USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou,
advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalované České
republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské
nám. 6, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 100/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. 29 Co 156/2017-162,
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se v řízení proti žalované domáhal zaplacení částky 300.000 Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu žalované, konkrétně neúměrnou délkou stavebního
řízení o uložení povinnosti společnosti Agro J. odstranit terénní úpravy,
odstranění navezené zeminy a zasypání výkopu na pozemku žalobce, vedeného
Stavebním úřadem v J.. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2017, č.j. 18 C 100/2012-134 (v pořadí třetím, poté co předchozím
rozsudkem ze dne 4. srpna 2015, později zrušeným rozsudkem Městského soudu v
Praze, uložil žalované zaplatit žalobci částku 84.000 Kč a ve zbytku žalobu
zamítl), výrokem I. žalobu zamítl ještě co do částky 84.000 Kč a výrokem II. žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2.100
Kč. Vázán právním názorem odvolacího soudu, který poukázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uvedl, že ve
věci nelze postupovat podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž nelze ani aplikovat
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „stanovisko“) a věc posoudil podle
příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uzavřel, že již samotná délka řízení zakládá (vyvratitelnou) domněnku vzniku
nemajetkové újmy žalobce, na kterém tak leží povinnost tvrzení i povinnost
důkazní k prokázání nesprávného úředního postupu, vzniku nemajetkové újmy a
příčinné souvislosti. Této své povinnosti žalobce přes poučení podle ustanovení
§ 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) nedostál, a
proto soudu nezbylo než žalobu ještě co do částky 84.000 Kč zamítnout. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. července
2017, č. j. 29 Co 156/2017-162, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a výrokem II. žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů
odvolacího řízení 600 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Poukázal na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 vycházel ze
závazného právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v předchozím zrušovacím
rozhodnutí, podle něhož výsledek řízení vedeného Stavebním úřadem v J. v řízení
o odstranění stavebních úprav na pozemku, jehož je žalobce vlastníkem, nemá
přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon tohoto vlastnického práva (byť se
tohoto práva nepřímo dotýká), neboť v něm nebylo rozhodováno o občanských
právech či závazcích samotného žalobce. Z tohoto důvodu je pak správný závěr
soudu prvního stupně, že nelze na délku posuzovaného řízení aplikovat čl. 6
odst. 1 Úmluvy a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně stanoviska.
Důsledkem
uvedeného je, že žalobcem tvrzená nemajetková újma není presumována a uplatní
se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Odvolací soud
konstatoval, že pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalobce vznik tvrzené
nemajetkové újmy dostatečně netvrdil a zejména neprokázal, je tento závěr
správný. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním ze
dne 9. listopadu 2017, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 o.s.ř. shledává
ve dvou okruzích otázek, které Nejvyšší soud dosud podle něho neřešil. Jednak v
otázce, zda lze na projednávanou věc aplikovat článek 6 Úmluvy a stanovisko. Je
přesvědčen, že na projednávanou věc nelze vztahovat rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, který vychází ze zcela jiného
skutkového stavu. Uvedený rozsudek se sice týkal stavebního řízení, nicméně
nemajetkové újmy se domáhala žalobkyně, která ve správním řízení neměla
postavení vlastníka, ale účastníka řízení. V žalobcově případě se však jedná o
svévoli povinné osoby a žalobce jako vlastník pozemku žádal o odstranění
protiprávního stavu, tedy učinění správních úkonů k uložení povinnosti
odstranit protiprávní stav, tedy v souladu s právním řádem ČR a nečinností
příslušných orgánů došlo u něj k újmě. Je proto podle názoru dovolatele třeba
aplikovat článek 6 Úmluvy, neboť samotná délka řízení vyvolává stav nejistoty u
účastníků řízení a i orgán státní moci, který vykonává veřejnou správu a
rozhoduje o právech a povinnostech účastníků musí tak činit v přiměřené lhůtě. Dovolatel také namítá, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost
ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila podáním ze dne 12. března 2018 a
navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 96/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 do 29. září 2017. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly
splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že žalobce nespecifikuje, v jakém rozsahu
rozsudek odvolacího soudu dovoláním napadá. V dovolání tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyly vyřešeny. První otázkou napadá závěr, ke kterému odvolací soud
dospěl již v předchozím (zrušovacím) rozsudku, totiž, že v posuzované věci
vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 29. září
2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, nelze postupovat podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
nelze ani aplikovat stanovisko, a proto věc posoudil podle příslušných
ustanovení OdpŠk. Uvedenou problematiku však Nejvyšší soud následně řešil v
dalších rozhodnutích, zejména v usnesení ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo
5710/2015, a v rozsudku ze dne 17. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 1268/2017, v
nichž s odkazem na zmíněné jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 344/2014 vyložil, že
výsledek stavebního řízení „byl rozhodující pro výkon vlastnického práva
účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v
tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z
věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý
vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být
dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj
navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na
délku posuzovaného řízení aplikovat. Na uvedeném závěru nic nemění ani
okolnost, že v této věci je žalobce vlastníkem sousední nemovité věci.“ Stejně
tak v nyní posuzované věci nemá výsledek řízení přímý vliv na existenci, rozsah
ani výkon vlastnického práva žalobce k pozemku, i když, jak soudy správně
konstatovaly, se tohoto práva nepřímo dotýká. V tomto směru je tedy napadené
rozhodnutí, včetně závěru o tom, že vznik nemajetkové újmy za dané situace
nelze presumovat, ale je třeba ho tvrdit a dokazovat, plně v souladu s
citovanou judikaturou dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod
odchylovat.
Není tak dána žádná z alternativ, uvedených v ustanovení § 237
o.s.ř., které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání. K případným
vadám řízení (nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř.), pokud by
skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě,
jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); tento
předpoklad však v dané věci splněn není.
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení
vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání podle
§ 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným
výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže
jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně
procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení není zdůvodňován s přihlédnutím k
ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu