USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za
nezákonnou vazbu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C
384/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
5. 2016, č. j. 12 Co 470/2015-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
neoprávněného výkonu vazby v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 6 T 5/2005, v níž strávil celkem 258 dní. Při předběžném projednání
nároku žalovaná poskytla žalobci odškodnění za 236 dní nezákonně vykonané
vazby, a to v základní částce 1 000 Kč za den trvání vazby, tedy ve výši 236
000 Kč. Žalobce vzal proto v této části žalobu zpět. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2015,
č. j. 11 C 384/2014-136, uložil žalované zaplatit žalobci částku 22 000 Kč s
úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 11. 2014 do
zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v převyšující části co do částky 742
000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 14. 11. 2014 do zaplacení a pokud jde o zákonný úrok z prodlení z částky 236 000 Kč
od 14. 11. 2014 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12
Co 470/2015-201, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil jen
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 %
ročně z částky 236 000 Kč za dobu od 14. 11. 2014 do 27. 2. 2015, jinak
rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu). Odvolací soud také uložil žalované zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 20 570 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, a to v části
potvrzující zamítavý výrok soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl. Dovolací námitka, kterou žalobce v různých obměnách vyjádřil ve svém dovolání,
spočívající v tom, že délku trestního řízení, respektive časový odstup mezi
výkonem vazby a jejím odškodněním, je třeba zohlednit při stanovení výše
zadostiučinění za nezákonnou vazbu a je tak důvodem pro přiznání základní
částky poskytované za den trvání nezákonné vazby při horní hranici této sazby
(tj. 1 500 Kč za den trvání vazby) či spíše nad touto hranicí, přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odškodnění za nepřiměřenou délku
trestního řízení a odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o
vazbě, skončilo-li trestní stíhání zproštěním obžaloby, je nutno považovat za
dva samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4283/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).
Odvolací soud proto nepochybil, když nepřiměřenou délku trestního řízení
nezohlednit při odškodnění nezákonné vazby vykonané na žalobci (srov. a
contrario rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3936/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/12). V otázce, zda lze při stanovení zadostiučinění zohlednit vliv znehodnocení měny
v důsledku inflace, rovněž není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než
jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když tento hypotetický
rozdíl nelze považovat za škodu, neboť taková konstrukce nevychází z vyjádření
újmy v penězích, nýbrž z přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze. Žalobcem uplatněný nárok tedy neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena
v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Vyjádření újmy vzniklé žalobci v důsledku vykonané vazby pro účely přiznání
přiměřeného zadostiučinění je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu
všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem
inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek
to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem
spotřebních předmětů či jiných věcí. Názor, že na náhradu škody, respektive
nemajetkové újmy, nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je
konzistentní a vyplývá i z nejnovější judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3450/2013,
usnesení ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, nebo usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4338/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 1609/15). Odvolací soud se
přitom při posouzení nároku žalobce od uvedené judikatury Nejvyššího soudu
nijak neodchýlil a k její změně nepřiměly Nejvyšší soud ani argumenty žalobce
obsažené v dovolání. Nejvyšší soud nadto podotýká, že při určení přiměřeného zadostiučinění za vazbu
neoprávněně vykonanou na žalobci, stejně jako při posuzování přiměřenosti délky
řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na
projednání věci v přiměřené době, je nutno vyvarovat se mechanické aplikace
práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž
zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na
straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně
zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016). Nejvyšší soud by se zabýval výší zadostičinění jen v případě, byla-li by zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není, zejména spadá-li do rozmezí
předvídaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo
2357/2010, uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS
1070/12.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu