žalobkyně podala právě proti usnesení odvolacího soudu potvrzujícímu usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) – srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 11.
3. 2019, č. j. 17 C 411/2017-126, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, č. j. 71 Co 148/2019-141. Žalobkyně byla dále v tomto řízení opakovaně poučena o tom, že není možné přihlédnout ani k jejím dalším opakovaným žádostem totožného obsahu, a to prostřednictvím všech dalších rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu, která byla v tomto řízení vydána. Za popsaného stavu soud prvního stupně o opětovné žádosti žalobkyně spojené s jejím dovoláním nerozhodoval a věc předložil dovolacímu soudu k rozhodnutí.
Otázku, zda jsou u žalobkyně splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o jejím dovolání, proto nyní zhodnotil přímo dovolací soud, neboť opětovné posouzení této otázky soudem prvního stupně by vzhledem k dosavadnímu postupu žalobkyně v řízení vedlo k neustálému neukončenému řetězci rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků, resp. o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení (k tomu postupu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 82/2014, či usnesení ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3039/2019, či ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2529/2020 a 25 Cdo 2530/2020).
Z dosavadních rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy možnost osvobození žalobkyně od soudních poplatků opakovaně projednávaly a posuzovaly. Dospěly přitom k závěru, že se v tomto případě jedná ze strany žalobkyně o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Žalobkyně podle zjištění obou soudů podává značné množství obdobných žalob na náhradu škody a nemajetkové újmy proti žalované (jen u soudu prvního stupně více než 330) s obdobnými tvrzeními jako v tomto případě, s opakovaným identickým postupem, a zneužívá tak práva na přístup k soudu.
Podle odvolacího soudu se žalobkyně i v tomto řízení domáhá odškodnění za nesprávný úřední postup v souvislosti s délkou řízení, které skončilo zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku ze strany žalobkyně, přičemž taktéž v průběhu tohoto řízení podávala žalobkyně opakovaně návrhy na osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, kterým nebylo vyhovováno, a to ani v rámci odvolacího ani v rámci dovolacího řízení. Svými vlastními procesními úkony tak žalobkyně zapříčinila délku řízení (kterou nyní považuje za nepřiměřenou), v němž pro její postup nemohlo být rozhodnuto meritorně.
Protože žalobkyně ani v nynější žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení neuvádí žádné nové skutečnosti, které by mohly vést k rozdílnému rozhodnutí o této otázce (z hlediska formy i obsahu se jedná o podání téměř totožné s řadou předchozích podání žalobkyně v tomto řízení), resp. které by mohly zvrátit závěr soudů o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva (žalobkyně proti tomuto závěru nikterak nebrojí), dovolací soud neshledal podmínky pro její osvobození od zaplacení soudního poplatku podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
s. ř.“). Nejsou-li splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, pak současně nejsou splněny ani podmínky pro ustanovení zástupce (advokáta) pro dovolací řízení (§ 30 o. s. ř.). Podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší.
Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudní poplatek z podaného dovolání ve stanovené lhůtě nezaplatila, dovolací soud řízení o jejím dovolání podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud nepovažoval za žádoucí žalobkyni znovu vyzývat, aby zaplatila soudní poplatek za dovolání, neboť žalobkyně si je dobře vědoma své povinnost zaplatit soudní poplatek, z jejího dosavadního postupu v tomto řízení i v jiných řízeních (viz například řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn.
30 Cdo 896/2022 nebo sp. zn. 33 Cdo 3661/2019) se však jednoznačně podává, že soudní poplatek za dovolání hradit nehodlá a její reakcí by byla pouze opětovná a totožná žádost o osvobození od soudních poplatků, o které již opakovaně rozhodovaly soudy v tomto řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu