30 Cdo 1257/2016

30 Cdo 1257/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce

Sallerova výstavba Plan V, spol. s r. o., se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna

266, indetifikační číslo osoby 272 66 265, zastoupeného Denisem Riedigerem,

advokátem se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovanému OK REST,

a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, identifikační číslo osoby 601 93

344, zastoupenému JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1,

Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 4.126.298 Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 481/2008, o dovolání žalobce proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 13 Co

116/2015-913, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 13 Co

116/2015-913, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. listopadu

2014, č. j. 8 C 481/2008-824, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 5 k dalšímu řízení.

V záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále již „odvolací

soud“) byl k odvolání žalobce potvrzen výrokem I. v pořadí druhý rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 5.

listopadu 2014, č.j. 8 C 481/2008-824, ve výroku I. o věci samé, jímž byla

žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.126.298 Kč s

příslušenstvím, a ve výroku II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit

žalovanému na náhradě nákladů řízení částka 712.163,60 Kč. Ve výroku II.

odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

odvolacího řízení částku 60.790 Kč.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce

se domáhá po žalovaném zaplacení nájemného z titulu nájemních smluv, podle

kterých žalovaný užívá pozemky blíže specifikované v žalobě. Mezi právními

předchůdci žalobce (příslušníky rodiny Š. a Ing. H.) byly uzavřeny dne 23.

srpna 1998 podle § 663 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč.

zák.“) nájemní smlouvy, kterými byly přenechány žalovanému jako nájemci pozemky

k užívání za sjednané nájemné. Žalobce je zapsán jako vlastník pronajatých

pozemků v katastrálním území J. a S. v katastru nemovitostí. Odvolací soud se

zabýval předběžnou otázkou závaznosti zápisu žalobce jako vlastníka pozemků v

katastru nemovitostí a řídil se přitom nálezem Ústavního soudu České republiky

(dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 349/2003, podle kterého

„ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby

zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými

slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato

převahu nad katastrem“. Odvolací soud navíc poukázal na nález Ústavního soudu

ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, jenž se zabývá významem dobré

víry při nabytí nemovitostí zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka,

podle kterého „i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt

vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka,

a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato

dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako

vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů

právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou

jednotlivců v akty veřejné moci“. Odvolací soud dovodil, že v tomto případě

žalobce ani jeho právní předchůdci dobrověrnými nabyvateli pozemků nebyli.

Právní předchůdci se vlastníky pozemků nestali, neboť odvozovali své

vlastnictví z titulu neplatných restitučních dohod a z neplatných kupních

smluv. V obou případech jde o neplatnost absolutní podle § 39 obč. zák.

působící od počátku. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako nevlastník pozemků

nemá právo žádat od žalovaného nájemné.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel

přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod

spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatel mimo jiné namítá nesprávné právní posouzení otázky jeho dobré víry v

zápis do katastru nemovitostí při nabytí předmětných nemovitostí. S odkazem na

nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 143/07, a sp. zn. II. ÚS 165/11

dovozuje, že Ústavní soud klade důraz na dobrou víru dalšího nabyvatele (zde

žalobce) a že i v případech absolutní neplatnosti předchozího právního úkonu (§

39 obč. zák.) lze – s ohledem na dobrou víru dalšího nabyvatele a v kontextu

daného případu - překlenout tuto absolutní neplatnost ve prospěch závěru o

nabytí vlastnického práva dalším dobrověrným nabyvatelem. Dovolatel navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu

prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)

jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora

citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou

(účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je

přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné. Jakkoliv otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry

nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí přichází zpravidla k řešení až poté,

co soud dospěje k závěru, že osoba, jíž svědčí příslušný zápis vlastnického

práva k předmětnému nemovitému majetku, podle práva platně nenabyla toto

vlastnické právo od původního vlastníka, jelikož ten (např. pro absolutní

neplatnost předchozího tzv. nabývacího titulu) nebyl jeho vlastníkem, a proto v

poměrech (v tomto případě) předchozí civilní úpravy (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ani nemohl podle práva platně

převést vlastnické právo k tomuto majetku na jiného, bylo by posuzování

platnosti předchozích nabývacích titulů, a to i z hlediska časové řady

relevantní pro posouzení podmínek případného vydržení, nadbytečné potud, pokud

je nasnadě, že již existence dobré víry „katastrálního“ vlastníka (v době, kdy

přistupoval coby nabyvatel k předmětnému majetkovému transferu) vylučuje, aby

mohlo být zpochybněno jeho vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku. Jinými

slovy řečeno, s ohledem na níže rozvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu

není zapotřebí řešit kaskádu platnosti předchozích nabývacích titulů (navíc s

restitučním dosahem a s posouzením právních úkonů učiněných v tzv. rozhodné

době) v situaci, pakliže poměry, za nichž „katastrální“ a žalobou dotčený

vlastník nabyl předmětné nemovitosti, jednoznačně vedou k závěru, že tomuto

katastrálnímu vlastníkovi (dobrověrnému nabyvateli) je zapotřebí poskytnout

ochranu jeho vlastnického práva. A právě s přihlédnutím k těmto souvislostem,

jež byly vyvolány judikaturou Ústavního soudu, jíž se musela podřídit i

judikatura Nejvyššího soudu (k tomu srov. poznámky níže), dovolací soud shledal

dovolání žalobkyně přípustným, tj. z hlediska řešení právní otázky „nemo plus

iuris“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu.

Ačkoliv dosavadní judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze

nabýt vlastnické právo od nevlastníka, kterýžto právní názor byl posléze

aprobovaný rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013,

publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015

(dále již „R 16/2015“), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu

(např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS

800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS

2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS

663/15; poznámka: všechna zde označení rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou

veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu

http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná

na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) dospěly k

závěru, že (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění těchto nálezů) podle právní

úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k

nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě

dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí coby právní důsledek

aplikace principu právní jistoty a ochrany nabytých práv a majetku ve smyslu

čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod. Za této judikatorně nejednotné situace Nejvyšší soud dospěl k právnímu názoru,

že nelze dále prodlužovat nejistotu účastníků a zvyšovat jejich náklady

vynakládané na vedení soudního sporu a nezbývá proto, než učinit závěr, že je

třeba respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti

nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, tak, jak je co

do skutkové podstaty vymezen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na nějž Ústavní soud ve svých navazujících

rozhodnutích ustáleně odkazuje (jakkoliv z judikatury Ústavního soudu neplyne

řešení koexistence právních institutů vydržení a nabytí nemovitosti od

nevlastníka). Nejvyšší soud proto v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního

kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, ve shodě s připomenutou

konstantní judikaturou Ústavního soudu dospěl k závěru, že podle právní úpravy

účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064

zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) bylo možné nabýt vlastnické právo k

nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě

dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30

Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti

zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele

v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu

ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014.

Podle tohoto nálezu

fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je

dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a

poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři

kroky:

Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu

případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle

čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva

původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o

zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech

jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana

dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního

vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na

ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové

případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například

nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení

takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve

většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou

spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba

v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny

případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k

nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti

konkrétního rozhodovaného případu. * obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného

nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty

veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického

práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící

princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru

nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální

pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost

charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém

právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní

riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování

důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);

* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku

doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj.

učiněného na

základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k

takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru

nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní

vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo

investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud

však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v

katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v

eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči

původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině

takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit

vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému

jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry

nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí

předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy

zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho

nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel

(účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších

okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla

svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění

dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na

spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení

závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících

ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná

se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o

její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu

nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí

vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí

vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale

v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou

existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu

vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré

víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),

možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl

vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na

neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).

K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od

nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria

či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně,

nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho

nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu

zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního

vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při

nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru

nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které

Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil,

že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele

v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích,

v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které

po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá

skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu

předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto

pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli,

který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná

výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování

maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která

vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto

případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z

nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. K tomu Nejvyšší

soud dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník

odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné)

převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela

standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by

měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání

platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za nichž byl uplatněn

restituční nárok, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul či

uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.). S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého

senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán

právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května

2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o

nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného

vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález

Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační

úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu

bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu

sp.

zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata

nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním

zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na

který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset

v odůvodnění svého rozsudku odkazovat. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním

institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v

zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964

Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové

podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je

řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti

případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného

institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat

na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud ze shora

uvedených závěrů ustálené judikatury nevycházel a při posuzování předběžné

otázky nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka

nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí vycházel ze

závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS

349/2003, které však další judikaturou Ústavního soudu (v řešení otázky „nemo

plus iuris“) byly překonány. Byť tedy odvolací soud vzal v úvahu i nález

Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který vychází

ze závěru, že vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí

lze nabýt od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do

katastru nemovitostí, v poměrech této věci judikované závěry dostatečně

nezohlednil, resp. je pominul a favorizoval tak již shora zreferovanou

judikaturou překonaný názor o absolutní ochraně vlastnického práva původního

nabyvatele nemovitosti. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska

uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož

dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací

soud podle § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §

243e odst. 1 zrušil, aniž by se již pro předčasnost zabýval ostatními

dovolacími námitkami. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího

soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto

rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu v Praze 5 k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2016

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu