USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní
věci žalobce K. Q., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 243/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 58 Co 261/2019-425, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 C 243/2017-375, zastavil řízení v částce 407 354,96 Kč (výrok
I rozsudku), uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 181 712 Kč (výrok II
rozsudku), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 2 212 195,44 Kč
(výrok III rozsudku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech
řízení částku 432 Kč (výrok IV rozsudku). Dále uložil žalobci povinnost
zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na nákladech řízení
částku 1 445,50 Kč (výrok V rozsudku) a konečně uložil žalované povinnost
zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na nákladech řízení 1
004,50 Kč (výrok VI rozsudku). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III co do částky 675 855,44 Kč
potvrdil, ohledně částky 635 990 Kč a v nákladových výrocích IV až VI jej
zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení
částky 2 801 262,40 Kč, jež se skládala z částky 351 210,40 Kč jako náhrady
nákladů obhajoby, částky 132 350 Kč jako nákladů za vypracované znalecké
posudky, částky 1 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní
stíhání a částky 817 702 Kč jako náhrady za újmu na zdraví. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v tom rozsahu, kterým byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Nejvyšší soud jej však podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval ve skutečnosti, že postup porovnávání
obdobných případů pro stanovení adekvátní výše přiměřeného zadostiučinění
porušuje právo na spravedlivý proces, neboť neexistují komplexní informace z
rozhodnutí nižších soudů ohledně výše přiznaných zadostiučinění a základních
skutkových okolností případů. Nadto žalobce namítal, že postup, jakým soudy
obou stupňů porovnávaly skutkově podobné případy, byl v rozporu se závěry
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. K dovolání žalobce Nejvyšší soud uvádí, že v rozhodovací činnosti dovolacího
soudu je opakovaně judikováno, že stanovení výše odškodění nemajetkové újmy v
penězích podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je
úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění
proto nemůže zásadně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit,
leda by šlo o výši zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřenou, což však není
žalobcův případ.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Námitky žalobce proti hodnocení kritérií, na základě kterých odvolací soud
stanovil výši odškodnění, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu, pokud přihlédl k délce trestního stíhání, povaze trestní věci, délce
trestního řízení, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře
žalobce, okolnostem vzniku újmy a výši odškodnění přiznávané v obdobných
věcech. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a
přesvědčivě odůvodněna (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). V
projednávané věci ovšem odvolací soud významně odchylnou výši zadostiučinění
nepřiznal. Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že Ministerstvo spravedlnosti
uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů,
kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu
způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež
byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do
osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové
újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na
internetové stránce
https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiu
cineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim. Nelze tak souhlasit s tvrzením
žalobce, že postup založený na porovnávání újmy poškozeného s jinými případy,
kdy již odškodnění bylo přiznáno je protiústavní a žalobce nemá možnost
jakkoliv toto porovnání přezkoumat. Další v dovolání předestřená otázka představuje pouhou námitku nesprávného
hodnocení důkazů, jíž se žalobce domáhá přezkumu skutkových závěrů o
věrohodnosti jím vystavených potvrzení o zaplacení nákladů za obhajobu a za jím
předložený znalecký posudek. Pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké
skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda
provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na
zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný
skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení
věci.
Na další dovolatelem vymezené otázce, zda lze považovat náklady za vypracování
znaleckého posudku za účelně vynaložené, rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně)
nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce
nevyhověl (žalobce podle odvolacího soudu neprokázal, že by náklady na
vypracování znaleckého posudku uhradil a že by mu škoda z toho důvodu vznikla),
nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího
řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho
dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu