30 Cdo 1211/2023-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky 279 651,14 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 63/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 69 Co 168/2022-19, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 9. 2022, č. j. 74 C 63/2022-6, zastavil řízení vedené o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 279 651,14 Kč (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně svůj nárok na zaplacení zmíněné částky vůči žalované odvozuje ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť tvrdí, že odpovídá náhradě škody, jež jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Městského úřadu Jindřichův Hradec, odboru životního prostředí, ze dne 2.
8. 2021, č. j. OŽP/38255/21/IN-233. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda organizační složka státu může žalovat jinou organizační složku státu v rámci civilního soudního řízení, při jejímž řešení odvolací soud dle názoru žalobkyně pochybil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně, v souladu s nímž vedení soudního řízení v dané věci brání skutečnost, že žalobkyní i žalovanou je tatáž osoba, tj. Česká republika, tedy otázka, která má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jak dle žalobkyně plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, na straně jedné, a z rozsudku téhož soudu ze dne 12.
4. 2017, č. j. 31 Cdo 2764/2016, na straně druhé) anebo má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak (než jak plyne ze závěrů zmíněného rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 31 Cdo 2764/2016), přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž na řešení právní otázky vycházející ze závěru o totožnosti subjektu stojícího na obou procesních stranách, kterou jako jedinou žalobkyně v dovolání řádně vymezila, výlučně nespočívá.
Závěr, že vedení soudního řízení v dané věci brání neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., který učinil soud prvního stupně a který odvolací soud plně akceptoval, a na nějž proto zcela odkázal, vycházel nejen z řešení výše uvedené právní otázky vztahující se k účastenství v řízení, ale též z úvahy týkající se předmětu tohoto řízení. V souladu s posledně zmíněným závěrem soudů nižších stupňů totiž soud není nadán pravomocí ve věci rozhodnout také proto, že rozhodování o tom, která organizační složka je příslušná hospodařit s majetkem státu (v daném případě s částkou 279 651,14 Kč), je z jeho pravomoci vyloučeno právní úpravou obsaženou v § 9 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a ve vyhlášce Ministerstva financí č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem státu, přičemž vyloučen je též soudní přezkum jednostranného opatření podle § 20 zmíněného zákona a rozhodnutí podle § 19 odst. 2 uvedené vyhlášky (viz body 14 a 21 až 24 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, ve spojení s body 8 a 9 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu).
Ve vztahu k tomuto závěru však žalobkyně žádnou právní otázku způsobem upraveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. v dovolání nezformulovala, v návaznosti na což (logicky) v této části nevymezila ani příslušný důvod přípustnosti tohoto dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jak vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. Namísto toho se v závěrečné části dovolání omezila pouze na svůj nesouhlas s uvedeným závěrem soudů nižších stupňů. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu však pro vyhovění požadavkům kladeným ve zmíněném § 241a odst. 2 o.
s. ř. na obsahové náležitosti dovolání nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18), pročež je její dovolání v této části vadné. Jestliže některý z důvodů, pro nějž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil, obstojí, neboť jej žalobkyně v dovolání řádně nezpochybnila (tj. důvod spočívající v povaze předmětu řízení, jak ji zhodnotily soudy nižších stupňů), nemůže pak žádný další dovolací důvod (zde otázka účastenství proti sobě stojících organizačních složek státu) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení (které by se jinak nabízelo s ohledem na recentní judikaturu Nejvyššího soudu představovanou usnesením ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, reagujícím na novelu zákona č. 219/2000 Sb. provedenou zákonem č. 118/2020 Sb.) by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2019, sp. zn.
30 Cdo
4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu