30 Cdo 1414/2017-116
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj, se
sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, proti žalovaným 1) Městu Řevnice,
se sídlem v Řevnicích, Krále Jiřího z Poděbrad 74, a 2) Středočeskému kraji, se
sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o zaplacení 127 689 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 411/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22
Co 423, 424/2016-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 8 C 411/2015-55, ve znění
opravného usnesení ze dne 29. 6. 2016, č. j. 8 C 411/2015-59, Okresní soud
Praha-západ jako soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili
žalobkyni společně a nerozdílně částku 127 689 Kč s příslušenstvím, případně
aby první žalovaný zaplatil žalobkyni částku 99 211,47 Kč s příslušenstvím a
druhý žalovaný aby zaplatil žalobkyni částku 28 477,53 Kč s příslušenstvím
(výrok I), uložil žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
řízení částku 31 556,80 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a
druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na
žalovaných domáhala zaplacení částky 127 689 Kč s příslušenstvím jako regresní
úhrady, neboť uvedenou částku byla nucena zaplatit na základě rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2014, č. j. 64 C 179/2012-49,
poškozenému Z. K. na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být
způsobena nepřiměřenou délkou stavebního řízení vedeného u Městského úřadu
Řevnice pod sp. zn. 321/01, jakož i na náhradě nákladů řízení.
3. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že poškozený
Z. K. brojil ve stavebním řízení jako vlastník sousedních pozemků a staveb
proti nepovolené dostavbě rodinného domu v obci XY č. p. XY. Stavební řízení
bylo zahájeno dne 15. 11. 2001 a bylo pravomocně skončeno dne 19. 5. 2012.
Poškozený Z. K. se následně v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1
pod sp. zn. 64 C 179/2012 domáhal na státu zaplacení částky 120 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
v důsledku uvedeného nepřiměřeně dlouhého stavebního řízení (dále také
„odškodňovací řízení“). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7.
2014, č. j. 64 C 179/2012-49, bylo žalobě co do částky 68 750 Kč s
příslušenstvím vyhověno, co do částky 51 250 Kč s příslušenstvím byla žaloba
zamítnuta, a poškozenému byla přiznána náhrada nákladů řízení. Na tomto základě
zaplatil stát poškozenému celkem částku 127 689 Kč.
4. Při hodnocení věci soud prvního stupně vycházel z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, přičemž dospěl k závěru, že
žalobkyně přes poučení, které jí bylo při jednáni soudu poskytnuto, neuvedla,
jaká konkrétní ustanovení správního řádu byla žalovanými v předmětném stavebním
řízení porušena nebo které konkrétní lhůty jimi byly překročeny, a nebylo tak
možné u žalovaných dovodit, že vznik nemajetkové újmy zavinili. Z uvedeného
důvodu soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 7 889 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl, že ve vztahu žalobkyně a druhého žalovaného nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího
soudu).
6. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že žalobkyně je
v regresním řízení povinna prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za
škodu způsobenou výkonem veřejné moci včetně zavinění a povinná osoba může
uplatnit všechny námitky, které mohly být uplatněny proti poškozenému v řízení
o náhradu škody. Odvolací soud zároveň dovodil, že původní řízení nemělo přímý
vliv na existenci, rozsah ani výkon práv poškozeného Z. K. ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“,
v důsledku čehož se poškozený mohl domáhat toliko náhrady nemajetkové újmy
způsobené porušením povinnosti orgánu veřejné moci učinit úkon ve stanovené
lhůtě. V návaznosti na to se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu
prvního stupně, že žalovaná k věcným námitkám obou žalovaných – ani přes
poučení soudu prvního stupně – neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní
ohledně toho, že se orgány žalovaných dopustily v posuzovaném řízení
nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, a neprokázala tak předpoklady vzniku
nároku na regresní úhradu. K námitce žalobkyně, že se při obraně v
odškodňovacím řízení řídila tehdy ustálenou judikaturou, uvedl, že žalobkyni
nic nebránilo, aby soudem požadované skutečnosti konkretizovala v regresním
řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu
dovoláním. V něm namítá, že odvolací soud odchylně od judikatury dovolacího
soudu posoudil otázku, jaký konkrétní nesprávný úřední postup žalovaných vedl
ke vzniku nemajetkové újmy poškozeného. Žalobkyně má za to, že v regresním
řízení postačilo prokázat, že orgány žalovaných vedly stavební řízení extrémně
dlouhou dobu, nikoli tvrdit a prokazovat existenci konkrétních průtahů v
řízení. Současně zdůrazňuje, že rozsudek v předchozím odškodňovacím řízení byl
vydán v souladu s tehdy ustálenou rozhodovací praxí, a žalobkyni tedy nelze
přičítat k tíži, že v předchozím řízení neuplatnila námitky ve smyslu právních
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014,
jež v jeho průběhu ještě nebyly Nejvyšším soudem formulovány.
8. Žalobkyně v dovolání zároveň namítá, že není přípustné, aby v
regresním řízení žádala poskytnutí regresní úhrady v souvislosti s jiným
nárokem, než který poškozený uplatňoval v předchozím odškodňovacím řízení, a
který byl žalobkyní odškodněn. Žalobkyně má za to, že o nároku poškozeného,
jenž byl uplatněn v odškodňovacím řízení, již bylo pravomocně rozhodnuto a soud
rozhodující v regresním řízení měl z tohoto rozhodnutí vycházet, a nikoliv
žalobkyni vyzývat k doplnění skutečností, jež s původně uplatněným nárokem
poškozeného nesouvisí. Uvedená otázka přitom nebyla dle žalobkyně dovolacím
soudem doposud řešena.
9. Žalobkyně má dále za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení dovolacím soudem dosud nezodpovězené otázky, jakou „důkazní sílu“ má v
regresním řízení pravomocný rozsudek, jímž bylo poškozenému přiznáno
zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolacímu soudu pak v tomto ohledu
vytýká, že se nezabýval, resp. nepovažoval pro regresní řízení za rozhodné
pravomocné rozhodnutí soudu z odškodňovacího řízení, ačkoliv by jako u jiných
veřejných listin měla být předpokládaná jeho pravdivost, pokud není prokázán
opak.
10. Konečně žalobkyně namítá, že druhý žalovaný v regresním řízení nebyl
oprávněn uplatnit námitky, které vznesl proti regresnímu nároku, neboť tyto
námitky měl uplatnit již v odškodňovacím řízení, v němž byl nečinný, ačkoliv
byl žalobkyní vyzván k součinnosti. Soudům nižších stupňů pak žalobkyně
současně vytýká, že se touto otázkou, která nebyla Nejvyšším soudem dosud
řešena, v řízení vůbec nevypořádaly.
11. Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Námitka žalobkyně, že odvolací soud neposoudil správně „důkazní
sílu“ pravomocného rozsudku, jímž bylo poškozenému v odškodňovacím řízení
přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se míjí s právním posouzením
odvolacího soudu, který nijak nezpochybnil, že by toto rozhodnutí mělo
charakter veřejné listiny a ani nezpochybnil její pravdivost, nýbrž na základě
právní obrany žalovaných dospěl k závěru, že nemůže být podkladem pro prokázání
skutečnosti, že jejich orgány v posuzovaném řízení porušily povinnost učinit
úkon nebo rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu tato námitka
nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu na jejím vyřešení nezávisí.
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda poškozenému mohla
v původním řízení vzniknout odškodnitelná nemajetková újma v důsledku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, neboť
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
18. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky, zda je možné v
regresním řízení poskytnout úhradu v souvislosti s jiným nárokem, než který
uplatňoval poškozený v předchozím odškodňovacím řízení, a který byl žalobkyní
uspokojen, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání není důvodné.
20. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech
nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
21. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i
soudce stanoví zákon. Odstavec 2 téhož ustanovení říká, že každý má právo, aby
jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a
aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena
jen v případech stanovených zákonem.
22. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném
pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
formuloval právní závěr, podle kterého nepřiměřená délka správního řízení může
účastníku řízení způsobit nemajetkovou újmu, jde-li ve správním řízení o spor o
právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv
na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho
poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li
soukromoprávní povahy.
24. Na uvedený právní závěr Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, uveřejněném pod číslem 77/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém s odkazem na judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva, dále také „ESLP“, dovodil, že na případ účasti
vlastníka sousední nemovité věci ve stavebním řízení o vydání stavebního
povolení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud v této věci mimo jiné
vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které v případě,
kdy vlastník sousední nemovité věci ve stavebním řízení poukazuje na nedodržení
předpisů veřejného práva, je zřejmý jeho zájem zamezit zásahu do jeho
majetkových práv. Práce na sousedním pozemku mohou ohrozit vlastníka sousedního
pozemku v užívání jeho majetku a mohou také snížit jeho hodnotu (srov. rozsudek
ESLP ze dne 25. 11. 1994 ve věci Ortenberg proti Rakousku, stížnost č.
12884/87, nebo rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012 ve věci Wurzer proti Rakousku,
stížnost č. 5335/07).
25. V rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, pak
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na přiměřenou délku řízení garantované
čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje výlučně na řízení soudní, k jehož celkové
délce lze přičíst délku správního řízení tehdy, pokud absolvování správního
řízení bylo podmínkou přístupu k soudu a zároveň obě řízení probíhala ve věci
spadající do věcné působnosti uvedeného ustanovení. Nejsou-li tyto podmínky
splněny, ať již z hlediska věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo toho, že
posuzované řízení neprobíhalo před soudem a nejde ani o správní řízení, na
které by soudní řízení navazovalo, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované
správní řízení nedopadá, a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a
případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
26. V nyní řešeném případu poškozený v posuzovaném stavebním řízení
vystupoval jako vlastník sousedních nemovitostí, přičemž brojil proti
neoprávněné dostavbě rodinného domu na vedlejším pozemku. S ohledem na výše
citovanou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu je proto třeba dojít k dílčímu
závěru, že posuzované správní řízení spadá do rozsahu věcné působnosti čl. 6
odst. 1 Úmluvy, neboť jeho výsledek mohl mít přímý vliv na existenci, rozsah a
výkon práva soukromoprávní povahy. Opačný závěr odvolacího soudu je proto
nesprávný. Ovšem druhá citovanou dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu
stanovená podmínka, tedy že by na posuzované správní řízení navazovalo řízení
soudní, však v daném případě splněna nebyla. Vzhledem k tomu odvolací soud
dospěl v konečném důsledku ke správnému závěru, že na posuzované stavební
řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a není tak ani možné domáhat se
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jeho nepřiměřenou délkou.
27. Zbývá dodat, že shora uvedené judikatorní závěry se plně uplatní i v
nyní projednávané věci, jakkoliv byly přijaty až po rozhodnutí soudu v
odškodňovacím řízení. Při výkladu časových účinků judikatury je totiž třeba
zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy
jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí.
Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a
navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově
prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických
situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních
očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též
nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo z odborné
literatury KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních
změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197).
28. Usuzuje-li žalobkyně opačně, pak je nutné připomenout, že výklad
práva zaujatý ve výše citovaných rozhodnutích a aplikovaný v projednávané věci
nepředstavuje změnu dřívější judikatury. Nejvyšší soud v minulosti nezaujal
názor odchylný od názorů vyjádřených ve výše citovaných rozhodnutích, naopak
při jejich formulaci vycházel z již dříve existující judikatury Evropského
soudu pro lidská práva. Nelze tedy mít za to, že by důvěra žalobkyně ve
„správnost“ výkladu dané otázky soudem prvního stupně v odškodňovacím řízení
mohla být natolik intenzivní, aby odůvodňovala výjimečné neuplatnění principu
incidentní retrospektivy.
29. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda je možné v regresním
řízení přiznat žalobkyni právo na regresní úhradu v souvislosti s jiným
nárokem, než který uplatňoval poškozený v předchozím odškodňovacím řízení, a
který žalobkyně uspokojila.
30. Podle § 16 odst. 1 OdpŠk nahradil-li stát škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze
stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat
regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené
působnosti, pokud škodu způsobily.
31. Podle § 18 odst. 6 OdpŠk ten, proti němuž byl uplatněn nárok na
regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje,
právo uplatnit všechny námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči
poškozenému v řízení o náhradě škody.
32. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
33. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází konstantně z toho, že
nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a naproti tomu
nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti učinit úkon
v zákonem stanovené lhůtě představují dva nároky se samostatným skutkovým
základem, které je třeba vzájemně odlišovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).
34. Pro posouzení předložené otázky je přitom určující ustanovení § 16
odst. 1 OdpŠk, z něhož plyne, že stát může požadovat regresní úhradu až poté,
co poškozený úspěšně uplatní nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu v předchozím odškodňovacím řízení (popřípadě při předběžném
projednání nároku), a stát mu v důsledku toho toto zadostiučinění poskytne.
Vzhledem k tomu, že v odškodňovacím řízení poškozený odčinění nemajetkové újmy
způsobené porušením povinnosti učinit úkon v zákonné nebo přiměřené lhůtě
nežádal, a žalobkyně mu přiměřené zadostiučinění z tohoto titulu neposkytla,
nevzniklo jí ani právo požadovat regresní úhradu na žalovaných.
35. Nesouhlasná argumentace žalobkyně pramenící z toho, že pro soud
rozhodující v řízení o regresním nároku je závazné právní posouzení, jež učinil
soud v odškodňovacím řízení, zcela pomíjí § 159a odst. 1 o. s. ř., jakož i § 18
odst. 6 OdpŠk. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že výrok pravomocného
rozsudku vydaného v odškodňovacím sporu mezi poškozeným a státem není závazný
pro účastníky regresního řízení, a proto žalovaný v regresním řízení může
uplatňovat všechny námitky, jež by bylo možno uplatnit vůči poškozenému v
původním odškodňovacím řízení. Mezi takové námitky lze řadit i obranu
žalovaných, že nárok poškozeného na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou v důsledku nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě nebyl na základě
právní úpravy dán.
36. Pokud tedy v posuzované věci odvolací soud vycházel z toho, že
žalobkyně může za zadostiučinění poskytnuté poškozenému v odškodňovacím řízení
z titulu nepřiměřené délky řízení požadovat na žalovaných regresní úhradu,
jestliže prokáže, že žalovaní způsobili poškozenému nemajetkovou újmu v
důsledku porušení povinnosti učinit úkon v zákonné nebo přiměřené lhůtě, je
jeho posouzení nesprávné. Nejvyšší soud však z tohoto důvodu nepřikročil ke
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, poněvadž uvedený závěr nemůže pro
žalobkyni přinést příznivější rozhodnutí ve věci, neboť žaloba ohledně takto
vymezeného nároku by musela být nutně zamítnuta (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1340/2015, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněná pod číslem
91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. Za situace, kdy dovolání je přípustné, a s ohledem na žalobkyní
výslovně uplatněnou námitku, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
zabýval tím, zda v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
38. Nejvyšší soud přitom zjistil, že odvolací soud zatížil řízení vadou,
když se nezabýval žalobkyní v odvolání předloženou otázkou, zda druhý žalovaný
byl v regresním řízení oprávněn uplatnit vůči žalobkyni námitku spočívající v
neaplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení, jestliže
se v odškodňovacím řízení k požadavku poškozeného na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vůbec nevyjádřil. Nejvyšší soud má však za to, že se nejedná
o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť
námitka uplatňovaná druhým žalovaným vůči nároku žalobkyně nespočívá na
tvrzeních, které by žalobkyně v odškodňovacím řízení nemohla použít v důsledku
absence součinnosti ze strany druhého žalovaného. Vzhledem k tomu není
skutečnost, zda se druhý žalovaný v souvislosti s odškodňovacím řízením
vyjádřil k nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, pro možnost
uplatnění této námitky rozhodná.
VI. Závěr
39. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo,
a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu