30 Cdo 1284/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně R. F., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kostrhunem, advokátem se sídlem v Chomutově, Zborovská 1760/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 66/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, č. j. 30 Co 380/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 99 063 Kč jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout vyznačením doložky právní moci na trestním příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 5. 2010, č.j. 53 T 67/2010-73, ačkoliv proti němu podala včasný odpor. V důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu soudu bylo žalobkyni rozhodnutím Magistrátu města Chomutova, obecního živnostenského úřadu ze dne 4. 11. 2010, č.j. OŽÚ-5629-2010-15185-beč/5, zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“; tím měl žalobkyni v době od 20. 12. 2010 do 17. 12. 2011 ujít zisk v žalované výši. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 10 C 66/2013-81, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že v daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu, spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci na trestním příkazu, a vznikem tvrzené škody.
Podle odvolacího soudu byla uvedená příčinná souvislost vyloučena chováním žalobkyně v průběhu správního řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti však může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Otázka, zda příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem tvrzené škody může být vyloučena chováním poškozeného, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud posoudil vzájemný vztah mezi nesprávným úředním postupem soudu a chováním poškozeného a zvážil veškeré příčiny, které vedly ke vzniku tvrzené škody (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015). Přitom platí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, což není tento případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, nebo usnesení ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4147/2013). Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, neboť se týká typově odlišného skutkového stavu. V projednávané věci totiž – na rozdíl od věci, na niž odkazuje žalobkyně – rozhodnutí trestního soudu ve skutečnosti nenabylo právní moci, což bylo žalobkyni známo, když proti trestnímu příkazu podala včasný odpor, a nic jí tedy nebránilo uvedenou skutečnost ve správním řízení uplatnit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Pavel Simon předseda senátu