U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce H. G.,
zastoupeného Mgr. Martinou Činkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční
6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 255/2005, o dovolání žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 28 Co
312/2014-496, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 6. 2014, č. j. 17 C
255/2005-469, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 28 Co
312/2014-496, se zrušují a řízení o návrhu žalobce ze dne 25. 4. 2014 na
ustanovení zástupce se zastavuje.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. 6.
2014, č. j. 17 C 255/2005-469, jímž byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení
zástupce z řad advokátů.
Soud prvního stupně konstatoval, že ač by celkové poměry žalobce odůvodňovaly
jeho osvobození od soudních poplatků, není naplněna druhá podmínka předvídaná §
30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spočívající v
nezbytnosti potřeby ustanovení zástupce k ochraně žalobcových zájmů. Dle závěru
soudu prvního stupně dokáže žalobce své zájmy hájit dostatečně a účinně sám,
neboť je dostatečně orientován v právním řádu (na uvedené usoudil soud prvního
stupně mj. z užívání termínů jako „aktivní legitimace“ a odkazů na judikaturu a
právní předpisy) a je schopen využívat (a také je využívá) procesní nástroje ke
své obraně – v této souvislosti poukázal soud prvního stupně na množství
procesních návrhů, jež žalobce v průběhu řízení adresoval soudům obou
stupňů. K ustanovení advokáta k ochraně zájmů
účastníka je dle soudu prvního stupně „… soud oprávněn… pouze v případech
opravdu mimořádných.“ O takový případ v dané věci dle soudu prvního stupně
nejde.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že ustanovení
zástupce k ochraně zájmů žalobce není třeba. Konstatoval, že žalobce se v
řízení orientuje, zakládá důkazy, na něž v podáních odkazuje, nadto z jeho
podání vyplývá, že vede mnoho dalších sporů, pročež je „v právní problematice a
v řízení před soudem… orientován.“ Odvolací soud se neztotožnil s argumentací
žalobce, že ustanovení zástupce v jeho případě odůvodňuje již to, že v průběhu
řízení zestárl a zhoršil se jeho zdravotní stav; v této souvislosti poukázal
odvolací soud na to, že žádná věková hranice, od níž by měl být účastník již
zastoupen, stanovena není, a že na situaci špatného zdravotního stavu účastníka
pamatuje ustanovení § 29 odst. 3 a 4 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje
za to, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku nezbytnosti potřeby
ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů, čímž je dán dovolací důvod podle §
241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“). Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na § 237 o. s. ř. z
toho, že se odvolací soud při řešení této otázky procesního práva odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání
citované).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 (viz přechodná ustanovení čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. –
řízení o návrhu dovolatele na ustanovení zástupce ze dne 25. 4. 2014 bylo
zahájeno dne 30. 4. 2014, kdy došel soudu prvního stupně).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
návrhu dovolatele na ustanovení zástupce, je rozhodnutím, kterým se odvolací
řízení (ohledně tohoto návrhu) končí. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že
argumentace odvolacího soudu, akcentující toliko formální a obsahovou úroveň
dovolatelových podání a jeho procesního chování vůbec, nikterak však
nehodnotící právní a skutkovou složitost věci, se již pro tuto neúplnost
posouzení odchyluje od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz
dovolatelem přiléhavě citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 135/2014, a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2473/2014; rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Uvedené činí dovolání přípustným.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř. nejprve z úřední povinnosti přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma
soudy postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu vyplývá (a tuto okolnost zmiňuje i soud prvního stupně v
odůvodnění usnesení ze dne 5. 6. 2014), že posuzovaná žádost dovolatele o
ustanovení zástupce je již žádostí opětovnou a že o jeho (předchozí) žádosti
již bylo dříve pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 5.
11. 2013, č. j. 17 C 255/2005-388, tak, že byla zamítnuta (z důvodu shodného
jako v napadeném rozhodnutí, tj. že ustanovení zástupce k ochraně zájmů
dovolatele není nezbytně třeba).
Jakkoliv odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2013 je poměrně
kusé a s hypotetickou úvahou v něm obsaženou, že dovolatel se za devět let
trvání řízení musel jaksi nutně právně dovzdělat, se lze ztotožnit jen stěží,
závěr o tom, že ustanovení zástupce k ochraně dovolatelových zájmů není
zapotřebí, je v něm vyložen zcela jasně. Z uvedeného důvodu mělo být řízení o
dalším návrhu dovolatele na ustanovení zástupce v souladu s § 104 odst. 1, §
159a odst. 4 a § 167 odst. 2 o. s. ř. zastaveno pro překážku věci pravomocně
rozhodnuté (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn.
25 Cdo 803/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
99/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2565/2014, řešící se shodným závěrem analogickou problematiku opětovné žádosti
účastníka řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků). Ke změně poměrů
rozhodných z pohledu závěru o potřebě ustanovení zástupce k ochraně zájmů
dovolatele (poměřováno stavem ke dni vydání prvního rozhodnutí – 5. 11. 2013 –
a stavem v době vydání napadeného rozhodnutí – 6. 8. 2014, tj. jen o devět
měsíců později) zjevně nedošlo a dovolatel v tomto směru ani netvrdí žádné
relevantní okolnosti. Precizace dovolatelovy argumentace v opětovném návrhu na
ustanovení zástupce ve směru nutnosti dodržet zásadu rovnosti zbraní za
situace, kdy za žalovanou jedná osoba s právním vzděláním, jakoukoliv
(skutkovou) změnu poměrů nepředstavuje.
Závěr, že podáním opětovného návrhu na ustanovení zástupce dovolatel usiluje o
(nepřípustnou) revizi závěrů, na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí o jeho
prvním návrhu (jemuž nebylo vyhověno), je ostatně již s ohledem na časovou
souvislost rozhodných okolností zcela evidentní (opětovný návrh je soudu
doručen dne 30. 4. 2014, poté, co bylo žalobci dne 4. 3. 2014 doručeno usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 Co 43/2014-403, kterým
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2013 o
odmítnutí jeho odvolání proti usnesení ze dne 5. 11. 2013 jako
opožděného).
Jestliže za daného stavu soudy obou stupňů řízení nezastavily pro
neodstranitelný nedostatek zmíněné podmínky řízení a rozhodly o opětovném
návrhu dovolatele na ustanovení zástupce věcně, zatížily řízení vadou ve smyslu
§ 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.) a řízení
o návrhu dovolatele ze dne 25. 4. 2014 na ustanovení zástupce pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté zastavil (§ 243e odst. 4 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že v rozhodnutích soudů obou stupňů a
stejně tak v dovolání uvedený druhý žalovaný Ing. F. P. není (a nikdy nebyl)
účastníkem řízení, pročež není důvodu, aby tak byl označován.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu