USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S.,
zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova
3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 101 000 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 92/2024,
o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10.
2024, č. j. 37 C 92/2024-16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12.
2024, č. j. 62 Co 485/2024-22, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 17. 10. 2024, č. j. 37 C 92/2024-16, se zastavuje.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 101 000
000 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody způsobené mu usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 54 Co 207/2023-23, a
exekučním řízením vedeným u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 Nc
2396/2005, aniž by sdělil peněžitou částku, kterou z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Žalobce ani přes opakované poučení
Obvodního soudu pro Prahu 2 vady podání neodstranil, ačkoli byl tímto soudem
vyzván k jejich odstranění, a to usneseními ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 C
92/2024-4, a ze dne 26. 8. 2024, č. j. 37 C 92/2024-12, v tom směru, jakým
způsobem a o které skutečnosti má své podání doplnit, a současně byl poučen, že
pokud ve stanovené lhůtě do 15 dnů vady svého podání neodstraní, bude jeho
podání odmítnuto.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17.
10. 2024, č. j. 37 C 92/2024-16, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený
advokátkou, v celém jejich rozsahu včasným dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o.
s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího
soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti
usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1
větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, zčásti pro
vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného usnesení
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně,
jakož i v části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu
není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito
výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným
poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě
dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo
10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012; rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že soudy
obou stupňů jednaly v rozporu s občanským soudním řádem bez účasti žalované,
pokud žalované nebyla předložena žaloba k vyjádření, v rámci jejíhož řešení se
měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
reprezentované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn.
30 Cdo 442/2017, a ze dne 28. 1. 2015. sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, neboť na
uvedené otázce napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své
rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz).
Odvolací soud totiž postavil své rozhodnutí na závěru (totožnému jako soud
prvního stupně), že žalobce ani po opakovaných výzvách ze strany soudu prvního
stupně nebyl schopen jasně a srozumitelně vylíčit skutková tvrzení, z nichž by
bylo možné specifikovat žalobní důvod i žalobní nárok. Zaujal proto názor, že
podání žalobce ze dne 12. 5. 2024 (došlé soudu prvního stupně dne 16. 5. 2024)
je ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. neprojednatelné, a usnesení soudu prvního
stupně jako věcně správné potvrdil.
Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací
návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená
rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v
případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně
rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní
otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní
rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak
činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak
byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné
uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený
požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek
nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Dovolání je vadné v případě otázky nerespektování Listiny základních práv a
svobod, konkrétně článku 4 odst. 1 (ukládání povinností pouze na základě
zákona), článku 36 (právo na soudní a jinou právní ochranu), jakož i článku 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a
8, publikované pod č. 209/1992 Sb., neboť zásah do základních práv dovolatele
sice může dle judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), je však u něho třeba rovněž řádně vymezit
předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil, neboť se nejedná o
samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237
o. s. ř.
Dovolání je vadné rovněž u otázky týkající se porušení principu volného
hodnocení důkazů, jelikož zde dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Nadto je námitka dovolatele bezpředmětná i
proto, že bylo podání žalobce odmítnuto z důvodu neodstranění jeho vad, tj. ve
fázi, kdy soud prvního stupně k dokazování ještě ani nepřistoupil.
Poukazuje-li dovolatel na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i na další procesní pochybení, pak k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li
dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu