USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 1 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 36/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 36 Co 419, 420/2022-411, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2023, č. j. 36 Co 419, 420/2022-459, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ve výši 6 600 Kč (výrok III) a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení vůči státu bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok IV). Usnesením ze dne 20. 9. 2022, č. j. 26 C 36/2015-388, pak soud prvního stupně uložil žalobci povinnost nahradit státu na nákladech řízení 35 392 Kč.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 36 Co 419, 420/2022-411, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2023, č. j. 36 Co 419, 420/2022-459, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil navazující usnesení soudu prvního stupně tak, že se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Omluvy a zaplacení částky 1 500 000 Kč se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že byl jako vězeň ve výkonu trestu odnětí svobody dne 4. 1. 2011 nezákonně donucen k přijetí krevní transfuze a že při tomto úkonu byly nezákonně použity omezovací prostředky.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti jeho výrokům I a III. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.
5. Dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a dále proti výroku III, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byl ostatně žalobce v napadeném rozsudku poučen.
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroků I a II rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Otázka posouzení přezkoumatelnosti znaleckého posudku přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se zabýval tím, zda je ze znaleckého posudku MUDr. Hrona zřejmé, z jakých podkladů znalec vycházel a z jakých důvodů ke svým závěrům dospěl, tedy zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu a výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, a to s přihlédnutím k tomu, že se jedná o znalecký posudek z oboru psychiatrie, u nějž nepovažoval za nutné výslovně pojmenovat „metodu“ zpracování posudku.
Odvolací soud rovněž podrobně hodnotil zjištění učiněná z ostatních důkazů, jež byla se závěry znaleckého posudku v souladu (viz odstavce 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud zabývá tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jsou jeho závěry podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení; věcnou správnost odborných závěrů znalce však soud přezkoumávat nemůže (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 11/2023, nebo žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008). Výslovné pojmenování použité metody znaleckého zkoumání (v posudku je nezbytné popsat postup znalce při jeho zpracování, což odvolací soud zkoumal) či seznam odborných zdrojů, jak žalobce namítal, dle výše uvedené judikatury, ani dle příslušné právní úpravy (viz § 28 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, a § 39 až 50 vyhlášky č. 503/2020 Sb.) k náležitostem znaleckého posudku nepatří.
Z těchto důvodů se tedy odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem zmíněných nálezů Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 1477/20, a ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), neboť závěry znaleckého posudku odvolací soud mechanicky nepřebíral a jeho přezkoumatelnost hodnotil v souladu s výše uvedenou judikaturou. Nejvyšší soud tudíž rovněž nevyhověl (eventuálnímu) požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani dle žalobce dosud dovolacím soudem neřešená otázka, za jakých podmínek (předpokladů) a jakým způsobem má být posuzována schopnost (kompetence) pacienta udělit informovaný souhlas či nesouhlas s lékaři navrhovaným léčebným úkonem (přičemž žalobce navrhoval použití „nějakého uznávaného testu či metody, která objektivně posuzuje schopnost rozhodování bez ohledu na názor zdravotnického personálu“), neboť nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést žalobci jiné, příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Jestliže pak žalobce v rámci odůvodnění této otázky polemizoval se skutkovými závěry soudů (zejm. pokud jde o jeho zdravotní stav rozhodného dne či rozsah poučení, kterého se mu od zdravotního personálu ohledně nutnosti podání transfuze dostalo), jedná se o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a taková námitka tak je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu