U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní
věci žalobce Ing. J. R., právně zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátem
se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 4,000.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 199/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č.j. 51
Co 443/2013 – 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014,
č.j. 51 Co 443/2013 – 112, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud se již ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval promlčecí
dobou u náhrady škody a vždy přitom uzavřel, že se zde uplatní subjektivní
promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), která
počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu
vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Přičemž vědomost poškozeného o osobě škůdce
se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 1168 a C 2445). Počátek běhu subjektivní
promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové
informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost
určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou
jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273). Jak vyplývá z tvrzení dovolatele, on sám „o osobě, která za škodu odpovídá,
věděl […] již okamžikem počátku vzniku škody, kterým je počátek zcela
vykonstruovaného trestního řízení, tedy již dnem doručení Sdělení obvinění v r. 1999“ (str. 2 či obdobně i str. 4 dovolání). Sám tedy dokládá, že věděl o
vzniku škody i to, kdo mu ji způsobil již od začátku řízení a skutečnost, že
žalovaná popírala svoji odpovědnost, nemůže tuto vědomost dovolatele nijak
zvrátit. Námitka dovolatele, že soudy počítaly znalost škůdce od pozdějšího
okamžiku, tj. odvíjely běh subjektivní promlčecí doby ode dne doručení
(oznámení) zrušovacího rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož
takový postup vyplývá přímo z ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk. Je sice pravdou,
že odvolací soud počítal běh promlčecí doby ještě od pozdějšího data, nicméně
také dospěl k tomu, že nárok žalobce je promlčený a na věc samotnou to nemá
žádný vliv. Soudy obou stupňů tak postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a na rozdíl od dovolatele neshledal Nejvyšší soud důvod,
pro který by rozhodná právní otázka měla být posouzena jinak. Pokud dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 590/08 ze dne
17. června 2008 v jeho věci, tak je třeba zdůraznit, že tento nález se týkal
náhrady nemajetkové újmy, která vznikla před 27. dubnem 2006 a aplikoval se na
ni přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve
Sbírce zákonů pod č.
209/1992 Sb., neboť OdpŠk se na náhradu nemajetkové újmy
původně nevztahoval. Naopak, náhrada (skutečné) škody za nezákonné rozhodnutí
byla v zákoně OdpŠk zakotvena již s účinností od 15. května 1998, a proto bylo
třeba v případě náhrady škody postupovat právě podle ustanovení tohoto zákona,
a to včetně ustanoveních týkajících se počátku běhu promlčecí doby, tak jak
řádně učinily soudy obou stupňů. Pokud dovolatel dále namítá, že nebyl vůbec informován o jednání před odvolacím
soudem, namítá tak pouze vadu řízení (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.), která však
přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník
2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v
posuzované věci naplněn není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.