30 Cdo 1226/2024-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně ERAMENT Trading s.r.o. v likvidaci, IČO 24147435, se sídlem v Praze 3, Olšanská 55/5, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 234 252 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 30/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. 53 Co 2/2024-110, takto: Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se v řízení domáhá vůči žalované zaplacení částky 234 252 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného zprvu před Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, následně před Odvolacím finančním ředitelstvím, dále před Městským soudem v Praze (pod sp. zn. 3 Af 27/2019) a konečně před Nejvyšším správním soudem (pod sp. zn. 4 Afs 353/2020). Předmětem tohoto řízení, jež bylo zahájeno dne 26. 10. 2012 a pravomocně skončilo dne 24.
10. 2022, byla daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2012 a s ní související nadměrný odpočet této daně, který žalobkyně v podaném přiznání k uvedené dani uplatnila, jakož i úrok z vratitelného přeplatku této daně (dále též jen „posuzované řízení“). Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 C 30/2023-101, řízení částečně zastavil, a to v rozsahu částky 140 985 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 27. 7. 2023 do zaplacení. Zastavení řízení se konkrétně týkalo té části vzneseného nároku, která se vztahovala k fázi posuzovaného řízení proběhnuvší jednak před Finančním úřadem pro hlavní město Prahu a jednak před Odvolacím finančním ředitelstvím.
O této části předmětu řízení již totiž bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto, a to v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 6/2022, pročež je ve vztahu k ní nyní dán nedostatek podmínek řízení představovaný existencí překážky věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 občanského soudního řádu). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť jej shledal věcně správným. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud úvodem připomíná, že je dovolacím důvodem, který byl v dovolání vymezen, striktně vázán, neboť podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Otázka, zda část zažalovaného nároku, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, vychází z totožného skutku, jako tomu bylo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
74 C 6/2022, při jejímž řešení měl odvolací soud pochybit, pokud na ni odpověděl kladně, přičemž se tím měl dle přesvědčení žalobkyně současně odchýlit jak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2289/2017, a usnesením ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, tak i od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Vyšlo-li po zahájení řízení v této věci najevo, že se žalobkyně odškodnění nemajetkové újmy odvozované od nepřiměřené délky téhož posuzovaného daňového řízení již v minulosti soudně domáhala, a to konkrétně v souvislosti s tou jeho částí, která probíhala v době od 26.
10. 2012 do 16. 4. 2019 před správními orgány (a s nímž žalobkyně v této předcházející žalobě spojila namísto navazujícího soudního řízení jiné řízení správní), zatímco další průběh posuzovaného řízení vedený před soudy rozhodujícími ve správním soudnictví již do skutkového vymezení tohoto nároku zahrnut nebyl, a bylo-li současně zjištěno, že o tomto předcházejícím požadavku žalobkyně již bylo soudem pravomocně meritorně rozhodnuto, odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud v rozsahu nároku, jenž byl opakovaně (duplicitně) vznesen v souvislosti s totožnou částí již dříve posuzovaného daňového řízení, nyní vedené řízení podle § 159a odst. 4 o.
s. ř. částečně zastavil, zatímco ve vztahu ke zbývající (nově uplatněné) části nároku vážící se k další fázi posuzovaného řízení, jež v předchozím řízení řešena nebyla, bude řízení dále pokračovat (vedle žalobkyní zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, jež bylo publikováno pod č. 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a které se předmětné otázce totožnosti skutku u daného typu nároků věnovalo z pohledu existence překážky věci zahájené, a dále např. usnesení ze dne 27.
9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3957/2014, nebo ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1671/2018). Předmětný závěr se současně nikterak neprotiví ani závěrům vysloveným v žalobkyní akcentovaném nálezu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16. Tím současně není nijak popřen ani jiný ustálenou judikaturou dovolacího soudu zastávaný závěr (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn.
30
Cdo 3442/2022), podle kterého nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je nárokem jediným, a to i v případě, že byla jeho dílčí část uplatněna již v průběhu průtažného řízení, pročež pro účely rozhodnutí o další části zadostiučinění platí nejen to, že kritéria, která byla posouzena k již posouzenému úseku, nelze z tohoto důvodu posoudit jinak (s výjimkou toho, co se následně změnilo), ale i to, že uplatnil-li žalobce další část nároku na zadostiučinění, je namístě, aby soudy i při vázanosti rozsudkem o první dílčí části nároku zohlednily při své úvaze o této další části nároku nejen další trvání posuzovaného řízení, ale (vcelku s ním) i předchozí dobu, po kterou bylo toto řízení vedeno.
Co do rozhodnutí o celkové výši zadostiučinění je totiž nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté zadostiučinění by se zásadně nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal- li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení nepřiměřeně dlouhého posuzovaného řízení, či žádal-li o část tohoto zadostiučinění již za jeho trvání, načež po jeho skončení žádá o další zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani otázka (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zda je překážka věci rozhodnuté dána ve výše uvedeném rozsahu i za situace, kdy se Obvodním soudem pro Prahu 1 v pravomocně skončeném řízení vlastní existencí ani výší předmětného nároku nezabýval, neboť zkonstatoval jeho promlčení, čímž dle názoru žalobkyně nedošlo ke „zhodnocení dosavadní délky řízení“. Závěr odvolacího soudu o existenci zmíněného nedostatku podmínek řízení postihujícím shora vymezenou část předmětu řízení je totiž i z tohoto pohledu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, v souladu s níž pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, je významné, zda tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku, jehož podstatu lze spatřovat především v jednání – ve všech jeho jevových formách – a v následku, který jím byl způsoben), nikoliv již to, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce; překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016). Dovolací soud nepřehlédl, že dle sdělení žalované obsaženém v jejím vyjádření k podanému dovolání byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 53 Co 47/2023-124, jímž bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 6/2022 pravomocně skončeno, zrušen na základě podané žaloby pro zmatečnost, a to usnesením Městského soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 53 Co 47/2023-176, které je rovněž součástí předloženého spisového materiálu.
V souladu s § 243f odst. 1 o. s. ř. je však pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o nyní řešeném dovolání určující stav, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu