30 Cdo 1760/2024-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce F. C., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Březenská 2466/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, doručovací adresa Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 368/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2024, č. j. 8 Co 3/2024-86, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, č. j. 13 C 368/2023-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení celkem částky 699 240 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částky 540 429 Kč, 121 725 Kč a 37 086 Kč na podkladě tvrzení, že byl nezákonně trestně stíhán a v důsledku tohoto stíhání mu byly opožděně vyplaceny dávky představované výsluhovým příspěvkem, odchodným a peněžitým darem. Soud prvního stupně učinil zjištění, že žalobce byl vojákem z povolání, vůči kterému bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 trestního zákona, porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, přičemž trestní řízení vůči němu bylo skončeno na základě rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 7. 2019, č. j. 24 T 222/2014-2134, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 7 To 343/2019-2162. Soud prvního stupně však neshledal zákonný důvod pro přiznání nároku na náhradu škody představovanou výší zákonných úroků z prodlení za dobu, kdy mělo být o výše uvedeném plnění ve prospěch žalobce rozhodnuto, nebýt nezákonně zahájeného trestního stíhání v porovnání s dobou, kdy se mu onoho plnění ve skutečnosti dostalo.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl (zřejmě) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolání, ač sepsáno advokátem, je na samé hranici jeho tzv. projednatelnosti. Zákon (§ 237 o. s. ř.) nezná důvod přípustnosti dovolání formulovaný tak, že „řešený právní problém má být podle názoru žalobce (dovolatele) řešen jinak“, povinnému vymezení přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) nevyhovuje ani mechanické opsání textu znění § 237 o. s. ř. obsahující čtyři navzájem se zpravidla vylučující důvody přípustnosti dovolání (srov. jeho bod VI odstavec prvý) a za situace, kdy žalobce zpochybňuje relevantnost soudy obou stupňů aplikované judikatury Nejvyššího soudu označené v odstavci III dovolání, lze jeho přípustnost (dovozenou Nejvyšším soudem in favorem dovolatele, a to se značnou mírou extenze z bodu IV dovolání a tam označené judikatury soudu ochrany ústavnosti, od níž se měl zřejmě odvolací soud odchýlit) dovodit ze žalobcem tvrzeného rozporu napadeného rozsudku odvolacího soudu s obsahem dvou v dovolání označených plenárních
nálezů Ústavního soudu. Nejvyšší soud se proto zabýval v uvedeném rozsahu přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 6. Jediná dovolatelem artikulovaná otázka „zda lze zpoždění výplaty výsluhového příspěvku, odchodného a kompenzačního peněžitého daru vojáku z povolání při skončení jeho služebního poměru, k němuž došlo v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání považovat při podstatném zvýšení cenové hladiny za porušení jeho právo (správně „práva“ – poznámka Nejvyššího soudu) vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a pokud ano, jakou celkovou kumulativní míru inflace za dobu zpoždění lze pro tento účel mít za „podstatné zvýšení cenové hladiny?“ nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Odvolací soud nikterak nevyloučil vznik nároku na náhradu škody z titulu „opožděného“ vyplacení shora popsaných plnění, nicméně měl (v plné shodě se soudem prvního stupně) za to, že s ohledem na veřejnoprávní povahu uvedených nároků nelze s prodlením spojovat vznik žalobcem požadovaného nároku na úrok z prodlení, jež je naopak vlastní právu soukromému. Je přitom věcí poškozeného, jaký (skutkově jednoznačně vymezený) nárok z titulu nezákonného rozhodnutí vůči státu uplatní, jím provedenou volbou je soud ve sporném řízení vázán. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 7. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že závěry soudů obou stupňů navíc zcela odpovídají dlouhodobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, který již za dříve účinného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“) setrvale rozhodoval, že (zákonné) úroky z prodlení, mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním peněžitého závazku, kdy peněžitým závazkovým vztahem se rozumí právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na peněžité plnění (pohledávku - jistinu) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost tento závazek splnit. Úprava úroků z prodlení je přitom obecnou úpravou ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům a zakotvuje oprávnění požadovat v případě prodlení s plněním peněžitého dluhu – hlavního peněžitého závazku vedle jistiny též úroky z prodlení. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky tak představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 449/2002). 8. Závazky vyplývající z občanskoprávních vztahů se vyznačují rovným postavením účastníků (§ 2 odst. 2 obč. zák.) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Tím se občanskoprávní vztahy liší od vztahů, které se souhrnně označují za vztahy veřejnoprávní (někdy též vrchnostensko-poddanské), pro něž je naopak charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001). 9. Účastník řízení (zde žalobce) a orgán státu, který o jeho nárocích plynoucích ze služebního poměru vojáka z povolání rozhodoval (v projednávané věci šlo o Ministerstvo obrany, resp. o Agenturu personalistiky Armády České republiky), nebyly ve vzájemně rovnoprávném postavení, které by mohlo zakládat občanskoprávní charakter nároku na výplatu žalobci dříve přiznaných peněžitých plnění. Jestliže zároveň zvláštní předpis veřejného práva neupravuje úrok z prodlení, nelze dovodit, že žalobci za dobu od splnění podmínek stanovených zákonem pro přiznání nároku do doby, kdy bylo jeho žádosti vyhověno, náleží úrok z prodlení. K tomu srov. přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1269/2004, uveřejněný pod číslem 82/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou plně uplatnitelné i za současné právní úpravy (a to i s ohledem na zákonem nyní výslovně akcentovanou distinkci mezi soukromým a veřejným právem [viz § 1 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]). 10. K tvrzení o domnělém porušení práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) možno snad jedině doplnit, že prostá ztráta hodnoty peněz v čase [na níž žalobce položil důraz v dovolání] není skutečnou škodou ani ušlým ziskem, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001; z nich plyne závěr, podle kterého vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká. Ustálenost tohoto závěru přitom vyplývá také z novější judikatury dovolacího soudu, představované např. jeho usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3110/18, dále usnesením ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1076/2019, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 609/20, jakož i usnesením ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 591/21. Dovolací soud přitom nenalézá, a to ani na podkladě žalobcem prezentované stručné dovolací argumentace, žádný důvod, pro který by předmětná otázka měla být nadále posuzována odlišně. 11. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu