USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Na Maninách 1424/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 495 668 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 83/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 21 Co 186/2024-229, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 495 668 Kč, jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 86/2004. Žalobkyně v procesním postavení žalované do řízení vstoupila na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 11. 2006, č. j. 15 C 86/2004-75, přičemž řízení bylo skončeno dne 13. 9. 2021, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 8. 2021, č. j.
15 C 86/2004-168, celkem tedy řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo 14 let a 9 měsíců. Řízení přitom probíhalo pouze před Okresním soudem v Liberci v jediné instanci, jeho délka pak byla zejména důsledkem přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného rovněž u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2005 (dále též jen „vedlejší řízení“), kdy řízení bylo přerušeno na dobu cca 14 let. Žalobkyně tvrdí, že pro ni mělo řízení značný význam, neboť důsledkem jeho nepřiměřené délky byly i další neshody s ostatními spoluvlastníky bytového domu a celá řada dalších soudních sporů, z nichž většina přetrvává do současnosti.
Žalobkyně řízení mentálně zatěžovalo, konflikty se odrazily rovněž na její rodinné situaci. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 25 C 83/2022-173, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 193 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 449 475 Kč s
příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 200 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání.
Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o.
s. ř.
Dovolání je vadné stran otázek týkajících se překvapivosti napadeného rozhodnutí, rozporu se spravedlivým řízením a právem na rovné zacházení při stanovení základní částky zadostiučinění, krácení základní částky o 30 %, resp. nezvýšení základní částky zadostiučinění z důvodu mimořádného významu předmětu řízení pro žalobkyni, jakož i stanovení základní částky za jeden rok řízení, jelikož dovolatelka nevymezila v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o.
s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jenom na okraj pak dovolací soud poznamenává, že pokud dovolatelka poukazuje na odlišné posouzení jednotlivých kritérií a základní částky v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 69 Co 7/2024-91, pomíjí, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud posuzoval vedlejší řízení pouze ve vztahu k době, kdy do jeho skončení bylo přerušeno řízení hlavní (posuzované), vedlejší řízení však probíhalo i před a po tomto přerušení, tudíž v odkazovaném rozsudku soud vycházel z jiné celkové délky řízení a i jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), mohla mít jiný vliv na celkovou délku řízení a tudíž je bylo nutno jinak procentuálně zhodnotit.
Dovolání žalobkyně směřující proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 200 Kč s příslušenstvím, není přípustné, neboť k podání dovolání proti této části výroku, není žalobkyně subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014). Předmětnou částí výroku I rozsudku odvolacího soudu totiž bylo žalobě (co do části požadovaného nároku) vyhověno. Z vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 o. s. ř. vyplývá, že v případě každé jednotlivé právní otázky (dovolacího důvodu) může být naplněn pouze jeden předpoklad přípustnosti dovolání.
Tomu neodpovídá, pokud
dovolatelka jednak namítá, že se odvolací soud při řešení otázky vztahu hlavního a vedlejšího řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak, že se závěry dovolacího soudu uvedenými v označené prejudikatuře dovolatelka nesouhlasí. Dovolací soud přesto v této části nepovažoval dovolání za vadné, neboť z jeho obsahu je zřejmé, že dovolatelka sice s uvedenými judikaturními závěry dovolacího soudu nesouhlasí, nadto ale namítá, že ani v nich uvedené předpoklady proto, aby újmu pociťovanou účastníkem ze dvou souběžných řízení bylo možno považovat za jedinou, v její věci nebyly naplněny.
Dovolání nicméně stran této otázky není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010. Odvolací soud se vztahem hlavního a vedlejšího řízení zabýval, přičemž svůj závěr o účelnosti přerušení řízení založil na tehdejším předmětu hlavního (posuzovaného) řízení, tj. strpění provedení (budoucí) rekonstrukce rozvodů vody a odpadního potrubí, a předmětu vedlejšího řízení, tj. nahrazení projevu vůle k prohlášení vlastníků bytových jednotek, s tím, že nadbytečnost tohoto přerušení se ukázala až následně, kdy po pokračování hlavního řízení vzali žalobci svůj požadavek na strpění rekonstrukce zpět a nadále požadovali pouze úhradu již vynaložených nákladů, ovšem pouze za období, kdy žalovaná (nynější žalobkyně) ještě nebyla vlastnicí bytové jednotky.
Dovolatelka se přitom vůči tomuto právnímu posouzení formulací konkrétní právní otázky, spolu s předpokladem přípustnosti dovolání k ní přináležejícím, nevymezuje a na místo toho svoji polemiku s účelností přerušení řízení nepřípustně (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) staví na skutkové polemice týkající se průběhu a výsledku posuzovaného a vedlejšího řízení a jejich měnícího se předmětu. Současně dovolací soud na základě argumentace dovolatelky neshledává důvody, aby se od své shora označené ustálené rozhodovací praxe, a to postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích, tj. předložením věci velkému senátu kolegia, odchýlil.
Naopak, jakkoliv dovolatelka prezentuje své subjektivní pocity a stesky v souvislosti s průběhem posuzovaného (hlavního) i vedlejšího řízení, z její další argumentace, kdy se snažila přesvědčit o zvýšeném významu předmětu vedlejšího řízení, vyplývá, že těžištěm pociťované újmy žalobkyně bylo a je stále probíhající vedlejší řízení a i nadále trvající sousedský spor, který zde ovšem byl před i po skončení posuzovaného (hlavního) řízení, tedy bez ohledu na jeho průběh a výsledek.
Tudíž se dovolatelkou prezentovaná představa, že se po dobu posuzovaného, po většinu času přerušeného a posléze vcelku rychle skončeného řízení zdvojnásobila jí pociťovaná nejistota, jeví dovolacímu soudu jako značně nepřesvědčivá, zvláště je-li zřejmé, že i po skončení vedlejšího řízení a bez ohledu na jeho výsledek budou muset vlastníci jednotek nadále spolu komunikovat a řešit správu společných prostor a pozemků, a to i bez účasti civilních soudů. Společná správa domu nutně přináší potřebu stále nového společného rozhodování vlastníků jednotek, a pokud toho vlastníci jednotek nebudou schopni, i nadále tím bude trpět jejich společná věc a jejich vzájemné vztahy, ať už to povede k zahájení dalších soudních sporů či nikoliv.
Dovolání není konečně přípustné podle § 237 o. s. ř. ani ohledně otázky, zda patří posuzované řízení, jež se dotýká bydlení účastníka, typově mezi řízení, u nichž se presumuje zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozhodnutí ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3802/2016, totiž Nejvyšší soud dovodil, že jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově.
Nepovažoval-li tedy odvolací soud posuzované řízení za typově významnější a hodnotil-li jej z hlediska významu předmětu řízení jako standardní občanskoprávní řízení, nelze takovémuto závěru ničeho vytknout. Nadto v nyní posuzovaném řízení na jeho výsledku nezáviselo samo uspokojování bytové potřeby žalobkyně (její vlastnické právo k bytové jednotce a právo ji užívat nikdo nezpochybňoval) a současně, jak bylo již shora poznamenáno, je zřejmé, že těžiště nejistoty a újmy žalobkyně spočívající v narušených sousedských vztazích zde bylo nezávisle na průběhu a výsledku posuzovaného řízení.
K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.