Judikát 30 Cdo 144/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03.03.2026
Spisová značka:30 Cdo 144/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.144.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ]
Nepřípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D
30 Cdo 144/2026-941
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Stavební podnik Ralsko, a. s., IČO 25424742, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, LL.M., advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 367 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 32/2012, o dovolání S. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2025, č. j. 53 Co 325/2025-919, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. S. L. je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi S. L. a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 9. 2025, č. j. 18 C 32/2012-883, nepřipustil vstup S. L. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně. 2. K odvolání S. L. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 11. 2025, č. j. 53 Co 325/2025-919, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a uložil S. L. povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 300 Kč (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 21. 2. 2012 se žalobkyně, S. L. a další osoby domáhali vůči žalované náhrady škod, které jim měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně vydaného Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 18. 12. 2002, č. j. 45 K 16/2001-224, a to v souvislosti se spácháním trestného činu soudcem, který toto usnesení vydal. Rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 12. 2023, č. j. 18 C 32/2012-574, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2024, č. j. 53 Co 48/2024-603, byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a to u žalobkyně z důvodu neexistence nezákonného rozhodnutí a u ostatních osob na straně žalující z důvodu absence jejich aktivní věcné legitimace k uplatňování takového nároku. Usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2025, č. j. 53 Co 162, 163/2025-840, pak byla povolena obnova řízení ve vztahu k žalobkyni, ve vztahu k ostatním osobám na straně žalující však byl návrh na obnovu řízení zamítnut, resp. bylo potvrzeno zamítnutí tohoto návrhu soudem prvního stupně. Podáním ze dne 22. 8. 2025 oznámil S. L.
xistence nezákonného rozhodnutí a u ostatních osob na straně žalující z důvodu absence jejich aktivní věcné legitimace k uplatňování takového nároku. Usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2025, č. j. 53 Co 162, 163/2025-840, pak byla povolena obnova řízení ve vztahu k žalobkyni, ve vztahu k ostatním osobám na straně žalující však byl návrh na obnovu řízení zamítnut, resp. bylo potvrzeno zamítnutí tohoto návrhu soudem prvního stupně. Podáním ze dne 22. 8. 2025 oznámil S. L. svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně z důvodu svého zájmu na výsledku řízení, který dovozoval z toho, že je akcionář žalobkyně, v původním řízení vystupoval jako další žalobce, ale obnova řízení vůči němu povolena nebyla, a také se účastnil řízení ohledně žaloby pro zmatečnost, která vyústila ve zrušení nezákonného rozhodnutí, jež tvoří v posuzované věci odpovědnostní titul. U jednání dne 27. 8. 2025 pak žalovaná s jeho vstupem do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně vyjádřila nesouhlas. 4. Usnesení odvolacího soudu napadl S. L. (dále jen „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Dovolání není přípustné proti výroku II usnesení odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se dovolatel řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Ohledně dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. 7. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu (a před ním i soudu prvního stupně) o tom, že nemá na výsledku řízení právní zájem a považoval tento závěr za příliš formální, a tedy rozporný s v části IV dovolání citovanou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (v části I dovolání sice dovolatel uvedl jako důvod přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, tento důvod však již v dovolání nijak nerozvedl a z části IV je zřejmé, že přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení se od zde uvedené judikatury). Tato námitka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud akcentoval, že dovolatel neuvedl, jak se rozhodnutí ve věci má konkrétně dotknout jeho právního postavení a jak by jím případně mohlo být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení. Dále odvolací soud zdůraznil, že žaloba dovolatele (jenž svůj nárok odvozoval ze svého postavení akcionáře žalobkyně) byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku jeho aktivní věcné legitimace, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, kteří tak nejsou přímo poškozenými osobami ani v případech, kdy je na úkor majetku obchodní společnosti páchána trestná činnost, poněvadž ačkoliv se skutečná škoda způsobená korporaci projeví i snížením hodnoty jejich podílu v ní, jedná se o tzv.
svého postavení akcionáře žalobkyně) byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku jeho aktivní věcné legitimace, neboť obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, kteří tak nejsou přímo poškozenými osobami ani v případech, kdy je na úkor majetku obchodní společnosti páchána trestná činnost, poněvadž ačkoliv se skutečná škoda způsobená korporaci projeví i snížením hodnoty jejich podílu v ní, jedná se o tzv. reflexní škodu, jejíž existence je závislá na existenci škody na majetku korporace, a jakmile je tato nahrazena, je odstraněna i škoda způsobená akcionářům v důsledku snížení hodnoty jejich podílu. Odvolací soud tudíž vyšel ze závěru, že dovolatel vlastní nárok vůči žalované nemá, což byl i důvod nepovolení obnovy řízení vůči němu. Současně odvolací soud odmítl jako důvod existence právního zájmu na výsledku řízení i účast dovolatele v řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení o prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně, které vedlo k jeho zrušení, neboť i když s ním soud jako s účastníkem řízení jednal, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 29 Cdo 1845/2023-315, plyne, že účastníkem tohoto řízení být neměl. Odvolací soud se tedy v první řadě řádně vypořádal se všemi důvody, na nichž svůj právní zájem na výsledku řízení dovolatel stavěl včetně jeho účasti v původní fázi řízení i v řízení o žalobě pro zmatečnost. Současně se v souladu s ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06, či ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1269/2016, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1045/2019, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod č. 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zabýval tím, zda má dovolatel právní (nikoliv jen morální, majetkový nebo jiný „neprávní“) zájem na výsledku sporu, který se projeví vítězstvím účastníka, k němuž přistoupil, jenž posoudil dle konkrétních okolností dané věci, a uzavřel, že tomu tak není. 8. Vychází-li dovolatel v posuzované věci z toho, že jeho právní zájem na úspěchu žalobkyně ve sporu vyplývá z jeho postavení akcionáře žalobkyně a bývalého účastníka tohoto řízení, příp. i řízení o žalobě pro zmatečnost, které vedlo ke zrušení rozhodnutí, z něhož nyní žalobkyně odvozuje vznik svého nároku, přehlíží závěry výše citované ustálené rozhodovací praxe, podle nichž pouhý morální, majetkový nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje. Z výše uvedeného nijak nevyplývá, že by rozhodnutím ve věci mělo být jakkoliv dotčeno právní postavení dovolatele, což neplyne ani z možné existence tzv. reflexní škody na jeho straně, neboť z výše uvedených závěrů odvolacího soudu je zřejmé, že pokud žalobkyně nárok na náhradu škody má a v řízení uspěje, bude nahrazením této škody reflexní škoda dovolatele odstraněna, a v případě zamítnutí žaloby žalobkyně to bude jen potvrzením neexistence jakéhokoliv reflexního nároku dovolatele. Řečeno jinak, výsledkem soudního řízení nebude zasaženo do práv a povinností dovolatele, na čemž nemůže nic změnit ani ničím neodůvodněná proklamace dovolatele, že se závěry soudů o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace k uplatňování nároku na náhradu škody nesouhlasí. Svým právním závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od dovolatelem odkazových nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, a ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, neboť při posuzování otázky právního zájmu na výsledku sporu nijak formálně nepostupoval.
tí dovolatele, na čemž nemůže nic změnit ani ničím neodůvodněná proklamace dovolatele, že se závěry soudů o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace k uplatňování nároku na náhradu škody nesouhlasí. Svým právním závěrem se pak odvolací soud neodchýlil ani od dovolatelem odkazových nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, a ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, neboť při posuzování otázky právního zájmu na výsledku sporu nijak formálně nepostupoval. Navíc obě tato rozhodnutí při svém závěru o nutnosti posuzování právního zájmu i z hlediska hodnotového, resp. přirozenoprávního, vyšla ze zcela výjimečných skutkových a právních okolností daných věcí, které v posuzovaném případě přítomny nejsou. Pokud pak jde o odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 29 Co 400/2022-209, tak žádné takové rozhodnutí neexistuje. 9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal S. L., jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Ve vztahu mezi S. L. a žalobkyní pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, neboť žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevynikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 3. 3. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu