30 Cdo 1764/2017-92
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V.
V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky
225.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 116 C 37/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu
2016, č. j. 11 Co 195/2016-70, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se po žalované domáhal odškodnění ve výši 225.000,- Kč za
nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem v označeném soudním
řízení. Původní odškodňovací řízení trvalo od října 2006 do srpna 2014, celkem
tedy 7 let a 10 měsíců a bylo skončeno schválením smíru. Z důvodu neúměrné
délky odškodňovacího řízení se v tomto řízení domáhal zadostiučinění podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
již „Odpšk). Podle žalobce mu vznikl nárok 150.000,- Kč, který dále navýšil o
50 % z důvodu toho, že žádá zadostiučinění za neúměrnou délku řízení, jehož
předmětem bylo zadostiučinění.
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
února 2016, č. j. 116 C 37/2015-50, řízení do částky 71.750,- Kč zastavil
(výrok I.), žalobu do částky 153.250 Kč zamítl (výrok II.), a dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po
provedeném řízení dospěl k závěru, že negativní vliv na celkovou délku řízení
měl i samotný žalobce a jeho právní zástupce, kdy opakovaně žádali o přeložení
termínu jednání. Dále konstatoval, že původní odškodňovací řízení bylo hmotně
právně složité a s tím souvisely i procesní komplikace, kdy spor byl řešen na 3
stupních soudní soustavy a tato skutečnost se odrazila i v délce řízení. Soud
prvního stupně vyhodnotil délku řízení jako nepřiměřenou a proto dospěl k
závěru, že žalobci přísluší přiměřené zadostiučinění, které určil při samé
spodní hranici intervalu ve shodě se stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
Soud prvního stupně základní částku snížil o 30 % z důvodu míry významu
odškodňovacího řízení, pro žalobce s bohatou trestní minulostí, která nemohla
být z objektivního hlediska vůči tomuto žalobci příliš vysoká. Výrok I.
odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu (s ohledem na plnění
žalované) zpět. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo přistoupeno k
výjimečné aplikaci § 150 o. s. ř s ohledem na povahu předmětu řízení a
okolnosti dané věci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 11 Co 195/2016-70, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a současně rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.)
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně snížení
zadostiučinění z důvodu trestní minulosti žalobce. Dále vyložil, že předmětná
věc byla složitější jak po stránce procesní, tak i hmotněprávní. Byly tak
osvědčeny podmínky pro snížení odškodnění o 15 % z důvodu složitosti řízení a
snížení o dalších 15 % s přihlédnutím k jednání žalobce v předmětném řízení.
Odvolací soud uzavřel, že základní částka ve výši 102.500 Kč se snižuje s
ohledem na vyložená kritéria o 30 % a činí 71.750 Kč, což je částka, která již
byla jako náhradě nemajetkové újmy ze strany žalované žalobci poskytnuta. Pro
zaplacení jakékoliv další částky odvolací soud neshledal opodstatnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost svého dovolání vymezuje
prostřednictvím několika právních otázek, kdy část právních otázek byly
odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (zejména se Stanoviskem) a dále v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud předně uvádí, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobce není – jak bude vyloženo níže – přípustné. Stěžejní částí dovolání je nesouhlas dovolatele s výší přiznaného
zadostiučinění. Dovolatel namítá, že soudy obou stupňů stanovily základní
částku za jeden rok trvání řízení na spodní hranici, tedy v částce 15.000,- Kč,
neboť neshledaly posuzované řízení za extrémně dlouhé, naopak konstatovaly, že
řízení nepřesáhlo dvojnásobek přiměřené délky (v tomto případě 4 roky). Z
tohoto důvodu soudy nestanovily výši zadostiučinění v maximální výši 20.000 Kč,
čímž se měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně Stanoviska. K této dovolací argumentaci dovolací soud poznamenává, že ani v případě
extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky
až 20.000 Kč, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky
15.000 Kč. Stane se tak zejména v těch případech, kdy se na celkové délce
řízení podílely okolnosti uvedené v § 31a odst. 3) písm. b) a c) OdpŠk, které
nelze přičítat k tíži státu. Jestliže odvolací soud, respektive oba soudy
neshledaly pro použití jiné výchozí částky, není toto jejich rozhodnutí v
rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom otázka určení výchozí
základní částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). V další části svého dovolání žalobce uplatněnou dovolací argumentací směřuje do
částí, kterými odvolací soud snížil základní odškodnění o 15 %, a to jednak z
důvodu uvedeného v § 31a odst. 3) písm. b) Odpšk, a dále z důvodu uvedeného v §
31a odst. 3) písm. c) OdpŠk. Nejvyšší soud konstatuje, že ohledně hodnocení kritérií § 31a odst. 3) písm. b)
a c) Odpšk odvolací soud postupoval v souladu se Stanoviskem.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku vyplývá, že
odvolací soud v rámci kritéria složitosti řízení vyhodnotil daný případ jako
složitější jak po stránce procesní, tak i po stránce hmotné. Přihlédl též k
tomu, že věcná příslušnost části původní žaloby na zadostiučinění byla vyřešena
až Nejvyšším soudem, kdy teprve poté žalobce upřesnil nárok na zaplacení částky
200.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. Taktéž bylo
odvolacím soudem shledáno, že nebyla podána řádná žaloba, nebyly vymezeny
nároky, kterých se žalobce domáhá, stejně jako nelze pominout, že některá ústní
jednání byla odročena na žádost žalobce a jeho právního zástupce. Odvolací soud
správně tyto okolnosti zohlednil při posouzení obou kritérií. V tomto ohledu dovolací soud v rámci dovolacího řízení posuzuje jen správnost
základních úvah soudu, jež se staly podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu chování účastníka, nikoliv již to, zda v
důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o
konkrétní počet jednotek %; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V tomto směru tudíž takto uplatněná
dovolací argumentace přípustnost dovolání nezakládá. V závěrečné části dovolání žalobce předkládá otázku, zda odškodňovací řízení za
nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení za poskytnutí zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním je typem řízení se
zvýšeným významem pro poškozeného, přičemž žalobce má za to, že tato otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že určité druhy řízení mají pro účastníky
větší význam, než jiná řízení. „Jde především o věci trestní, které v obecné
rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci
opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci K. proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci J. proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního
stavu (rozsudek ESLP ve věci K. proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, §
41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci S. proti Švédsku ze dne
12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38) a věci týkající se zdraví nebo života
(rozsudek ESLP ve věci S. P. proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89,
§ 39). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi
konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s
přihlédnutím například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu,
je třeba jeho věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve věci S. proti
České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 68“; srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
V tomto případě se nejedná o žádný z výše uvedených typů řízení. Taktéž se
nejedná o žádnou z uvedených okolností, které by v obecné rovině svědčily o
zvýšeném významu předmětu řízení pro dovolatele. Pouhé tvrzení dovolatele, že
tento typ řízení je naroveň výše uvedeným typům řízení je nedostatečný. Lze tedy uzavřít, že s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž při
meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a která v dovolacím řízení nelze
nijak revidovat, nebylo možno na základě uplatněné dovolací argumentace k
závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.