30 Cdo 532/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce CF
FLOP, s.r.o., se sídlem Brno - sever, Nejedlého 383/11, identifikační číslo
osoby 64608565, zastoupen Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě,
Masná 8, proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem
Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 59/2012, o dovolání žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 15 Co
426/2012-43, takto:
I. Dovolání se
odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. listopadu
2012, č. j. 15 Co 426/2012-43 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 7. 2012, č. j. 26 C 59/2012-31,
jímž soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že požadavek na
předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu (v daném
případě u Ministerstva spravedlnosti ČR) je obligatorní podmínkou pro uplatnění
nároku u soudu. Jde o procesněprávní podmínku řízení, jejíž nedostatek je
odstranitelný, a soud prvního stupně proto postupoval správně, když usnesením
ze dne 10. 4. 2012 žalobce v souladu s ust. § 104 odst. 2 o.s.ř. vyzval, aby
prokázal její splnění. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního
stupně, že za situace, kdy žalovaná popřela, že by jí žádost o předběžné
projednání nároku byla doručena a žalobce předložil soudu pouze poštovní podací
arch, ze kterého není možné seznat, co bylo obsahem odeslané zásilky a zda se
do dispozice žalované dostala (jiný důkaz žalobce nenavrhl ani v odvolání), pak
žalobce neprokázal splnění této podmínky. Odvolací soud poznamenal, že v daném
případě nelze aplikovat závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze den
27.4.2012, sp.zn. 30 Cdo 727/2011, podle kterých výjimku z uvedeného pravidla
představuje situace, kdy po doručení žaloby žalovanému uplyne šestiměsíční
lhůta podle § 15 odst. 2 OdpŠk, a příslušný úřad dá najevo, že jej uspokojit
nehodlá. V dané věci však žalovaná ve svém stanovisku pouze trvala na splnění
uvedené procesní podmínky řízení a k hmotněprávním předpokladům pro přiznání
nároku se nevyjádřila (tzn., neuvedla, že nárok jako neopodstatněný zcela
neuznává). Postoj žalované považoval odvolací soud za plně legitimní, neboť
žalované nelze odepřít možnost pokusit se spor řešit v rámci předběžného
projednání smírnou cestou, a předejít tak nákladnému soudnímu procesu. Opačný
postup, tedy netrvat na uvedené podmínce řízení za situace, kdy po uplynutí
šesti měsíců od doručení žaloby nebude žalobní nárok plně uspokojen, aniž
žalovaná uspokojení nároku zcela vyloučí, by popřel význam ust. § 14 a § 15
OdpŠk, učinil je zcela nadbytečnými a z výjimky by učinil pravidlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za dovolací důvod
označil jednak „nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, rozhodnutí v
rozporu hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i ESLP“,
jednak vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatel má za to, že
předložením potvrzení pošty ze dne 7. 6. 2011 o odeslání žádosti na odškodnění
nemajetkové újmy 140.000 Kč splnil povinnost důkazní. Nebyl zde proto žádný
důvod pro zastavení řízení a žalobce splnil svou povinnost požádat žalovaného o
odškodnění žádostí z 6. 6. 2011, kterou žalovanému odeslal 7. 6. 2011 a žalobu
„logicky“ podal až po uplynutí 6 měsíční zákonné lhůty. Dovolatel dále uvádí,
že řízení v předmětné věci bylo zahájeno 19. 3. 2012 a žalovaná tuto žalobu
obdržela v průběhu měsíce června 2012. Byl a proto s požadavkem na odškodnění
obeznámena i přes své tvrzení, že (předcházející) žádost v červnu 2011
neobdržela. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. 11. 2012,
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (tzn. ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení usnesení soudu prvního
stupně, podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř.
při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,
pod číslem 130).
Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k tvrzeným vadám řízení (nadto
blíže nespecifikovaným), představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), když ohledně nich nejde o otázku
výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně
právně významným.
Problematika předběžného projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk
byla Nejvyšším soudem v jeho judikatuře již vyřešena. V rozsudku ze dne 23. 5.
2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 (stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 28.1.2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/2012) Nejvyšší soud
vyložil, že smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva
nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle § 14 OdpŠk je poskytnout
možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním
sporům. Zákon nestanoví lhůtu, v níž je třeba nárok u ústředního orgánu
uplatnit, proto je limitujícím faktorem pouze běh promlčecí doby, u nároku na
náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Zákonný požadavek na
předběžné projednání nároku u ústředního orgánu je obligatorní podmínkou pro
případné uplatnění nároku u soudu (viz § 14 odst. 3 OdpŠk) a z toho důvodu se
také podle § 35 OdpŠk po dobu nejdéle šesti měsíců staví běh promlčecí doby.
Uvedené však neznamená, že poškozený během projednávání nároku žalovanou může
přestat sledovat běh promlčecí doby. Poškozeným nic nebrání v tom, aby žalobu k
soudu podali i před tím, než se příslušný úřad k jejich nároku vyjádří,
obzvláště pokud jim hrozí promlčení jejich práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví
podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání jeho stanoviska.
Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1529/2011).
Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u
příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který
bude soud řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však
nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR
Cpjf 145/78, uveřejněné pod číslem R 20/1981). Nelze tedy uzavřít, že by
povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozeným v tom, aby ve
lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděli o vzniklé nemajetkové újmě,
uplatnili svůj nárok žalobou u soudu.
V – odvolacím soudem citovaném – rozsudku ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo
727/2011 pak dovolací soud vyložil, že výjimku z (z výše uvedeného) pravidla
představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení
včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého
zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán,
uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok
nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této
situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný ustanovením § 14
OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti
soudního řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného
projednání nároku upustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 737/2008 nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). O takový výjimečný případ se však s ohledem na níže
uvedené v přezkoumávané věci nejedná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se od výše uvedené konstantní
judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. S neprokázáním předběžného uplatnění
nároku na odškodnění u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk se pojí stejné
účinky, jako by nárok vůbec nebyl uplatněn. Nesplnění této obligatorní (protože
zákonem vyžadované) podmínky vede – není-li tento nedostatek ani následně
odstraněn – k zastavení řízení, tedy k výsledku, k němuž v přezkoumávané věci
dospěly soudy obou stupňů. Ty vycházely ze zjištění (skutková zjištění u
dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do
31. 12. 2012 přezkumu dovolacího soudu otevřena nejsou, že žalobce neprokázal
splnění této podmínky za situace, kdy žalovaná popřela, že by jí žádost o
předběžné projednání nároku byla doručena a žalobce předložil soudům obou
stupňů pouze poštovní podací arch, ze kterého není možné seznat, co bylo
obsahem odeslané zásilky a zda se do dispozice žalované dostala. Jinými slovy
skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu přijmout závěr o nesplnění
obligatorní podmínky podle § 14 OdpŠk s procesním následkem ústícím do
zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2013
JUDr.
Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu