30 Cdo 146/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – M. z.
ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
září 2004, č.j. 1 Co 111/2004-101, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal žalobou doručenou soudu dne 24.10.2001, po
připuštění její změny, vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena
povinnost žalobci se písemně omluvit a zaplatit mu nemajetkovou újmu v penězích
ve výši 400.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v období od 8.4.1998 do
31.3.2001 vykonával funkci likvidátora M. z. p. „v l.,“ kde byla žalovanou v
době od 5.4.2000 až do 31.8.2000 provedena kontrola. O jejím výsledku žalovaná
následně zpracovala Protokol č. 1/2000, který podle žalobce obsahuje nepravdivé
údaje a nezákonné obvinění žalobce z porušování zákona a z trestné činnosti s
tím, že žalovaná v této souvislosti podala dne 9.4.2001 Okresnímu státnímu
zastupitelství v J. „Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného
činu.“ Tím mělo dojít k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na jeho čest a
důstojnost.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č.j.
37 C 104/2001-86, tak, že zamítl žalobu na písemnou omluvu ve znění výroků I.,
II.
a III.: „Omlouváme se Vám tímto, že v Protokolu č. 1/2000 o kontrole M. p. „v
l.“ v J. jste byl jako likvidátor kontrolované osoby neoprávněně obviněn z
porušování zákona a z páchání trestné činnosti“ (výrok I.). Omlouváme se Vám
tímto, že v Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu
podaného Ministerstvem zdravotnictví České republiky Okresnímu státnímu
zastupitelství v J. dne 9.4.2001, sp. zn. PRO/26/257, jste byl jako zástupce
státu ve S. r. M. z. p. zcela neoprávněně obviněn z tolerování porušování
právních předpisů a statutu pojišťovny a z jednání v rozporu se statutem a
právními předpisy (výrok II.). Omlouváme se Vám tímto, že v Oznámení o
skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu podaného Ministerstvem
zdravotnictví České republiky Okresnímu státnímu zastupitelství v J. dne
9.4.2001, sp. zn. PRO/26/257, jste byl jako likvidátor M. z. p. zcela
neoprávněně obviněn z toho, že jste: 1) neoprávněně rozhodl o vyplácení
třináctých platů a odměn zaměstnancům pojišťovny a třináctého platu ve svůj
prospěch, 2) hlasoval pro vyplacení odměn členům rady a jako orgán, na kterého
přešla pravomoc statutárního orgánu v rozsahu stanoveného zákonem, tedy úkony
směřující k likvidaci společnosti, nezabránil tomuto jednání Správní rady, 3)
si neoprávněně nechal proplácet cestovní příkazy v uvedené výši“ (výrok III.).
Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 400.000,-
Kč jako náhradu nemajetkové újmy (výrok IV.), a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně
takto rozhodl poté, kdy jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 23. srpna 2002,
č.j. 37 C 104/2001-59, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
června 2003, č.j. 1 Co 103/2003-77, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z
důvodu, že se před rozhodnutím nezabýval návrhy žalobce na připuštění změny
žaloby.
Soud prvního stupně provedl důkazy přípisem Ministerstva zdravotnictví
ČR z 9.4.2001 PRO 26/257, POJ 130/12, oznámením o skutečnosti nasvědčující
spáchání trestného činu, Statutem M. z. p., Protokolem č. 1/2000 o výsledku
kontroly v J. č.j. 198/SPZ/00, rozhodnutím o námitkách proti protokolu č.j.
12857/00. Soud nepřipustil provedení dalších listinných důkazů navržených
žalobcem, „neboť s ohledem na právní názor soudu se jevily jako nadbytečné.“
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce v období od 8.4.1998 do
31.3.2001 vykonával funkci likvidátora M. z. p. „v l..“ době od 5.4.2000 do
31.8.2000 provedla žalovaná ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR kontrolu v
uvedené zdravotní pojišťovně ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) zákona
č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. O kontrole
byl kontrolní skupinou žalované pořízen v souladu se zákonem protokol, ve
kterém byly popsány zjištěné nedostatky a pochybení, a následně kontrolní
skupina podala též trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání
trestného činu žalobcem. Jednalo
se zejména o to, že v době likvidace pojišťovny byly zaměstnancům i žalobci
vyplaceny třinácté platy. Členům správní rady byly vyplaceny odměny v celkové
výši 80.000,- Kč, včetně žalobce. Žalobce dále od května 1998 předkládal M. z.
p. k proplacení cestovní příkazy v celkové hodnotě 121.329,- Kč. Ve smyslu § 15
zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, se pořizuje o kontrolním zjištění
protokol, jak bylo učiněno i v tomto případě. V protokole byl uveden popis
zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení právních předpisů,
které byly porušeny. Do protokolu byly podány námitky, o kterých bylo
Ministerstvem zdravotnictví ČR rozhodnuto.
Zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §
11
a § 13 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dovodil, že ze
strany žalovaného nedošlo k protiprávnímu jednání, neboť prováděnou kontrolou
konal pouze svou zákonem stanovenou povinnost a zjištění se promítla v
Protokolu č. 1/2000, který byl vypracován též v souladu s právními předpisy. Za
této situace nemohlo tedy dojít
ze strany žalované k zásahu do osobnostních práv žalobce. Žalobce netvrdil ani
neprokazoval, že by mu vznikla nějaká újma.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2004, č.j.
1 Co 111/2004-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z
odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se
ztotožnil
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními
závěry. Odvolací soud dovodil, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je,
když k němu došlo v rámci uplatnění subjektivních práv nebo oprávněných zájmů u
soudu nebo jiných orgánů, nebo v rámci plnění povinností uložených zákonem. I
zde je třeba dbát principu společenské přiměřenosti, tedy zejména toho, zda
takový zásah lze považovat za nutný. Požadavek nutnosti zásahu v sobě zahrnuje
podmínku, aby ten, kdo
do občanské cti jiného takto zasahuje, jednal v dobré víře. Za těchto uvedených
podmínek nelze považovat za neoprávněný zásah do občanské cti uvedení
difamujících tvrzení ani v protokole ani v trestním oznámení, pokud je to
předmětem odůvodněno. V dané věci pokládá i odvolací soud za správný závěr
soudu prvního stupně,
že vypracováním protokolu o kontrole vykonávala žalovaná zákonem stanovenou
povinnost. Podáním trestního oznámení pak vykonávala své subjektivní právo, a
nelze tedy dovodit, že by výkonem své povinnosti a práva došlo k neoprávněnému
zásahu
do osobnostních práv žalobce, když žalobce v řízení neprokázal (ani netvrdil),
že by žalovaná jako zpracovatelka protokolu o kontrole a oznamovatelka
skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu nebyla v dobré víře. Na
tomto závěru nemohou nic změnit ani případné nesprávnosti protokolu o kontrole,
popřípadě výhrady žalobce k nesprávnému postupu při jeho zpracování, ani
skutečnost, že trestní oznámení podané žalovanou bylo vyšetřovatelem odloženo.
Proto ani odvolací soud nepokládá provedení dalších žalobcem navržených důkazů
za potřebné pro posouzení dané věci, jestliže nejde o důkazy, jimiž by byl
prokazován nedostatek dobré víry žalované.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítá zejména,
že neoprávněný zásah do jeho občanské cti spočíval v nepravdivých údajích
obsažených v Protokolu č. 1/2000 o kontrole M. z. p. „v l.“ provedené
žalovanou, což se nakonec prokázalo následně v trestním řízení. Porušením
povinností žalované jako zpracovatelky protokolu o kontrole tedy došlo k zásahu
do osobnostních práv dovolatele, a právní posouzení odvolacího soudu je proto
nesprávné. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v řízení nebyly provedeny jím
navržené důkazy, kterými měla být prokázána žalobcova tvrzení, že žalovaná při
zpracování protokolu vycházela z nepravdivých skutečností, což bylo rozhodující
pro posouzení projednávané věci. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání
přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky
současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za
otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá
na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k
nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být
založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, zásadně neliší
od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu
se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.5.2006,
sp. zn. 30 Cdo 1107/2006, uveřejněný v časopise Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem RNs C 4505, ročník 2006). O neoprávněný
zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen
(resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem
stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých
fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější,
významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne
21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, uveřejněný pod číslem RNs C 3188 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník
2006). Takový zásah do osobnostních práv však zůstává povoleným za předpokladu,
že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými
oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění
elementární úcty
k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato
licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti
osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Právě o otázku možného excesu
jde v souzeném případě, kdy bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 obč. zák. přichází v
úvahu pouze u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem,
který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
V projednávané věci je nepochybné, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv
žalobce mělo dojít jednak při plnění povinností stanovených zákonem č. 552/1991
Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, tj. při podání revizního
protokolu příslušným kontrolním orgánem, jednak při výkonu zákonem stanoveného
subjektivního práva žalovanou, a to podáním trestního oznámení vycházejícího z
provedené kontroly. Za této situace je neoprávněnost zásahu vyloučena tehdy,
došlo-li k zásahu v rámci úředního jednání a jestliže zásah nevybočil z rámce
daného platnými předpisy. Neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanovením §
11 a násl. obč. zák. nejsou ani projevy, které podle obsahu, formy a cíle je
možné považovat za upozornění, podněty nebo žádosti o objasnění a prošetření
určitých okolností, byly-li učiněny
v prostředí oprávněném věc řešit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, uveřejněné pod číslem RNs C 972 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.BECK, ročník 2002).
Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním
případě ještě podřadit
pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem
předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností.
V případě Protokolu č. 1/2000 o výsledku provedené kontroly je hlavním z
kritérií
pro posouzení této otázky, zda předmětný zásah žalované bezprostředně spočíval
v realizací zákonem stanovených povinností. U podání trestního oznámení je
určujícím posouzení, zda z hlediska obsahu a cíle je odůvodněn předmětem
provedené kontroly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že při svém rozhodování z
uvedených zásad vycházel a věc takto posuzoval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod vymezený žalobcem (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §
237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit
závěr,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. – vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, která měla spočívat v tom, že v řízení nebyly provedeny důkazy, které
navrhoval.
Na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má - ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - ve věci samé zásadní význam po právní stránce,
nelze usuzovat z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je tomu tak proto, že konkrétní vada řízení (v
níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem
jít nemůže. Uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. z
uvedených příčin přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. rovněž založit nemůže [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31.10.2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod číslem 6, ročník 2006].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované
podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu