USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce R.
H., narozeného dne XY, bytem v XY (právního nástupce původní žalobkyně A. K.,
narozené dne XY, posledně bytem v XY, zemřelé dne 12. ledna 2014), zastoupeného
JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G.
Masaryka 38/10, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce V. L.,
narozeného dne XY, a L. L., narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených
Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti
žalovaným 1) A. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludmilou
Gregorovou, advokátem se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 725/60, 2) K.L.H.
Credit, spol. s.r.o. – v likvidaci, původně se sídlem v Brně, Vinohrady 43,
identifikační číslo osoby 607 31 583, zaniklé dne 6. listopadu 2014 výmazem z
obchodního rejstříku z důvodu ukončení likvidace společnosti, 3) M. B.,
narozenému dne XY, bytem v XY, a 4) J. B., narozené dne XY, bytem tamtéž, oběma
zastoupeným JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o
určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96, o dovolání žalovaných 3) a 4) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2017, č. j. 14 Co
378/2009-598, t a k t o:
I. Dovolání žalovaných 3) a 4) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem, vedlejšími účastníky na straně žalobce a
žalovanými 3) a 4) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. – IV.). V dané věci se žalobkyně domáhala jednak určení neplatnosti dále
uvedených kupních smluv ve vztahu mezi smluvními stranami, jednak určení svého
vlastnického práva ohledně specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně
založil své rozhodnutí na závěru, že na uplatněných nárocích o určení
neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2. července 1996 mezi žalobkyní a
žalovanou 2), dne 2. prosince 1996 mezi žalovanou 2) a žalovanou 1) a dne 7. března 2003 mezi žalovanou 1) na jedné straně a žalovaným 3) a žalovanou 4) na
straně druhé, ve všech případech ohledně předmětných nemovitostí, nemá
žalobkyně naléhavý právní zájem. Zamítavé rozhodnutí v řízení o určení
vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem proti žalovaným 1) a 2) odůvodnil
rovněž nedostatkem naléhavého právního zájmu, protože žalované nejsou zapsány
jako vlastnice v katastru nemovitostí. Zamítnutí žaloby o určení vlastnictví
žalobkyně k uvedeným nemovitostem proti žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně
založil na závěru o platnosti uvedené kupní smlouvy. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 13. května 2010, č. j. 14 Co 378/2009-282, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ad a) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení
neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 2.7.1996 mezi žalobkyní a 2. žalovaným, dne 2.12.1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou a dne 7.3.2003 mezi
1. žalovanou na jedné straně a 3. žalovaným a 4. žalovanou na straně druhé, ve
všech případech ohledně domu č.p.XY na pozemku p. č. XY a pozemku p. č. XY v
katastrálním území XY, obci XY“, a ad b) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby
o určení vlastnictví žalobkyně k domu č.p. XY na pozemku p. č. XY a k pozemku
p.č. XY v katastrálním území XY, obci XY proti 1. žalované a 2. žalovanému“, a
změnil jej ve výroku I. ad c) „ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby
o určení vlastnictví proti 3. žalovanému a 4. žalované tak, že se určuje, že
žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV XY u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY pro
katastrální území XY, obec XY, dříve okres XY, a to domu č.p. XY na pozemku
p.č. XY a pozemku XY – zastavěná plocha a zádvoří“ a výroku I. ad d) „ve výroku
II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou tak, že
žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Ve výrocích II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
Odvolací soud v tomto svém rozsudku mj. vyložil, že z obsahu ujednání stran,
zejména ze smlouvy o půjčce, je zřejmé, že jejich úmyslem nebylo uzavřít kupní
smlouvu, na základě níž by se stal žalovaný 2) vlastníkem sporných nemovitostí
se současným zaplacením kupní ceny formou zápočtu na svou pohledávku na vrácení
půjčené částky 1.000.000,- Kč, nýbrž tímto způsobem zajistit plnění závazků
žalobkyně ze smlouvy o půjčce, aniž by však bylo možno tuto smlouvu hodnotit
jako smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu § 553 obč. zák.
Kupní
smlouva je navíc neplatná i pro obcházení zákona, neboť byť její obsah je
právně dovolený, byla uzavírána s cílem dosáhnout výsledku, který není zákonem
předvídán a není žádoucí, neboť účastníci obešli institut zajišťovacího převodu
práva, k jehož naplnění jejich projevy vůle fakticky směřovaly, a bylo tím
znemožněno dosažení výsledku jednání předvídaného tímto institutem pro případ
splnění závazků ze smlouvy o půjčce, tedy zpětný převod vlastnického práva na
žalobkyni, jak bylo jejich úmyslem s ohledem na to, že současně dne 2. července
1996 sepsali zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného 2) ke
sporným nemovitostem. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami žalovaných 3) a
4), že i kdyby byla shledána neplatnou smlouva ze dne 2. července 1996, nebyla
by přinejmenším neplatná kupní smlouva, kterou nabyli sporné nemovitosti od
žalovaného 2) do svého vlastnictví v roce 2003, a to s přihlédnutím k nálezu
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října
2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, který se týkal případu odstoupení od smlouvy. Odvolací soud k této námitce dále uvedl: „V tomto směru je třeba odkázat na
konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například rozhodnutí R
29/2007 či 22 Cdo 1836/2002, dle něhož situace vyvolaná odstoupením od smlouvy
o převodu nemovitostí není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka. I když
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/2007,
uvedl, že nález týkající se odstoupení od smlouvy lze vztáhnout i na případ,
kdy první kupní smlouva byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením (například
neplněním rozvazovací podmínky mající obdobné právní důsledky jako odstoupení
od smlouvy), není ani toto rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky, neboť je nelze považovat za srovnatelné k
situaci, kdy určitá osoba nabývá věc na základě neplatného právního úkonu v
dobré víře od osoby, která není vlastníkem převáděné věci, na rozdíl od případů
rozebíraných nálezy Ústavního soudu České republiky, v nichž jde o odstoupení
od smlouvy nebo zrušení smlouvy dříve platné a účinné. Je třeba vycházet i
nadále z toho, že další nabyvatel nemovitostí převáděných od původního
vlastníka neplatnou kupní smlouvou se nestává jejich vlastníkem jen na základě
toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v
zápis do katastru nemovitostí.“
K dovolání žalovaných 1), 3) a 4) Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 30
Cdo 1587/2011, dovolání žalované 1) odmítl, dovolání žalovaných 3) a 4) zamítl
a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Na základě podané ústavní stížnosti žalovanou 1) a dále nyní žalovanými 3) a 4)
Ústavní soud nálezem ze dne 20. listopadu 2013, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, zrušil
shora označené rozsudky Nejvyššího soudu i odvolacího soudu.
Ústavní soud ve
vydaném nálezu vyložil, že otázka dobré víry stěžovatelů byla pro posouzení
otázky vlastnictví předmětných hodnocení podstatná, přičemž obecné soudy
závažným způsobem pochybily, jestliže se s námitkami stěžovatelů v tomto směru
vznesenými nikterak nevypořádaly. Jelikož žalobkyně dne 12. ledna 2014 zemřela, rozhodl odvolací soud usnesením
ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 14 Co 378/2009-558, o tom, že v řízení bude na
místo zemřelé žalobkyně pokračováno s jejím dědicem R. H. Usnesením ze dne 23. června 2017, č. j. 14 Co 378/2009-582, bylo rozhodnuto o
přípustnosti vstupu vedlejších účastníků V. L. a L. L. do řízení na straně
žalobce. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 19. října 2017, č. j. 14 Co 378/2009-598, o
odvolání původní žalobkyně rozhodl následovně:
„I. Rozsudek soudu I. stupně se
a) v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené 2. 7. 1996 mezi původní žalobkyní A. K. a 2. žalovaným, dále o určení
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 2. 12. 1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou
a žaloby o určení vlastnictví, a to ve vztahu k 2. žalovanému, ruší a řízení se
v tomto rozsahu zastavuje,
b) potvrzuje v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou ve vztahu k
1. žalované a o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 7. 3. 2003 mezi 1. žalovanou na jedné straně a 3. žalovaným a 4. žalovanou na straně druhé,
c) mění ve zbývající části výroku I. tak, že se zamítá žaloba o určení
vlastnictví původní žalobkyně A. K. k pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí
je dům číslo popisné XY, v katastrálním území XY a obci XY, ke dni 13. 5. 2010
vůči 1. žalované, 3. žalovanému a 4. žalované“,
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) (dále též
„dovolatelé“ nebo „žalovaní“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání,
které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
případně nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s.
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Předně je třeba zdůraznit, že dovolání žalovaných, pokud je jimi napadán výrok
I. rozsudku odvolacího soudu v částech a), b) a c), neobsahuje zákonem
stanovené náležitosti, neboť v tomto směru dovolatelé neuplatnili řádně
dovolací důvod ani nevymezili předpoklady přípustnosti svého dovolání.
Za řádné dovolání lze tak považovat tu část dovolání, v němž dovolatelé
uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad
přípustnosti dovolání (spočívající jednak v uplatnění varianty, že by právní
otázka nabytí vlastnického práva k nemovité věci měla být dovolacím soudem
posouzena - a to v intencích judikatury Ústavního soudu - jinak, a dále v
tvrzení, že odvolací soud v rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor
vyplývající ze shora již označeného kasačního nálezu Ústavního soudu).
Ovšem ani na základě takto uplatněné dovolací argumentace se dovolatelům
přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit. Je tomu tak z toho důvodu, že v
mezidobí, tj. od vydání zmíněného kasačního nálezu Ústavního soudu, nastala
jednak právní událost ve formě úmrtí původní žalobkyně A. K., a dále určovací
žalobou dotčený nemovitý majetek (pozemek p. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí
je dům č. p. XY v obci XY) byl převeden na V. L. a L. L., nyní oba společně
bytem v XY, aniž v posledně uvedeném případě žalobce na tuto právní okolnost
odpovídajícím způsobem procesně reagoval.
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud svůj měnící meritorní výrok ad I. písm. c) primárně
odůvodnil tím, že žalobci na takto podané určovací žalobě nesvědčí naléhavý
právní zájem, neboť v době jeho rozhodování nebyli žalováni tzv. katastrální
vlastníci předmětného nemovitého majetku.
Tento právně kvalifikační závěr má přitom oporu v ustálené judikatuře
dovolacího soudu, v níž je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80
(dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je
možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu,
a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní
prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat,
že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého
právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých
právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči
komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince
2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce
skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý
právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo
366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
6/2016; poznámka: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a
rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008,
judikoval, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických
vztahů v katastru nemovitostí se záznamem [poznámka dovolacího soudu: nyní
vkladem – k tomu srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o
katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů],
učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění
nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto
určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z
logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení
oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tedy zřejmé, že odvolací soud s
ohledem na jím učiněné procesní aspekty věci plynoucí z výkladu § 80 o. s. ř.
neřešil (ani za dané situace neměl podklady řešit) právní otázku „nemo plus
iuris“, kterou naopak dovolatelé pokládají za stěžejní z hlediska jejich
uplatňované dovolací argumentace. Jinými slovy řečeno, předmětná určovací
žaloba neměla naději na procesní úspěch již z toho důvodu, že žalobce se
domáhal deklaraci věcně právního vztahu vůči osobám, jež v době rozhodování
odvolacího soudu předmětný pozemek nevlastnily, přičemž pro odvolací soud
neplynula žádná povinnost hmotně právně poučovat žalobce o tom, koho a jak má
správně žalovat, aby mohlo být mj. dosaženo souladu s tvrzeným právním stavem a
stavem zápisů v katastru nemovitostí.
Za dané procesní situace tudíž nebyl žádný prostor k realizaci právního názoru
plynoucího z předmětného kasačního nálezu Ústavního soudu, což ostatně odvolací
soud zcela přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných 3) a 4) podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. § 243f
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu