USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. S.,
zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně,
Nerudova 714/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení
částky 27 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 26 C 155/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-132, ve znění opravného usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 27 000 000 Kč s příslušenstvím
jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou
řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 30/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2023,
č. j. 26 C 155/2022-99, konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve
Znojmě pod spisovou značkou 7 C 30/2008 došlo k nesprávnému úřednímu postupu v
podobě průtahů v řízení a tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces
podle č. l. 6 z. č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (výrok I), dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit
žalobci 27 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 15. 6. 2016 do
zaplacení (výrok II) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši
10 239,14 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku
(výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 58
Co 398/2023-132, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o věci samé (I a II) tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 92
470 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od 17. 9. 2023 do zaplacení,
a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v zamítavém výroku o věci
samé (II) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále uložil žalované
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3 200 Kč
a na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I napadeného
rozsudku, kterou byl změněn výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci 92 470 Kč s příslušenstvím, není
subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost)
svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší,
popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31
Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně
nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka existence překážky
věci pravomocně rozsouzené, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dovodil, že odmítnutí
žaloby pro vady takovou překážku nepřestavuje. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté patří k tzv.
negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího
zastaví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo
15/2008). Podle ustálených závěrů Nejvyššího soudu se věcí samou rozumí samotný
předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí
soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a
povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo
3065/2000, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1611/2004, ze dne 20. 9. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 708/2011, či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2016). Pokud dříve (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C
16/2022) soud pravomocně odmítl žalobu pro její vady spočívající v nevymezení
předmětu řízení, nebylo tím rozhodnuto o věci samé, a tedy rozhodnutí (v
souladu se závěrem odvolacího soudu) překážku věci pravomocně rozhodnuté
nepředstavuje. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu