30 Cdo 3442/2022-212
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J.
H., zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci,
Vrchlického 802/46, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 162 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod
sp. zn. 53 C 203/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 22. 3. 2022, č. j. 29 Co 197/2021-173,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3.
2022, č. j. 29 Co 197/2021-173, se ve výroku I potvrzujícím zamítnutí žaloby co
do částky 63 825 Kč a v navazujícím nákladovém výroku II zrušuje a věc se mu
vrací k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 162 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy
za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
17 C 220/2009.
2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.
6. 2021, č. j. 53 C 203/2018-145, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na
žalované zaplacení částky ve výši 162 000 Kč (výrok I), uložil žalobci nahradit
žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II), ustanovenému zástupci
žalobce Mgr. Pavlu Maršálkovi, advokátovi, se sídlem Vrchlického 802/46, 460 14
Liberec, přiznal odměnu a náhradu nákladů výdajů ve výši 14 200 Kč (výrok III),
a rozhodl, že stát – Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení
placených státem vůči žalobci (výrok IV).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil potud, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci 98 175 Kč a ve zbývající části zamítající žalobu rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále uložil
žalované nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu nákladů právního zastoupení
advokátem Mgr. Pavlem Maršálkem před soudy obou stupňů na účet Okresního soudu
v Liberci, a to ve výši 14 200 Kč za řízení před soudem prvního stupně a ve
výši 6 180 Kč za řízení odvolací (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze
spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 220/2009 soud
prvního stupně zjistil, že žaloba byla ve věci podána dne 21. 10. 2009. Žalobci
I. R. a J. N. (v tomto odstavci dále také jen „žalobci“) touto žalobou
uplatňovali vůči J. H. (v tomto odstavci dále také jen „žalovaný“) nárok na
vydání bezdůvodného obohacení v částce 55 400 Kč, který žalovanému vznikl tím,
že užíval byt ve vlastnictví žalobců po ukončení nájemního vztahu bez právního
důvodu. Dne 18. 11. 2010 žalovaný uplatnil proti žalobcům vzájemný návrh,
kterým požadoval zaplacení částky 178 600 Kč, eventuálně částky 136 800 Kč z
titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť ode dne 1. 1. 2007 žalobcům platil
nájemné bez právního důvodu. Následně žalovaný několikrát žádal o ustanovení
právního zástupce. Usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. 17 C 2020/2009-64, soud
ustanovil žalovanému k ochraně jeho zájmů v této věci zástupce JUDr. Martina
Köhlera. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 19. 2. 2012 odvolání, které
bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 26. 4. 2012, č. j. 30 Co 169/2012-84. Opatřením ze dne 12. 6. 2012 byla
věc přidělena jinému soudci, a to Mgr. Jiřímu Kalíkovi, a dne 31. 1. 2013 se ve
věci konalo první jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem ustanovení
znalce na stanovení obvyklé výše nájemného za předmětný byt. Znalec soudu
předložil znalecký posudek dne 29. 10. 2013. Další jednání nařízené na den 11.
2. 2014 bylo odročeno na žádost zástupce žalovaného na den 18. 2. 2014, kde
bylo znovu odročeno na den 27. 3. 2014 za účelem předvolání znalce. Dne 3. 4.
2014 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobcům částku 38 000 Kč s příslušenstvím, ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit žalobcům částku 17 400 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta,
vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobci vydali bezdůvodné obohacení ve výši
136 800 Kč, byl zamítnut a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům
náhradu nákladů řízení. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání. Z výpisu
z ISIR ze dne 2. 3. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 26. 11. 2015, č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-A-7, bylo zjištěno,
že byl zjištěn úpadek žalovaného (dlužníka J. H.) a bylo povoleno řešení úpadku
dlužníka oddlužením. Žalovaný dne 12. 12. 2016 navrhl, aby soud pokračoval v
řízení o vzájemném návrhu žalovaného, neboť na řízení o nároku žalovaného
nedopadá přerušení řízení. Dne 8. 7. 2018 žalovaný podal prostřednictvím své
právní zástupkyně stížnost na průtahy v řízení. Vrchní soud v Praze usnesením
ze dne 3. 9. 2019, č. j. UL 40/2019-252, zamítl návrh na určení lhůty k vydání
usnesení o návrhu žalovaného na pokračování v řízení vedeném Krajským soudem v
Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 4. 2014, č. j. 17 C
220/2009-203, ve výroku III zamítajícím vzájemný návrh žalovaného na zaplacení
136 800 Kč a ve výroku IV o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Dne 8. 8. 2019 dal žalovaný
podnět k nařízení jednání ve věci, neboť již uplynulo devět měsíců od doručení
usnesení odvolacího soudu. Následně byla vydána další rozhodnutí týkající se
právního zastoupení žalovaného. Další jednání ve věci bylo nařízeno na den 14.
9. 2020, a následně bylo několikrát odročeno na žádost žalovaného nejprve na
den 21. 10. 2020, následně na den 11. 1. 2020 (správně zřejmě „2021“ – pozn.
Nejvyššího soudu), den 29. 3. 2021 a den 31. 5. 2021. Z usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, č. j. KSLB 76 INS
28797/2015-B-184, bylo zjištěno, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění
oddlužení žalovaného a žalovaný byl osvobozen od placení pohledávek zahrnutých
do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podáním ze dne 10. 5.
2021 žalovaný požádal soud, aby pokračoval v řízení o odvolání, neboť
insolvenční řízení, kterým došlo k původnímu přerušení odvolacího řízení, bylo
skončeno. Z přípisu ze dne 12. 5. 2021 bylo zjištěno, že jednání nařízené na
den 31. 5. 2021 nebude odročeno, neboť k tomu není důvod.
5. V rámci právního posouzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že
řízení trvá více než 11 let a dosud nebylo pravomocně skončeno, takže délku
řízení nelze považovat za přiměřenou a došlo i k průtahům především v období od
1. 8. 2014 do 10. 8. 2018, kdy v řízení ohledně vzájemného návrhu žalobce nebyl
učiněn žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci, přestože řízení o vzájemném
návrhu přerušeno nebylo. Soud prvního stupně však vzal v úvahu, že za období od
zahájení řízení do 13. 3. 2015 již žalobci byla přiznána náhrada nemajetkové
újmy Obvodním soudem pro Prahu 2 a z tohoto důvodu se zabýval pouze nároky
žalobce na náhradu nemajetkové újmy za dobu od 13. 3. 2015. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že přestože řízení o vzájemném návrhu žalobce (v tomto řízení)
přerušeno nebylo, nemohlo o něm být rozhodnuto v době přerušení primárního
řízení, neboť obě věci spolu úzce souvisely a nemohlo být o vzájemném nároku
rozhodnuto izolovaně. Žalobci mohl být přiznán toliko rozdíl mezi výší
nájemného, které platil, a výší obvyklého nájemného stanoveného znalcem, neboť
bezdůvodné obohacení vznikalo i na straně žalobce, který byt užíval bez
právního důvodu. Dále soud prvního stupně došel k závěru, že věc byla složitá a
vyžadovala i znalecký posudek o obvyklé výši nájemného. Dalším hlediskem pro
posouzení vzniku nemajetkové újmy a její výše je význam řízení pro poškozeného,
přičemž v daném případě muselo být žalobci zřejmé, že reálně může být úspěšný
pouze v části svého nároku, který převyšuje nárok žalobců v původním řízení.
Prodlužování řízení také částečně zavinil svým chováním žalobce, který
opakovaně žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a poté ustanoveného
zástupce odmítal, dále pak žádal o odročení jednání v období od podzimu roku
2020 do jara 2021 z důvodu ohrožení epidemií nemoci Covid-19. Soud prvního
stupně proto shrnul, že žalobci nebyla nepřiměřenou délkou řízení způsobena
újma a žalobce se významně podílel na prodlužování řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního
stupně. Uvedl, že soud prvního stupně zásadně správně postupoval v souladu s
rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, když zadostiučinění
připustil pouze za fázi řízení, která nebyla v předchozím odškodňovacím řízení
zohledněna, přičemž je ovšem při odškodnění dalšího průběhu řízení třeba
přihlédnout k celkové délce řízení. V tomto směru soud prvního stupně podle
soudu odvolacího správně konstatoval, že řízení trvá již více než 11 let, což
nelze považovat za přiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně však podle
odvolacího soudu při posouzení důvodů nepřiměřené délky řízení a zjištěných
průtahů dospěl k nesprávnému závěru, že nepřiměřené prodloužení řízení si
zavinil sám žalobce svými procesními úkony nebo že nastaly objektivní důvody,
pro něž nebylo možno o vzájemném návrhu žalobce v řízení sp. zn. 17 C 220/2009
dříve rozhodnout. Lze sice pochopit, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci neměl jasno v tom, zda zjištěním úpadku J. H. došlo k přerušení
řízení i pokud jde o jeho vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení,
neboť oba nároky spolu skutečně úzce souvisely. Tento právní názor Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci však nebyl podle odvolacího soudu
správný a došlo tak k bezdůvodnému prodloužení řízení od roku 2016 do roku
2018. Spis byl pak Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vrácen
Okresnímu soudu v Liberci po zrušení jeho rozsudku teprve s větším zpožděním
dne 12. 8. 2019. V průběhu dalšího řízení rovněž procesní úkony soudu
neprobíhaly v dostatečně rychlém sledu, řízení se poněkud zdrželo řešením
právního zastoupení žalobce a ke zrušení ustanovení advokátky žalobce
přinejmenším výrazně přispěl svým hrubým chováním vůči ustanovené zástupkyni.
Žalobce také opakovaně žádal o odročení jednání z důvodu tvrzeného ohrožení
covidem, což sice nelze podle odvolacího soudu považovat za cílené prodlužování
řízení, nelze však pominout, že šlo o důvody odročení jednání na jeho straně,
jimž byl soud nucen vyhovět, a nelze tedy prodloužení řízení v tomto rozsahu
považovat za nesprávný úřední postup soudu. Z důvodů na straně žalobce došlo
podle odvolacího soudu k prodloužení řízení o přibližně 11 měsíců.
7. Dále se odvolací soud zabýval složitostí řízení, přičemž se ztotožnil
s názorem soudu prvního stupně, že je nutno shledat řízení složitějším a
náhradu za průtahy proto snížit o 20 %. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce
správně poukázal na to, že význam řízení pro poškozeného nelze zcela ztotožnit
s peněžitým předmětem sporu, náhradou nemajetkové újmy je odškodňována
nejistota poškozeného a určité obavy o výsledek řízení, které jsou zbytečně
prodlužovány nepřiměřenou délkou řízení a průtahy. Na druhou stranu odvolací
soud uvedl, že význam řízení je do značné míry odvozen od předmětu řízení
vyjádřeného peněžitou částkou a v daném případě žalobce uplatnil vzájemným
návrhem nárok na plnění ve výši 146 000 Kč, čímž požadoval k vrácení všechny
prostředky, které svým pronajímatelům či poskytovatelům bytu v určitém období
zaplatil. Žalobci však muselo být podle odvolacího soudu zřejmé, že takovou
částku nemůže dostat nazpět zcela, neboť v předmětném období byt užíval, a
vzniklo by proto bezdůvodné obohacení i jemu v rozsahu náhrady za užívání bytu
odpovídající obvyklému nájemnému. Odvolací soud upozornil na to, že žalobce při
posledním jednání soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 17 C 220/2009 uvedl, že
protistraně nabízel smír při zaplacení částky 50 000 Kč až 60 000 Kč k jeho
rukám. Podle výsledku zkoumání znalce a jím zjištěných částek obvyklého
nájemného v předmětném období však skutečná úspěšnost žalobce bude zřejmě ještě
nižší. Pro posouzení závažnosti nemajetkové újmy žalobce způsobené nepřiměřenou
délkou řízení však nutno dle odvolacího soudu přisoudit menší význam řízení pro
žalobce i tím, že předmětem řízení bylo vrácení částek za delší zpětné období,
platby představovaly náhradu za užívání bytu, které žalobce konzumoval a spor o
vrácení částek se tedy již nedotýkal tehdejších aktuálních poměrů žalobce. Šlo
o běžný spor pronajímatele a nájemce, jak sám žalobce zdůrazňuje, a nijak se
proto nedotýkal citlivých osobnostních práv žalobce. Význam řízení pro žalobce
tedy shledal odvolací soud celkově nízkým. Při hodnocení přiměřeného odškodnění
odvolací soud uvedl, že je třeba zohlednit i celkovou dobu řízení a odvolací
soud má proto za to, že obvyklou sazbu náhrady 15 000 Kč za rok, kterou
uvažoval i Obvodní soud pro Prahu 2 ohledně odškodnění za předchozí období, jak
vyplývá z ustálené soudní praxe, je třeba zvýšit o 10 % za pokračující průtahy
a již značně neúměrnou délku řízení, a přiznat tak sazbu 16 500 Kč za rok. S
ohledem na poměrně nízký význam řízení pro žalobce však odvolací soud neshledal
podmínky pro navýšení ve větším rozsahu. Za 7 let dalšího řízení tak základní
náhrada představuje částku 115 500 Kč. Tuto částku odvolací soud ponížil o 5 %
připadající na období, o něž bylo řízení prodlouženo z důvodů na straně
žalobce, a zvýšil o 10 % vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení byla
způsobena i většími průtahy na straně soudu. Dále pak byla náhrada snížena o 20
% pro složitost řízení danou souběžně posuzovanými nároky obou procesních stran
uplatněných žalobou a vzájemným návrhem a potřebou znaleckého posudku.
Takto
odvolací soud převzal snížení náhrady o 20 %, jak posoudil i dříve vydaný
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Výsledkem těchto úvah je snížení základní
náhrady ve výši 115 500 Kč o 15 % na částku 98 175 Kč. Takto přiznaná náhrada s
již dříve poskytnutou náhradou ve výši 30 000 Kč představuje 128 175 Kč a
nepřesahuje tak částky, které byly předmětem odškodňovaného řízení. Odvolací
soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 98 175 Kč do 1 měsíce od
právní moci rozsudku, což je lhůta umožňující žalované jako státnímu orgánu
vyřídit proceduru se zaplacením této částky ze státních prostředků.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku, v němž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o zaplacení
162 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací
důvody.
9. Odvolací soud měl dle žalobce nesprávně posoudit otázku, zda, je-li v
průtažném řízení projednáváno vícero samostatných návrhů jako v případě
dovolatele (původní žaloba žalobců a vzájemná žaloba dovolatele), se má jako ze
základní sazby vyjít z násobku základní sazby počtem projednávaných návrhů v
průtažném řízení, o nichž bylo rozhodováno nepřiměřeně dlouze.
10. Odvolací soud podle žalobce nesprávně, z důvodu překážky věci
rozhodnuté, neuznal dovolatelem uplatněný nárok na kompenzaci porušení práva na
přiměřenou délku řízení, a to ve vztahu k průtahům v řízení, které doprovází
rozhodnutí o jeho vzájemné žalobě, neboť tento nárok nebyl ve vztahu ke
vzájemné žalobě žalobcem nikdy uplatněn.
11. Dále dle žalobce odvolací soud nesprávně, z důvodu překážky věci
rozhodnuté, neuznal dovolatelem uplatněný nárok na kompenzaci porušení práva na
přiměřenou délku řízení, který se týká částky 11 125 Kč. Tuto částku by v
předchozím odškodňovacím řízení býval dovolateli soud přiznal, a to v rámci
částky 41 125 Kč, kterou soud shledal jako oprávněnou a dovolateli jí nepřiznal
pouze z důvodu, že ji nepožadoval. Odvolací soud se podle žalobce mýlí v tom,
že jde o překážku věci rozhodnuté, jelikož uvedená částka 11 125 Kč v
předchozím odškodňovacím řízení nebyla zohledněna, nýbrž soud pouze konstatoval
oprávněnost takovéto částky, pokud by ji dovolatel požadoval.
12. Odvolací soud taktéž podle žalobce nesprávně posoudil kritérium
složitosti řízení, když shledal průtažné řízení za složitější a ponížil tak
náhradu za průtahy o 20 %.
13. Přípustnost dovolání ohledně výše uvedených otázek spatřuje žalobce
v tom, že se dle jeho názoru jedná o otázky, které dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny.
14. Závěrem dovolatel namítá vadu řízení spočívající v nedostatečném
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která dovolateli brání v efektivním
využití tohoto mimořádného prostředku dovolání.
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání není dle
jejího názoru důvodné, když dovolatel zpochybňuje a napadá skutková zjištění,
což je ale v dovolacím řízení nepřípustné. Žalovaná se proto domnívá, že by
dovolání žalobce mělo být Nejvyšším soudem zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku
hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k
aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v
případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již
to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
21. Otázka týkající se kritéria složitosti řízení přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení
neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud shodně se soudem
prvního stupně snížil základní výši zadostiučinění z důvodu skutkové složitosti
spočívající v nutnosti znaleckého zkoumání a z důvodu procesní složitosti dané
především velkým množstvím žádostí o odročení ze strany žalobce (srov.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
22. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro otázku, zda
odvolací soud nesprávně, z důvodu překážky věci rozhodnuté, neuznal dovolatelem
uplatněný nárok na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení
týkající se částky 11 125 Kč. Tu by v předchozím odškodňovacím řízení býval
dovolateli soud přiznal, a to v rámci částky 41 125 Kč, kterou soud shledal
jako oprávněnou a dovolateli jí nepřiznal pouze z důvodu, že ji nepožadoval
(odst. 11 tohoto rozsudku), jakož i pro otázku zohlednění řízení o vzájemné
žalobě v době do skončení předchozího odškodňovacího řízení, neboť na řešení
těchto otázek napadené rozhodnutí nestojí.
23. Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu
nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobce se mohl
proti napadenému rozhodnutí bránit. Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je
či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto
rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
24. Dovolání je přípustné ohledně otázky, zda v případě, kdy je v
průtažném řízení projednáváno vícero samostatných návrhů, jako v případě
dovolatele (původní žaloba žalobců a vzájemná žaloba dovolatele), má se při
stanovení přiměřeného zadostiučinění vyjít ze základní sazby zadostiučinění
vynásobené počtem projednávaných návrhů v průtažném řízení, o nichž bylo
rozhodováno nepřiměřeně dlouze, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešena.
25. Dovolání je dále přípustné pro posouzení otázky, jakým způsobem má
být stanoveno zadostiučinění v případě, kdy již ve vztahu k posuzovanému řízení
bylo dříve odškodnění poskytnuto, dané řízení dále pokračovalo a nyní je
žalována náhrada nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku v dalším rozsahu,
neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v
sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009, a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České
republice, stížnost č. 12605/02, § 66, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP
ze dne 27. 6. 2000, ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96),
jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění
za porušení práva na projednání věci v přiměřené době [srov. část IV písm. d)
Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1313/2010]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za
nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím
větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu
předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu,
vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10.
30. Z uvedeného vyplývá, že čím více nároků je předmětem posuzovaného
řízení, tím větší je zpravidla jeho význam, přičemž je lhostejné, kým byly
nároky do řízení vneseny, tj. zda jde o vícero nároků na straně žalobce, nebo
proti sobě stojí nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou. Vždy je třeba
vycházet z toho, jak řízení skutečně probíhalo, tj. co bylo jeho předmětem,
nikoli z toho, jak probíhat mohlo, tj. že mohly být nároky uplatněny
samostatně. Nadto v daném případě by se i u samostatných řízení uplatnila úvaha
o jejich souběžném průběhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 3064/2020, nebo ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010),
neboť v obou řízeních by bylo posuzováno v zásadě totéž, tj. výše plnění
žalobce za užívání bytu, a proto by bylo třeba je považovat v rozsahu
souběžného průběhu za řízení jediné s jedinou újmou vzniklou v důsledku jeho
nepřiměřené délky.
31. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že napadené
rozhodnutí je věcně správné, pokud odvolací soud vycházel ze základní částky
zadostiučinění za jediné řízení, nikoli za řízení dvě, jak se toho domáhal
žalobce.
32. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, jakým způsobem má být
stanoveno zadostiučinění v případě, kdy již ve vztahu k posuzovanému řízení
bylo dříve odškodnění poskytnuto, dané řízení dále pokračovalo a nyní je
žalována náhrada nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku v dalším rozsahu.
33. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání
řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty
třetí OdpŠk, lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, jež je mu dána k
dispozici, neboť by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu
vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že
má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá
objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení
formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a
vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování
(viz Stanovisko). Judikaturou byly dovozeny takové případy, kdy uvedenou
možnost poškozenému nelze přiznat, a to buď z důvodu, že až do skončení
průtažného řízení nelze určit význam tohoto řízení, a tím pádem ani stanovit
přiměřenou výši zadostiučinění (v průtažných konkursních a insolvenčních
řízeních), či v samotném průtažném řízení lze poškozenému poskytnout přiměřené
odškodnění ve formě, jíž v odškodňovacím řízení poskytnout nelze (v případě
průtažných trestních řízení).
34. Současně ale nelze pominout, že nárok na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je nárokem jediným, a
to i v případě, že byla jeho dílčí část uplatněna již v průběhu průtažného
řízení. Pro účely rozhodnutí o další části zadostiučinění přitom platí, že
kritéria, která byla posouzena k již posouzenému úseku, nelze (pro rei
iudicatae) posoudit jinak, s výjimkou toho, co se následně změnilo, typicky
dalšího trvání průtažného řízení (clausula rebus sic stantibus). Jestliže v
předchozím řízení o dílčí části zadostiučinění soudy shledaly uplatněnou dílčí
část nároku zcela důvodnou, resp. měly za to, že přiměřeným zadostiučiněním by
již v té době byla částka dokonce vyšší, pak uplatnil-li nyní žalobce další
část nároku na zadostiučinění, je namístě, aby soudy i při vázanosti rozsudkem
o první dílčí části nároku (§ 159a o. s. ř.) zohlednily nejen další trvání
průtažného řízení, ale i předchozí dobu trvání průtažného řízení, vyplývá-li z
rozsudku o první dílčí části nároku, že podle stavu v době rozhodování nebylo
výrokem rozsudku (s ohledem na vázanost žalobou) přiznáno zadostiučinění v plně
adekvátní výši. Odmítl-li se odvolací soud touto dílčí částí nároku na
zadostiučinění zabývat s odůvodněním, že o této bylo již dříve rozhodnuto, je
jeho právní posouzení věci nesprávné. Co do rozhodnutí o celkové výši
zadostiučinění je nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté zadostiučinění by
se zásadně (samozřejmě při vázanosti předchozím rozsudkem ve vztahu ke tehdy
posuzovanému období) nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li
poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-
li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení
o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Pro opačný přístup dovolací
soud neshledává žádný logicky ospravedlnitelný důvod. Dojde-li k odškodnění
újmy způsobované průtažným řízením již v jeho průběhu, může sice dojít k tomu,
že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku
sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu
působící situace a že by poškozený další trvání průtažného řízení vnímal jako
řízení nově započaté (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn.
30 Cdo 2328/2015). Uvedené samozřejmě neznamená, že v dalším průběhu trvání
průtažného řízení nemohou nastat nové skutečnosti, které mohou ovlivnit
posouzení i jiných kritérií než jenom kritéria celkové délky řízení, stejně
jako se v důsledku toho může měnit poměr, v jakém se jednotlivé okolnosti
(kritéria) podílela na celkové délce řízení, opět s respektem k tomu, o čem
bylo již dříve závazně rozhodnuto. Nelze tak např. zohledňovat skutečnosti,
které nastaly již v průběhu prvně posuzované části průtažného řízení, avšak
účastníci je opomenuli uplatnit, ani takové skutečnosti bez změny skutkového
stavu v dalším období opětovně soudem posuzovat.
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí
žaloby co do částky 63 825 Kč zrušil, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k
dalšímu řízení.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu