ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
žalobce Š. C., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
203/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
1. 2015, č. j. 72 Co 515/2014-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 20. 7. 2010 se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky
30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena
nedůvodným držením ve vazbě a ve výkonu trestu v době od 25. 4. 1983 do 25. 10. 1984. Podáním došlým soudu dne 27. 6. 2014 žalobce rozšířil svůj žalobní
požadavek na částku 540 000 Kč; změnu žaloby soud připustil. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (poté, co ve věci již bylo
rozhodováno soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Ústavním soudem)
rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, č. j. 19 C 203/2010-102, rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 540 000 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení
(výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně napadeným
rozsudkem změnil tak, že se žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky 540 000 Kč, zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly ze skutkových zjištění, podle kterých
byl žalobce rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu
vojenské služby a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců
nepodmíněně. Trest odnětí svobody, včetně započtené vazby, byl žalobcem vykonán
v době od 25. 4. 1983 do 25. 10. 1984. Usnesením téhož Vojenského soudu ze dne
30. 7. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91, byl původní rozsudek ze dne 9. 6. 1983 zrušen
ve výroku o trestu, avšak ve výroku o vině zůstal nedotčen. Rozsudkem
Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtv 81/91,
bylo při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání žalobce. Rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 4 Tz 96/2006, bylo rozhodnuto, že
v rehabilitačním řízení byl v neprospěch žalobce porušen zákon a věc byla
postoupena k novému projednání Okresnímu soudu v Olomouci. Ten usnesením ze dne
16. 3. 2007, sp. zn. Rt 4/2006, zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v
Olomouci ze dne 9. 6. 1983, sp. zn. 2 T 88/83, i ve výroku o vině a následně
rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. Rt 4/2006, který nabyl právní moci dne
23. 6. 2007, žalobce zcela zprostil obžaloby, neboť skutek, z něhož byl
obžalován, není trestným činem. Žalobce požádal dne 1. 8. 2007 žalovanou,
jednající Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, o
dodatečné odškodnění, žalovaná však jeho žádosti vyhověla pouze částečně, když
dopisem ze dne 11. 12. 2007 požadavek žalobce co do nároku na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu odmítla. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že základ nároku žalobce se opírá
o čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Pokud jde o výši uplatněného nároku, měl soud prvního stupně za to, že částka 1
000 Kč požadovaná žalobcem za jeden den nezákonného omezení osobní svobody je s
ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu přiměřená, když odpovídá „míře příkoří a
trvajících následků v osobnostní sféře žalobce“. Námitkou promlčení uplatněného
nároku, kterou žalovaná vznesla ještě před vyhlášením rozsudku, se soud prvního
stupně nezabýval. Odvolací soud měl sice ve shodě se soudem prvního stupně za to, že žalobce je s
ohledem na přímo aplikovatelný čl. 5 odst. 5 Úmluvy oprávněn domáhat se na
žalované přiměřeného zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody,
nepominul však, že ve věci byla žalovanou vznesena námitka promlčení. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, vyšel
odvolací soud z toho, že otázku promlčení nároku je třeba posuzovat podle § 101
občanského zákoníku s tím, že pro počátek běhu tříleté promlčecí doby je
určující okamžik, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn
obžaloby, neboť teprve od tohoto okamžiku mohl žalobce své právo poprvé
uplatnit. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nabyl zprošťující rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. Rt 4/2006, právní moci
dne 23. 6. 2007, uplynula promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce již dne 23. 6. 2010. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu změnit nic ani
skutečnost, že se žalobce v roce 2007 se svým nárokem obrátil na příslušný
orgán státu; podle obecných hmotněprávních předpisů nebyla tato skutečnost
důvodem ke stavení promlčecí doby. Ustanovení § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přitom dle názoru odvolacího
soudu nelze uplatnit. Odvolací soud tak uzavřel, že nárok žalobce, jež byl u
soudu uplatněn až dne 20. 7. 2010, je promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm uváděl, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení uplatněného nároku, když
vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, který není na posuzovanou věc aplikovatelný, neboť v odkazovaném
případě (na rozdíl od případu posuzovaného) byla osobní svoboda poškozeného
omezena až ode dne 29. 5. 2000, a neprobíhalo tedy žádné rehabilitační řízení
ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Na věc je podle
žalobce zapotřebí aplikovat ustanovení § 24 odst. 2 citovaného zákona, který
počítá s tím, že po dobu tzv. předchozího projednání nároku, nejdéle však po
dobu šesti měsíců, promlčecí doba neběží. Právě započtení doby, po kterou
promlčecí doba neměla běžet, je z pohledu žalobcem uplatněného nároku
rozhodující. Otázka promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonné
věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z
důvodu svého přesvědčení, nebyla podle žalobce dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. Žalobce proto navrhoval, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky
promlčení uplatněného nároku žalobce, kterou odvolací soud posoudil odchylně od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání není důvodné.
Judikatorní řešení otázky zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v
době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení,
se v průběhu času měnilo. Vzhledem k tomu, že k nezákonnému věznění docházelo
předtím, než v České republice vstoupila v účinnost Úmluva, byly žaloby
vězněných osob proti České republice zamítány, čemuž několikrát přitakal i
Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn.
III. ÚS 466/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 686/03, nebo ze dne 21. 3.
2005, sp. zn. IV. ÚS 241/04). V nálezu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS
3438/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem
111/2012, však Ústavní soud vyslovil názor, že se nárok na náhradu za
nemateriální újmu založený článkem 5 odst. 5 Úmluvy odvíjí od účasti dotčené
osoby na rehabilitaci, resp. od „rehabilitačního“ rozhodnutí, kterým bylo
zrušeno odsuzující rozhodnutí z doby nesvobody. Ústavní soud tedy dospěl k
závěru, že má být podle tohoto ustanovení odškodněn i zásah do práva na osobní
svobodu, k němuž sice došlo v období nesvobody, tedy před tím, než Úmluva
nabyla dne 18. 3. 1992 účinnosti pro Českou republiku, ovšem soudy nezákonnost
takového zásahu konstatovaly v rámci rehabilitačního řízení až po 18. 3. 1992.
K obdobnému závěru dospěl posléze v několika nálezech rovněž IV. senát
Ústavního soudu (srov. nález ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, a nález
ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 644/13, jenž se týkal posuzované věci).
K opačnému závěru po důkladné interpretaci Úmluvy dospěl Ústavní soud ve
stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014. Podle tohoto
stanoviska byl dřívější přístup Ústavního soudu založen na chybném výkladu
časových účinků Úmluvy. Pokud je Úmluva vykládána správně a v souladu s
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pak povinnost státu dostát
požadavkům plynoucím z článku 5 odst. 5 Úmluvy ve skutečnosti na nároky
odpíračů vojenské služby vězněných v době nesvobody nedopadá, a to z důvodů
ratione temporis. Podle prvního výroku uvedeného stanoviska „[n]árok na náhradu
nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody
dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato
mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992);
okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.“
Ústavní soud však u tohoto kroku neskončil a ve výroku II stanoviska sp. zn.
Pl. ÚS-st. 39/14 dále uvedl, že „[t]ento právní názor se neuplatní u případů,
kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla
podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.” Ústavní soud tedy nejprve prvým
výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný
některými jeho senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný.
Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří inspirováni dřívějším chybným
výkladem požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci,
že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by dřívější výklad o
oprávněnosti nároků na zadostiučinění byl správný, a to z důvodu jejich
legitimního očekávání, že jejich žalobám bude vyhověno.
V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, následně Ústavní soud
vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch
případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při
posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení § 32 odst. 3
OdpŠk. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze
žalobci nárokované zadostiučinění opřít.
S představeným názorem Ústavního soudu se Nejvyšší soud ztotožnil v rozsudku ze
dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015, v němž vyslovil, že otázka promlčení
nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době
nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se
posuzuje podle § 32 odst. 3 OdpŠk ve spojení s § 35 odst. 1 OdpŠk. K tomuto
závěru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých pozdějších rozhodnutích (srov.
rozsudek ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 488/2015, rozsudek ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 708/2015, nebo usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4831/2015), a jeho rozhodovací praxi tak lze považovat v této otázce za
ustálenou.
V rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015, Nejvyšší soud současně
formuloval závěr, podle kterého – s ohledem na předchozí rozhodovací praxi
Ústavního soudu, která sice byla shledána nesprávnou, avšak ze které má
Nejvyšší soud podle stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 při posuzování nároku
poškozených vycházet – je okamžikem rozhodným pro vznik nároku poškozeného na
přiměřené zadostiučinění okamžik, kdy došlo ke zproštění poškozeného obžaloby.
V poměrech projednávané věci to znamená, že Nejvyšší soud vychází v otázce
promlčení nároku z právní úpravy promlčení obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb.,
jež byla účinná ke dni zproštění žalobce obžaloby, tedy ke dni 23. 6. 2007, kdy
nabyl právní moci zprošťující rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4.
2007, sp. zn. Rt 4/2006.
Ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk (ve znění účinném od 27. 4. 2006)
stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí
za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě,
nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou
je vznik nemajetkové újmy spojen.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 OdpŠk (ve znění účinném od 27. 4. 2006) promlčecí
doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného
projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk tak
v případě nároku žalobce začala běžet dne 23. 6. 2007. V době ode dne 1. 8.
2007, kdy žalobce uplatnil svůj nárok v souladu s ustanovením § 14 OdpŠk u
žalované (jednající Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva
obrany), do dne 11. 12. 2007, kdy došlo ke skončení předběžného projednání
žalobcova nároku, promlčecí doba neběžela. Z toho ovšem vyplývá, že v době
podání žaloby dne 20. 7. 2010 byl již nárok žalobce promlčen.
Vzhledem k tomu nemohlo žalobci vzniknout ani žádné legitimní očekávání ve
smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14.
Závěr odvolacího soudu, vycházející z toho, že se nárok žalobce promlčuje v
obecné tříleté promlčecí době podle § 101 občanského zákoníku, tak není
správný. Nesprávnost uvedeného závěru odvolacího soudu se však v poměrech
žalobce nemůže nijak projevit, neboť i shora vyjádřený právní závěr dovolacího
soudu vede k tomu, že žalobní požadavek žalobce nemůže být důvodný.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v nálezu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. IV.
ÚS 644/13, jenž byl vydán v posuzované věci, se Ústavní soud otázkou promlčení
nároku žalobce nezabýval, a ani zabývat nemohl. Uvedený nález tedy není pro
posouzení otázky promlčení nároku žalobce závazný.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož
dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu