USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. S., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Šafaříkova 785/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 280 617,94 Kč s příslušenstvím a
omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 192/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č.
j. 11 Co 166/2020-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody a
nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání proti jeho osobě. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2020,
č. j. 14 C 192/2018-173, zamítl žalobu, aby bylo konstatováno, že usnesení
Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a
vyšetřování, územní odbor Teplice, oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPU-38195-109/TČ-2013-040981, ze dne 26. 5. 2014, jímž bylo zahájeno trestní
stíhání žalobce, bylo nezákonné (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobci za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím
zadostiučinění ve výši 145 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu,
aby bylo konstatováno, že průtahy v trestním řízení zahájeném usnesením Policie
České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování,
územní odbor Teplice, oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPU-38195-109/TČ-2013-040981, došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý
proces (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci
na nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízení částku 35 750 Kč s
příslušenstvím (výrok IV), a zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení vzniklých při projednání nároku před
Ministerstvem spravedlnosti ve výši 22 603 Kč (výrok V). Dále zamítl žalobu,
aby žalovaná byla povinna zveřejnit v periodickém tisku omluvu znění uvedeného
v rozsudku (výrok VI), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok VII). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady
odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn.
32 Odo 747/2002,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací
soud rozhodoval mimo jiné o nároku žalobce na náhradu škody spočívající v
nákladech vzniklých při projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti ve
výši 22 603 Kč a nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou žalobci průtahy v řízení ve výši 35 750 Kč s příslušenstvím. V
předmětné věci proto dovolání není v rozsahu uvedených částek přípustné, neboť
dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50
000 Kč. Totéž platí i pro nároky na konstatování porušení práva. Nejvyšší soud již
několikrát ve své rozhodovací praxi uvedl, že konstatování porušení práva není
možné poskytnout zároveň s omluvou nebo zadostiučiněním v penězích. Pro obě
tyto formy zadostiučinění je totiž konstatování porušení práva jejich
předpokladem, a je v nich proto obsaženo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, nebo ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1684/2010). Objektivní nepřípustnost dovolání ve vztahu k relutární formě
zadostiučinění tak znamená jeho objektivní nepřípustnost i ve vztahu k
poskytnutí zadostiučinění téže újmy formou konstatování porušení práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014). U omluvy za nepřiměřenou délku řízení a odškodnění újmy způsobené trestním
stíháním dovolací námitka směřující proti závěru odvolacího soudu, že námitka
promlčení vznesená státem není rozporná s dobrými mravy, přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť uvedený závěr odpovídá konstantní
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11,
nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). Z dovolání je zřejmé, že svou argumentací se žalobce nesnaží
odvrátit zásadní újmu na svých základních právech zaviněnou státem, ale
napravit zjevnou nesprávnost své úvahy stran toho, kdy mu začala promlčecí doba
běžet. Přehlíží přitom, že i podle Ústavního soudu je pro popření účinků
námitky promlčení z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy vedle podmínky
nepřiměřené tvrdosti její aprobace nutné splnit podmínku, že si žalobce marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil, což není žalobcův případ (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, bod 13).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce,
jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých
žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno
advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž
žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových
výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II
bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu