USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 27 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 155/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-132, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-135, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 27 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 30/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 26 C 155/2022-99, konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod spisovou značkou 7 C 30/2008 došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení a tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces podle č. l.
6 z. č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I), dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci 27 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 15. 6. 2016 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 239,14 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-132, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.
2. 2024, č. j. 58 Co 398/2023-135, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I a II) tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 92 470 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od 17. 9. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé (II) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3 200 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl změněn výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 92 470 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka existence překážky věci pravomocně rozsouzené, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dovodil, že odmítnutí žaloby pro vady takovou překážku nepřestavuje. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv.
negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008). Podle ustálených závěrů Nejvyššího soudu se věcí samou rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1611/2004, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 708/2011, či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2016). Pokud dříve (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 16/2022) soud pravomocně odmítl žalobu pro její vady spočívající v nevymezení předmětu řízení, nebylo tím rozhodnuto o věci samé, a tedy rozhodnutí (v souladu se závěrem odvolacího soudu) překážku věci pravomocně rozhodnuté nepředstavuje. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu