30 Cdo 1587/2024-169
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně CASPER UNION s. r. o., IČO 24830801, se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Ivo Dědka, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI č. 671, o 89 286,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 50/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 70 Co 311/2023-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 70 Co 311/2023-137, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 89 286,45 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka, Exekutorský úřad Zlín, v řízení vedeném pod sp. zn. 12 EX 2166/2005 (nyní vedeném pod sp. zn. 177 EX 7397/2013, dále též jen „posuzované řízení“). Soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek v posuzovaném exekučním řízení postupoval nesprávně, neboť včas nevydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí povinné zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“), které povinná nabyla na základě dědictví dne 7. 9. 2009. Nemovitosti byly postiženy dalšími exekučními příkazy soudních exekutorů Mgr. Koncze a JUDr. Volfové a následně vydraženy v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem. Soudní exekutor svým postupem, kdy vydal exekuční příkazy, kterými zřídil exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinné až v roce 2012, aniž by včas vydal exekuční příkazy prodejem nemovitostí povinné, znevýhodnil postavení žalobkyně (oprávněné v exekučním řízení) při uspokojení její pohledávky v rámci rozvrhu výtěžku ze zpeněžení předmětných nemovitostí. Pohledávka žalobkyně byla v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora zařazena do 4. skupiny s pátým pořadím, neboť dnem rozhodným pro pořadí pohledávky žalobkyně byl den vzniku exekutorského zástavního práva, a na takto zařazenou pohledávku žalobkyně se již z výtěžku dražby nedostalo ničeho. V případě, kdy by soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek konal a včas vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí, mohlo se pořadí pohledávky žalobkyně řídit datem podání jejího návrhu na nařízení exekuce, tj. 5. 12. 2005, čímž by se dostala při rozvrhu do prvního pořadí a byla by uspokojena.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 28 C 50/2023-101, řízení co do 15% úroku z prodlení od 23. 7. 2021 do 22. 1. 2023 z částky 89 286,45 Kč zastavil (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 89 286,45 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20 575,30 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 12. 2005, č. j. 61 Nc 3503/2005-3, byla nařízena exekuce na majetek povinné ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně a provedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek, Exekutorský úřad Zlín. Exekuce byla prováděna pod sp. zn. 012 Ex 2166/2005 a následně od roku 2013 předmětnou exekuci provádí Mgr. Marek Jenerál pod sp. zn. 177 Ex 7397/2013. Na základě usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 9. 2009, č. j. 34 D 69/2009-20, nabyla povinná jako dědic nemovitosti, které byly zapsány na LV č. XY, katastrální území XY. K těmto nemovitostem vydali exekuční příkazy prodejem nemovitostí soudní exekutor Mgr. David Koncz (exekuční příkazy ze dne 2. 6. 2010, č. j. 074 Ex 14246/2009-7, a ze dne 25. 10. 2010, č. j. 074 Ex 17824/2009-15) a soudní exekutorka JUDr. Volfová (exekuční příkaz ze dne 18. 6. 2010, č. j. 103 Ex 8597/2009-14). Na základě žádosti žalobkyně ze dne 15. 5. 2012 jakožto oprávněné vydal JUDr. Ivo Dědek exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva k předmětným nemovitostem. Žalobkyně přihlásila dne 17. 10. 2017 svou pohledávku do exekuce prodejem předmětných nemovitostí povinné, vedené soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem pod sp. zn. 074 Ex 14246/2009. Usnesením soudního exekutora Mgr. Davida Koncze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 074 Ex 14246/2009-273, bylo rozhodnuto o rozdělení výtěžku dražby nemovitostí, přičemž pohledávka žalobkyně byla zařazena do 4. skupiny podle § 337c písm. d) občanského soudního řádu s pátým pořadím a nebyla ani z části uspokojena.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba v projednávané věci není důvodná. Exekutor postupoval v souladu se zákonem, když zvolil způsob provedení exekuce s ohledem na výši vymáhané pohledávky. Exekutor nejprve prováděl exekuci srážkami ze mzdy a jiných příjmů povinné, přičemž se dosud podařilo vymoci 22 532 Kč. Navíc exekučním příkazem postihl nemovitosti povinné, které však byly již dříve zpeněženy jiným exekutorem. Soud konstatoval, že soudní exekutor jednal rychle a efektivně, přičemž respektoval zásady hospodárnosti a proporcionality. Žalobkyně napadala postup exekutora, že nevydal exekuční příkaz prodejem předmětných nemovitostí, což však soud neshledal jako nesprávný úřední postup. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že výše vymáhané pohledávky byla minimální ve vztahu k hodnotě nemovitostí, nebylo by vhodné volit exekuci prodejem těchto nemovitostí. Postup soudního exekutora, který zřídil exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem namísto vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí, tak byl v souladu s § 58 exekučního řádu a nelze soudnímu exekutorovi vytýkat a vyhodnotit jej jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
5. Soud prvního stupně dále dovodil, že důvodem pro zamítnutí žaloby byla rovněž její předčasnost. Předmětná exekuce stále probíhá a není vyloučena možnost, že žalobkyně bude v rámci exekučního řízení se svým nárokem plně uspokojena, například opětovně na základě nabytí dědictví, dalšího majetku apod. Stát odpovídá za škodu až v případě, že poškozený nemůže dosáhnout uspokojení svého nároku vůči třetím osobám, které za škodu odpovídají. Žaloba je s ohledem na stále probíhající exekuční řízení proti povinné předčasná, když žalobkyně má stále možnost domoci se svého nároku proti skutečnému dlužníkovi v rámci exekučního řízení. Teprve pokud bude tato možnost vyčerpána, nastoupí (za splnění dalších podmínek) odpovědnost státu jako posledního dlužníka.
6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j 70 Co 311/2023-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované; ve výroku III o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že jejich výše činí 1 200 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 050 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že i kdyby došlo k pochybení soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka, byla žaloba v projednávané věci podána předčasně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze v případě, že poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, který je mu povinen plnit. Oprávněnému tak může škoda vzniknout až tehdy, kdy pominou účinky exekuce, neboť teprve pokud nebude nárok vůči povinnému uspokojen v rámci exekuce, vzniká majetková újma. Nebyla-li proto exekuce, v níž měl JUDr. Ivo Dědek podle žalobkyně pochybit, doposud ukončena a stále pokračuje, a její vedení převzal soudní exekutor Mgr. Marek Jenerál, nelze učinit objektivní zjištění, že se žalobkyně skutečně svého práva nedomůže. Nelze totiž vyloučit, že pohledávka žalobkyně může být ještě alespoň z části uspokojena, když i nemovitosti, při jejichž zajištění exekučním příkazem měl JUDr. Ivo Dědek pochybit, se do majetku povinné dostaly až v průběhu exekuce dědictvím a je tak možné, že v exekuci bude zjištěn další majetek povinné.
8. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že postup soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka v předmětné exekuci nebyl nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek podle zjištění soudu prvního stupně po nařízení exekuce nebyl nečinný, neboť zjišťoval majetek povinné, včetně nemovitostí, vydal příkaz k jejich prodeji (tyto nemovitosti však byly zpeněženy v dřívější exekuci, z níž žalobkyně nic neobdržela), prováděl exekuci srážkami ze mzdy a jiných příjmů povinné a vymohl část pohledávky. Odvolací soud neshledal nesprávný úřední postup soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka ani v tom, že poté, co povinná v exekuci v roce 2009 zdědila předmětné pozemky, tyto pozemky nezajistil včas a až v květnu 2012, když tyto pozemky již byly postiženy jinými exekutory, k nim zřídil exekutorské zástavní právo. Soudnímu exekutorovi nelze klást k tíži, že za situace, kdy bylo v exekuci zjištěno, že pozemky, které měla povinná v době zahájení exekuce, byly použity na úhradu starších pohledávek povinné, a další nemovitosti již povinná neměla, že neprováděl lustrace nemovitého majetku tak často, aby v poměrně krátkém časovém období od okamžiku, kdy povinná pozemky zdědila (7. 9. 2009) do vydání exekučních příkazů Mgr. Koncze (exekuční příkaz ze dne 2. 6. 2010), JUDr. Volfové (exekuční příkaz ze dne 18. 6. 2010) a znovu Mgr. Koncze (exekuční příkaz ze dne 25. 10. 2010), zjistil nově nabytý majetek a stačil jej postihnout dříve než další exekutoři. Právní úprava exekučního řízení nedává pohledávkám z dříve zahájených exekucí prioritu oproti pohledávkám z později zahájených exekucí. Pokud se v průběhu exekuce objeví nový majetek povinného, je na soudních exekutorech, kteří exekuci provádějí, aby se jej snažili co nejrychleji zjistit a postihnout. Jak bylo zjištěno z rozvrhového usnesení, kterým byl výtěžek prodeje nemovitostí povinné rozdělen mezi věřitele, majetek povinné nestačil k úhradě všech jejích dluhů, a kromě pohledávky žalobkyně nebyla uspokojena celá řada dalších pohledávek. Pokud by nově získané pozemky postihl jako první JUDr. Ivo Dědek, nebyly by podle všeho uspokojeny pohledávky vymáhané Mgr. Konczem a JUDr. Volfovou. Názor žalobkyně, že soudní exekutor, který nezajistil majetek včas, se dopustil nesprávného úředního postupu, by vedl k tomu, že všechny neuspokojené pohledávky by musel uspokojovat stát.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
10. Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, a dovozuje, že soudní exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu, nepostihl-li majetek povinné včas a pohledávka žalobkyně jako oprávněné proto nebyla uspokojena. Soudní exekutor má povinnost provádět úkony v exekučním řízení neprodleně a v průběhu celé exekuce, i bez návrhu účastníků. Z uvedeného rozhodnutí současně dovozuje, že soudní exekutor má povinnost v exekučním řízení neprodleně poté, co zjistí postižitelné nemovité věci v majetku povinného, vydat exekuční příkaz prodejem těchto nemovitostí. Je tomu tak i z důvodu, že zatímco zřízením exekutorského zástavního práva získá pohledávka oprávněného pořadí podle data zřízení tohoto práva, v případě vydání exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí povinného získá pohledávka oprávněného pořadí ještě výhodnější, a to podle data podání návrhu na nařízení exekuce. Nevydal-li tak soudní exekutor exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, ač jiní exekutoři takto učinili, a předmětné nemovitosti postihl pouze exekutorským zástavním právem, měla pohledávka žalobkyně oproti ostatním pohledávkám v rozvrhu horší pořadí a nebyla uspokojena.
11. V této souvislosti dovolatelka dále namítá, že pohledávka oprávněného při vydání exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného má při rozvrhu pořadí podle data zahájení exekuce. Označuje proto za nesprávný závěr odvolacího soudu, že právní úprava exekučního řízení nedává pohledávkám z dříve zahájených exekucí prioritu oproti pohledávkám z později zahájených exekucí. Tento závěr odvolacího soudu, týkající se otázky, která dle názoru žalobkyně nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena, je dle jejího názoru v rozporu s ustanovením § 15 zákona č. 119/2001 Sb., jehož důsledkem je právě skutečnost, že pokud by soudní exekutor vydal exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, měla by pohledávka povinného pořadí dané datem podání návrhu na nařízení exekuce, tj. ke dni 5. 12. 2005, a tedy přede všemi ostatními pohledávkami uspokojenými v rozvrhovém usnesení.
12. Dovolatelka konečně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o předčasnosti žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora v případě, že exekuce dosud nebyla skončena. Závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby je nesprávný, neboť by vedl k situaci, že nesprávný úřední postup soudního exekutora je postižitelný až po skončení exekuce, což může trvat i další desetiletí, a spěl by k situaci, kdy by bylo pro soudního exekutora i povinného výhodné vést exekuci co nejdéle; závěr odvolacího soudu je proto v rozporu s principem rychlého skončení exekuce.
Dovolatelka nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, protože konkurz a exekuce mají odlišné povahy. V konkurzu je majetek povinného zpeněžen a věřitelé uspokojeni, čímž řízení končí. Exekuce však pokračuje, dokud není pohledávka zcela uhrazena, a její trvání není omezeno. Dovolatelka namítá, že závěr o předčasnosti žaloby by byl opodstatněný pouze tehdy, pokud by povinná disponovala dalším postižitelným majetkem, který by postačoval k úhradě pohledávky a skončení exekuce vymožením by bylo možné v dohledné době; což však není tento případ.
Závěr o předčasnosti žaloby je současně proti smyslu ustanovení § 154 občanského soudního řádu, neboť fakticky odsouvá řešení protiprávního stavu, nutí účastníky exekuce tolerovat nezákonné jednání exekutora a čekat, zda bude pohledávka uhrazena. Ani tato otázka pak nebyla dle žalobkyně v judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena.
13. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Namítá, že odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2769/2017 není přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí se zabývalo otázkou povinnosti zřídit exekutorské zástavní právo. V projednávané věci však má být důvodem nesprávného úředního postupu soudního exekutora nevydání exekučního příkazu prodejem nemovitosti. Vzhledem k tomu, že postižení majetku povinného exekučním příkazem prodejem nemovitostí je nejpřísnější způsob provedení exekuce, nelze bez dalšího klást na roveň způsob provedení exekuce prodejem nemovitostí a zřízení exekutorského zástavního práva. Nelze tak dávat exekutorovi za povinnost vždy a bez dalšího postihovat majetek povinného exekučními příkazy prodejem nemovitostí. Žalovaná dále namítá, že otázky, které žalobkyně ve svém dovolání vymezuje, jsou buďto nejasné (otázka, zda má soudní exekutor povinnost v exekučním řízení neprodleně poté, co zjistí postižitelné nemovité věci v majetku povinného, vydat exekuční příkaz prodejem těchto nemovitostí), nebo na nich rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (otázka, zda má pohledávka oprávněného při vydání exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví povinného při rozvrhu pořadí podle data zahájení exekuce), ani nejde o otázky neřešené (otázka, zda je předčasná žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora, spočívajícím v nepostihnutí nemovitého majetku povinného exekutorským zástavním právem, za stavu, kdy nebyla dosud skončena exekuce ani neproběhlo insolvenční či dědické řízení), když současně odvolací soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč považuje žalobu za předčasně podanou. Žalovaná konečně nepovažuje za přiléhavé ani tvrzení žalobkyně, že exekuce by mohla trvat další desetiletí a nemá jasně stanovený svůj konec, neboť přehlíží, že podle ustanovení § 55 exekučního řádu je jasně stanoven časový rámec, po který je možné exekuci vést. Jedná se o časový rámec marné exekuce, tj. tam, kde nedochází k vymáhání předmětné pohledávky, což je naprosto zásadní, neboť pokud je vymáhaná pohledávka umořována, lze sotva stěží tvrdit, že vznikla škoda. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda je předčasná žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora spočívajícím v nepostihnutí nemovitého majetku povinného exekučním příkazem prodejem nemovitostí za stavu, kdy exekuce nebyla dosud skončena, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky, zda postup soudního exekutora, který nevydal v již probíhající exekuci vedené na návrh žalobkyně do doby dražebního jednání v souběžně vedené exekuci exekuční příkaz prodejem nemovitostí, které povinná nabyla až v průběhu exekuce, může založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, která dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1094/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3692/2015).
22. Nejvyšší soud dále podotýká, že dojde-li v určité podobě ke zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat až s formálním ukončením exekučního řízení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1094/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4319/2016).
23. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit, že pohledávka žalobkyně nebude v exekuci vymožena a stane se nedobytnou (srov. odst. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), neboť nebyla-li exekuce, v níž měl JUDr. Ivo Dědek podle žalobkyně pochybit, doposud ukončena a stále pokračuje a její vedení převzal soudní exekutor Mgr. Marek Jenerál, nelze učinit objektivní zjištění, že se žalobkyně skutečně svého práva nedomůže. Není totiž na místě vyloučit, že pohledávka žalobkyně může být ještě alespoň z části uspokojena, když i nemovitosti, při jejichž zajištění exekučním příkazem měl JUDr.
Ivo Dědek pochybit, se do majetku povinné dostaly až v průběhu exekuce dědictvím a je tak možné, že v exekuci bude zjištěn další majetek povinné. Odvolací soud se ovšem nijak nezabýval otázkou majetkových poměrů povinné a pouze bez dalšího dovodil, že za trvání exekuce nelze (až do jejího formálního skončení) objektivně posoudit, zda existuje možnost, že povinná v budoucnu nabude postižitelný majetek a pohledávka žalobkyně bude uspokojena. Při svém posouzení však pominul, že rozhodující je zjištění, že žalobkyně již prokazatelně nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky a toto zjištění současně nelze bez dalšího spojovat až s formálním skončením exekučního řízení.
Soudy se při svém posouzení přitom mají zabývat otázkou průběhu exekuce a případnou nedobytností pohledávky žalobkyně, tedy zjišťovat skutkové okolnosti (např. věk dlužnice, dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňující učinit závěr o tom, zda žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3562/2019); což v projednávané věci odvolací soud neučinil.
24. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce předčasnosti podané žaloby neodpovídá právním závěrům vyjádřeným ve shora uvedené rozhodovací praxi dovolacího soudu (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012). Dovolací soud přitom nespatřuje žádnou okolnost, která by činila jeho rozhodnutí neaplikovatelnými na nyní projednávanou věc. Rovněž nebyl shledán žádný důvod, pro nějž by bylo třeba se od vyslovených právních závěrů odchylovat. Byť je pravdou, že pokud existuje dlužník, nelze s jistotou vyloučit možnost plnění dluhu, bylo by ovšem neodůvodněnou tvrdostí, aby poškozený věřitel musel čekat na zánik jakékoliv v úvahu přicházející možnosti úhrady jeho pohledávky, aby se mohl plnění z titulu náhrady škody na pohledávce domáhat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3562/2019). Soudy jednající v řízení o náhradu škody posoudí otázku schopnosti dlužníka splnit pohledávku (poškozeného) věřitele samy, tedy aniž by v tomto ohledu bylo třeba rozhodnutí v řízení vedeném vůči dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda postup soudního exekutora, který nevydal v již probíhající exekuci vedené na návrh žalobkyně do doby dražebního jednání v souběžně vedené exekuci exekuční příkaz prodejem nemovitostí, které povinná nabyla až v průběhu exekuce, může založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dovolatelka přitom nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, jenž tuto otázku zodpověděl záporně.
26. V obecné rovině platí, že soudní stát odpovídá za škodu způsobenou tím, že exekutor neprovádí exekuci rychle a účelně. V rozhodnutí ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, Nejvyšší soud dovodil, že soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Soudní exekutor je povinen provádět exekuci rychle a účelně tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu. Je přitom povinen postupovat hospodárně a efektivně tak, aby to bylo pro oprávněného co nejvýhodnější, avšak při respektování zásad exekučního řízení, především zásady ochrany povinného a třetích osob. Dovolací soud přitom již uzavřel, že požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce podle § 46 odst. 1, ve spojení s § 69a zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, odpovídal zásadně takový postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vedl neprodleně ke zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. V rozsudku ze dne 21. 7. 2020, č. j. 30 Cdo 4274/2019, dovolací soud navázal na výše zmíněné rozhodnutí a jeho závěry shledal případnými i na situaci, v níž soudní exekutor exekutorské zástavní právo včas nezřídil, byť byl jinak činný. Soudní exekutor v dané věci prováděl exekuci prodejem nemovitostí povinného, což by bylo postupem dostatečným, pokud by se povinný neocitl ve stavu úpadku.
27. Z právě uvedeného plyne, že potenciálně je namístě dovodit odpovědnost státu i za škodu způsobenou tím, že exekutor řádně a včas nevydal exekuční příkaz prodejem nemovité věci, kterou povinná nabyla až v průběhu exekuce.
28. V posuzovaném případě odvolací soud konstatoval, že tato odpovědnost není dána, protože právní úprava exekučního řízení nedává pohledávkám z dříve zahájených exekucí prioritu oproti pohledávkám z později zahájených exekucí, pokud se v průběhu exekuce objeví nový majetek povinného, a je na soudních exekutorech, kteří exekuci provádějí, aby se snažili jej co nejrychleji zjistit a postihnout. Jestliže by nově získané pozemky postihl jako první JUDr. Ivo Dědek, nebyly by dle všeho uspokojeny pohledávky vymáhané Mgr. Konczem a JUDr. Volfovou. Názor, že se nesprávného úředního postupu dopustil ten exekutor, který nepostihl majetek včas (nejdříve), a proto jím vymáhaná pohledávka nebyla uspokojena, by totiž nepřípustně vedl k tomu, že všechny pohledávky oprávněných, které z důvodu nedostatečného majetku zůstaly neuspokojeny, by uspokojoval stát z titulu náhrady škody z nesprávného úředního postupu (srov. odst. 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tento jeho právní závěr však není správný.
29. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, oprávněný z exekuce, v níž bylo řízení podle § 14 přerušeno, může svou pohledávku přihlásit do prováděné exekuce k uspokojení z rozdělované podstaty nejpozději do zahájení dražebního jednání. Skupina a pořadí, které pohledávka má v exekuci, v níž bylo řízení podle § 14 přerušeno, mu při rozvrhu rozdělované podstaty v prováděné exekuci zůstává zachováno.
30. Podle § 337c odst. 5 o. s. ř. je pro pořadí rozhodující a) u pohledávky oprávněného den, kdy k soudu výkonu došel jeho návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, b) u pohledávky toho, jenž do řízení přistoupil jako další oprávněný, den, který se považuje za přistoupení k řízení, c) u přihlášené pohledávky den, kdy k soudu došla přihláška, d) u pohledávky zajištěné zástavním právem den vzniku zástavního práva, e) u pohledávky oprávněného, toho, jenž do řízení přistoupil jako další oprávněný, nebo přihlášené pohledávky náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo z bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, byla-li nemovitá věc zajištěna v trestním řízení o tomto trestném činu a byly-li návrh nebo přihláška podány v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, den právní moci rozhodnutí o zajištění nemovité věci podle trestního řádu. Pořadí pohledávky se stanoví podle toho hlediska, které je pro ni výhodnější.
31. Podle § 35 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“, ve znění do 31. 12. 2005, se exekuční řízení zahajuje na návrh (odstavec 1). Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo soudu příslušnému podle § 45 (dále jen „exekuční soud“) spolu s určením exekutora. Dojde-li návrh na nařízení exekuce jinému než exekučnímu soudu, soud jej neprodleně postoupí exekučnímu soudu; účinky zahájení exekučního řízení zůstávají zachovány. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu soud pověření k jejímu provedení (odstavec 2).
32. Podle § 47 odst. 2 ex. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2005, má exekuční příkaz účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce.
33. Dovolací soud již dříve (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3755/2011) konstatoval, že oprávnění z přerušených exekucí prodejem nemovitosti se mohou domoci uspokojení své pohledávky prostřednictvím přihlášky pohledávky do probíhající exekuce. Režim pro dosažení uspokojení z exekuce prodejem nemovitosti je v tomto pro oprávněné z přerušených exekucí v zásadě shodný jako pro ostatní přihlášené na střetu se nepodílející věřitele vykonatelných pohledávek (viz § 336f o. s.
ř.). Podstatné pro ně je však to, že pořadí jejich pohledávky, které by tato měla v přerušené exekuci, jim i v tomto řízení, do nějž se fakticky dostali až podáním přihlášky, zůstává při rozvrhu rozdělované podstaty v prováděné exekuci zachováno. Pro pořadí pohledávek k uspokojení v rozvrhu se vychází (není-li důvodu pro příznivější pořadí z titulu zástavního práva nebo že jde o pohledávku z hypotečního úvěru) ze dne, který je rozhodný pro pořadí pohledávky oprávněného při exekuci prodejem nemovitosti podle předpisů, kterými se přerušená exekuce řídí.
34. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1092/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1152/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3755/2011) dále plyne, že pořadí pohledávky oprávněného v (přerušeném) exekučním řízení se řídí mj. podle § 337c odst. 1 písm. c) a § 337c odst. 5 písm. a) o. s. ř., přičemž za rozhodující se považuje den, kdy exekučnímu soudu (soudnímu exekutorovi) došel návrh na nařízení exekuce (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1176/2017). Je tomu tak proto, že již na základě podání návrhu na nařízení exekuce (nyní exekučního návrhu) je možné exekuci provést způsobem, který exekutor zvolí, tedy i prodejem nemovitosti, aniž by to oprávněný musel výslovně navrhnout (§ 47 odst. 1, 2 ex. řádu). Pořadí podle podání návrhu na nařízení exekuce však oprávněný podle shora uvedené judikatury získá pouze v případě, byl-li již vydán v exekuční věci oprávněného exekuční příkaz prodejem vydražené nemovité věci, a tedy zahájena exekuce prodejem nemovité věci.
Do doby vydání takového exekučního příkazu totiž exekuce vedená na návrh oprávněného neplyne skrze prodej předmětné nemovité věci, a tedy ani pořadí pro uspokojení oprávněného z prodeje této nemovité věci se nemůže řídit dnem podání návrhu na nařízení exekuce. Tomuto náhledu odpovídá dikce ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. in fine, podle něhož přihlášenému věřiteli zůstává zachováno pořadí, které měla jeho pohledávka v jím zahájené (nyní přerušené) exekuci. Pořadí při uspokojení pohledávky přitom může být zachováno jen tehdy, jestliže bylo skutečně nastoleno, a to na základě exekutorem zvoleného způsobu vedení exekuce, v projednávané věci vydáním exekučního příkazu prodejem předmětných nemovitostí.
K vydání takového exekučního příkazu však v posuzovaném řízení nedošlo, a to ani do doby zahájení dražebního jednání, když k takovému postupu dojít mohlo, neboť podle § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují. Platí tedy, že předmětné nemovitosti mohly být do doby zahájení dražebního jednání postiženy exekučním příkazem prodejem nemovitostí i v exekuci vedené žalobkyní jako oprávněnou, čímž by oprávněná mohla získat lepší pořadí odvíjející se od podání jejího návrhu na nařízení exekuce.
Není přitom rozhodné, že povinná předmětné nemovitosti nabyla do vlastnictví až během exekuce, protože míra uspokojení oprávněných (resp. přihlášených věřitelů) se při prodeji nemovité věci odvíjí nikoliv od doby nabytí majetkového práva, jež je posléze exekvováno, ale od skupiny a pořadí pohledávky, která má být uspokojena.
35. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že postup soudního exekutora spočívající v tom, že včas nepostihl nemovitosti povinné, jež získala během exekuce, exekučním příkazem prodejem nemovitostí (nikoliv exekučním příkazem zřízením exekutorského zástavního práva na nich), nemohl u žalobkyně způsobit ztrátu jejího pořadí při uspokojení její pohledávky z prodeje předmětných nemovitostí, a tím nemohl žalobkyni způsobit škodu, je jeho právní závěr nesprávný. Naopak je třeba uzavřít, že postup soudního exekutora, který nevydal v již probíhající exekuci vedené na návrh žalobkyně do doby dražebního jednání v jiné souběžně vedené exekuci exekuční příkaz prodejem nemovitostí, které povinná nabyla až v průběhu exekuce, může tato okolnost založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť žalobkyně by v souběžné exekuci získala při prodeji předmětné nemovitosti výhodnější pořadí k okamžiku podání jejího návrhu na nařízení exekuce (§ 337c odst. 5 písm. a/ o. s. ř.), jestliže by exekuce zahájená k jejímu návrhu do doby zahájení dražebního jednání byla vedena i prodejem dražených nemovitostí.
36. Jde-li o argumentaci soudu prvního stupně, že postup soudního exekutora, který zřídil exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem namísto vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí, není namístě hodnotit jako nesprávný úřední postup mj. s ohledem na skutečnost, že výše vymáhané pohledávky byla minimální ve vztahu k hodnotě nemovitostí, a proto vést exekuci prodejem nemovitostí by bylo nevhodné a nepřiměřené, nemohl se jí dovolací soud zabývat, protože na tomto závěru odvolací soud své rozhodnutí nepostavil a nenašla svůj odraz ani v projednávaném dovolání.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal.
38. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
39. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu