30 Cdo 120/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce JUDr. B. Š., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C
8/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7.
2016, č. j. 68 Co 218/2016-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal omluvy a zaplacení částky 300
000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla
být způsobena nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími Policie
České republiky, majícími šikanózní charakter, počínaje 17. 4. 2014
neoprávněnými výzvami policejní hlídky vůči žalobci jakožto neřidiči, sedícímu
na místě řidiče vozidla, poté jeho neoprávněným zadržením a násilným omezováním
jeho osobní svobody, když žalobce neuposlechl jejich výzev, při kterém
policisté hrubým a násilným způsobem zasáhli do jeho tělesné a osobní
integrity. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena i následně vedeným
napřed trestním a posléze kázeňským řízením pro jednání mající znaky přestupku,
dále zproštěním výkonu služby po dobu jednoho roku, a všemi dalšími úředními
úkony prováděnými v těchto řízeních, k jejichž vedení nebyl zákonný důvod, a
konečně veřejnou skandalizací žalobce ve sdělovacích prostředcích, o kterou se
přičinila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) vyloučil nároky na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nedůvodně vedeným
kázeňským řízením, zproštěním výkonu služby po dobu jednoho roku, všemi dalšími
úředními úkony prováděným v těchto řízeních, k jejichž vedení nebyl zákonný
důvod, veřejnou skandalizací žalobce ve sdělovacích prostředcích, o kterou se
přičinila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje,
k samostatnému řízení (výrok I), řízení o nárocích uvedených ve výroku I
zastavil a věc v tomto rozsahu postoupil policejnímu prezidentovi (výrok II) a
uložil žalobci náhradu nákladů řízení žalované ve výši 150 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce do výroků II
a III potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I) a
současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když podle
odvolacího soudu „o výkon státní (veřejné) moci nejde tam, kde stát nevystupuje
v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich
účastník rovný s účastníky ostatními. U nároků, kde stát vystupuje jako
zaměstnavatel, je dána pracovněprávní odpovědnost. Tomu se blíží i specifické
vztahy služební, tedy vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými
modifikacemi, které zdánlivě mohou evokovat jisté rysy výkonu veřejné moci. Avšak příslušné služební zákony obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti
státu za škodu v těchto vztazích (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. Komentář 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 8). Požadavek žalobce na náhradu škody (újmy) se odvíjí od porušení právní
povinnosti zaměstnanci žalované (ne)jednajícími jejím jménem v rámci
služebněprávního vztahu, nejedná se tedy o odpovědnostní vztah veřejnoprávní
povahy vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu její svrchované veřejné
moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost zákona č.
82/1998 Sb. Právní
úprava služebního poměru policisty totiž musí postihnout zvláštní povahu
‚zaměstnavatele‘ jako primárního nositele veřejné moci, potřebu začlenění
policisty do organizmu této veřejné moci a účast na jejím výkonu. Právní úprava
služebního poměru policisty má komplexní charakter, prvky soukromoprávní a
veřejnoprávní regulace jsou tu v různé míře smíseny a je nutno vždy rozborem
platné právní úpravy dovodit, zda jde o vztah pracovní nebo zda jde o vztah
jiný. Úprava služebního poměru má kodexový charakter, neboť užití zákoníku
práce je zde v převážné části vyloučeno, a tudíž jde o poměr veřejnoprávní
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97,
uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Nemůže být
proto dána pravomoc soudu pro projednání této věci ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012).“
Usnesení odvolacího soudu ve výroku I, a to v rozsahu, pokud jím byl potvrzen
výrok II usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zastavení
řízení o části žaloby vyloučené k samostatnému řízení a o postoupení této části
vyloučené věci k projednání policejnímu prezidentovi, napadl žalobce,
zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako
nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, zda pravomoc k
rozhodování o nároku policisty na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §
31a zákona č. 82/1998 Sb. (v tomto případě takové, která vznikla příslušníku
Policie České republiky nedůvodným, tj. nezákonně vedeným kázeňským řízením o
jednání majícím znaky přestupku, ve kterém jako správní orgán rozhodoval
služební funkcionář) má soud nebo služební funkcionář (policejní prezident),
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a pokud by snad
vyřešena byla, pak má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, na kterou již přiléhavým způsobem odkázal odvolací
soud, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací
praxe odchýlit.
Odvolací soud nerozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1.
2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, když konstatoval, že o výkon státní (veřejné)
moci se nejedná tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž
kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky
ostatními. U nároků, kde stát vystupuje jako zaměstnavatel, je dána jen
pracovněprávní odpovědnost. Tomu se blíží i specifické vztahy služební, tedy
vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými modifikacemi, které zdánlivě
mohou evokovat jisté rysy výkonu veřejné moci. Avšak příslušné služební zákony
obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v těchto vztazích
(srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 8). Požadavek žalobce na náhradu škody
(újmy) se odvíjí od porušení právní povinnosti zaměstnanci žalované
(ne)jednajícími jejím jménem při změně služebněprávního vztahu, nejedná se tedy
o odpovědností vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z rozhodnutí žalované při
výkonu její svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost
zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož žalobcem uplatněný nárok nelze posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb.,
bylo by zcela nadbytečné zabývat se předpoklady odpovědnosti podle tohoto
zákona.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že služební poměr
policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním.
Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře a po celou dobu svého průběhu se
výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem
soukromoprávním. Právní úprava služebního poměru policisty totiž musí
postihnout zvláštní povahu „zaměstnavatele“ jako primárního nositele veřejné
moci, potřebu začlenění policisty do organizmu této veřejné moci a účast na
jejím výkonu. Právní úprava služebního poměru policisty má komplexní charakter,
prvky soukromoprávní a veřejnoprávní regulace jsou tu v různé míře smíseny a je
nutno vždy rozborem platné právní úpravy dovodit, zda jde o vztah pracovní nebo
zda jde o vztah jiný. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že úprava služebního
poměru má kodexový charakter, neboť užití zákoníku práce je zde v převážné
části vyloučeno, a tudíž jde o poměr veřejnoprávní (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Nemůže být proto dána pravomoc soudu
pro pojednání této věci ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012).
K povaze služebního poměru policisty se opakovaně vyjadřuje i Nejvyšší správní
soud. Vychází při tom ze svého rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As
29/2003-102. Byť se závěry v něm vyslovené vztahují k předcházející úpravě
provedené zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“), lze tyto obecné teze využít i při
výkladu současné právní úpravy. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl,
že „věci vyplývající ze služebního poměru příslušníků Policie České republiky
upraveného výše citovaným zákonem nejsou věcmi pracovními, ani je nelze pro
jejich povahu považovat za věci soukromoprávní. Služební poměr byl
charakterizován jako institut veřejného práva, byl považován za právní poměr
státně zaměstnanecký. Důvody byly spatřovány v tom, že vzniká mocenským aktem
služebního funkcionáře a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od
poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož
účastníci mají rovné postavení. To se projevuje v právní úpravě služební kázně,
možnosti ukládat kázeňské odměny a tresty, omezené možnosti propuštění, úpravě
služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky při skončení
služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními
funkcionáři. Právní povaha služebního poměru příslušníka Policie České
republiky musí postihnout zvláštní povahu ‚zaměstnavatele‘ jako primárního
nositele veřejné moci, potřebu pevného začlenění policisty do organismu veřejné
moci a účast na jejím výkonu, ba dokonce - při výkonu státní správy – i tvorbu
vůle státu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci
soukromoprávního pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a
zvláště státních zaměstnanců o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného
práva“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6
As 75/2015). S tímto právním názorem se dovolací soud rovněž ztotožňuje.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst.
3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu