30 Cdo 1918/2024-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce D. V., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Praze 2, o zaplacení 142 643,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 149/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 54 Co 286/2023-250, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se - poté, co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy v souhrnné výši 40 000 Kč s příslušenstvím vzal svoji žalobu zpět a řízení v této části bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2022 (č. l. 150 spisu) zastaveno - domáhal po žalované zaplacení částky 102 643,56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Lukáše Křivánka, Exekutorský úřad Karlovy Vary, v řízení vedeném soudním exekutorem pod sp. zn. 181 EX 4858/14.
Zmíněný nesprávný úřední postup měl spočívat v prodlení soudního exekutora s vyhotovením oznámení o skončení předmětné exekuce, která byla s konečnou platností zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 2014, č. j. 52 EXE 694/2014-30, avšak příslušné oznámení o skončení exekuce bylo soudním exekutorem vydáno až po několika urgencích dne 20. 12. 2016. Následkem toho exekučními příkazy postižené účty žalobce u peněžních ústavů (konkrétně bankovní účet č. XY vedený u GE Money Bank, a.
s., č. XY vedený u GE Money Bank, a. s., č. XY vedený u Komerční banky, a. s., č. XY vedený u Fio banky, a. s., č. XY vedený u Fio banky, a. s., č. XY vedený u Fio banky, a. s., č. XY vedený u Fio banky, a. s. a č. XY vedený u Fio banky, a. s.) měly být uvolněny s více než dvouletým zpožděním a žalobci měla v jednotlivých případech vzniknout buď škoda skutečná, představovaná snížením zůstatku na příslušném peněžním účtu, anebo škoda ve formě ušlého zisku, související s tím, že žalobce přišel o možnost rozmnožit příslušné disponibilní peněžní prostředky nacházející se na účtu zamýšlenou finanční transakcí, což v součtu odpovídá žalované částce.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 23 C 149/2019-211, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody částku 102 643,56 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v napadeném výroku II o povinnosti k náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 400 Kč, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém jeho rozsahu, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání chybně uvedeno „odvolacího“; pozn. dovolacího soudu), a to jak v otázce v oblasti hmotného práva (ve výroku I odvolacího rozsudku), tak práva procesního (ve výrocích II a III odvolacího rozsudku). Dovolatel dovozuje, že se odvolací soud v otázce posouzení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti státem (exekutorem) a způsobenou škodou odchýlil od právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Ačkoliv dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, konkrétní námitky proti rozhodnutí ve věci samé vznáší pouze ve vztahu k částce 365,35 Kč představované dluhem na účtu a k částce 3 000 Kč představované zúčtovanými bankovními poplatky za dobu prodlení soudního exekutora. Tomu víceméně odpovídá i navrhovaný „dovolací petit“, podle kterého má dovolací soud změnit rozsudek odvolacího soudu ve výroku I toliko do částky 3 375,35 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí ve věci samé dovolatel kromě namítaného, avšak blíže neupřesněné rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006 ničeho konkrétního nenamítá, tj. žádnou právní otázku – dovolací důvod, dovolací návrh, ani v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu, neuvádí. Dovolání tak v uvedeném rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Jak vyplývá z podaného dovolání konkrétní námitky proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jsou uplatňovány toliko co do částek 365,35 Kč a 3 000 Kč, přičemž ve vztahu ke každé z nich jsou uplatňovány zcela odlišné skutkové okolnosti. Je tedy zřejmé, že ve smyslu shora označené judikatury se jedná o nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž žádný nepřevyšuje 50 000 Kč, tudíž v tomto zbývajícím rozsahu není dovolání proti rozhodnutí ve věci samé podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolání žalobce konečně není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu