USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 87 572,53 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 6/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 35 Co 230/2023-259, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 137 572,53 Kč sestávající z částky 135 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 48 EXE 3317/2016 a exekuce prováděné JUDr. Milanem Suchánkem a následně Mgr. Michalem Suchánkem, soudními exekutory Exekutorského úřadu Praha 9, pod sp. zn. 085 EX 4818/16, resp. 220 EX 4818/16 a částky 2 572,53 Kč jako náhrady škody v podobě poplatků za poskytování bankovních informací soudnímu exekutorovi (1 072,53 Kč) a zbytečně vynaložených nákladů za 5 úkonů v posuzovaném řízení (1 500 Kč), vzniklé v důsledku nesprávných úředních postupů v posuzovaném řízení.
Podáním ze dne 13. 9. 2022 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu částky 50 000 Kč, která mu byla žalovanou zaplacena. Usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 44 C 6/2022-138, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) řízení v tomto rozsahu zastavil. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 44 C 6/2022-229, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 62 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 25 072,53 Kč (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 102 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I co do částky 25 000 Kč, co do částky 37 500 Kč změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9 103 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 37 500 Kč zamítnuta, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řešené věci dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.
Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je přitom třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu.
Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy tak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 představuje další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“ Na uvedeném závěru nic nemění ani nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, jehož se žalobci dostalo od odvolacího soudu, neboť soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Zda má tato skutečnost vliv na přípustnost či včasnost podání ústavní stížnosti, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat, nicméně jak v řízení před Nejvyšším soudem, tak v řízení před Ústavním soudem je zásadně povinné zastoupení advokátem, přičemž ohledně shora uvedeného právního posouzení přípustnosti dovolání je judikatura dovolacího soudu dlouhodobě konstantní [dílčí rozpory v judikatuře ohledně výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., nadto týkající se jiných otázek, přitom byly vyřešeny ještě před zahájením dovolacího řízení v této věci, srov.
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu