U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Mgr. P. H., advokátky, insolvenční správkyně dlužnice PMC, s. r.
o., se sídlem v Račicích – Pístovicích č. p. 206, identifikační číslo osoby
49448749, zastoupené JUDr. Danou Peterkovou Linduškovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Cihlářská 19, proti žalované LISSA s. r. o., se sídlem v Brně, Václavská
226, identifikační číslo osoby 60700149, zastoupené Mgr. Martinem Řandou,
LL.M., advokátem Advokátní kanceláře ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s. r.
o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 230/96, o
dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013,
č. j. 26 Co 560/2012-498, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna
2005, č. j. 20 C 230/96-287, zamítl žalobu, kterou se původně žalobkyně PMC, s. r. o., se sídlem shora [(nyní dlužnice), do jejichž práv (po vydání tohoto
rozsudku) vstoupila shora označená insolvenční správkyně], domáhala určení, že
je výlučnou vlastnicí domu č. p. 226 na pozemku p. č. 1739, pozemku p. č. 1739
v obci B. a v katastrálním území S. B. (dále též „předmětné nemovitosti“). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením
ze dne 26. září 2013, č. j. 26 Co 560/2012-498, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přistoupil
k vydání kasačního rozhodnutí z důvodů, že řízení před soudem prvního stupně
bylo stiženo zmatečnostní vadou představovanou odnětím možnosti žalobkyně
jednat před soudem, a dále, že uvedený rozsudek je třeba ve vztahu k podstatné
části argumentace žalobkyně, o kterou opírá žalobu, považovat za
nepřezkoumatelný. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že napadené usnesení
závisí na vyřešení tří otázek procesního práva:
„a) Mohlo převzetí fotokopie Prvostupňového rozsudku ze soudního spisu právním
zástupcem žalobce mít účinky doručení tohoto rozsudku a započetí běhu odvolací
lhůty, je-li nepochybné, že se žalobce v tento okamžik skutečně seznámil s
obsahem tohoto rozsudku? b) Byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobkyně – právnické
osobě, pokud tato neměla více než 20 měsíců žádný statutární orgán, přes výzvy
rejstříkového soudu byla nečinná a nezjednala nápravu tohoto stavu, dlouhodobě
se jí nedařilo doručovat zásilky, opakovaně se nedostavovala k soudním
jednáním, její dřívější právní zástupce po (neúčinném) odvolání jeho plné moci
již v řízení za žalobce dále nevystupoval, nový údajný právní zástupce nebyl
ani přes opakovaně výzvy soudu schopen předložit řádnou plnou moc, a řízení o
žalobě v době ustanovení opatrovníka trvalo již déle než osm let? c) Byla žalobkyně jako insolvenční správkyně aktivně legitimována k podání
odvolání proti Prvostupňovému rozsudku za žabce, pokud v době jeho podání
nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce – dlužníka a nebyly ještě
zapsány do soupisu majetkové podstaty?“
Dovolatelka své dovolání podrobně rozvedla, přičemž k procesní otázce ad a)
uvedla, že odvolací soud ji řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne
24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, a k procesní otázce ad c) na podporu
své právní argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením
napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že odvolání žalobkyně jako
opožděné odmítne a rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací
argumentaci a navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto. Podle článku II.
– Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. září 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna
2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované
pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Dovolání dovolatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září
2013, č. j. 26 Co 560/2012-498, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je – pokud jde o v dovolání relevantně vymezené
právní otázky a) a c), při jejichž řešení podle názoru dovolatelky se odvolací
soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu – v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Pokud jde o dovolatelkou zformulovanou procesní otázku, zda lze s řádným
doručením rozsudku spojovat i okolnost předání jeho kopie právnímu zástupci
předmětného účastníka řízení, Nejvyšší soud v dovolatelkou odkazovaném usnesení
ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, vyložil, že: „Jestliže žalobci
na základě jeho žádosti byla 26.
října 1998 vydána fotokopie rozsudku
obsahující všechny jeho listy včetně listu obsahujícího poučení o opravném
prostředku, což navíc žalobce mohl zjistit porovnáním se stejnopisem rozsudku,
který mu již předal jeho otec, dovolací soud dospívá shodně s odvolacím soudem
k závěru, že dne 26. října 1998 byl rozsudek soudu prvního stupně žalobci řádně
doručen soudem do vlastních rukou.“ Dovolatelka však pomíjí, že uvedené
rozhodnutí se vypořádává s okolností, kdy nebylo žádných pochyb o tom, že kopie
rozsudku se skutečně dostala do dispoziční sféry předmětné účastníka řízení. V
této věci ovšem tomu tak nebylo, neboť odvolací soud uzavřel, že „z pořízených
úředních záznamů nelze doručení písemného vyhotovení předmětného rozsudku PMC,
s. r. o. dovodit…“ Na základě tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že k
doručení rozsudku do dispoziční sféry žalobkyně nedošlo. Z uvedeného je zřejmé,
že řešení této procesní otázky odvolacím soudem není v kolizi s cit. rozhodnutím Nejvyššího soudu. Odvolací soud ovšem nepochybil ani při řešení právní otázky aktivní legitimace
žalobkyně – insolvenční správkyně. Odvolací soud v odůvodnění napadeného
usnesení vyložil, že „nesdílí závěr žalované, že k podání odvolání proti
předmětnému rozsudku nebyla insolvenční správkyně PMC, s. r. o. legitimována,
pokud dotčené nemovitosti pojala do soupisu majetkové podstaty označeného
dlužníka až následně po podání odvolání – dne 9. 2. 2010…Oprávnění nakládat s
majetkovou podstatou dlužníka přechází na insolvenčního správce prohlášením
konkursu (§ 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.). Okolnost, že ten který majetek
výslovně pojme do soupisu majetkové podstaty později tak zůstává bez vlivu na
závěr, že oprávněné nakládat s tímto majetkem mu náleželo již od data
prohlášení konkursu na majetek příslušného dlužníka.“ Tento právní názor přitom
nijak nekoliduje s právním názorem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, na nějž dovolatelka ve svém
dovolání odkázala. Rozhodnutí je postaveno na právním názoru (ve stručnosti
shrnuto z obsahu označeného rozhodnutí), že:
„Spor o určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem je majetek sepsaný do
konkursní podstaty úpadce, je sporem o nároku, který se týká majetku patřícího
do konkursní podstaty úpadce [§ 14 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 328/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby o určení neplatnosti
smlouvy, podle které úpadce před prohlášením konkursu nabyl majetek sepsaný do
jeho konkursní podstaty, po dobu trvání účinků konkursu není úpadce, nýbrž
správce konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a), § 45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Sepsal-li správce do konkursní podstaty majetek, kteří do ní nepatří, může
konkursní soud i na návrh úpadce zjednat nápravu usnesením, jež vydá v mezích
své dohlédací činnosti (§ 12 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).“
K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. listopadu
2010, sp. zn.
29 Cdo 1655/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
1, ročník 2012, pod pořadovým číslem 2, stejně jako v rozsudku ze dne 20. ledna
2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, vysvětlil, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty, a tedy i s pohledávkami dlužníka, přechází na správce jeho konkursní
podstaty (již) prohlášením konkursu (§ 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/19991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Soupisem majetku do
konkursní podstaty úpadce správce konkursní podstaty tuto skutečnost navenek
deklaruje vůči třetím osobám (srov. účinky soupisu popsané v § 18 cit. zák.). V usnesení ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, pak Nejvyšší soud
vyložil a odůvodnil právní názor, že není-li zde jiné osoby, která k takovému
majetku uplatňuje právo neslučitelné s jeho příslušností ke konkursní podstatě
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo
394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), pak skutečnost, že majetek ve vlastnictví úpadce byl sepsán do
konkursní podstaty až poté, co správce konkursní podstaty uplatnil práva s ním
spojená soudní cestou, nemá žádný vliv na závěr, že právo nakládat s tímto
majetkem měl správce konkursní podstaty již od prohlášení konkursu na majetek
úpadce. Z uvedeného je zřejmé, že ani v řešení právní otázky aktivní legitimace
insolvenční správkyně se odvolací soud neodklonil od připomenuté judikatury
Nejvyššího soudu, která je uplatnitelná i v poměrech této věci. Ostatní dovolací argumentace žalobkyně je fakticky pouhou skutkovou či právní
polemikou, která sama o sobě přípustnost dovolání – jak již shora bylo vyloženo
– nezakládá. Nad rozsah odůvodnění přesto lze uvést, že rozhodnutí odvolacího
soudu je logické, má podklad v obsahu spisu a je důsledkem správného posouzení
všech právně relevantních okolností. Jinými slovy řečeno, dovolací soud
nezaznamenal, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal právní názor,
jenž by byl v extrémním rozporu s obsahem spisu, byl projevem libovůle či
důsledkem (jiné) vady řízení, která by mohla vést k vydání nesprávného
rozhodnutí v této věci. Nejvyšší soudu proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.