USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně R. M., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Nového dvora 1076/2 proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 669 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 154/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2023, č. j. 72 Co 193/2023-677, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. 11 C 154/2016-645, zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č.j. 72 Co 108/2022-557 (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání před soudem prvního stupně (výrok II). Svůj postup odůvodnil tím, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek z odvolání ve výši 14 000 Kč až po marném uplynutí 15denní lhůty, jež jí k úhradě byla poskytnuta.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího
3. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Otázka splatnosti poplatku z dovolání, který pro svou výši 14 000 Kč nemá být (fakultativně) hrazen prostřednictvím kolkových známek, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně zde brojí proti jasnému znění zákona (§ 2432c odst. 1 o. s. ř.), jehož výklad nemůže vyvolávat rozumné pochybnosti, nadto byla, stejně jako otázka ústavnosti zpoplatnění dovolacího řízení ve věcech upravených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
5. Zákon o soudních poplatcích (č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, dále jen „ZoSP“) jednoznačně stanoví, pokud jde o vznik poplatkové povinnosti při podání dovolání, že (zcela bez ohledu na to, jak má či může být takový poplatek uhrazen) nastává již samotným podáním dovolání [§ 4 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona]. Od vzniku poplatkové povinnosti je třeba odlišovat splatnost soudního poplatku. Zákonodárce zde ovšem vychází z konstrukce, že soudní poplatek z dovolání (stejně tak ze žaloby či odvolání) je splatný k okamžiku vzniku poplatkové povinnosti, neboť podle § 7 odst. 1 ZoSP platí, že poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v § 4 odst. 1 písm. e) až j) (což ovšem není případ projednávané věci), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší.
6. Řečeno jinak: vznik poplatkové povinnosti i splatnost poplatku (až na výše uvedené výjimky) není závislá na tom, jaká je výše poplatku, ani na tom, jakým způsobem má být poplatek uhrazen. Pro případ, že poplatník soudní poplatek z dovolání z jakéhokoliv důvodu neuhradí, nastupuje povinnost soudu postupovat podle § 9 odst. 1 ZoSP, podle něhož, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
7. Z ukázaných důvodů je zcela nerozhodné, zda a z jakých důvodů si žalobkyně či její právní zástupce (jimž s ohledem na jasné znění položky 23 Sazebníku soudních poplatků musela být výše soudního poplatku z dovolání známa, neboť neznalost zákona neomlouvá) nezjistili údaje k bezhotovostní platbě soudního poplatku, určující je naopak toliko okolnost, že žalobkyně ani v dodatečně soudem stanovené prekluzivní lhůtě, ať už sama nebo [bránila-li jí v tom jakákoliv překážka prostřednictvím jiné osoby (např. svého právního zástupce, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015)] soudní poplatek neuhradila, ač jí v tom z objektivního hlediska nic nebránilo.
8. K diskutované materii lze připomenout, že Nejvyšší soud dospěl ve své ustálené rozhodovací praxi k závěru, podle kterého, neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona ZoSP, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1147/19).
9. Ústavní soud v tomto směru dovodil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18).
10. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že právní úprava dle § 9 odst. 1 poslední věty ZoSP je v souladu s ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20). Nejvyšší soud, bez pohledu na to, že je uvedeným závěrem podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, jej zcela sdílí a doplňuje, že ani on nespatřuje v povinnosti zaplatit jinak obvyklý soudní poplatek z dovolání v řízeních, která nejsou zákonem osvobozena od soudních poplatků, nic, co by se příčilo právu na spravedlivý proces; ostatně takovou poplatkovou povinností jsou rovnoměrně zatíženi i mnozí další (potenciální) žalobci ocitající se ve srovnatelné procesní situaci jako nynější žalobkyně. Ta přitom, ve vztahu k argumentaci čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pomíjí, že daná ustanovení jí zakládají nárok na náhradu škody na základě zákona a v jeho mezích, neřeší však v nejmenším problematiku jeho vlastního uplatnění, včetně případného osvobození od soudních poplatků. Otázka, zda a která řízení budou či naopak nebudou osvobozena od soudních poplatků, je problematikou právně politickou náležející k posouzení moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Nejvyšší soud současně neshledal důvod k přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v dovolací argumentaci žalobkyně rovněž nespatřoval dostatečný potenciál k tomu, aby danou otázku posoudil nyní jinak, tedy odlišně od své již dříve ustálené judikatury, která zcela odpovídá i náhledu soudu ochrany ústavnosti.
11. Ze shora uvedeného plyne, že otázky předložené dovolatelkou již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, přičemž odvolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu.
12. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a v němž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, o nákladech dovolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu