30 Cdo 1153/2022-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o nejasném podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 22 C 225/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2022, č. j. 15 Co 24/2022- 72, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 11. 2021, č. j. 22 C 225/2021-65, zprostil advokáta Mgr. Tomáše Svobodu, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, výkonu funkce spočívající v zastupování žalobce (výrok I.), rozhodl, že žalobci se další zástupce k ochraně jeho zájmů neustanovuje (výrok II.), odmítl žalobu ze dne 24. 2. 2020 doplněnou podáním ze dne 2. 6. 2021 (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že Mgr.
Tomáš Svoboda, advokát, se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, se nezprošťuje výkonu funkce spočívající v zastupování žalobce, ve výroku II usnesení soudu prvního stupně odvolací soud (tzv. bez náhrady) zrušil (výrok I usnesení odvolacího soudu). Ve výrocích III a IV odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, aniž by však svůj návrh odůvodnil určitými tvrzeními vymezujícími skutkový základ sporu.
Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroků II a III dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce, odkazuje na ustanovení § 237 o.
s. ř., tvrdí, že je dovolání přípustné, neboť otázka (náležitostí žaloby) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jiný důvod dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. však dovolatel neuvádí). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, je zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Chtěl-li žalobce dosíci toho, aby Nejvyšší soud jeho dovolání projednal, musel by logicky označit konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která řešila předestřenou materii, a která se podle mínění navzájem odlišovala. Žalobce však žádnou, natož rozdílnou, judikaturu v podaném a potud neprojednatelném dovolání neoznačil (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015, kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15). Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolání je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř.
nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nebylo třeba se již proto zabývat otázkou objektivní přípustnosti dovolání pokud
směřovalo též proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu