30 Cdo 1813/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce L. N., proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem
v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve výši 1 000 000 Kč, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 C 13/2014, o dovolání žalobce proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75,
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75,
a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2015, č. j. 25 C 13/2014-66,
se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se podáním doručeným soudu dne 12. 12. 2013 domáhal po 25 státních
orgánech, aby se zdržely dalšího poškozování jeho dobrého jména a společně a
nerozdílně mu zaplatily nemajetkovou újmu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne
16. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-7, žalobce vyzval, aby doplnil náležitosti
svého podání, k čemuž mu byla poskytnuta lhůta. Po jejím marném uplynutí
krajský soud usnesením ze dne 30. 12. 2013, č. j. 25 C 33/2013-29, výše uvedené
podání žalobce odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. Vrchní soud
v Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 107/2014-92, usnesení
krajského soudu o odmítnutí žalobcova podání zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o žalobu na ochranu osobnosti, ale
o žalobu na náhradu škody způsobenou žalobci výkonem veřejné moci (žalobce
napadá nesprávný úřední postup žalovaných státních orgánů). Vrchní soud v
Olomouci uvedl, že ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu
ministerstva a jiné ústřední správní úřady (v daném případě se jedná o
Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo práce a
sociálních věcí). Podmínkou pro uplatnění takového nároku u soudu je však jeho
předchozí projednání u orgánu státu, jak vyplývá z § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, a věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci je obecný soud
žalovaného. Byla-li žaloba podána u soudu bez předběžného projednání nároku u
příslušného úřadu, jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu §
103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud není oprávněn meritorně
rozhodnout, je ale povinen postupovat podle § 104 odst. 1 občanského soudního
řádu, tj. řízení zastavit a postoupit věc příslušnému orgánu, jak vyplývá z
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08. K tomu
vrchní soud dodal, že „je zcela zřejmé, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v
občanském soudním řízení, ač byl namístě postup podle zákona č. 82/1998 Sb., v
platném znění. Za této situace krajský soud rozhodoval jako soud věcně
nepříslušný, ačkoliv mu ve věci náleželo v souladu s ústavním nálezem sp. zn. II. ÚS 1191/08 věc postoupit orgánu, do jehož pravomoci náleží.“ Krajskému
soudu bylo uloženo, aby vyloučil k samostatnému řízení věci vedené proti
každému ze žalovaných (případně do jednoho řízení vyloučil žaloby žalovaných,
za něž o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o regresních úhradách jedná jménem státu jedno ministerstvo či
ústřední správní úřad) a posléze o každém z nároků rozhodl v intencích
závazného právního názoru odvolacího soudu. Krajský soud v Brně tak usnesením
ze dne 23. 10. 2014, č. j. 25 C 33/2013-100, vyloučil věci směřující proti
každému ze žalovaných k samostatnému řízení.
Dále rozhodl o zastavení řízení a
o postoupení věci po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu
(viz níže). Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 C 13/2014-37, zastavil řízení (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení
bude věc postoupena Ministerstvu vnitra (výrok II), a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III). Za situace,
kdy žaloba byla podána bez předběžného projednání u příslušného úřadu a nebyly
tak splněny podmínky podle § 103 a 104 odst. 1 občanského soudního řádu, soud
prvního stupně ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu
(vyjádřeného i v usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 Co 189/2014-97) dále
nečinil závěry k otázkám vad žaloby, osvobození žalobce od soudních poplatků,
ustanovení zástupce z řad advokátů, apod. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1
Co 33/2015-49, usnesení soudu prvního stupně výrokem I potvrdil a výrokem II
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně postupoval v
souladu se závěry odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1
Co 107/2014-92), a rovněž že je tento postup zcela v souladu s předpisy
hmotného práva (§ 14 odst. 3 OdpŠk) a procesního práva (§ 104 odst. 1
občanského soudního řádu). Žalobce soudu doručil podání označené jako „odvolání“ ze dne 30. 3. 2015 (č. l. 51), které bylo posléze k výzvě soudu prvního stupně (srov. usnesení ze dne 19. 10. 2015, č. j. 25 C 13/2014-59) opraveno podáním ze dne 4. 11. 2015 (č. l. 61), v němž žalobce uvedl, že svým podáním ze dne 30. 3. 2015 zamýšlel podat
dovolání proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Žalobce současně požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (č. l. 61). Usnesením ze dne 18. 11. 2015, č. j. 25 C 13/2014-66, soud prvního stupně
zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti
usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobu nelze u soudu
projednat před projednáním žalobou uplatněných nároků u příslušného úřadu,
přičemž žalobce své nároky s tímto orgánem dosud neprojednal, je nejen podaná
žaloba, ale i podané dovolání zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. S ohledem
na výše uvedené se soud již nezabýval poměry žalobce. Odvolací soud v napadeném usnesení ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně č. j. 25 C 13/2014-66. Odvolací soud
uzavřel, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že došlo k zastavení
řízení a postoupení věci k dalšímu řízení Ministerstvu vnitra, neboť z obsahu
žaloby bylo zřejmé, že se žalobce domáhá nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. pro
nesprávný úřední postup a že před uplatněním nároku u soudu nebyla věc
projednána u příslušného orgánu státu. K zastavení řízení tak došlo v souladu s
§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že věc bude po právní moc
usnesení postoupena Ministerstvu vnitra.
Žalobci nelze přiznat osvobození od
soudního poplatku a ustanovit mu advokáta, neboť by se v daném případě jednalo
o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Usnesením ze dne 19. 2. 2016, č. j. 25 C 13/2014-78, soud prvního stupně vyzval
žalobce, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho
prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Co 33/2015-49, a současně žalobce poučil, že nebude-li do
deseti dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného
advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Žalobce podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 1 Co 165/2015-75, dovolání ze dne 29. 2. 2016 (č. l. 79), které bylo
Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího
řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil,
že má sám odpovídající právnické vzdělání. Žalobce v dovolání současně navrhl,
„aby mu byl pro podání dovolání na náklady státu ustanoven zástupce z řad
advokátů.“
Soud prvního stupně doručil dne 6. 6. 2016 dovolacímu soudu podání žalobce ze
dne 21. 5. 2016 označené jako „Žádost o náhradu škody dle z. č. 82/1998 Sb.“
Podle podacího lístku byla žádost o náhradu škody dne 24. 5. 2016 převzata k
doručení Ministerstvu spravedlnosti. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem
osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost
zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může
tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odst. 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro
řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda
senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odst. 2). Podle 138 odst. 1 věty první o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Podle § 104 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li
předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení
řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na
zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (odst. 1). Jde-li o nedostatek
podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom
zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-
li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odst. 2). Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak,
musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání. Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6
(odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento
úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v
tomto případě zachovány (odst. 2).
Uplatnění nároku na náhradu škody podle
tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu (odst. 3). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007,
uveřejněném pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl
k závěru, že „jestliže by nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v
řízení nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného
ministerstva, měl by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je
odstranitelný, řešit postupem podle ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. – řízení
zastavit, samozřejmě teprve poté, co učinil opatření k odstranění tohoto
nedostatku (srov. např. R 20/1981 s. 142, R 28/1978 k § 9 zákona č. 58/1969
Sb.).“ Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2573/2007: „Jak soudní praxe již dříve dovodila (a jak vyplývá z
aktuálně platného ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), byl-li nárok
na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného
ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení
ve smyslu ustanovení § 103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle § 104
odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k
zastavení řízení (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, publikovaný v sešitu 9-10 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1978, pod č. 28, obdobně též ve zprávě občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSSR publikované v sešitu 9-10 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, pod č. 20).“
Z judikatury Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že až na výjimky, které však na
posuzovanou věc nedopadají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1679/14)
je požadavek na předběžné projednání nároku obligatorní podmínkou pro uplatnění
nároku u soudu a pokud tak žalobce nepostupoval, je namístě postup podle § 104
odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 532/2013, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25
Cdo 197/2010 a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007), tedy učinění
vhodných opatření k odstranění této překážky a v případě nezdaru zastavení
řízení (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). K tomu Nejvyšší soud dodává, že soud zároveň nemá povinnost následně věc
postoupit, neboť tato povinnost se dotýká pouze neodstranitelných podmínek
řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., spočívajících v tom, že věc nespadá do
pravomoci soudů nebo že soudnímu řízení má předcházet jiné řízení. Předběžné
projednání nároku na náhradu škody příslušným orgánem však žádným řízením není. Podle judikatury Nejvyššího soudu (i nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009,
sp. zn. II.
ÚS 1191/08) se v případě neuplatnění nároku proti státu předběžně u
příslušného orgánu jedná o odstranitelnou překážku řízení (lze ji odstranit
právě uplatněním nároku u příslušného orgánu). Z uvedeného tedy vyplývá, že se
v dané situaci použije úprava v § 104 odst. 2 o. s. ř., která povinnost věc po
zastavení řízení postoupit nestanoví (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 3226/2013). Opačné závěry vyjádřené ve zmíněném nálezu
Ústavního soudu jsou proto vnitřně rozporné a zjevně nesprávné. S ohledem na výše uvedené soudy postupovaly v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu, jestliže dovodily, že se v případě žalobce jedná o zjevně bezúspěšné
uplatnění práva v situaci, kdy mu dosud nebylo umožněno odstranit nedostatek
podmínky řízení spočívající v absenci předběžného projednání jeho nároku (srov. postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud v daném případě nemohl posoudit, zda žalobce splňuje předpoklady
pro ustanovení advokáta pro dovolací řízení, neboť se soudy nižších stupňů
dosud nezabývaly dalšími podmínkami uvedenými v § 138 odst. 1 o. s. ř. (např. majetkovými, osobními a výdělkovými poměry žalobce, nebo zda nejde o svévolné
uplatňování práva). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení
usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nyní bude na soudu prvního stupně, aby opětovně posoudil žádost žalobce o
ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
usnesení vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se
řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 20. ledna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu