30 Cdo 1316/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v
Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalovaným 1) M. B., a 2) M. B., zastoupeným
Mgr. Kateřinou Beranovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Přemysla
Otakara II. 186/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 11 C 145/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 18 Co
428/2009-214, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným
společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Kateřiny Beranové,
advokátky se sídlem ve Vysokém Mýtě, Přemysla Otakara II. 186/1.
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 12. června 2009, č.j. 11 C 145/2007-115, určil, že žalobkyně je
vlastnicí (v rozsudku) označené bytové jednotky. Dospěl totiž k závěru, že
kupní smlouva ze dne 28. června 2004, na základě které měla žalobkyně převést
na žalované vlastnické právo k uvedené bytové jednotce včetně spoluvlastnického
podílu na společných částech označeného domu, v němž je tento byt situován, a
dále ke specifikovanému pozemku, představovala (ve stručnosti shrnuto z obsahu
odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku) simulovaný právní úkon, kterým
byl disimulován zajišťovací převod vlastnického práva k tomuto nemovitému
majetku v souvislosti se zajištěním půjčky, kterou poskytl žalovaný 1) dceři
žalobkyně – M. A. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009,
č.j. 18 Co 428/2009-162, shora cit. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že určovací žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že skutkový stav
neopodstatňoval závěr o tom, že uvedená kupní smlouva uzavřená mezi účastníky
tohoto řízení představuje simulovaný právní úkon. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 1. září 2010, č.j. 30
Cdo 1802/2010-193, cit. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vydal toto kasační rozhodnutí
z důvodu, že odvolací soud v odvolacím řízení nepostupoval v souladu s § 213
odst. 2 o. s. ř., když nepřistoupil i k výslechu svědka M. K., z jehož svědecké
výpovědi soud prvního stupně rovněž učinil (dílčí) skutkové zjištění, jež bylo
zásadně významné z hlediska rozsouzení věci. Vytkl také odvolacímu soudu, že
při právním posouzení věci se nezabýval rovněž i (žalobkyní namítanou)
neplatností převodní smlouvy z důvodu, že měla být uzavřena v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek. Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 18 Co 428/2009-214,
odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a žalobu
na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětné bytové jednotce, opět
zamítl. Odvolací soud se předně zabýval námitkou žalobkyně, že předmětná
smlouva je neplatná, protože byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek, a v této souvislosti konstatoval, že žalobkyně v žalobě ani v dalších
přednesech před soudem prvního stupně netvrdila, že od kupní smlouvy
odstoupila. Z moci úřední odvolací soud dále posuzoval, zda převodní smlouva
(ne)má charakter tzv. lichevní smlouvy, která je (ve smyslu § 39 obč. zák.)
absolutně neplatná. S odkazem na cit.
judikaturu Nejvyššího soudu a
publikované právní názory v odborné literatuře posléze uzavřel, že tíseň na
straně žalobkyně (ani její dcery) „nebyla dána, protože žalobkyni ani její
dceři nehrozila žádná újma, pokud by prostředky z prodeje bytu neprodleně
nezískaly.“ Kupní cena byla zaplacena žalobkyni ve výši 500.000,- Kč, přičemž
„s přihlédnutím k následnému bezplatnému užívání bytu žalobkyní, které žalovaní
považují za součást dohody o převodu bytu, se žalobkyni dostalo dalšího
prospěchu v řádu desítek tisíc Kč ročně. Ve srovnání s obvyklou cenou bytu
zjištěnou okresním soudem ve výši 800.000,- Kč nepředstavuje kupní cena nápadně
nevýhodné podmínky kupní smlouvy, tím méně krácení přes polovic, jež by mohlo
vést ve smyslu ustálené judikatury k závěru o neplatnosti kupní smlouvy.“ Za
nevěrohodné shledal odvolací soud výpovědi žalobkyně a svědkyně M. A. (dcery
žalobkyně) a z těchto provedených výslechů neučinil žádná skutková zjištění
podporující žalobní tvrzení. Odvolací soud v odvolacím řízení zopakoval i
výslech svědka M. K. „a zjistil, že pokud svědek hovořil o půjčce od pana B.,
myslel tím půjčku od stavební spořitelny, kterou měl žalovaný původně
zprostředkovat, neboť uvedl, že to měla být »normální půjčka z banky«. O
zamítnutí žádosti dcery žalované u stavební spořitelny a o důvodu a výši částky
vyplacené následně žalovaným žalobkyni, popř. její dceří, ničeho nevěděl.“
Konečně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku také vyložil, že neshledal
důvod odchýlit se od dílčích skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně z výpovědí svědků B. D. a J. R., neboť tato zjištění nejsou podle jeho
názoru významná pro rozhodnutí (jedná se o odlišné případy, kdy ani soud
prvního stupně z těchto výpovědí nedovodil, že by uzavřeli se žalovaným 1/
zastřenou smlouvu o půjčce nižší částky, než představovala kupní cena uvedená v
předstírané kupní smlouvě, jako tomu mělo být podle tvrzení žalobkyně v jejím
případě). Protože odvolací soud ani po doplnění dokazování nedospěl k závěru o
neplatnosti kupní smlouvy, změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
(prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně předně namítá
nesprávnost skutkových zjištění odvolacím soudem. Zpochybňuje závěr, že mezi
stranami byla svobodně a vážně uzavřena předmětná kupní smlouva. Odvolací soud
v tomto směru důkazy hodnotil formálně, bez vzájemných souvislostí a pominul
důkazy provedené soudem prvního stupně, které byť nepřímo podporují skutková
tvrzení žalobkyně. Žalobkyně považuje předmětnou kupní smlouvu za lichevní a
tedy neplatnou. Obvyklá cena převáděného bytu činila podle znaleckého posudku
800.000,- Kč, přičemž kupní cena dosahovala jen 60 % obvyklé ceny. Obvyklá cena
byla přitom stanovena znaleckým posudkem pro účely daně z převodu nemovitostí,
při spodní hranici (ne-li dokonce pod ní) obvyklé ceny obdobných bytů v Ch.,
které se v té době prodávaly za částku kolem 1.200.000,- Kč. Další okolností (z
hlediska naplnění podmínek lichevní smlouvy) je skutečnost, že M. A. (dcera
žalobkyně) skutečně žádala prostřednictvím žalovaného 1) o půjčku
Českomoravskou stavební spořitelnu, žalovanému splácela 1.000,- Kč měsíčně od
prosince 2004 do března 2005, přičemž závěr odvolacího soudu, že se mělo jednat
o splátky za sepsání kupní smlouvy vychází výlučně z tvrzení žalovaných. M. A. měla vyplatit M. K. částku 350.000,- Kč. Žalovaní uzavřeli kupní smlouvu na
byt, aniž by si ho prohlédli, nikdy v něm nebyli, přičemž žalobkyni vyzvali k
vyklizení bytu a placení nájmu až po uplynutí delší doby (což je při běžné
koupi nestandardní). Svědkyně M. A. tvrzení žalobkyně ve své svědecké výpovědi
jednoznačně potvrdila a tato výpověď koresponduje i s řadou listinných důkazů. Svědek M. K. potvrdil, byť zprostředkovaně, že byt měl být převeden pouze jako
jištění půjčky. Svědkové B. D. a J. R. potvrdili, že na žalované převedli byt,
vždy v souvislosti s půjčkou (jejich tvrzení podporují i listinné důkazy, navíc
svědkyně Dolanská měla prodat byt rovněž hluboko po cenou a ve smlouvě měla být
uvedena jiná částka, než byla skutečně vyplacena). Žalovaný vybral v Poštovní
spořitelně v Pardubicích částku 350.000,- Kč, tedy přesně tu částku, kterou
uvádí žalobkyně jako částku, která jí byla skutečně předána. Žalobkyně konečně
v rámci své argumentace zpochybňující skutková zjištění odvolacího soudu také
uvádí, že žalovaný měl na rozdíl od ní zkušenosti s finančními transakcemi,
poskytováním úvěrů a převody nemovitostí, a sám také vše potřebné zajišťoval. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že zopakoval dokazování pouze výpovědí
svědků M. A. a M. K., přičemž další podstatné důkazy (např. výběr částky
350.000,- Kč) již nezopakoval, nijak se s těmito důkazy nevypořádal a úplně je
pominul. Odvolací soud rovněž nesprávně uzavřel, že žalobkyně nejednala v
tísni; žalobkyně trvá na tom, že u její dcery objektivně existoval stav tísně,
která se dotýkala i žalobkyně jako její nejbližší příbuzné.
I kdyby však z
provedeného dokazování nešlo dovodit tíseň žalobkyně, pak tíseň není jediným
předpokladem toho, aby se jednalo o tzv. lichevní smlouvu. Postačí, pokud bude
smlouva uzavřena osobou, která zneužije něčí nezkušenosti nebo něčího
rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož
hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Z provedeného
dokazování bezpochyby vyplývá zkušenost žalovaného ohledně uzavírání obdobných
smluv a nezkušenost žalobkyně. Také bylo prokázáno, že žalovaný, který tehdy
působil jako externí spolupracovník Českomoravské stavební spořitelny, měl
zařídit dceři žalobkyně úvěr, který ji poskytnut nebyl. Žalovaný tedy využil
nezkušenosti žalobkyně, její důvěry a nedostatečné orientace v právní
problematice zástav a převodů nemovitostí. Odvolací soud se prodejem za
nepřiměřeně nízkou cenu a lichevní smlouvou podle citovaného judikátu
Nejvyššího soudu zabýval, ale pouze z hlediska tísně (a i v tom nesprávně). Ostatní možnosti v úvahu nevzal. Hrubý nepoměr vzájemného plnění vyplývá z
toho, že z prokázaných skutečností je zřejmé, že žalobkyně obdržela za byt
(jehož hodnota činila nejméně 800.000,- Kč) pouze částku 350.000,- Kč. Úvahy
odvolacího soudu, že tato nižší částka byla odůvodněna tím, že žalobkyně bude
moci v bytě bezplatně bydlet, jsou nekritickým přebíráním tvrzení žalovaných. Nesprávné jsou i úvahy odvolacího soudu, že dcera žalobkyně půjčku nevrátila a
že by se této půjčky již žalovaní nemohli domoci. Především dcera žalobkyně
soudu uvedla a doložila, že vrácení půjčky nabízela, ale žalovaný ji odmítl. Stejně tak nesprávný je názor, že by žalovaní se již nemohli vrácení půjčky
domoci; jednalo by se nepochybně o synallagmatický, byť případně trojstranný,
právní vztah a částka by musela být vrácena oproti předání bytu. Žalobkyně
proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně (ve
stručnosti shrnuto z obsahu jejich podání) se ztotožnili s rozhodnutím
odvolacího soudu jako s věcně správným rozhodnutím a oponovali uplatněným
dovolacím námitkám žalobkyně. Ohledně tzv. lichevní smlouvy odkázali na
rozsudek dovolacího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a s
ohledem na judikované závěry vyslovili, že v daném případě není prokázána na
straně žalobkyně ani rozumová slabost, lehkomyslnost, stav rozrušení ani tíseň. Není také prokázán ani hrubý (podstatně nápadný nepoměr) vzájemného plnění,
který se posuzuje podle okolností případu obvykle krácením o více než polovinu. Na straně žalovaných není prokázán lichevní profit, když žalovaní uhradili
žalobkyni 500.000,- Kč a poté ponechali žalobkyni v bytě zdarma dva roky
bydlet. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako
zjevně bezdůvodné, případně zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalovaným náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a poté dospěl k závěru, že dovolání
není důvodné. Nejvyšší soud ve svém shora již cit. kasačním rozhodnutí, jímž
zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu, vyložil, že rozsah dokazování podle
§ 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů, z nichž
soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně
významná pro právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v
uvedeném rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten
který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za
právně relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval. Tímto závazným právním názorem Nejvyššího soudu se odvolací soud
důsledně řídil a v dalším řízení odstranil shora vytknuté vady, kdy provedl
výslech svědka M. K., jím zopakované důkazy postupem předvídaným v § 132 o. s. ř. zhodnotil a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku rovněž vyložil,
proč v odvolacím řízení nezopakoval další důkazy, které provedl soud prvního
stupně a činil z nich skutková zjištění. Z narativní části žaloby plyne, že žalobkyně se domáhá určení
vlastnického práva k předmětné bytové jednotce jednak pro tvrzení, že kupní
smlouva ze dne 28. června 2004, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva
k označené bytové jednotce z vlastnictví žalobkyně do vlastnictví (společného
jmění) žalovaných, je (absolutně) neplatná, neboť představuje simulovaný právní
úkon, jímž (ve skutečnosti) bylo disimulováno zajištění závazku (dluhu z
poskytnuté půjčky) dcery žalobkyně vůči žalovaným. Kromě toho však žalobkyně v
žalobě také tvrdí, že „Smlouva byla by neplatná též z jiného důvodu, sjednaná
kupní cena (ve skutečnosti na místo kupní ceny byla poskytnuta půjčka jen
350.000,- Kč) je nápadně nevýhodná a úkon byl uzavřen v tísni žalobkyně a její
dcery jako osoby blízké, a žalovaní o této tísni věděli.“ Tímto vymezením tedy
žalobkyně namítá i (relativní) neplatnost kupní smlouvy (ve smyslu § 49 obč. zák. stanovícího, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit), přičemž v žalobě výslovně
uvádí, že „Neplatnosti právního úkonu uzavření kupní smlouvy...se dovolává.“
Žalobkyně se předně snaží zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.,
podle kterého je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b),
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání
podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento
dovolací důvod se ovšem nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž
obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí
vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou
způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích
úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Za skutkové
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo
65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8/1). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. lze tedy napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na
jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
- jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru ničeho
vytknout, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat,
že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý z důkazů není pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená
to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z tohoto pohledu (uplatněného dovolacího důvodu) ovšem pochybení
odvolacího soudu zaznamenat nelze. Odvolací soud zopakoval výslech i svědka M. K. a všechny jím v odvolacím řízení provedené důkazy zákonem předepsaným
způsobem zhodnotil (§ 132 o. s. ř.) a tyto své hodnotící úvahy a celkový závěr
o skutkovém stavu věci též odpovídajícím (přezkoumatelným) způsobem vyložil v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, takže dovolací soud ani z moci úřední
v tomto směru nezaregistroval vadu, resp. jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z pohledu
žalobkyní tvrzeného skutkového stavu, v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního
stupně, se odvolací soud zaměřil na verifikaci (pouze) skutkových tvrzení
zásadně významných pro právní posouzení. Po zopakování dokazování pak – coby
důsledek postupu podle § 132 o. s. ř. – nezjistil, že by kupní smlouva uzavřená
mezi účastníky tohoto řízení představovala simulovaný právní úkon, jímž by
účastníci ve skutečnosti disimulovali jiný právní úkon (žalobkyní tvrzené
zajištění půjčky poskytnuté dceři žalované M. A. žalovanými), tedy zřejmě
smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Odvolací soud hodnotil jak
výslechy žalobkyně a svědkyně M. A., tak i výslech svědka M.
K., přičemž v
případě výslechu žalobkyně a svědkyně neopomenul zohlednit podstatnou okolnost,
jež (v konečném důsledku také) ovlivnila, že informace vyplývající z takto
provedených důkazů, pokud se týká tvrzených okolností simulování právního
úkonu, nepřevzal pro svá (dílčí) skutková zjištění, totiž věrohodnost
vyslýchaných osob vzhledem k jejich příbuzenskému vztahu matka – dcera. Relevantním byl pak výslech svědka M. K., neboť z jeho výslechu podle závěru
odvolacího soudu nevyplynulo, že by tento svědek měl (třeba i zprostředkovanou)
informaci o jednání účastníků směřujících k zastření zajištění půjčky dcery
žalobkyně uzavřením simulované kupní smlouvy. I toto dílčí a pro rozhodnutí ve
věci zásadně významné skutkové zjištění, jak je zřejmé z obsahu protokolu o
jednání před odvolacím soudem ze dne 1. listopadu 2010, při kterém odvolací
soud vyslechl svědka M. K. (viz č.l. 205 a násl.), má tedy oporu v obsahu
spisu. Je třeba přitom zdůraznit, že zákon nepředepisuje, a ani předepisovat
nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet, jak hodnocení jednotlivých důkazů,
tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Podstatou zjištění skutkového stavu
věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou
pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané zprávami
získanými provedením jednotlivých důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 1709/2002, in www.nsoud.cz). Odvolací soud vyslechl účastníky smlouvy, jakož i uvedené svědky,
a po zopakování těchto důkazů, které vyhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. [nelze totiž tvrdit, že by odvolací soud při hodnocení důkazů vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a
ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo že
by v jím učiněném hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti byl logický
rozpor, či rozpor odporující § 133 až § 135 o. s. ř.], zjistil skutkový stav,
který neumožňoval přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru o absolutní
neplatnosti kupní smlouvy pro absenci vážné vůle účastníků. Pokud žalobkyně v
dovolání vytýká odvolacímu soudu, že v odvolacím řízení nezopakoval další
důkazy, jež provedl soud prvního stupně, je k tomu třeba uvést, že odvolací
soud se v odůvodnění svého rozsudku s touto procesní okolností vypořádal (srov. str. 9 třetí odstavec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho
žalobkyně při takto uplatněné dovolací argumentaci pomíjí právní názor, který
Nejvyšší soud vyložil ve shora již připomenutém kasačním rozhodnutí o (dosahu)
použití § 213 odst. 2 o. s. ř., a který (stručně uzavřeno) vychází z
argumentace, že pro případ odklonu od skutkových zjištění soudu prvního stupně
je zapotřebí zopakovat ty důkazy, jež jsou (mohou být) pro meritorní rozhodnutí
zásadně významné. Odvolací soud pochopitelně není ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř.
povinen přistoupit k zopakování těch důkazů, jež nemají relevantní
souvislost s předmětem řízení, nebo které nejsou s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost [zatímco např. soud prvního stupně byl jiného názoru a
činil z těchto důkazů skutková zjištění s mylným názorem, že těmito důkazy,
resp. zjištěními z nich učiněnými bylo (byla) určité (určitá) právně relevantní
tvrzení účastníka ověřeno (ověřena) či vyvráceno (vyvrácena)], anebo podle
nichž určité (určitá) tvrzení, bylo (byla) již v prvoinstančním řízení bez
důvodných pochybností (s praktickou) jistotou ověřeno (ověřena) nebo vyvráceno
(vyvrácena), ale soud prvního stupně přesto (nadbytečně) i těmito důkazy
provedl dokazování a učinil z nich (duplicitní) dílčí skutkové zjištění (k tomu
srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2009, sp. zn. IV. ÚS
3010/08, k důvodům, jež mohou vést k neakceptování důkazního návrhu účastníka,
in www.nalus.usoud.cz). Rovněž vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že neprovedl
dokazování ohledně výběru částky 350.000,- Kč, pomíjí zcela, že se odvolací
soud touto tvrzenou okolností zabýval v odůvodnění již předchozího rozsudku, na
což v nyní přezkoumávaném rozsudku také (pro stručnost) odkázal. Je třeba ovšem
připomenout, že tato okolnost je právně irelevantní z hlediska skutkového
závěru, že k žádnému simulovanému úkonu mezi účastníky tohoto řízení nedošlo, a
že – jak se podává z dovolací argumentace – žalobkyně v tomto směru spíše
poukazuje na okolnosti, jež by měly podle jejího názoru vést k závěru o tzv. lichevním charakteru kupní smlouvy. Otázkou tzv. lichevní smlouvy se odvolací soud rovněž zabýval a
při posuzování zjištěných skutečností rovněž správně dospěl k závěru, že ani v
tomto směru kupní smlouva není postižena neplatností. Odvolací soud vycházel
přitom z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo
1993/2001 (jež je pro veřejnost dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu - www.nsoud.cz) a při posuzování této otázky nepochybil, dospěl-li k výše
uvedenému závěru. K tomu lze snad doplnit, že na závěry obsažené v označeném
judikátu Nejvyšší soud posléze navázal v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, in www.nsoud.cz (na který ostatně žalovaní ve svém
vyjádření odkazují), ve kterém mj. uvedl:
„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je
převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy
o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při
posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění,
nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich
prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem
případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního
jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru,
ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z
lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý
majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový
majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. ¨
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní
smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho)
subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i
zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve
formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět,
že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost
využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a
zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o
tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při
uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně
nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již
překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.“
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posuzování zjištěného
skutkového stavu, který měl oporu v obsahu spisu, z výše judikovaných
verifikačních mezí (při posuzování otázky tzv. lichevního charakteru předmětné
kupní smlouvy) nevybočil a že se při posuzování zjištěného skutkového stavu
nedopustil žádného právně kvalifikačního pochybení. Konečně skutkový základ věci nemohl ani inklinovat – jak rovněž
správně odvolací soud uzavřel – k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy z
důvodu tzv. neúměrného zkrácení kupní ceny. V tomto směru Nejvyšší soud
považuje za vhodné odkázat na svůj rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. 30 Cdo
1653/2009 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2011, a dále též na www.nsoud.cz), ve kterém zaujal následující právní
názor: „Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio
enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud
taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že
okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá
strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případy (nikoliv však
sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.“
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je – při porovnání posledně
cit. judikovaného právního názoru dovolacího soudu – zřejmé, že i okolnost tzv.
neúměrného zkrácení kupní ceny byla odvolacím soudem zvažována, přičemž
odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem (srovnání kupní a obvyklé
neboli tržní ceny převáděné bytové jednotky, zaplacení kupní ceny žalobkyni ve
výši 500.000,- Kč, následné – pro zrealizovaném převodu – žalobkyní bezúplatné
užívání předmětného bytu) a správně podle názoru Nejvyššího soudu uzavřel, že
ani v tomto ohledu není předmětná kupní smlouva postižena absolutní
neplatností. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku také správně uzavřel, že
nebyly zjištěny skutečnosti vedoucí k závěru o tom, že žalobkyně předmětnou
kupní smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (tyto okolnosti
odvolací soud pečlivě verifikoval již v souvislosti s posuzováním otázky příp. lichevního charakteru převodní smlouvy). Pouze závěr odvolacího soudu, že
„žalobkyně však v žalobě ani v dalších přednesech před okresním soudem
netvrdila, že od kupní smlouvy odstoupila“, je nesprávný, neboť žalobkyně tento
jednostranný hmotněprávní (a žalovaným adresovaný) právní úkon pojala (přímo)
do své žaloby (viz str. 2 žaloby, čl. I. in fine – arg.: „Smlouva byla by ale
neplatná též z důvodu, (že) sjednaná kupní cena...je nápadně nevýhodná a úkon
byl uzavřen v tísni žalobkyně a její dcery jako osoby blízké, a žalovaní o této
tísni věděli. Neplatnosti právního úkonu uzavření kupní smlouvy žalobkyně se
dovolává.“); posledně uvedené ovšem nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, neboť zjištěné skutečnosti vskutku nemohly zakládat úvahy o
aplikaci § 49 obč. zák. Z vyloženého je tedy zřejmé, že se žalobkyni ani prostřednictvím
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo
zpochybnit právní posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a
proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, je žalobkyně povinna
ve smyslu § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili. V dovolacím řízení vznikly žalovaným náklady, které spočívají v
odměně za zastupování advokátem ve výši 13.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), vše zvýšené o 20 %
DPH v částce 2.660,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Celkovou
částku 15.960,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1
o. s. ř.) k rukám advokáta, které žalované v dovolacím řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.