USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a
výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem v Praze 1-Nové
Město, Klimentská 1207/10, IČO 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 5, proti žalované Lázně Velké Losiny,
s.r.o., , IČO 28561813, se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 323, zastoupené
JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova
770/52, o zaplacení částky 202.705,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 EC 99/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2017, č.
j. 4 Co 12/2017-387, t a k t o:
I. Dovolání žalované se o d m í t á.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč k rukám
jejího zástupce JUDr. Jakuba Fröhlicha, advokáta se sídlem v Praze 1, Spálená 5.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 95 a násl. zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhala proti
žalované zaplacení částky 202.705 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaná v
této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. září
2007 do 31. prosince 2011 provozovala chráněná autorská díla jejich
zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových
přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční
smlouvy. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 23. února 2017, č. j. 74 EC 99/2012-324, výrokem I. žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 81.104 Kč s příslušenstvím, výrokem
II. žalobu co do částky 121.601 Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl
k závěru, že žalovaná byla v předmětném období povinna platit podle ustanovení
§ 23 autorského zákona licenční odměnu za provozování rozhlasového a
televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Nezaplacením odměny
došlo k bezdůvodnému obohacení žalované podle ustanovení § 40 autorského zákona
a žalobkyni tak vzniklo právo vyžadovat po žalované vydání bezdůvodného
obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Při stanovení náhrady ušlého
zisku vyšel soud z částek uvedených v sazebníku OSA v rozhodné době, počtu
televizních přijímačů a obsazenosti pokojů v jednotlivých ubytovacích
zařízeních žalované v této době. Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 12. prosince 2017, č. j. 4 Co 12/2017-387, rozsudek soudu prvního stupně
v odvoláním napadeném výroku I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu
(dále jen „o.s.ř.“) potvrdil (výrok I.), ve výroku III. ho změnil tak, že
žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 27.091,90 Kč
(výrok II.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího
řízení 12.245,80 Kč (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 5. března 2018 dovolání, v němž uvádí, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom,
že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem
vyřešena, ale je třeba ji posoudit jinak. Konkrétně, zda je možné pro případ
vyčíslení výše bezdůvodného obohacení za bezlicenční užití předmětů ochrany
striktně vyjít ze sazebníků kolektivních správců. Dosavadní judikaturu
Nejvyššího soudu považuje dovolatelka za nesprávnou, případně rozporuplnou. Zdůrazňuje, že kolektivní správce ve svém sazebníku nerespektoval ustanovení §
106 odst. 6 autorského zákona a překračuje zákonný strop stanovený v § 23
autorského zákona. Dovolatelka také považuje ustanovení § 40 odst. 4 autorského
zákona za rozporné s evropským právem.
Žádá, aby dovolací soud předložil
Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda platí princip proporcionality na
určení výše odměny, která se má nositelům práv dostat na základě bezlicenčního
užití děl a pokud ano, zda je třeba při určování výše této odměny rozlišovat
mezi ubytováním hostů na ryze komerčním základě a ubytováním pacientů
realizovaným v rámci komplexní zdravotní péče. Dále klade ještě další otázky,
např. zda lze připustit zastoupení kolektivním správcem těch nositelů práv,
kteří s ním neuzavřeli žádnou smlouvu o zastoupení, když právní úprava brání
tomu, aby kolektivní správce vybrané plnění za tyto nositele práv těmto
nositelům práv vyplatil. Požaduje také, aby dovolací soud opětovně posoudil
názor o tom, že výjimka uvedená v § 23 autorského zákona pro zdravotnická
zařízení je použitelná pouze na samotné rehabilitační a léčebné úkony. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované podala žalobkyně dne 14. května 2018 prostřednictvím svého
zástupce vyjádření s doplněními ze dne 20. a 23. srpna 2018. Žalobkyně považuje
rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího za správné. Dovolání je podle
jejího názoru navíc nepřípustné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se zabýval
otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho
části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013,
sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze
dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Z obsahu dovolání nelze jednoznačně dovodit, že by žalovaná výslovně
zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že jako lázeňské zařízení je povinna za
provozování rozhlasového a televizního vysílání zpřístupňováním děl rozhlasem a
televizí na pokojích ubytovaných lázeňských hostů platit autorské odměny, ani
to, že pokud neplatila autorské odměny, dostalo se jí bezdůvodného obohacení na
úkor autorů těchto děl. Její námitky však směřují především ke zpochybnění
odůvodněnosti výše licenční odměny v sazebníku OSA, který v této souvislosti
nerozlišuje mezi lázeňskými zařízeními a ostatními subjekty poskytujícími
ubytovací služby. V otázce, kterou učinila žalobkyně předmětem svého dovolání Nejvyšší soud nemá
důvod svůj dosavadní právní názor, který podrobně zdůvodnil v předchozích
rozhodnutích, jakkoli měnit. K tomu připomíná, pro zjednodušení pochopení svého
stanoviska, že podle ustanovení § 40 odst.
4 autorského zákona právo na náhradu
škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů
zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady
ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v
době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Za získání licence v době
neoprávněného nakládání s dílem by musel zaplatit částku stanovenou v sazebníku
kolektivního správce, tedy pojmově nelze požadovat jinou než tuto částku. Dovolání ve svém dalším obsahu směřuje již jen výhradně proti správnosti výše
odměny stanovené v sazebníku kolektivního správce. Výši těchto odměn ve smyslu
ustanovení § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona ve znění účinném do 19. dubna 2017, stanovuje kolektivní správce, nikoli soudy. Nejvyšší soud také
připomíná, že ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo
2715/2015, v reakci na názor odvolacího soudu, který přistoupil k vlastnímu
vyčíslení obvyklé odměny ve vztahu k žalovanému, kde akcentoval zejména
hledisko přiměřenosti, dovodil, že nelze z ustanovení § 100 odst. 6 autorského
zákona, který pouze upravuje některá dílčí kritéria, ke kterým by měl
kolektivní správce přihlédnout při uzavírání smluv s uživateli předmětu
ochrany, dovozovat výši obvyklé odměny. Ani pokud jde o výši licenční odměny ve
vztahu k lázeňským zařízením, k níž se Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil v
rozsudku velkého senátu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013,
uveřejněným pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nevidí
dovolací soud, vzhledem k přesvědčivým důvodům, pro toto své stanovisko, svůj
právní názor jakkoli měnit. Otázka zda je možné dovodit, že kolektivní správci jsou oprávněni v rámci tzv. rozšířené kolektivní správy zastupovat i tzv. smluvně nezastupované nositele
práv, přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nezakládá, neboť při jejím řešení
se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu,
pokud dospěl k závěru, že žalobkyně je jakožto kolektivní správce aktivně
legitimována zastupovat nositele autorských práv (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 698/2017, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5891/2016). Je tak zřejmé, že není naplněn dovolatelkou uplatněný důvod přípustnosti jejího
dovolání. Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst.
3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady
spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní
služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 9.140 Kč byla stanovena
podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem
9.440 Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle
§ 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení
žalobkyně tak činí 11.422,40 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.